Vídeň oslavuje Richarda Strausse výstavou

Vídeňské Theater Museum uspořádalo v roce stého padesátého výročí narození jednoho z nejvýznamnějších (nejen) operních skladatelů dvacátého století výstavu s názvem Trägt die Sprache schon Gesang in sich… Richard Strauss und die Oper. Expozice zabírá většinu nádherného palácového prostoru prvního patra v Palais Lobkowitz, nedaleko Albertiny. Lobkowitzký palác sloužil v letech 1919–1938 jako sídlo velvyslanectví Československé republiky ve Vídni, ale to ostatně není jediná vazba této výstavy k naší zemi.Přestože se Richard Strauss narodil v Mnichově a zemřel v milovaném sídle v bavorském Garmischi, kde vytvořil také svá vrcholná díla, s Vídní ho poutaly četné umělecké vazby. Právě na nich je postavena koncepce výstavy.Za příklad ideální spolupráce libretisty a operního skladatele je dáván příklad právě Richarda Strausse a vídeňského básníka Huga von Hofmannsthal (1874–1929), která dala vzniknout šestici významných operních děl (Elektra, Der Rosenkavalier, Ariadna auf Naxos, Die Frau ohne Schatten, Die ägyptische Helena, Arabella). A nebýt libretistovy smrti pokračovala by nadále. Skvělým studijním materiálem je jejich objemná vzájemná korespondence, která opravdu každého přesvědčí, že opera vzniká skutečně namáhavou cestou.Poslední Straussův libretista je také svou spisovatelskou a teatrologickou činností spjat neodmyslitelně s rakouskou metropolí – Joseph Gregor (1888–1960) napsal pro Strausse tři původní libreta: Friedenstag, Daphne, Die Liebe der Danae. Zde se sluší připomenout, že původní námět libreta k Daphne pocházel ještě z Hoffmansthalova pera z roku 1920. Josef Gregor ovšem neproslul jen jako libretista, ale především jako skvělý organizátor a vizionář muzejní práce, již v roce 1922 založil divadelní sbírku v rámci rakouské národní knihovny a v roce 1929 vytvořil základ pro národní filmový archiv (Archiv für Filmkunde). Mimoto je autorem řady teatrologických textů a publikací i přednášek, mimo jiné i světově uznávané výpravné monografie o ruském divadle a řady textů o kulturních dějinách divadla.Hlavní důraz kurátorek výstavy (Christiane Mühlegger-Henhapel a Alexandra Steiner-Strauss) je položen na scénografickou činnost Alfreda Rollera (1864–1935). Tento významný divadelní výtvarník a malíř se (jako řada jiných „pravých Vídeňáků“) narodil v Brně ve výtvarně nadané rodině. Po brzkém rozpoznání talentu rozvíjel svá studia ve Vídni, se kterou zůstal spjat až do konce svého života. Po studiích na vídeňské univerzitě a akademii výtvarných umění založil roku 1890 výtvarnou skupinu mladých umělců, která se pak roku 1897 sloučila s mnohem slavnější skupinou vídeňských secesních umělců Sezession. Ve Vídni poznal a spřátelil se s celou řadou umělců z nejrůznějších oborů, také s Gustavem Mahlerem, se kterým od roku 1903 realizoval několik wagnerovských a mozartovských titulů v Hofoper (nyní Státní opeře). Jeho výtvarné pojetí, jež bychom dnes charakterizovali jako umírněně moderní a reagující na tehdejší světové trendy scénografie, si záhy získalo širokou oblibu publika i kritiků. Jeho dílo mělo svůj snadno rozpoznatelný rukopis, například časté výrazné vertikální členění scény, například pomocí věží, jak to poprvé použil v kulisách k Donu Giovannimu ve Vídni roku 1906. Roller spolupracoval s předními osobnostmi své doby, často s Maxem Reinhardtem, se kterým se podílel i na výtvarné podobě Salcburského festivalu (kde se také spíše ojediněle ve své tvorbě věnoval i činohře). Svůj čas tak dělil na práci pro Vídeň, Mnichov, Berlín a letní Salcburský festival.

Straussovská vídeňská výstava by mohla nést i název Roller a dílo Richarda Strausse, protože většina zásadních exponátů je dílem právě Alfreda Rollera anebo jeho méně úspěšného syna, scénografa Ulricha Rollera. Výstava sleduje chronologicky Straussovo dílo a logicky věnuje větší prostor a pozornost dílům, které se zapsaly trvale do světové kroniky opery. Úvodní sál obsahuje řadu artefaktů týkajících se Salome (1905) a Elektry (1909) ve vídeňských inscenacích. Salome byla ve vídeňské opeře uvedena v řádné inscenaci až roku 1918, ale v rakouské metropoli hostoval již roku 1907 německý operní soubor z Wrocławi (tehdy Breslau).Především tehdejší slavné operní divy Marie Gutheil-Schoder, angažovaná Mahlerem do Dvorní opery, která udivovala svým hereckým talentem v roli Salome (na výstavě kostým z roku 1918 v této roli) a pak „zpívající herečka“ Anna Bahr-Mildenburg, slavná vídeňská tragédka v roli Klytämnestry (dochovaný kostým z vídeňské inscenace), byly dobovými idoly, kterým právě secesní a dekadentní nimbus Straussových oper dokázal formovat jejich image.Jejich tehdejší popularita se dá srovnat pouze s dnešními pop-ikonami z oblasti filmu a populární hudby. Rollerovy výpravy a kostýmy dokázaly vyhovět požadavkům režiséra i dirigenta a jeho snadno rozpoznatelný styl se stal signifikantní pro scénografickou tvorbu ve vídeňské Dvorní (později) Státní opeře. Pro srovnání a možnou inspiraci je v postranní chodbě vystaveno několik reformních nerealizovaných návrhů slavného scénografa i teoretika jevištní výpravy Edwarda Gordona Craiga (1872–1966). Některé Rollerovy výtvarné nápady, například scéna kamenného královského paláce v Mykénách, který obrovitými bloky „dusí“ příslušníky prokletého rodu v Elektře, kodifikovaly tvar scénografie tohoto operního titulu pro řadu inscenací až do dnešních dnů na mnoha scénách světa.Na druhou stranu s upevněním pozic Alfreda Rollera na první vídeňské operní scéně se prohluboval rozpor daný jeho relativně modernistickým pojetím scény a zcela tradičně a realisticky pojatými kostýmy, oplývajícími detaily a ozdůbkami, aniž by při jejich tvorbě Alfred Roller reagoval na světové podněty (z nichž právě mnohé vzešly z německy mluvícího prostředí), vytvářet kostým jako nositele významu divadelního projevu. Vrcholem spolupráce Richarda Strausse, režiséra Maxe Reinhardta a Alfreda Rollera se stala světová premiéra Růžového kavalíra v Drážďanech roku 1911, která měla vídeňskou premiéru ještě téhož roku. Alfred Roller geniálně spojil starovídeňskou, trochu sentimentální, rokokovou estetiku s dráždivě erotickým námětem.Jejich spolupráce sklidila celosvětový úspěch, který se také promítl do pozdějšího souvisejícího projektu, a to do němého filmu totožného názvu z roku 1926, který režíroval expresionistický režisér Robert Wiene (například tvůrce filmu Kabinet doktora Caligariho) a pro který stavby a výpravu navrhl Alfred Roller. Pro film vznikl samostatný hudební doprovod pro stočlenný orchestr na hudební motivy opery, a to pod supervizí skladatele. Na světové premiéře zazněla hudba živě, později ji Richard Strauss ještě upravil pro záznam na gramofonových deskách, aby mohla být provozována při filmových projekcích. Na výstavě tak běží šesti minutová smyčka (Octavian přináší růži Sofii, oba mladí lidé jsou okouzleni, ale přichází baron Ochs…).

V českých zemích jsou dnes takřka neznámé Straussovy balety. První z nich Legenda o Josefovi / Josefská legenda (La legende de Joseph / Josephslegende) byl komponován na zakázku slavného Ruského baletu na libreto s biblickým námětem, jehož spoluautorem byl také Hugo von Hofmannsthal. Balet byl uveden několik měsíců před vypuknutím první světové války v pařížské Opeře, ale inscenace v choreografii Michaiła Fokina přes účast vynikajících umělců několika oborů (například autora kostýmů Léona Baksta nebo debutujícího devatenáctiletého, budoucího slavného tanečníka Léonida Massina v titulní roli), nedosáhla většího ohlasu. Ve Vídni se po uvedení tohoto pantomimického baletu teprve dostavil trvalejší úspěch, který byl ještě posílen senzační prezentací operní pěvkyně (!) Marie Gutheil-Schroder v pantomimické roli Putifarky. Její role je na výstavě zachycena olejomalbou v nadživotní velikosti (Anton Kolig, 1923).Rollerova vídeňská výprava se vizuálně orientovala na benátskou malbu především malířského okruhu Paola Veroneseho. Druhý balet Schlagobers (= šlehačka nebo šlehaná smetana), inspirovaný vídeňskou kavárnou i známými zákusky, který ovšem nemá závažnost předchozí baletní práce, byl uveden ve vídeňské Státní opeře roku 1924 v kostýmech a výpravě Ady Nigrin (ve spolupráci s Robertem Kautskym), která vytvořila hravý svět ve vtipných kostýmech ve stylu art deco.Tento ryze lokální balet byl tak populární, že vídeňská keramická značka Augartner navrhla drobnou porcelánovou plastiku v podobě postavy Čajového květu v ztvárnění první představitelky – tanečnice Tilly Losch, dalšího dobového idolu.

I další Straussovy opery byly ve Vídni inscenovány ve spolupráci s výtvarníkem Alfredem Rollerem, na výstavě jsou zastoupeny ukázky z nepříliš úspěšné „měšťanské komedie“ Intermezzo na Straussovo vlastní libreto (na kterém se Hofmannstahl odmítl diplomaticky podílet pro přílišnou shodu se vztahy ve skladatelově rodině). Tento civilní titul ze soudobé Vídně Roller vypravil ve spolupráci s Robertem Kautskym. Monumentální pojetí mohl Alfred Roller uplatnit ve dvou námětech Straussových oper, které vyloženě vybízely k opulentnosti výpravy a orientálně-fantazijnímu pojednání prostředí (Žena beze stínu, Egyptská Helena). Zajímavým studijním a sběratelským materiálem pak jsou na výstavě zastoupená grafická alba Alfreda Rollera, ve kterých zachytil v technice barevné litografie své scénografie i návrhy kostýmů pro Straussovy opery, které Roller vydal krátce po premiérách například Růžového kavalíra nebo Ženy beze stínu.Na vídeňských inscenacích Straussových oper se po Rollerově smrti (1935) podílel i jeho syn, předčasně zemřelý jevištní výtvarník Ulrich Roller (1911–1941), který například vytvořil scénografii pro opery Friedenstag a Daphne; jeho estetika i rukopis se ovšem nápadně podobají otcovým pracím. Výstava dokumentuje množstvím drobnějších tiskových, fotografických a rukopisných materiálů nejen významné inscenace, ale také Straussovo hledání libretisty i potíže, které měl po premiéře opery Die schweigsame Frau s libretem „neárijského“ literáta Stefana Zweiga, kterému Theater Museum v současnosti věnuje výstavu v přízemí budovy.Výstavu provázejí zvukové ukázky ze Salome, Elektry a Růžového kavalíra a uzavírá ji vzpomínková (němá) filmová smyčka, která zachycuje Richarda Strausse při různých oficiálních příležitostech (dirigování a zkoušky například na Salcburském festivalu), ale také při veselém sáňkování s vnuky. Výstava je určena spíše milovníkům operního umění a vyžaduje určitou znalost problematiky. Pro ně nabízí ale množství neznámých artefaktů a přibližuje inscenační praxi prvé poloviny dvacátého století, a to nejen ve Vídni, sice ve standardní výstavní instalaci, ale přesto zajímavě. Působivé prostory a jejich rozdělení v historickém paláci totiž takřka vždy limitují nároky kurátorů. Pro každého operního fanouška, který navštíví Vídeň, je tato výstava Pflicht. I český divák si nalezne jednotliviny ke vztahu k českým zemím, například foto Marie Jeritzy v roli Octaviana a další. Výstava trvá do 9. února 2015 a je doplněna několika přednáškami a doprovodnými programy. K výstavě byl vydán objemný katalog s podnětnými texty k percepci Straussova operního díla a množstvím reprodukovaného materiálu.

www.theatermuseum.at

Foto © Theatermuseum Wien, archiv