Sergej Radamsky: Pronásledovaný tenor (32)

Pozor Židé 
Když jsem před první světovou válkou přišel do Ameriky a první čas přespával ve sklepích a na lavičce v parku, přivodil jsem si zápal plic. Vzala mě k sobě paní Madenbergová, matka početné rodiny, pečovala o mě a vlastně mi zachránila život. Ale zbyla mi chronická bronchitis. Jeden proslulý laryngolog v New Yorku považoval za zázrak, že vůbec můžu zpívat. Teď mi přátelé radili, abych se přestěhoval do suchého podnebí Arizony, do Phoenixu, otevřel si tam konzervatoř a soustředil se na Západ, kde jsem dřív měl přece úspěchy.

Známý malíř a karikaturista Albert Hirschfeld mě ale varoval před Holywoodem. „Dělejte si, co chcete. Ale do Hollywoodu nechoďte, tam nevydržíte.“ Slíbil jsem, že se jeho radou budu řídit. Přenechal jsem byt, klavír a všechen nábytek Marii a se dvěma žáky a svým německým ovčákem Borisem jsem se přestěhoval do Phoenixu. Nabídli mi tam vedení sboru při jedné bance a starosta projevil ochotu mi přidělit nějakou budovu pro příští konzervatoř: „Toto město s nádherně suchým klimatem nechť se stane mekkou zpěváků z celé Ameriky.“

Život se zase zdál růžový a zklamání z rozpadu manželství už jsem trochu překonal. Varhaník protestantského kostela, který dřív působil v New Yorku na Páté avenue a znal mě odtamtud, se těšil, že bude moci na nové konzervatoři učit. Uspořádal večeři a vůbec vládlo nadšení nad mými plány učinit z Phoenixu pěvecké centrum.

Noviny o této večeři přinesly zprávu a mě si zavolala dáma, která si celý ten podnik vzala na starost. A pěkně mi vyčinila. Varhaník patřil k protistraně mé mecenášky a já se svou neuváženou účastí na jeho večírku dopustil pěkného faux pas. Tentokrát mě ještě omlouvá má nevědomost. Ale ať se opovážím ještě udělat něco podobného! Věděla také o mých vztazích k černošskému sboru Halla Johnsona v New Yorku a o mém zájmu o barevné vůbec. Ale tady jsem byl v Phoenixu, v Arizoně, a ne v „židovském“ New Yorku. Nesmím ani vkročit do černošského kostela, nebo dokonce (což jsem skutečně měl v úmyslu) navštívit tamního pastora, Johnsohnova příbuzného. Dále jsem musel slíbit, že ve městě nenavštívím černošskou, mexickou ani indiánskou čtvrť. A ještě něco: „Manželka majitele obchodního domu zpívá. Určitě se vám ohlásí, bude chtít, abyste jí dával hodiny, bude vás vůbec ‚lámat‘! Jsou to Židé! S těmi si nesmíte začínat!“ To všecko jsem měl slíbit. Tak jsem Phoenix s nádherným klimatem, se sborem bankéřů a s konzervatoří musel přenechat nějakému ubohému muzikantovi, který bude ochoten se takovým podmínkám podvolit.

Zavolal jsem do Los Angeles Irovi Gershwinovi. Vzala to jeho žena.

„Kdeže to jste?“

„Ve Phoenixu.“

„Co tam, proboha, děláte?“

„Balím a jedu do Los Angeles.“

„Prima. Očekáváme vás.“

Nedokázal jsem si představit, jaké bych mohl mít v Los Angeles vyhlídky, ale chtěl jsem to zkusit. Ruská restaurace „Supper Club Romanoff“ v Hollywoodu by měla docela ráda ruského zpěváka, který by bavil filmové hvězdy, agenty a režiséry „autentickými“ ruskými písněmi. Nutili mě, abych hned nastoupil. Říkali, že bych mohl snadno dostat i angažmá u filmu, protože by mě mohli vždycky ohlásit jako oblíbeného tenora Stokowského. A moje hostování v Sovětském svazu v posledních devíti letech, to také vyvolá senzaci. Byl jsem to asi jen já sám, koho tato „jedinečná“ šance nechávala chladným. Zpočátku jsem měl dostávat dvě stě dolarů za večer, ale to bylo vedlejší. Chtěli mi vnutit kariéru filmového herce a zpěváka.Našel jsem si malý byt, kam jsem se nastěhoval s oběma žáky i se psem, a jakž takž jsem se držel nad vodou vyučováním. Neměl jsem nejmenší chuť předzpěvovat nějakým lidem, kteří se při tom cpou a nalévají. Nezapomněl jsem na varování Alla Hirschfelda.

A začalo se říkat, že jsem komunista – protože jsem nehodlal vysvětlovat, proč jsem Rusko roku 1936 opustil. Netušili, že mě odtamtud vyhnali. To by se jim přirozeně hodilo do krámu.

Cecil B. DeMille
Oznámil jsem své známé z New Jersey Mrs. Richmond Pittmanové, že teď žiju v Los Angeles, a ona mi obratem poslala doporučující dopis pro svého synovce Cecila B. DeMillea.„Král“ filmového průmyslu, jak mu říkali jeho poddaní, dopis laskavě přijal. Dlouho jsme rozmlouvali. Když se vyptal na svou tetu a její děti, přešel k věci: Jaké opery mohu zpívat? Zpozorněl, když jsem řekl, že jsem zpíval Dona José v Carmen. Zjevně se mu to líbilo. Prohlédl si mě od hlavy k patě a řekl, že by mi nějaké role ve filmu mohl sehnat. Řekl jsem mu o nabídce Supper Club Romanoff.

„A co vy na to?“

„Odmítl jsem to.“

„Výborně. Od toho se držte dál. Máme pro vás něco lepšího.“

Ani se mi nechtělo věřit, že by ke mně ten velký DeMille byl tak laskavý. Zavolal svého tajemníka Arthura Piersona a představil mě.

„Tohle je Sergej. Přinesl dopis od mé tety, dcery známého generála Pittmana. Poprvé za dvacet let mě o něco požádala. Jsem si jistý, že Sergej bude dobrý herec. Co myslíte?“ Mr. Pierson s ním byl samozřejmě zajedno. Copak bylo možné mít jiný názor než filmový král?

Na to, že bych hrál ve filmu, jsem nikdy nepomyslel. Ale co bych si konečně mohl přát víc než přízeň Cecila DeMillea?

Tehdy se právě odehrával volební souboj mezi Rooseveltem a Deweyem a v DeMilleově kanceláři visel velký plakát s nápisem: „Volte Deweye!“

Když byla naše debata skoro u konce, řekl „král“: „Dewey ten závod vyhraje. Jak to vypadá v New Yorku?“

S příslovečnou naivitou tenorů jsem odpověděl: „Pro Deweye to nevypadá moc dobře. Já si myslím, že prezidentem bude Roosevelt.“

Zkoumavě se na mě zahleděl a zeptal se: „Pro koho jste vy?“

„Samozřejmě pro Roosevelta.“

Prudce se odvrátil a po delší pauze, aniž by mi věnoval pohled, zamumlal: „Tak dobrá, Arthure, podívejte se, co pro Sergeje můžete udělat.“ Usadil se do křesla, podal mi ruku a řekl: „Na shledanou.“

Hned jsem měl nepříjemný pocit, že je něco špatně, ale neodvážil jsem se zeptat. Když jsme opustili trůnní sál, začal Mr. Pierson sám: „Vy jste ale krále pěkně dopálil. To se mu vůbec nelíbilo, co jste řekl o Deweyovi. Doufám, že jste si toho všiml. Jste první, kdo si před ním dovolil říct, že vyhraje Roosevelt. On Roosevelta nenávidí. Zkazil jste mu den a sobě jste neprospěl. Král měl o vás totiž opravdu zájem.“

Byl jsem zmatený. Že jsem takhle hloupě prohrál všecky své naděje, bylo víc, než můj chabý rozum dokázal pobrat.

Mr. Pierson vypadal, že ho má prohra docela mrzí. Pozval mě k sobě a v tichosti jsme spolu vypili kávu. Pak se zeptal, jestli bych se ve čtvrtek dopoledne ještě jednou stavil. Že se podívá, co by pro mě mohl udělat. Když jsem se ve čtvrtek objevil, poslal mě do místnosti, kde posedávaly desítky postarších nezaměstnaných herců, „rádobyherců“ a obyčejných domýšlivců. Přišli brzy ráno a čekali tak celé dopoledne. Pak vstoupil člověk, který měl na starost obsazování rolí, v jedné ruce knihu a v druhé tužku a prohlížel si „nabídku“, jako by počítal ovečky. Uchazeči se narovnali a zaujali výraz postavy, kterou hráli naposled. Ten člověk vybral dva nebo tři muže a zmizel. Než se objevil, panovala docela živá zábava. Teď, bůhví pokolikáté zklamáni, odcházeli ti lidé s vynuceným úsměvem zase pryč.

Nechtěl jsem si přiznat, že jsem si to zkazil sám, a chodil jsem na ty čtvrtky celý měsíc. Deprimovalo mě to tak, že už jsem pomýšlel na návrat do Phoenixu. Ale pak jsem si vzpomněl, co už mi někdo řekl asi před třiceti roky: „Přestaň konečně hrát toho nervózního Žida!“

Falešný soprán
Agentura, která mě znala z dřívějších koncertů v Kalifornii, mi zprostředkovala žáky a taky nějaké písňové večery. Snad to se mnou přece jen myslí život dobře. Za rok jsem nastřádal dost, abych si mohl dovolit začít splácet dvoupatrový dům na elegantní Crenshaw Boulevard. Konečně jsem měl zase domov, dobrý klavír, nadané žáky, půvabnou sekretářku a šikovnou hospodyni.

K dispozici mi byla řada výtečných zpěváků, takže jsem mohl uvádět opery jako Perníková chaloupka, Gianni Schicchi, La traviata, Guckova Orfea a Eurydiku – i Borise Godunova. Hlavní role zpívali profesionálové, například Richard Hale. Také jsem vyučoval na City College, ve večerních kurzech jsem někdy měl až dvacet pět žáků.Problémy nastaly, když do mých hodin začali docházet žáci jiných učitelů. Ti to pochopitelně neviděli rádi. Když jsme studovali Komedianty, dovolil jsem si trochu neobvyklý výklad. Nedda neopustila Cania a nepodlehla Sylviovi proto, že by byla povahově špatná, ale protože byla z chudé rodiny. Bídy cirkusového života už měla dost a zaslouží si náš soucit. A hned mě nařkli, že místo, abych učil zpěv, šířím socialistické myšlenky. A aby to bylo dokonalé, udala mě žena jednoho kolegy na vedení koleje. Považovala se za „dokonalý mozartovský soprán“, a protože jsem jí v Divadelním řediteli, kterého jsme právě studovali, nechtěl přidělit roli, rozhlašovala, že jsem ji slíbil obsadit pod podmínkou, že se mnou bude studovat individuálně, u mě doma. Mou výuku „socialismu“ na City College rázem ukončili.

Někdy v roce 1945 jsem se v Los Angeles seznámil s mladou, hezkou, asi šestadvacetiletou ženou. Vždycky, když šla kolem mého studia, zastavila se a poslouchala moje žáky. Jednoho dne zazvonila a představila se.

„Zpívám mezzosoprán. Moje učitelka si ale není jistá, protože nemám dost silné hloubky. Právě studujeme Carmen.“

„A vy jste si jistá, že jste mezzosoprán?“

„Já ano, ale moje učitelka ne.“

„A jinak jste s ní spokojená?“

„Byla bych, kdyby mi dokázala rozvinout hluboký rejstřík.“

„Dopřála jste jí k tomu dost času?“

„Ale ano. Když jsem k ní před pěti měsíci přišla, řekla mi, že to bude trvat tak tři měsíce.“

„Víte, já ze zásady neberu žáky, kteří chodí k někomu jinému.“

„Ale smím vám aspoň předzpívat a poprosit vás o názor?“

Bylo mi jasné, že se té „Carmen“ jen tak nezbavím a nechal jsem ji zazpívat pár tónů. „Podle mě jste soprán.“

„Ale já nechci být soprán. Oba mí bývalí učitelé si mysleli, že jsem mezzo, ale hloubky nedokázali rozvinout. A já chci zpívat Carmen.“

„Carmen můžete zpívat i v sopránové verzi. Vypadáte jako Carmen, a proto si na ni hrajete. Rozumíte mi?“

„Ano. To mi říká každý.“

„A proč nezpíváte Toscu?“

„A může mezzosoprán zpívat Toscu?“

„Ne. Ale vy nejste mezzosoprán. Vy jste soprán.“

„Jak to, že jsem soprán, když se bez problémů dostanu jen k as?“

„Když si nebudete myslet, že jste mezzo, dostanete se k vysokému c.“

„Slibujete mi to?“

„Neslibuju nic. A teď se vraťte k vaší učitelce a přestaňte zpívat Carmen.“

„Ani mě nenapadne. Zůstanu tady a budete mě učit!“

Viděl jsem, že to je typ, který si nenechá od nikoho poradit. Co jsem koneckonců mohl ztratit? Měla pěkný soprán, pěknou postavu a ohnivé černé oči. Byla by úžasná Tosca!

„Jste vdaná?“

„Ano. Mám osmiletého syna a šestiletou dceru.“

„A co tomu říká váš muž?“

„Tomu je to jedno.“

„Co? Je mu jedno, že studujete zpěv?“

„Já se ho na to neptám. Učím se už tři roky, měla jsem tři učitele a nikam jsem se nedostala. Střední poloha je v pořádku, ale nemám výšky ani hloubky.“

Po celé té neužitečné debatě jsme začali s výukou. „Jak jste spokojen s mou střední polohou?“ zeptala se mě.

„Vůbec ne. Forzírujete, tlačíte na hlas. Asi si myslíte, že to zní hezky?“

„Samozřejmě. A jak získám výšky a hloubky?“

„Nejdřív přestaňte na hlas tlačit.“

Nakonec uznala, že je to rozumné, slíbila, že na Carmen zapomene a bude cvičit stupnice. Ani ne za dva měsíce zpívala „Vissi d’arte“ a „Pace, pace“ k úžasu mých ostatních žáků a ke svému vlastnímu údivu.

Všichni z toho měli radost, jen ne moje Carmen. Marně doufala, že se jí rozvine hluboká poloha místo vysoké. Byla tvrdohlavá, ale já také. Nakonec jsem jí trochu lichotil a podařilo se mi, aby se smířila s tím, že je soprán. Ostatním žákům však prozradila, že se stále nevzdává a jednoho dne bude Carmen zpívat. Až mi došla trpělivost a promluvil jsem si s ní úplně otevřeně.

„Buď uznáte, že jste soprán, nebo jste u mě skončila.“

A pak se u mě ohlásil její manžel. „Moje žena je strašně nervózní, úplně v depresi, jako ještě nikdy. Co se to s jejím hlasem stalo?“

„Milý pane, vaše žena dělá pokroky, každá jiná by byla šťastná. Ale ona má fixní představu, chce bezpodmínečně zpívat Carmen. S takovou paličatostí jsem se ještě nesetkal.“

„Mně něco povídejte! Zanedbává děti, svou nemocnou matku, domácnost, mě – a všecko kvůli tomu zpívání. Už jsme se skoro rozváděli. Poslední měsíc chodí k nějakému psychiatrovi, strašný člověk. Můžete mi pomoci? Moc nevydělávám, máme jen starou fordku. A s těmi honoráři za doktora a za hodiny zpěvu nám sotva zbývá na jídlo.“

Slíbil jsem, že se pokusím. Při příští hodině jsem byl trochu zdrženlivější a už ji nechválil. Časem se ke mně „Carmen“ chovala čím dál důvěrněji a kroutila očima. Přišla s nahými rameny – a že to byla ramena! – a vystavovala svoje půvaby. Když se chtěla něco zeptat, naklonila se ke mně u klavíru, odhalila dekolt a podobně. Už jsem toho začínal mít dost, ale nedala pokoj. Manžel je jí lhostejný, stejně se rozvedou, a milence pustila nedávno k vodě.

„A víte proč? Protože chci být zpěvačkou. A jen vy mi můžete pomoci. Proč mě odstrkujete?“

„Protože jsem učitel a s vdanou ženou si nebudu začínat. A krom toho je mi váš manžel sympatický. A teď si sakra stoupněte tamhle a zpívejte, ženská hloupá!“

Když přišla na další hodinu, cítil jsem, že něco visí ve vzduchu. Zase jsem musel být drsný. „Postavte se a zpívejte, nebo zmizte a už se neukazujte!“ Tu na mě vyletěla, tloukla do klavíru a křičela, že z ní musím udělat zpěvačku a být na ni milý atd. atd. Úplně propadla hysterii, až z toho omdlela. Přenechal jsem ji sekretářce, která ji přivedla k vědomí a poslala domů. Večer jsem napsal stručný dopis, že za těchto okolností s ní nemohu dál pracovat.

Dva dny nato se objevila v manželově doprovodu, aby mi vysvětlila důvod svého chování. Když si stěžovala svému psychiatrovi, jak se k ní chovám příkře, doporučil jí:
„Víte, Radamsky kdysi vystupoval v New Yorku v Madison Square Garden před dvaceti tisíci komunisty a zpíval jim sovětské písně. Ti ho pochopitelně vynášeli do nebe a on si na takové zbožňování zvykl. Teď sedí chudák v Los Angeles a živí se dáváním hodin. Nemůže se smířit s tím, jak dopadl, a mstí se na bezbranných žácích. Až na vás bude příště křičet, křičte taky a vyvádějte tak, že dostane strach.“ Tak se podle té rady zařídila. Ale moje trpělivost s frustrovanou Carmen byla vyčerpána.

Později jsem se doslechl, že opustila manžela i děti a utekla s nějakým mladým spisovatelem. Pracovala jako kadeřnice v New Yorku a toho spisovatele živila.

Federal Bureau of Investigation
Roku 1918 jsem se dostal na listinu odsunutých do Ruska, a sice se zdůvodněním, že jsem z Moskvy dostával peníze na propagandu. Jen s pomocí prominentních Bostoňanů, kteří se za mě zaručili, jsem směl zůstat v USA.

Roku 1923 mi odmítli udělit americké občanství kvůli „podvratné činnosti“. Naštěstí mě předseda výboru slyšel zpívat a přimluvil se za mě: „Mr. Radamsky, vy jste dobrý zpěvák a stanete se také dobrým, slušným občanem Spojených států.“ Tomuto muži vděčím za to, že jsem zůstal naživu, směl vystupovat v opeře a na koncertech a dosáhl situace, kdy jsem mohl podporovat rodiče v Evropě.

Ve třicátých letech jsem mohl dostat do Ameriky své dvě sestry a zachránit je tak před nacisty. Dopis Williama Bullitta příslušnému ministrovi v Haagu vyřídil otázku víz.Když jsme Prokofjev, Marie a já roku 1936 vystupovali na americkém vyslanectví, naléhavě mě německý vyslanec odrazoval od návratu do Spojených států přes Německo. Tehdy jsem ale na obtíže nenarazil. Když však obsadili nacisté Holandsko, zůstali by mí rodinní příslušníci, kteří tam žili, možná ušetřeni, kdybych na svých koncertech nezpíval protifašistické písně Hannse Eislera a Stephana Wolpeho. Mé další dvě sestry, jejich manželé i děti zahynuli v plynových komorách. Také můj bratr Leo, básník a docent pro literaturu. Chtěl navštívit svou snoubenku a včas byl varován, že jsou v jejím domě SS; zatkli celou její rodinu. „Když jde ona, půjdu také,“ řekl. Sebrali ho a už se nevrátil.

Můj otec tehdy ležel v nemocnici. Nezabili ho. Ale odepřeli mu léky, a brzy nato zemřel. Matka měla štěstí a umřela přirozenou smrtí, pokud je přirozenou smrtí nemoc, kterou si přivodila hladověním v první světové válce, aby mohla dát najíst dětem. Jen sestry Renja a Ruša se dostaly do bezpečí do krásné Kalifornie.

Roku 1948, ve svých devětapadesáti letech, po období střídání nouze, zklamání a úspěchů, jsem to v Los Angeles konečně „dokázal“. Vedl jsem spokojený život s plodnou uměleckou prací a uznávali mě jako zpěváka, učitele a operního režiséra. Cena, jakou jsem za to musel zaplatit, by nebyla tak vysoká, kdyby se do toho nepřipletl Joseph McCarthy. V Los Angeles byl zvlášť aktivní: deset spisovatelů, kteří se odmítli zodpovídat před Výborem pro neamerickou činnost, nechal zavřít.

Při návratu ze své první koncertní cesty do Moskvy roku 1927 mě zatkli na palubě lodi, vysadili na Ellis Island a postavili před soud. Byl jsem obviněn, že jsem americké občanství získal podvodem. V čem ten podvod měl spočívat, mi nikdo nedokázal říct. Mezi mými soudci byl generál Sweetzer, který mě poznal při mém koncertě v Camp Devons, tehdy mi nabídl místo osobního tlumočníka. Teď se zasadil, aby byla žaloba stažena, a byl jsem zase volný.

Téhož roku byl při návratu z Moskvy zatčen i Theodore Dreiser a obžalován z nemorálního jednání. Před cestou, v Moskvě a při zpáteční cestě se ubytovával s nějakou ženou v téže místnosti. Taková „nemorálnost“ byla tehdy trestná. Soudní síň byla narvaná reportéry a newyorskými prominentními občany. Když přečetli obžalobu, Dreiser povstal ve své imponující skoro dvoumetrové výšce a řekl: „Žaloba odpovídá skutečnosti. Tuto nádhernou mladou ženu jsem měl všude s sebou, ve dne v noci. Ale jak mohu být obviněn, když je přece obecně známo, že jsem už devět let impotentní?“ Sál bouřil smíchem. Žaloba byla stažena a všichni spisovateli gratulovali k impotenci.
(Pokračování)
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová

Foto Carl Van Vechten, archiv