Nové nastudování Sedláka kavalíra a Komediantů v Met

Z ohlasů v zahraničním tisku 

Komedianti jako varietní vystoupení, zatímco Sedlák kavalír se otáčí kolem dokola 

Někdo z Met by měl přesvědčit režiséra Davida McVicara, aby vypnul točnu, která kazí jeho novou inscenaci Mascagniho Sedláka kavalíra. Celkově vzato, pochmurný, úsporný přístup pana McVicara k této jednoaktové stálici z roku 1890, zásadnímu dílu italského veristického hnutí, nabízí vhled do Mascagniho dramatu lásky, zrady a pomsty v malé sicilské vesničce. A McVicarovo odvážné pojetí tradičního doprovodného kusu, Leoncavallových Komediantů může podnítit ty, kteří se domnívají, že příběh těžce se protloukající skupiny rozhádaných herců commedie dell’arte z roku 1892 znají, aby se znovu zamysleli: pan McVicar přenesl děj z Kalábrie pozdních šedesátých let devatenáctého století na špinavé odpočívadlo v pozdních čtyřicátých letech století dvacátého v kterémkoli živém italském městě; herci se změnili ve skupinu ztřeštěných varietních umělců.V Sedláku kavalírovi však pan McVicar používá točnu až příliš často. Vypadá to jako režisérská zkratka k tajemství, dokonce s nádechem surrealismu, až ke geniálně kompaktnímu melodramatu. Při pohledu na měšťany kroužící kolem dokola pocítíte závrať.

Nová inscenace v opeře nejoblíbenější dvojice jednoaktovek, jež měla v úterý premiéru, by mohla vypadat jako další krok ve snaze ředitele Petera Gelba zbavit Met inscenací Franca Zeffirelliho. Zeffirelliho Sedlák kavalír a Komedianti, v pečlivě realistickém nastudování, se na scéně objevovali od roku 1970. Už byl čas na změnu.

Pro nové nastudování najala Met silné obsazení v čele s Marcelem Álvarezem v obou hlavních tenorových rolích ze zmíněných děl: v Sedláku kavalírovi Turridu, vesničana, jenž se vrátil z války, a Cania, principála skupiny herců v Komediantech, který hraje klauna v putovním představení. Tento dvojí úkol je ohromnou výzvou a pan Álvarez předvádí nejvášnivější a nejjistější zpěv, jaký jsem od něj kdy v Met slyšel. Sopranistka Eva-Maria Westbroek vnáší do role Santuzzy, tragické hrdinky ze Sedláka kavalíra, mladé ženy svedené Turridem, jehož zoufale miluje, hlasové charisma a smutnou zranitelnost.Toto dvojí uvedení má na pódiu zcela jistě správného člověka: šéfdirigenta Fabia Luisiho. Z nadaného orchestru Met se mu v obou dílech, zejména však v Sedláku kavalírovi daří vyloudit jasnost, barvu a živost. Podařilo se mu vdechnout partituře, některými zavrhované jako davové potěšení v tomatové omáčce, neobvyklou inteligenci.

Názor pana McVicara na Sedláka kavalíra působí z režijního hlediska polovičatě, kombinuje současné a tradiční prvky. Scéna Rae Smith je rámována nahrubo tesanými kamennými zdmi sicilského kostela. Tato ústřední plocha je nejprve obklopena řadou prostých židlí. Brzy začnou přicházet měšťané (skvělý sbor Met) a sedat si na ně.

Tento obraz naznačuje vnitřní dynamiku sicilského města, kde všichni pozorují soukromý život všech ostatních. Kostýmy navržené Moritzem Jungem ukazují lidi v běžném každodenním oblečení, včetně skupiny mužů ve zmačkaných černých oblecích, kteří se naparují coby městští dohlížitelé na slušnost.

Konfrontace čistoty, abstrakce a realismu by byla bývala mohla fungovat dobře, kdyby se byl býval pan McVicar spokojil jen s ní. Když se však plocha začne otáčet, cítíte, že to režisér přehání. A proč je osvětlení (navržené Paulem Constablem) tak ponuré? Opera se odehrává na Hod boží velikonoční ráno. V tomto Sedláku kavalírovi by vesničané stejně dobře mohli být na půlnoční.

Latinizující barva a zápal, s nímž pan Álvarez zpívá, se k impulzivnímu mladému Turridovi hodí. Po návratu z vojenské služby zjistil, že jeho půvabná snoubenka Lola se z ničeho nic provdala za Alfia, městského kočího. Aby přiměl Lolu k žárlivosti, svedl ochotnou Santuzzu. Plán se nějak vydařil. Lola si něco začala s Turridem, k zoufalství trpící Santuzzy. V této situaci sledujeme začátek příběhu.

Barytonista George Gagnidze je v roli Alfia výstižně neomalený. Jeho hlas možná postrádá plnost. Ale robustní chraplavost se k této postavě hodí. Mezzosopranistka Ginger Costa-Jackson v roli Loly zpívá se smyslnou sladkostí, tváří se jako rádoby filmová hvězda a svévolně ignoruje nebezpečí, že vyprovokuje svého žárlivého manžela. To, že Alfio zabije ze msty Turrida v souboji, samozřejmě dovede příběh k neodvratnému závěru. Zkušená sopranistka Jane Bunnell si vás získá v roli Mammy Lucie, Turridovy těžce pracující matky, která vede místní hostinec. Sbor Met naplnil svým podáním hymnu scénu procesí dojemnou upřímností.

Pan McVicar opakoval v různých interview, že podle jeho zkušeností nebývá scéna commedie dell’arte či divadla na divadle nikdy příliš veselá. Z toho plyne rozhodnutí změnit komedii ve varietní vystoupení, včetně zápasu s pěnou na holení, legračních pádů na zadek a křiklavých kostýmů. Co režisér chystá, je zřejmé už od Prologu. Tato scéna tak, jak byla napsána, představuje interpretační problém. Barytonista zpívající Tonia, jeden z klaunů v herecké společnosti, se představí jako někdo, koho posílá autor, aby vysvětlil divákům, že i herci jsou lidé z masa a krve, kteří prožívají emoce vyvolané příběhem.

Pan McVicar změnil Prolog v typickou estrádu založenou na komice Dickieho Hendersona z minulých dob, známého skečem, v němž zpíval do mikrofonu, zatímco se ho kulisáci snažili zatáhnout do zákulisí tak, že škubali za kabel. Pan Gagnidze se objeví před jasně modrou oponou se zlatými hvězdami, evokující kabaretní časy, s mikrofonem v ruce. A opravdu, objeví se i tři akrobati snažící se tohoto chrapouna zatáhnout do zákulisí.

Toto pojetí Prologu vás připraví na aktualizaci v režii pana McVicara. Kostelní zdi ze Sedláka kavalíra na scéně zůstaly a dodávají dvojici jednoaktovek vizuální symetrii. Nad špinavým náměstím však visí spleť elektrických drátů. Herci přitáhnou rozhrkaný náklaďák naložený kufry, rekvizitami a kostýmy.

Pokud skotačení zajde chvílemi až příliš daleko, syrovost příběhu přichází s určitou svěžestí a v závěru se skutečnou tragédií. Pan Álvarez, jenž se nejprve objeví ve světlém obleku s motýlkem a buřinkou, představuje vlídného a nevkusného Cania, obdivovaného davem v roli klauna Paňácy v představení. Každý, kdo tuto roli v současnosti zpívá, musí soutěžit se vzpomínkami na vynikající tenoristy, kteří ji hráli a nahráli. Hlas pana Álvareze sice ve srovnání s nimi působí poněkud skromněji, zpíval však s intenzivní a narůstající lyričností a árie Vesti la giubba, jež je prubířským kamenem, v jeho podání vyzněla až trýznivě.

Hlas sopranistky Patricie Racette poslední dobou zní v plně vyzpívaných vysokých tónech poněkud ostřeji. Přesto však jako Caniova žena Nedda, jež se zapletla s vesničanem Silviem, zpívala s úžasnou živostí, zvučně a se skvělým výrazem. Byla okouzlující a vystihla dusivý neklid mladé ženy. Pochopíte, proč ji okouzlil vysoký, solidní vesničan Silvio v podání seriózního a přitažlivého barytonisty Lucase Meachema. Tenorista Andrew Stenson vyjádřil Beppovu chlapeckou nevinnost.

Točna byla v Komediantech použita jen výjimečně a mnohem efektivněji. Otáčející se scéna je v McVicarově režijním pojetí Sedláka kavalíra až příliš důležitá. Kéž by po zbytek série stiskl vypínač.

(The New York Times – 15. dubna 2015 – Anthony Tommasini)

***

Nové uvedení veristických dvojčat v Met nabízí statického Sedláka kavalíra a nezapomenutelné Komedianty

Dva zápasy dvou stejných týmů v jednom dni jsou oblíbenou zvláštností baseballové sezony. Doufejme, že v opeře nebude rozdíl až tak výrazný, ovšem soudě dle stávající sezony v Metropolitní opeře se zdá, že jakékoli párování dvou děl bude mít nevyhnutelně skokový efekt.

Úterní večerní premiéra klasické dvojice jednoaktovek Sedlák kavalír a Komedianti působila neuvěřitelně nevyváženě, dokonce i ve srovnání s dříve v této sezoně společně uvedenou nevyrovnanou dvojicí Jolanta a Modrovousův hrad.

Tradice uvádět Sedláka kavalíra od Pietra Mascagniho a Komedianty skladatele Ruggera Leoncavalla je úctyhodná, a to zejména v Met, kde byla tato praxe slavnostně zavedena. Ovšem to samo o sobě k ospravedlnění této dvojice nestačí. Komedianti v pojetí Davida McVicara jiskří, ale jeho Sedlák kavalír působí tak nezaujatě, že se ta dvě díla doplňují jen stěží, když už jsou zase po čase společně přivlečena na jeviště, a výhradně proto, že se to tak prostě dělá.

Nazvat toto nastudování Sedláka katastrofou, by bylo nepřesné, protože to slovo implikuje mnohem více děje, než bylo v úterý večer na jevišti Met k vidění. Už když diváci vcházeli do hlediště, reflektory osvětlovaly kruh dřevěných židlí na kruhové scéně uvnitř spoře osvíceného cihlového skladiště, naskýtal se jim pohled, který hlásá: „konceptuální inscenace“. Kéž by.

Něco nevkusného, něco nápaditého, něco, s čímž lze nesouhlasit, by bylo bývalo vítáno. Namísto toho se celá opera nachází ve fázi zástavy krevního oběhu a stěží se vleče od výstupu k výstupu. Sboristé, ponuře odění do černých obleků či sukní a šálů, stráví celou hodinu přeskupováním židlí na točně, zatímco Santuzza sociopatologicky číhá v rohu. Velikonoční podobenství jsou předváděna ve tmě temnější, než je v hledišti. Hrstka tanečníků – sboristů se během Alfiovy úvodní písně účastní vytáhlé, nepřesné a nevyzpytatelné choreografie. Sám Alfio připomíná Scarpiu z velmi kritizované Toscy Luca Bondyho, protože už zase vidíme George Gagnidzeho, jak pošilhává, koho by poplácal po holé zadnici (tentokrát je ovšem zklamán).

Nepomáhá ani to, že představitelé hlavních rolí se k nim příliš nehodí. Marcelo Álvarez v roli Turrida má dramatické zaměření a vyzpívá všechny tóny, ovšem nelze se zbavit pocitu, že by se jeho úvodní chvalozpěv měl vznést odněkud z kulis s poněkud menším úsilím. Gagnidzeho zemitý baryton, jeden z nejbarevnějších hlasů mezi pěvci pravidelně vystupujícími v Met, zkrátka není dost hbitý na to, aby rychle přezpíval Alfiovo svižné úvodní číslo (do role byl původně obsazen Željko Lučić, který ale kvůli nemoci odstoupil). Eva-Maria Westbroek v roli Santuzzy zněla méně jistě, než bývá obvyklé, a měla potíže s udržením rovných tónů v nejvyšší části svého hlasu. Mezi pěvci v Sedláku kavalírovi zazářila pouze Ginger Costa-Jackson, jejíž svěží temný soprán a smyslné charisma plně vystihly samu podstatu Loly.

Ponecháme-li stranou konkrétní nedostatky této inscenace, tradiční uvádění ve dvojprogramu Sedláku kavalírovi příliš neprospívá. Mascagniho partitura je plná nápaditého a vděčného materiálu, z něhož Fabio Luisi utkal jemnou, ale pevnou pavučinu. Zejména intermezzo je dokonalý klenot. Ale jako významné veristické dílo je Sedlák kavalír dramaticky až příliš „vero“ (poznámka překladatelky: pravdivý), jeho scénář a dějový oblouk (bez ohledu na násilí) působí obyčejně až fádně, „domácí hádka uprostřed odpoledne“ ve srovnání s bizarní, ale poutavě lidskou domýšlivostí Leoncavallova mnohem sevřenějšího mistrovského díla.

Propast mezi nimi je vinou pojetí pana McVicara zřejmě ještě hlubší: jeho Komedianti jsou desetkrát živější, než je jeho Sedlák kavalír nevlídný. Dokonce i opona je dokonalá: laciná, pokrytá třpytkami, modrý samet se zlatým lemováním a vystřihanými hvězdičkami, zdůrazňuje křehkost dramatické stafáže oddělující dva světy v této opeře a těží ze sebeuvědomění, jež je natolik důležitým rámcem Leoncavallova libreta.

Tonio se objeví jako ostentativní konferenciér, který snese spoustu groteskních žertů; když je však zapotřebí, aby komedie skončila, náhle zmizí a ponechá Gagnidzemu prostor potřebný k vytvoření bolestného, osobního sdělení v podobě rozsáhlého lyrického Prologu. Když se konečně zvedne opona, posune se doba o několik desítek let, do třicátých či čtyřicátých let: stejné kulisy, které sloužily jako ponuré náměstí v Sedláku kavalírovi, jsou najednou živou piazzou s verandami a dočasným domovem rozbitého náklaďáku potulných herců.

Jednou z nejsilnějších stránek této inscenace je hbité přetransformování tradice commedie dell’arte do americké varietní show (s pomocí „odborníka“ na varieté Emila Wolka), což je změna, která se dokonale hodí k McVicarově aktualizované scéně. Afektované představení ve druhém dějství je zábavné jak pro skutečné publikum v sále, tak pro „publikum“ na jevišti, vlivem čehož je náhlý vznět o to více šokující. I v hlavní dějové linii pan McVicar přiměl všechny své herce k dokonalým výkonům, naučil je plným a upřímným vzájemným vztahům. Ani jeden vztah nepůsobí zablokovaným či scénářem předepsaným dojmem.

Bez vynikajícího zpěvu by to samozřejmě nebyli vynikající Komedianti a ústřední dvojice se zhostila svého úkolu. Álvarézův robustní tenor vyjadřuje všechny Caniovy silné vášně se znělými výškami, jež mu umožňují vytvořit jemně odstíněné, sžíravé pojetí árie Vesti la giubba. Jeho nezvyklý přístup k No, Pagliaccio non son v závěrečné scéně, v němž až do poslední chvíle vše bravurně zvládá, učinil z krutého násilného činu naprosto otřesnou událost – nevěříte, že to opravdu udělá, a když ta chvíle nastane, je její účinek traumatizující.

Patricia Racette v roli prokleté Neddy podává jeden ze svých nejlepších výkonů z poslední doby, přičemž její hlas nejlépe zní ve střední poloze. Ve své roli se zcela zabydlela a bezohlednou uličnickou „kolombínu“ hraje se sebejistou, leč upřímnou snahou osvobodit se od života s Caniem. Dokonce i ve své nevěře vzbuzuje soucit při svém duetu s Lucasem Meachemem, jenž v roli Silvia přináší hřejivý, hladký baryton.

Stejně jako u Mascagniho vytvořil Fabio Luisi svůj výklad Leoncavallovy partitury s bystrým divadelním povědomím a řídí zvonivý, radostný úvodní sbor a útočí na kulhavé postavy ve scéně commedie s trýznivou divokostí. Hudebníci a režiséři v úterý společně předvedli strhující ztvárnění oblíbené klasiky. Projevy nevole, jež uvítaly inscenační tým při závěrečném potlesku, zřejmě odrážely zmatenou první část večera, ale McVicar a spol. vytvořili pro Met vynikající Komedianty; jen by potřebovali lepšího tanečního partnera.

(New York Classical Review – 15. dubna 2015 – Eric C. Simpson)

***

Sedlák kavalír / Komedianti
Uvedení dvou oper v režii Davida McVicara nebylo, navzdory nadšení v hledišti, úspěšné

Na začátku, řekněme v roce 1970, tu byl Franco Zeffirelli. Změnil Sedláka kavalíra a Komedianty, věčná veristická dvojčata, ve dvojitou kýčovitou podívanou. Publikum tomu tleskalo.

V úterý Met představila protiklad: dvojí uvedení, kvazimoderní styl v režii Davida McVicara a se scénou navrženou Rae Smith. Bylo by krásné psát o revizionistickém vítězství. To by však bohužel znamenalo přinejlepším přehánění, přinejhorším zkreslování.

Sedlák kavalír umístěný do cihlové krabice, hračky s neopodstatněnou abstrakcí. Scéna je temná a skličující zároveň. Řady židlí – znovu tohle klišé – po obou stranách točny. Všichni jsou v černém a měšťané při zmínce o koních klusají kolem dokola. Problémy se zhoršují nevhodným obsazením Evy-Marie Westbroek do role Santuzzy. Navzdory vší dramatické intenzitě dělá ze zmučené kalábrijské hrdinky zdravou holandskou blondýnu, jež zpívá čistě a též nejistě, a to dokonce i tehdy, je-li předepsán temný zvuk a intenzivní síla. George Gagnidze jako Mascagniho Alfio usilovně heká a funí, a pak se kvůli Leoncavallovi vrátí zpět jako hrubiánsky silný Tonio.

Představitelem další zásadní dvojrole je Marcelo Álvarez, svědomitý herec a nadaný lyrický tenor, který usiluje o vrcholný dojem jak v roli Turrida, tak jako Canio. V Komediantech, časově posunutých do provinční Kalábrie v pestrém roce 1948, soupeří se zběsilým festivalem gagů, způsobeným „estrádním poradcem“ Emilem Wolkem (synem uznávaného barytonisty Jesse Walterse). Scéna, kdy se dusíte smíchy, se odehrává na porouchaném valníku. Patricia Racette v roli Neddy, běhny s poskvrněným srdcem ze zlata, hraje, reaguje a sviští s tak dokonalou radostí, že člověk rád přeslechne občasné nejednotné vyznění jejího hlasu. Lucas Meachem se vyjímá jako její milovaný, soucit budící Silvio, zatímco Andrew Stenson zjednodušuje part sladkého tenorka Beppeho v pouhou komickou karikaturu.

Celek není tak strašný, abyste zatoužili po Zeffirellim. Ať zhyne ten podlý nápad. Fabio Luisi, navzdory mnohým problémům, vytváří v orchestřišti náhradní vášně. Přesto výsledky nestačí k tomu, aby uklidnily divokou kritikovu hruď. Rozhodně ne tu mou.

(Financial Times – 15. dubna 2015 – Martin Bernheimer)

Pietro Mascagni:
Cavalleria rusticana
Ruggero Leoncavallo:
Pagliacci
Hudební nastudování a dirigent: Fabio Luisi
Režie: David McVicar
Scéna: Rae Smith
Kostýmy: Moritz Junge
Světla: Paule Constable
Choreografie: Andrew George
The Metropolitan Opera Orchestra and Chor
Premiéra 14. dubna 2015 Metropolitan Opera House New York
(Live: Met in HD 25. 4. 2015)

Cavalleria rusticana
Santuzza – Eva-Maria Westbroek
Turiddu – Marcelo Álvarez
Lola – Ginger Costa-Jackson
Alfio – George Gagnidze
Mamma Lucia – Jane Bunnell
Peasant – Andrea Coleman

Pagliacci
Nedda – Patricia Racette
Canio – Marcelo Álvarez
Tonio – George Gagnidze
Silvio – Lucas Meachem
Beppe – Andrew Stenson
Villagers – Daniel Paretto, Jeremy Little
Canio’s Troupe – Marty Keiser, Andy Sapora, Joshua Wynter

www.metopera.org

Přeložila Magdalena Rytinová
Foto Sara Krulwich, Cory Weaver