Ballettissimo je pro tanečníky velkou výzvou

Balet Národního divadla má od čtvrtka na repertoáru nový komponovaný program Ballettissimo, který je v dramaturgii souboru vítaným protipólem podzimní opulentní Bajadéry a láká především na čisté propojení tance a hudby. Pro tanečníky byl výzvou, které se zhostili s plným nasazením a je možné s čistým svědomím konstatovat, že i s velkým úspěchem. Záleží, jak se k tomuto trochu „intelektuálnímu“ večeru postaví publikum a jak dlouhou životnost mu zaručí. Ballettissimo je sestaveno jako obvyklý triple bill – večer složený z choreografií tří autorů. Domácí půdu zastupuje Petr Zuska s necelých pět let starým opusem na hudbu Gustava Mahlera, původní autorské dílo pro balet Národního divadla vytvořil choreograf italského původu Jacopo Godani a do třetice se podařilo na repertoár získat vynikající choreografii jednoho z nejznámějších německých tvůrců, bohužel již zesnulého Uwe Scholze.

Mahlerova 1. symfonie D dur (1888) byla pro Petra Zusku inspirací k vytvoření choreografie v ryze neoklasickém slovníku v roce 2010, kdy vznikla primárně pro vystoupení na světové výstavě Expo v Šanghaji. Petr Zuska ztvárnil vybrané věty symfonie prostředky klasické taneční techniky a až na několik náznaků ve výrazu tanečníků mužů je také zcela oproštěna od citovosti, vystavěna ryze formálně. Zuska Mahlerovu hudbu analyzuje a každé její části přiřazuje variace sólové či sborové přesně podle její vnitřní struktury. Pohyby sledují jednotlivé hudební motivy, tam kde je v hudbě kanonický nástup, jako je to například v krásné třetí větě s pohřebním pochodem, tam i tanečníky nechá nastoupit v přísném kánonu, a tak to jde od počátku do konce.Problémem této choreografie je, že se ve snaze proniknout do struktury hudební kompozice oprostila od citů a obsahu až příliš, a tím se vlastně s duchem Mahlerovy skladby ve výsledku míjí. Symfonie jako celek tvoří kontrast nálad a je ožehavé pracovat jen s jejími částmi. Mahlerova hudba nepostrádá na jedné straně hloubku i citovost, na druhé ani vtip a nadsázku. Celá třetí věta, jež působí na poslech vážně, je vlastně vynalézavou hříčkou, v níž si skladatel vzal jako základní motiv lidovou francouzskou píseň (která jako dětský popěvek je velmi populární dodnes i v angličtině, ale zpívá se v rychlém tempu, takže podobnost není snadné odhalit), v orchestraci ovšem vyznívá jako pohřební marš na českém venkově, a dokonce jako by se v ní skrývalo cosi východoslovanského. Z první věty zase čiší bezstarostná hravost.

Choreografie není ani tak docela nepřerušeným tokem pohybu, jak se uvádí v programu. Vizuálně velice estetická podívaná na pomalé vystavování čtvrtých arabesek, které jsou pohybovým leitmotivem opusu, je zajímavá, ale na plynulosti nepřidává a různých pauz je celkově mnoho. Na působivosti ubírají kostýmy, zejména u sboru, které by se svými stříbrnými třpytivými detaily slušely spíše reprezentaci v krasobruslení než tanečníkům první scény. Zřejmě se musely líbit před lety v Číně, ale pro nové nastudování kusu by bývalo bylo lepší do výpravy kriticky zasáhnout. Tanečníci však po oba večery zvládli své party s citem pro načasování a sborovou práci, a zejména první obsazení hlavního páru (Nikola Márová, Michal Štípa) působí nesmírně lehce. V kontextu celého programu ale není zařazení tohoto kusu úplně šťastné.Jacopo Godani není českému publiku příliš známý, ale po zhlédnutí jeho díla Reflections on the Fate of Human Forms je myslím pro mnoho diváků velmi snadné uhodnout, u jakého souboru a proslulého choreografa získal impulz pro svou tvorbu a v čích šlépějích kráčí. Když totiž tanečníci nastupují na první tóny hudby, máte dojem, že jste se ocitli v pohybovém světě Williama Forsytha osmdesátých let. Což je ovšem dojem jen z několika prvních kroků, vychýlení z osy a nebezpečně prolomených špic. Následuje choreografie dynamická, která klade na tanečníky nároky zase o něco vyšší, než je rozšířené spektrum využití tance na špičkách. Jako kdyby je choreograf nutil vzájemně odizolovat horní a dolní část těla, jejich trup je v pohybu nezávisle na krocích či skocích, buď jím projíždějí vlny, nebo kontrakce, tok pohybu je nepřerušen. Paže v napjatých gestech vystřelují za tělo nebo se lámou do oblouků jako křídla, tanečníci strženi dynamikou choreografie si dávají nahlas znamení ke změně formací.Základem zůstává dokonale ovládnutá klasická technika, zažitá v pevných, jako vysoustruhovaných tělech, jež jsou ale nucena hledat do krajnosti nové úhly mezi sebou, zemí, partnerem, jednotlivými údy. Nejde ovšem o principy postmoderního současného tance s jeho uvolněným a rozpuštěným pohybem, nutností je stálé napětí těla a udržení svalového korzetu zcela pod kontrolou. Tím je možné dosáhnout velké rychlosti a hbitosti v reakci na nesnadno rozeznatelné impulzy v hudbě. Tu vytvořilo duo Ulrich Müller a Siegfried Rössert (48nord), kteří hudbu rozvrstvili na plochu podloženou především rytmicky, jde spíše o zvukovou krajinu s minimem melodických prvků, ale zase příliš vrstevnatou na to, abychom ji mohli vnímat jako minimalismus. Jde spíše o elektroakustickou hudbu, velmi dynamickou, temnou, která je v polovině přerušena volnější pasáží se smyčcovým pokladem (ovšem o nějaké lyričnosti stále nemůže být řeč), aby znovu vygradovala ve zběsilém rytmu.

Reflexe v názvu by se přeneseně mohla užít i ve vztahu k choreografii. Ta se samotná musí stát pro tělo reflexem, aby bylo možné zachovat dynamiku. Jde o velký fyzický výkon, který nespočívá v mechanickém naučení pohybu, ale v sžití se s ním. I proto zatím tančilo obě premiéry jediné obsazení, protože choreograf měl čas na intenzivní práci jen s nimi. Choreografie je abstraktní, není znatelného rozdílu mezi mužským a ženským projevem, není v ní rolí, všichni jsou si částečně soupeři i souputníky. Tento kus nabízí individuální výklad každému divákovi, nabízí materiál k myšlenkovému dotvoření. V tanečnících můžeme vidět například svět mladé generace, která zažívá nejvyšší stupeň individuální svobody, jakého se kdy lidé v novodobé historii domohli, i co se týká vztahu k vlastní tělesnosti (a tanec je krásný prostředek, jak ji zkoumat!), ale přitom se cítí podvědomě v ohrožení, tíhne znovu do skupin a klanů, vymezuje se vůči okolnímu světu a projevuje se navenek agresivnější energií. Skupina osmi tanečníků se rozpadá do menších formací, někdy tančí dvojice unisono, jindy se proti sobě kontrastně staví čtveřice chlapců a dívek, dvojice a trojice přicházejí a odcházejí. Celá choreografie končí poměrně náhle duetem, který v blednoucím světle zachycuje pár zaklesnutý do sebe a kráčející… Neznámo kam. Tanečníci ze sebe vydali maximum a publikum může vydechnout. Protože jde o skupinovou choreografii, kdy se interpreti mění v jeden organismus, je těžké vyzdvihnout individuality, ale například výkony Kristýny Němečkové, Márii Dorkové a Ondřeje Vinkláta jsou strhující.

Závěrečný kus se opět vrací do hájemství neoklasického tance s jen lehounkými ozvuky taneční moderny. Vždyť o Uwe Scholzovi se psalo jako o evropském Balanchinovi. Sedmá symfonie A dur Ludwiga van Beethovena je opět abstraktním opusem, čistým vyjádřením krásy a geometrie tance komunikujícího s hudbou. Dnes už se choreografické dílo z roku 1991 nejeví jako novátorské, ale je stále mistrovským kusem a ukázkou velké tvůrčí invence a souznění s předlohou. Pro každou ze čtyř vět symfonie je určen hlavní pár doplněný dalšími, dle proporcí skladby, a kompozici rámují propracované formace sboru.Choreografie překvapuje vizuální čistotou, tanečníci se seskupují do linií a pravidelných útvarů, jimž často dominuje půlkruh a kruh. Zásadní je přesné načasování, neboť pohybová struktura počítá s každou notou v partituře. Vytříbená a ukázněná, ale přitom inovativní a využívající i drobných pohybových motivů, dokáže maximum vytěžit i z obyčejné chůze, vygradovat napětí v nekonečně pomalém zvedání nohy na passé v osmi taktech, kdy čas jako by zamrzl, ale vystavět i důmyslně komplikované variace hraničící s akrobacií. Vliv moderního tance je patrný v tvarování paží nebo využívání předklonu s oblými zády. Zajímavé je takovým způsobem „narušit“ třeba plynulý návrat z klasického penchée a dát tak prostému prvku impulz jako z jiného světa. Čím zdánlivě jednodušší kombinace se v některé části objeví, tím důležitější je jejich přesně načasované provedení na hudbu, kdy je spíše snesitelné pohyb neprovést v plném rozsahu než se zpozdit.Scéna je rámována ze dvou stran dekorací, která připomíná úbočí kopců, po nichž stéká barva (přesněji jde o obraz amerického malíře Morrise Louise Beta Kappa z roku 1961, předposlední z rozsáhlé série pláten zobrazujících právě jen volně stékající mírně zakřivené pruhy různých barev), tanečníci ve světlých trikotech jen s barevným proužkem přes hruď a kolem krku působí étericky. A v 7. symfonii se soubor předvedl skutečně v dobrém světle. V rámci možností daných hudbou jsme mohli sledovat synchronizované sborové pasáže bez technického zakolísání, kvalitní mužské sbory a sólové výkony, mezi nimiž vynikli první večer Nikola Márová s Michalem Štípou a Miho Ogimoto s Jiřím Kodymem. V druhém večeru se páru Aya Watanabe a Karel Audy dařilo také dobře, ale jejich partnerská souhra není ještě tak procítěná (zejména tam, kde je nutné tanečnici například citlivěji zbrzdit dopad z výskoku na špičky), a velice jistě působili také Andrea Kramešová s Giovannim Rotolou v poslední větě. Italskou školu nezapřou někteří tanečníci jako Francesco Scarpato nebo Gianvito Attimonelli ve skokových variacích, ale lehce se jim vyrovná i Ondřej Vinklát. Celkově se nedá mluvit o chybách nebo slabých výkonech, celý soubor tančí s maximálním nasazením. V tomto směru je snad rychlost hudebního provedení ku prospěchu věci, protože na zakolísání není vůbec žádný čas a těla musejí spoléhat částečně na instinkt.

Beethovenova Symfonie by ovšem mohla být ještě lépe zatančena, kdyby tanečníci nebyli nuceni poněkud soupeřit s orchestrem, který hraje některé části v naprosto neúnosně rychlém tempu. Dirigent Jakub Klecker v tomto ohledu příliš empatie vůči tanečníkům při nastudování neprojevil. Jistěže jde o náročnou symfonickou skladbu, kterou je pro divadelní orchestr obtížné už jen nastudovat a zahrát – na druhou stranu na symfonickou hudbu se tančí již sto let a ve světě moderního i současného tance nejde o žádnou revoluční novinku. Proto bychom od orchestru zlaté kapličky mohli očekávat větší vstřícnost při jejím provedení s ohledem na to, že v tomto případě zkrátka nejde o koncertní provedení a není možné k jeho realizaci takto přistupovat. Interpretace Mahlerovy Symfonie v první části byla chvílemi téměř žalostná a snad ani není nutné zmiňovat, které nástrojové sekce se to týká. Nic tedy orchestr neopravňuje k tomu, přestat brát ohledy na tanečníky, protože zde opravdu není příčiny povyšovat se nad umělce na jevišti… Nicméně je pozitivní, že Národní divadlo vůbec sáhlo k nastudování skladeb živě a nespokojilo se s pouhými nahrávkami.

Ballettissimo se na obou premiérách dočkalo vřelého ohlasu a jedná se o program, který byl pro tanečníky výzvou, což je pro kvalitativní růst souboru jen dobře. Jde o díla, ve kterých se tanečníci musejí stát jednolitým tělesem nebo kde nejsou ani sbory pouhou dekorací a kde je technika požadovaná po každém bez výjimky, ať již stojí v hierarchii na kterékoli příčce. Je to bezesporu náročný úkol a pro mnoho tanečníků je účinkování v takových kusech jistě i zadostiučiněním. Stejně tak je záslužné, že se pražské publikum má možnost seznámit s dílem Uwe Scholze. Snad se tedy nechají diváci nalákat propagačními materiály a premiérovaná inscenace vydrží na repertoáru dlouho.

Balettissimo
Balet Národního divadla
Orchestr Státní opery
Premiéry 5. a 6. března 2015 Státní opera Praha

Gustav Mahler:
1. symfonie D dur
Choreografie a režie: Petr Zuska
Dirigent: Jakub Klecker (alt. Václav Zahradník)
Kostýmy: Roman Šolc

Hlavní pár – Nikola Márová, Michal Štípa / Michaela Wenzelová, Jiří Kodym
Dva páry – Magdalena Matějková, Alexander Katsapov, Marta Drastíková, Karel Audy / Ivanna Illyenko, Viktor Konvalinka, Aya Watanabe, Ondřej Novotný
***

Reflections on the Fate of Human Forms
Hudba: 48nord (Ulrich Müller a Siegfried Rössert)
Choreografie, scéna a kostýmy: Jacopo Godani

Tančí – Kristýna Němečková, Tereza Kučerová, Lenka Hrabovská, Mária Dorková, Ondřej Vinklát, Viktor Konvalinka, Mathias Deneux, Petr Strnad (alt. Kristýna Němečková, Tereza Kučerová, Lenka Hrabovská, Mária Dorková, Ondřej Vinklát, Viktor Konvalinka, Mathias Deneux, Petr Strnad)
***

Ludwig van Beethoven:
7. symfonie A dur
Choreografie, scéna a kostýmy: Uwe Scholz
Dirigent: Jakub Klecker (alt. Václav Zahradník) 

Hlavní pár (I. věta) – Nikola Márová, Michal Štípa / Aya Watanabe, Karel Audy
Dva páry (I. věta) – Alina Nanu, Dmytro Tenytskyy, Sophie Benoit, Patrik Holeček / Magdalena Matějková, Jonáš Dolník, Marta Drastíková, Matěj Šust
Hlavní pár (II. věta) – Miho Ogimoto, Jiří Kodym / Nikola Márová, Michal Štípa
Dva páry (II. věta) – Marta Drastíková, Alice Petit, Karel Audy, Paul Tudor Moldoveanu / Sophie Benoit, Alina Nanu, Giovanni Rotolo, Kryštof Šimek
Dva chlapci (III. věta) – Mathias Deneux, Francesco Scarpato / Ondřej Vinklát, Gianvito Attimonelli
Hlavní pár (III. věta) – Alina Nanu, Giovanni Rotolo / Alice Petit, Karel Audy
Hlavní pár (IV. věta) – Aya Watanabe, Karel Audy / Andrea Kramešová, Giovanni Rotolo

www.narodni-divadlo.cz

Foto Pavel Hejný, Martin Divíšek