Don Quijote ve Státní opeře podruhé. A co dál?

Jana Hošková, 23.02.2012 0:00

Tři dny po úspěchu první premiéry Dona Quijota se na scéně Státní opery Praha představilo druhé obsazení baletu (19.února 2012). Termín druhé neznamená druhé v hierarchii uměleckých hodnot, ale druhé v časové posloupnosti. Z hlediska společenského významu to byla událost významnější, než první premiéra. Baletnímu Donu Quijotovi totiž věnovala pozornost první dáma republiky paní Livie Klausová a četní představitelé veřejného života.

Co se týče představení samotného, bylo stejně nadšeně přijato, jako premiéra první. A přece bylo jiné, i když se na scéně nic nezměnilo a interpreti ansámblů byli titíž. Změnili se sólisté. Každý z nich dal své roli naturel vlastní osobnosti a v interpretaci tanečního textu odhalil své profesionální mistrovství. Představitelé ústředních rolí Kitri, Basila, Camacha a Mercedes v baletním souboru Státní opery Praha reprezentují mezinárodní standardy globální techniky takzvaného „ruského baletu“. Osvojili si ji na baletních konzervatořích a choreografických školách ve svých domovech, v Japonsku, Ázerbájdžánu, Moldavsku a Francii.Japonka Miho Ogimoto – Kitri (původem z Tokya), Ulvi Azizov – Basil ( z Baku) a Sergej Gherciu – Camacho ( z Kišiněva) předvedli své taneční party uvolněně a s taneční bravurou. Dvojice Kitri a Basil zvládla série piruet a vysokých skoků, náročnou „partneřinu“ svých rozsáhlých pas de deux i metriku komediálních scén s nezbytným šarmem profesionálních baletních umělců. Ve srovnání s provedením Aliny Nanu a Ondřeje Vinkláta z první premiéry baletu (16.února 2012) jejich pojetí španělského temperamentu a tanečního stylu mělo rysy spíše přidané hodnoty k baletní klasice, než integrální součásti vnitřní taneční energie interpretů. (Ulvi Azizov by mohl být ideálním představitelem básníka Gringoira v baletu Esmeralda, Miho Ogimoto křehkou Bajadérou – oba tituly se v Praze dosud neuváděly). Také Sergej Gherciu vytvořil svou postavu namyšleného bohatce Camacha přesvědčivě a s potřebnou dávkou komiky, ovšem poněkud na úkor taneční bravury svých allegrových pas.

Ve dvojici protagonistů Espada – Mercedes přinesla optimální výkon Francouzska Philippine de Sevin přesvědčivá v technice i charakteru své postavy. Její partner Espada v provedení Filipa Jandy, j.h. zapadal do barvité mozaiky kontrastních postav příběhu svým hereckým nasazením, jemuž však chyběla brilance taneční techniky.Josef Svoboda v roli Dona Quijota osciloval mezi hereckými nároky role a zažitým kánonem akademického baletního stylu. V klasickém duetu Dona Quijota s jeho múzami ve snovém obraze dryád vyšla najevo náročnost zdánlivé „nenáročnosti“ role Quijota, který v inscenaci „jenom chodí“ a postavu charakterizuje svými gesty. (Zapomenout „na klasiku“ a vytvořit postavu Dona Quijota v průběhu celého večera se více podařilo Milanovi Bočkov v prvním obsazení baletu.)

Výraznou pohybovou charakteristiku role přinesl Richard Hlinka jako Sancho Panza, jeho mimořádný cit pro temporytmus tanečního projevu našel v této roli příhodné uplatnění. Za hranicemi potřebné věrohodnosti se v tomto představení jevil otec Kitri, jehož představitel není v programu uveden. Svým mládím evokoval spíše představu Bazilova druha nebo bratra Kitri (bez investice do kostýmu se mládí interpreta asi nedá skrýt).Boj Cervantesova Důmyslného rytíře Dona Quijota de la Mancha s pomyslnými větrnými mlýny má pro český balet aktuální symboliku. V době rozjitřených diskusí o integraci obou pražských předních scén se na veřejnosti opakovaně hovoří o opeře, ale o baletu se mlčí. Soubory opery i orchestru mají být zachovány, jen obě baletní tělesa se mají sloučit v jedno. Nejde jen o jejich sloučení,v centru zájmu stojí otázky jejich uměleckého programu. Spor se vede o způsob prezentace baletní klasiky 19.století z choreografického odkazu Mariuse Petipy.

V recenzi o první premiéře jsem napsala „Jaký bude další osud této inscenace Dona Quijota, není veřejnosti známo. Soudě podle tištěného programu, další prognóza je nejistá. Jinak by v programu s nadpisem Státní opera/ Národní divadlo nemohly být … jazykové ani věcné chyby.“

Čtenáře nejvíce zaujal příklad: „Vydalo Národní divadlo, jejímž zřizovatelem je Ministerstvo kultury ČR“. Za jazykovou chybu se omluvila Lucie Ljašková, vznikla prý při korektuře (při výměně slov Státní opera za slova Národní divadlo). Po pravdě řečeno, takové věci se při tisku stávají, dříve se jim říkalo „tiskařský šotek“. Na samotný artefakt baletního představení však nemají vliv.Horší jsou omyly odborné, které snižují uměleckou prestiž oboru. Jenže ty nekomentuje nikdy nikdo. Bez odezvy zůstaly také připomínky k programovému prohlášení, které balet Národního divadla rozeslal již vloni do kulturních rubrik některých redakcí k otázce pojetí klasických baletů na naší první scéně.

V nedatované tiskové zprávě se píše: „Máme za to, že klasický balet není vázán na jednostranný výklad, totiž že klasickými tituly jsou výhradně takové inscenace, které spadají například do 70. let 20. stol. nebo které jsou v symbióze s učebními plány scénické praxe tanečních konzervatoří. Výraz „klasický“ neodvozujeme od slova „class“ (třída, výuka) a podoba klasické inscenace nesmí být jen pouhou recyklací některé „zažité“ formy. Takové zúžení není reprezentativní ani prospěšné, poctivé ani přínosné jak pro umělecký soubor, tak pro dramaturgii a spíše představuje jakousi omezenou uměleckou „archeologii“. Nevyjadřuje ani úctu k tradici, spíše je podezřelým dogmatem…. Pokud se totiž na nových inscenačních postupech (v každé další premiéře klasického nebo nového titulu) neprojevují jisté proměny, stává se živé divadelní umění jen „staromilským klubem“. Za poslední desetiletí je repertoár baletu Národního divadla charakteristický svou vyvážeností v rámci stylů a žánrů, což považujeme za správný a legitimní kurs.“

Co na to říci? Jak balet Národního divadla dospěl k pozoruhodnému poznání, že klasický balet pochází od anglického slova class? A co se de facto skrývá za požadavkem nových inscenačních postupů a inscenačních proměn ve vztahu ke klasickým titulům? Jaroslav Slavický o nich hovoří v článku Státní opera Praha: Don Quijote přichází aneb O necitlivém přístupu ke klasice. (Opera Plus 16.února 2012 – najdete zde).

Pro umění baletu není rozhodující, co se kde napíše. Písemné excese z teoretické dílny baletního souboru naší první scény přešla odborná veřejnost i poučení diváci s taktním mlčením. Balet je živé umění a existuje jen v přímém kontaktu baletních umělců na jevišti s diváky v hledišti. Rozhodující jsou uváděná představení a jejich ohlasy na veřejnosti. V umělecké koncepci, kterou ředitel Ondřej Černý a umělečtí šéfové souborů opery a baletu nastínili při svém setkání s vybraným okruhem novinářů před koncem loňského roku a kterou portál Opera Plus publikoval dne 21.prosince 2012 (najdete zde), se uvádí: „ Šéf spojeného baletního souboru Petr Zuska slibuje pro příští sezónu zachování obou inscenací Čajkovského Labutího jezera, z nynějšího repertoáru baletu Státní opery převezme ještě Adamovu Giselle a nového, za pár měsíců premiérovaného Minkusova Dona Quijota s tím, že do těchto inscenací budou postupně vstupovat členové současného baletního souboru Národního divadla“.

Jádro pochybností o dalším osudu inscenace Dona Quijota spočívá ve slovech: „do těchto inscenací budou postupně vstupovat členové současného baletního souboru Národního divadla“. Baletní umělci nemají noty, aby se mohly střídat jako hráči v orchestru. Jevištní tvar díla stojí na konkrétních lidech, s nimiž byly taneční texty pracně nastudovány nejen v odpovídající technice a stylu, ale i herecky s obsahovými podtexty, a kteří vědí, jak sofistikované struktuře baletu dát její smysl. Jenže ti už dostali k 30. červnu výpověď. Takže kam a do čeho budou postupně členové současného baletního souboru Národního divadla vstupovat? Nejde jen o baletní titul, jde o styl a úroveň uměleckého provedení inscenace.

V dotyčné zprávě z 21.prosince 2012 se dále píše: „Ředitel Černý dnes zdůraznil, že po Novém roce chce vzhledem ke spojení obou pražských operních domů znovu otevřít odbornou debatu nad posláním Národního divadla“.

K odborné debatě dosud nedošlo, zato se na veřejnost dostala nová zpráva (ČTK 15.února 2012): „Ministerstvo kultury vyhlásilo výběrové řízení na nového ředitele Národního divadla. Oznámilo to dnes na své internetové stránce. Přihlášky bude přijímat do 12. dubna. Současnému řediteli Národního divadla Ondřeji Černému vyprší jeho šestiletý mandát v dubnu 2013. Od 1. ledna letošního roku je součástí Národního divadla i Státní opera Praha. Kandidáti na ředitele mají předložit koncepci řízení a rozvoje Národního divadla včetně záměru financování, a to v návaznosti na koncepci transformace Národního divadla a Státní opery Praha. Spolu s ní mají mít připraven i návrh na obsazení pozic šéfů uměleckých souborů, vytvořený na základě vzájemné předběžné dohody“. Zatímco umělecký přínos transformace baletu nebyl ještě přesvědčivě definován, sloučení Státní opery Praha a Národního divadla má být 23. února 2012, tedy právě dnes, předmětem jednání tripartity za účasti ministryně kultury Aleny Hanákové (STAN).

Jenže sloučení obou baletních skupin není problémem odborů, ale zásadní otázkou české kulturní politiky.Jeden baletní soubor pro Národní divadlo a Státní operu působil v Praze již za minulého režimu s výbornými uměleckými výsledky. Bregvadzeho inscenace Dona Quijota z roku 1986 je toho názorným příkladem. Po sametové revoluci byl balet v rámci reorganizace vypuzen ze Státní opery na menší scénu Národního divadla. Když si divácká poptávka vynutila vznik nového baletního souboru ve Státní opeře, někdo po dvaceti letech zjistil, že tehdejší ministerské rozhodnutí bylo pomýlené a stav z dob totality by se měl vrátit zpět.

Z hlediska baletu je podstatný problém v tom, jak ministerstvo integraci – čili souladné spojení v jednotný celek za účelem zvyšování úrovně – provádí. Jeden soubor zůstává i se svým šéfem, zatímco členové druhého souboru včetně uměleckého vedení dostali výpověď a musí se podrobit zkouškám v konkurzu, který vyhlásil umělecký soubor, rovněž podrobený integraci. To není fér a neodpovídá to uměleckým ani hospodářským výsledkům obou souborů. Kde zůstala propagovaná zásada výběrových řízení, běžná v jiných oblastech veřejného života? V baletním umění je zavedena od pradávna a říká se jí konkurzy.

Zřídit jeden velký Český národní balet je krásná myšlenka, ale přešíváním ze starého nové se to neudělá. Existuje jediný osvědčený postup: vypsat nejprve konkurzní řízení na místo šéfa nového baletu a poté vybraného šéfa pověřit organizací konkurzu do zamýšleného souboru. Konkurzu by se měli podrobit všichni členové obou stávajících uměleckých kolektivů, které by přestaly existovat, až by nový soubor byl schopen nastoupit na jejich místo

Napřed ale musí být jasno o záměrech nového tělesa na základě odborné debaty o poslání Národního divadla, jak v prosinci přislíbil ředitel Černý.

Zůstává ovšem stále možnost, přiznat že navrhovaná integrace je jedním z omylů direktivního řízení kultury, jakých už český balet ve své novodobé historii zažil více.

Za dané situace se jen můžeme těšit: Jaký asi bude Don Quijote ve Státní opeře – Národním divadle na své třetí premiéře po prázdninách. (anebo reprízách za rok)?
Ludwig Minkus:
Don Quijote
Režie: Jaroslav Slavický
Choreografie: Jaroslav Slavický, Kateřina Slavická a Hana Vláčilová podle Maria Petipy a Alexandra Gorského
Dirigent: Václav Zahradník
Scéna a kostýmy: Josef Jelínek
Asistenti choreografie: Marie Hybešová, Jurij Slypyč, Michal Šebor a Taťána Krištůfková
Balet a orchestr Státní opery Praha
Premiéra 16.února 2012 ve Státní opeře
(psáno z druhé premiéry 19.2.2012 v 19 hodin)

Don Quijote – Josef Svoboda
Sancho Panza – Richard Hlinka
Kitri – Miho Ogimoto
Basil – Ulvi Azizov
Mercedes – Phillippine de Sevin
Espada – Filip Janda
Camacho – Sergej Gherciu
Květinářky – Petra Nálevková, Helene Chavarot
Amor – Irina Burduja