Ve Vídni se nadělovalo

Happy birthday, Niki! 

Známí mu říkají „Niki“, adoranti „pane profesore“, neznalci „maestro“. Jmenuje se Nikolaus Harnoncourt, na Mikuláše oslaví pětaosmdesáté narozeniny a s měsíčním předstihem mu nejprve před vídeňským, o den později před rodným berlínským publikem v rámci samostatného harnoncourtovského festivalu nadělili dárek Vídeňští filharmonikové. Harnoncourt před nimi poprvé stanul se značným zpožděním v polovině osmdesátých let, pravidelně se k nim začal vracet až o deset let později po roztržce s vedením Vídeňské státní opery a počínaje novoročními koncerty 2001 a 2003 s orchestrem vystupuje každoročně. Nastudovali společně kompozice Haydnovy, Mozartovy, Schubertovy, Brucknerovy, Smetanovy, Dvořákovy, Janáčkovy, Straussovy nebo Bergovy, narozeninové menu však tvořily dvě kompozice Schubertovy, pro něž má orchestr podle dirigenta stále ještě bezkonkurenční dispozice, pramenící ze znalosti hudebních idiomů rakouského folkloru, především vídeňského městského folkloru. Jediné a zcela vyprodané vídeňské matiné si nenechal s chotí ujít ani rakouský spolkový prezident Heinz Fischer, s nímž se Harnoncourt již v mládí potkával na štýrskohradeckých ulicích, především však zástup dirigentových vděčných posluchačů a dirigentovi fanoušci z řad Vídeňských filharmoniků.Program byl tvořen jen dvěma Schubertovými vrcholnými kompozicemi, scénickou hudbou ke hře Helmine von Chézy Rosamunda, kněžna kyperská D 797 a Symfonie h moll D 759 Nedokončená. K Schubertově scénické hudbě Rosamunda se Harnoncourt obrací pravidelně: V roce 2004 ji ve Štýrském Hradci nastudoval s Evropským komorním orchestrem, v loňském roce ji uvedl tamtéž v rámci festivalu styriarte se souborem dobových nástrojů Concentus Musicus Wien a pro vídeňské nastudování zvolil sice opět deset meziher, sborů a Axinu romanci, tentokrát ovšem v pozměněném pořadí. Sled emocionálně vypjatých, a nikoli biedermeierovsky relaxačních scén otevřela předehra ke Kouzelné harfě D 644 s vážným úvodem a proměnlivou rytmikou sonátové části. Bohužel již v předehře se ke slovu přihlásily choulostivé vídeňské hoboje, kazící jinak veskrze pozitivní dojem z dechové harmonie (krásná sóla první flétny Karla Heinze Schütze a prvního klarinetu Daniela Ottensamera). Zatímco ve Štýrském Hradci interpretovala kratičkou, ale půvabnou Axinu romanci Bernarda Fink, tentokrát byla pozvána německá altistka Wiebke Lehmkuhl, která v koncertech Společnosti přátel hudby ve Vídni debutovala právě za Harnoncourtova vedení (2011/2013 Händelovo Vzkříšení). Již ve Štýrském Hradci si Harnoncourt vyzkoušel účinnost kratičkých činoherních vstupů členů Sboru Arnolda Schoenberga (sbormistr Erwin Ortner), role emotivně strohého vypravěče se pak ujal dirigent sám. Závěrečné baletní Andante pak bylo tečkou, na niž vídeňské publikum před pauzou čekalo, pastorální a valčíkovou jako idealizované obrázky vídeňských předměstí devatenáctého století, rozkročených mezi venkovem a rakouskou metropolí.Druhou skladbou „narozeninového matiné“ byla Schubertova dvouvětá Symfonie h moll D 759 Nedokončená, jejíž particellový náčrtek začátku třetí věty zrovna prezentovala výstava z fondů Archivu Společnosti přátel hudby ve Vídni v podkroví Spolku hudby. Harnoncourt sám se však od první nahrávky symfonie s Vídeňskými symfoniky (1984, 1992 následoval snímek s Královským orchestrem Concergebouw) hlásí k interpretaci Nedokončené symfonie z pera Arnolda Scheringa, který již ve třicátých letech odhalil souvislosti mezi dvouvětým dílem a skladatelovým alegorickým vyprávěním Můj sen (Mein Traum). Nikoli dvouvěté torzo, ale snové vyprávění s nebeskou vizí v závěru, je podle Harnoncourta Schubertova Symfonie h moll. Vídeňští filharmonikové ji za dirigentova řízení nastudovali v extrémně působivé dynamice (plíživý úvod vstupní věty a harmonicko-dynamická gradace v jejím provedení), v pečlivé artikulaci a frázování (odlehčená pravá ruka v espressivo violoncellovém tématu druhého tematického bloku první věty) a s bohatým rubatem ve druhé větě. Publikum sice při provedení nedýchalo, nebeská vize však vzala rychle za své, když se potleskem přihlásil ke slovu jakýsi nedočkavec v sále. Vděčné pohledy filharmoniků svědčily o vzájemné úctě a respektu k homme fatal rakouské hudební scény. A jeden dárek navíc dostalo i publikum – v programu byly totiž otištěny dirigentovy vlastní texty.

Hodnocení autora recenze: 95 %
***

Bombastický Dvořák
Odpolední koncert Dolnorakouského orchestru hudebních umělců ve Velkém sále Musikvereinu sázel na jistotu dramaturgické triády moderna – sólový koncert – velká symfonie. Publikum si program se sólistou Sergeiem Nakariakovem a dánským dirigentem Michaelem Schønwandtem rozhodně našel, Velký sál Vídeňského spolku hudby byl příjemně zaplněn a koncert se nakonec proměnil v úspěšné odpoledne středoevropské klasiky i současné hudby. Sedmatřicetiletý a stále mladičce vyhlížející Nakariakov předstoupil před publikum nejprve v úvodní a vskutku příznačně napsané kompozici Jörga Widmanna ad absurdum. Přibližně patnáctiminutový koncertní kus pro sólovou trubku a komorní orchestr bicích, dechových a smyčcových nástrojů z roku 2002 měl v Nakariakově nastudování premiéru v roce 2006 v Essenu a měl by náležet k autorovým oddechovějším kompozicím. Ve skutečnosti jde o hru na kočku a na myš, v níž se sólista i orchestr hecují k tempově a výrazově absurdním situacím, z nichž není jiného úniku než pádu do situace ještě nemožnější. Virtuozní, spektakulární, ale toť vše.

Posluchačsky vděčná kompozice Widmannova sice předvedla hráčské (ne)možnosti Sergeie Nakariakova, stěží však obstála vedle Mozartova Koncertu pro lesní roh a orchestr v narativní tónině Es dur KV 495, komunikativního díla, v němž se sólista prezentoval jako zdatný hráč na křídlovku. Sice jsem purista, který by rád kompozici slyšel s přirozeným lesním rohem, Nakariakova virtuozita i schopnost vyprávět příběh v tónech však byly nakažlivé.Méně ovšem hrubozrný doprovod Michaela Schønwandta, který připomněl böhmovské časy sluníčkového Mozarta a ušmudlaných akordů nic neříkajících orchestrálních doprovodů. S publikem tak řečí tónů komunikoval sólista, orchestr si své subtextové komentáře ponechal pro sebe. Možná i ku prospěchu věci, protože skupina dřevěných dechových nástrojů nepatřila onoho odpoledne k nejsilnějším zbraním Dolnorakouského orchestru hudebních umělců.

Po přestávce podium zaplnil orchestr, v jehož čele stál dlouhých dvanáct let Oskar Nedbal, v plné polní. Promnul jsem si zrak, abych se ujistil, že na podiu skutečně ve Dvořákově Šesté symfonii D dur op. 60, B. 112 (1880) usedlo šestnáct primů. Mahlerovské obsazení se muselo promítnout i do výsledného zvukového vjemu symfonie, která ztratila na pastorálnosti a brahmsovsky-českobratrské asketičnosti (Josef Suk) a proměnila se ve zvukový kolos, v němž se topila průměrná sóla dřevěných dechových nástrojů (flétna, hoboj, klarinet). Dvořákovu symfonii, psanou darem Vídeňským filharmonikům, dirigoval Michael Schønwandt zpaměti, rozmáchlými gesty a ve velkorysé dynamice, která poznamenala hlavně krajní věty symfonie se zamýšlenou terasovitou dynamikou. První věta s repeticí, kterou si Dvořák nepřál provádět, vyústila v druhou větu, která zvukovou mohutností zakryla stopy orchestrálního nokturna s křehkými sóly dřevěných dechových nástrojů. Aplaus málem vypuknul již po furiantovém scherzu, tak bylo publikum spokojeno, nakonec si jej však přítomní v sále nechali až po doznění finále, korunovaném v tempu na hranici hratelnosti.Když Dvořákova Šestá symfonie dozněla, nikdo v sále nepochyboval o tom, že Dvořák byl velkým symfonikem. Svědčila o tom přinejmenším dirigentem zvolená tempa a dynamika.

Hodnocení autora recenze: 70 %
***

Vídeňské romance
Dárkem k třístému výročí narození Carla Philippa Emanuela Bacha započal večerní koncert Vídeňského komorního orchestru, který svým dramaturgicky vstřícným programem (Bach, Beethoven, Dvořák, Mendelssohn) bez snahy o hlubší tematickou provázanost jednotlivých kompozic vycházel vstříc publiku, které si nenašlo cestu do vedlejšího Mozartova sálu, v němž paralelně probíhal festival Wien Modern. Toho večera se s brzy sedmdesátiletým komorním orchestrem (1946), u jehož kolébky stáli Carlo Zecchi, Yehudi Menuhin a Sándor Végh, představil Američan z Paříže, dirigent David Stern, syn slavného otce Isaaca. Na podium vběhnul obamovským tempem, publikum se rozhodnul uchvátit plynulou němčinou s americky rozšafným (bez)obsahem, a úvodní Bachovu třídílnou Sinfonii h moll Wq 182/5 (1773) proletěl attaca bez logického strukturování hudebního toku, nemluvě o smysluplném frázování. Když sinfonie pro smyčcový orchestr s cembalem bez hlubšího porozumění proletěla sálem, nevěděl jsem, zda byl na vině dirigent, nebo autor, jehož objednavatel kompozice Gottfried van Swieten vyzýval k nerespektování jakýchkoli stylových a estetických mantinelů. Jsou chvíle, kdy si posluchač řekne, že tato hudba patří do rukou poučenějších interpretů.K těm jistojistě patří německý houslista Daniel Sepec, koncertní hráč Německé komorní filharmonie Brémy a vyhledávaný komorní hráč (sekundista Kvarteta Arcanto), na jehož vystoupení v trojici houslových romancí s doprovodem orchestru jsem se vysloveně těšil. Bohužel i koncertní mistr Sepec se jako mnoho jeho orchestrálních kolegů s orchestrem za zády proměnil v nejistého sólového hráče, jehož technická nejistota a občasné intonační chyby – nerad přiznávám – poznamenaly Beethovenovy Romance F dur op. 50 a G dur op. 40 (obě komponovány před rokem 1802) a po přestávce i Dvořákovu Romanci f moll op. 11, B. 39 (1873–1877). Smyslem pro stručnější frázování, precizní artikulaci a bohatou agogiku připomněl Sepec své zkušenosti koncertního mistra Hengelbrockova Ansámblu Balthasara Neumanna a v Romanci Dvořákově mě příjemně překvapil komunikací s dřevěnými dechovými nástroji. Právě propracovanost orchestrálního partu Dvořákovy Romance mě na rozdíl od předcházejících kompozic Beethovenových a Bachovy mile zaujala, nebýt zbytečně agresivní dynamiky v posluchačsky přívětivé akustice Velkého sálu vídeňského Koncertního domu.Vrcholem večera měla být technicky zrádná Mendelssohnova Skotská symfonie č. 3 a moll op. 56 (1829–1841), v níž si orchestr pod neviditelným bičem Davida Sterna, dirigujícího bez taktovky, sáhl na své technické i interpretační dno: Nemilosrdné tempo krajních vět a scherza, nepříliš odstíněná dynamika, attaca propojení jednotlivých vět, slévající kompozici v amorfní celek, trápily orchestrální hráče a v posledku i publikum. Před nemnoha lety jsem slyšel ve Vídni Skotskou symfonii s Vídeňskými filharmoniky a Gustavem Dudamelem a neprozřetelně jsem žehral na jejich dýchavičná tempa a nepříliš delikátní zvuk. Nemilosrdný vídeňský hudební provoz si však vybírá svoji daň i u mladších konkurentů Vídeňských filharmoniků. Nelitoval jsem sice času stráveného v Koncertním domě v oduševnělé společnosti pánů Bacha, Beethovena, Dvořáka a Mendelssohna, litoval jsem však, že na perfekcionistické provedení delikátních kompozic této čtveřice neměl orchestr více času. A sólista pevnější nervy.

Hodnocení autora recenze: 60 %

Dirigent: Nikolaus Harnoncourt
Sbormistr: Erwin Ortner
Wiebke Lehmkuhl (alt)
Eva Reicher (soprán)
Johanna Krokovay (alt)
Juan Sebastian Acosta Angulo (tenor)
Marcell Attila Krokovay (bas)
Wiener Philharmoniker
Arnold Schoenberg Chor
9. listopadu 2014, 11 hod., Golden Hall – Musikverein Vídeň

program:
Franz Schubert: Kouzelná harfa D 644 (předehra)
Franz Schubert: Rosamunda, kněžna kyperská D 797 (scénická hudba ke hře Helmine von Chézy)
Franz Schubert: Symfonie h moll D 759 „Nedokončená“

www.musikverein.at
***

Dirigent: Michael Schønwandt
Sergei Nakariakov (trubka)
Tonkünstler-Orchester Niederösterreich
9. listopadu 2014, 15 hod., Grosser Saal – Musikverein Vídeň

program:
Jörg Widmann: ad absurdum (koncertní kus pro trubku a instrumentální soubor – 2002)
Wolfgang Amadeus Mozart: Koncert pro lesní roh a orchestr Es dur KV 495 (verze pro křídlovku)
=přestávka=
Antonín Dvořák: Symfonie č. 6 D dur op. 60, B. 112

www.musikverein.at
***

Dirigent: David Stern
Daniel Sepec (housle)
Wiener KammerOrchester
9. listopadu 2014, 19.30 hod., Grosser Saal – Wiener Konzerthaus Vídeň

program:
Carl Philipp Emanuel Bach: Sinfonie h moll Wq 182/5
Ludwig van Beethoven: Romance pro housle a orchestr F dur op. 50
Ludwig van Beethoven: Romance pro housle a orchestr G dur op. 40
=přestávka=
Antonín Dvořák: Romance pro housle a orchestr f moll op. 11, B. 39
Felix Mendelssohn-Bartholdy: Symfonie č. 3 a moll op. 56 „Skotská“

www.konzerthaus.at

Foto  Herwig Prammer, archiv, Jun Keller, Werner Kmetitsch, Marco Borggreve