Heinz Zednik aneb Vídeňáci milují dobré rodáky

David Chaloupka, 21.05.2015 0:00

Výstava k dvojitému výročí významného rakouského tenoristy

Theater Museum ve Vídni připravilo k významnému výročí rakouského tenoristy Heinze Zednika (narozen 21. února 1940) výstavu Der Meister Tön’ und Weisen…, která mapuje jeho umělecké působení. Činnost pěvce je pevně spjata s jeho rodištěm – Vídní. Po studiu na vídeňské konzervatoři poprvé vystoupil na profesionální operní scéně v Grazu. Před padesáti lety (5. listopadu 1964) také debutoval ve Vídeňské státní opeře jako Augustin Moser ve Wagnerových Mistrech pěvcích norimberských, tehdy ještě jako host. A s touto scénou podepsal od počátku sezony 1965/1966 smlouvu na stálé angažmá.

Na scéně vídeňské Státní opery vytvořil desítky postav. Převážně ne hlavních partů, ale rolí, které vedle hlasových prostředků vyžadovaly přesnou výrazovou charakterizaci a herecké schopnosti. Záhy se stal miláčkem vídeňského publika, které nejprve vyhledávalo jeho comprimario role, aby dospěl k nejnáročnějším postavám charakterního tenorového oboru. Zpočátku se věnoval lyrickému tenorovému oboru, především v operách Wolfganga Amadea Mozarta (Pedrillo, Monostatos, Don Basilio a další), aby k nim přiřadil některé další role z německého repertoáru (Weber, Nicolai, Beethoven). Záhy ale byl objeven jeho charakterizační talent i vynikající dikce pro moderní repertoár dvacátého století. Již od roku 1970 hostoval na bayreuthském festivalu v drobné roli v Mistrech pěvcích norimberských, aby pohotově převzal v témže festivalovém ročníku v záskoku komickou roli Davida. V následujícím roce ztělesnil Steuermanna v Bludném Holanďanovi.Svět wagnerovských hrdinů se mu ukázal jako mimořádně blízký. Již v roce 1972 zpívá Mimeho (Zlato Rýna, Siegfried) v inscenaci týmu Wolfganga Wagnera a Petera Steina. V „Ringu století“ Pierra Bouleze a Patrica Chereaua ztvárnil Logeho, roli, která se stala ukázkovou pro desítky let jeho další kariéry. K ní se přiřadila i role Mimeho, jejímž se stal takřka vzorovým představitelem pro více než dvě generace wagnerovských představitelů.

Od roku 1978 se účastnil i hudebního festivalu v Salcburku, kde debutoval jako Jacquino. V Salcburku také spolupracoval s Herbertem von Karajanem, například v roli Bardolfa ve Verdiho Falstaffovi.V roce 1980 je jmenován Komorním pěvcem. Wagnerovské role ho přivádějí na přední operní scény (Mime v Metropolitní opeře, 1981). Další zásadní roli své kariéry dostává jako Herodes ve Straussově Salome (poprvé roku 1982 ve Stuttgartu v režii Götze Friedricha). I pro jeho herecké schopnosti a fyzický typ si ho vybírá anglický režisér Tony Palmer pro roli tenoristy Aloise Andera (1821–1864) ve světově oceňovaném biografickém filmu Wagner (1983), který znají čeští diváci jako televizní seriál.

Vedle wagnerovského repertoáru se intenzivně věnoval i soudobé opeře. Proslul například jako Hauptmann v Bergově Vojckovi. Ve Státní opeře zpíval i vysoko položený part Barrata v Henzeho opeře Der junge Lord, Francisca v znovuvzkříšené Křenkově opeře Karl V., Malíře v Bergově Lulu, ale i v operách Gottfrieda von Einema v sedmdesátých letech dvacátého století, kdy byly pravidelnou součástí repertoáru první vídeňské operní scény. Ve světových premiérách účinkoval v operách nejvýznamnějších světových skladatelů – u Luciana Beria jako Režisér v díle Un re in ascolto (1984), jako Hadank v Pendereckého Die schwarze Maske (festival v Salcburku 1986) nebo v Cerhově Der Riese vom Steinfeld (Vídeň 2002).

Od začátku své kariéry působil v televizních operních inscenacích i původních hudebně-dramatických dílech určených pro obrazovku (již v roce 1966 ve vánoční opeře Paula Konta Inzwischen, ORF 1966). Dar přirozené řeči (tak vzácný u operních pěvců) přivedl tenoristu k operetě a posléze také k moderování televizních pořadů s operní problematikou. Rozsáhlé hostování v operních rolích i na koncertech ho přivedlo do celého světa (Montreal, New York, Paříž, ale také Moskva). Na koncertech interpretuje široký rozsah písňového repertoáru – od německých písňových klasiků devatenáctého století až po soudobou tvorbu. Jeho častým doprovázečem je dodnes Konrad Leitner. Od roku 1996 také vyučoval jako mimořádný profesor na vídeňské Hochschule (dnes Universität) für Musik und darstellende Kunst.

Příležitostně se věnuje i operní režii. Zatím má za sebou tři operní inscenace: 1999 – Tel Aviv (Ariadna na Naxu), 2006 – Tokio (Netopýr) a 2014 – Innsbruck (Růžový kavalír).

Řada jeho rolí je alespoň zvukově dokumentována, některé i ve více nahrávkách. Dvakrát například nazpíval Hauptmanna v Bergově Vojckovi (1979 Dohnányi a 1987 Abbado), zaznamenán je Don Basilio ve Figarově svatbě (1978 Karajan a 1990 Davis) nebo Monostatos v Kouzelné flétně (1981 Haitink, 1990 Solti). Nahrál i Pedrilla (1985 Solti), Šujského z Borise Godunova (1986), Mefistofela z Prokofjevova Ohnivého anděla (1990) i svou slavnou epizodní roli Panga v Pucciniho Turandot (1981 Karajan) a další. Jeho vynikající patologická studie Heroda byla tak trochu dárkem k jeho padesátým narozeninám (Salome, 1990 Mehta). Slovanský repertoár je zastoupen jeho Vaškem v Krombholcově nahrávce Prodané nevěsty po boku Teresy Stratas (Mařenka) a Reného Kolla (Jeník). Nahrávka vznikla v němčině v roce 1973 pro firmu RCA. Jeho wagnerovští hrdinové – Loge a Mime, jsou zachyceni na zvukových i obrazových nahrávkách kompletního Ringu (Loge a Mime u Bouleze 1980; Mime u Levina 1987/89 a Loge u Haitinka 1988/91).S českým prostředím pěvce nespojuje jen česky znějící příjmení, ale také účast v inscenacích Prodané nevěsty a Janáčkových oper. Nezvykle blahobytný kostým Vaška z inscenace Prodané nevěsty z vídeňské Státní opery dokumentuje inscenaci z roku 1969.Z další inscenace Smetanovy opery (1982), ve které zářila i Lucia Popp, jsou zařazeny fotografie. Z natáčení Kašlíkova operního filmu v českých lokacích pak bohužel jediná fotografie z archivu barrandovského studia s Teresou Stratas. Heinz Zednik se několikrát setkal s Janáčkovým operním dílem v pozdější fázi své kariéry. Kritika oceňovala jeho Broučka v inscenaci Výletů pana Broučka ve Volksoper roku 2006. A roku 2009 zpíval v Metropolitní opeře Starého vězně v opeře Z mrtvého domu.

Pečlivě připravená výstava v přízemí Theater Museum v těsném sousedství Albertiny neoslní žádným ultramoderním řešením. Jako většina „vzpomínkových“ biografických výstav se „spokojí“ s výstižným výběrem portrétních fotografií v rolích, jak černobílých, tak barevných (předsálí). Biografickými panely je zachycena Zednikova kariéra v zásadních bodech a samozřejmě největší pozornost je věnována jeho dlouholetému angažmá v místní Státní opeře i wagnerovským rolím v Bayreuthu. Řada fotografií dokumentuje i mimoprofesní život pěvce. Jeho poslední režijní práce (Růžový kavalír pro Innsbruck, 2014) je zastoupena jevištními maketami. Jako vždy nejvýrazněji na diváka zapůsobí ukázky kostýmů (vedle zmiňovaného Vaška také krásný kostým pro Ďábla v Ibertově operní frašce Angelika). Tradičně je expozice doplněna koutkem s projekcí sestřihů nejlepších pěvcových výkonů. Výstava ve vkusné, ale střízlivé instalaci, je určena pro operní fanoušky a řadou zastoupených artefaktů (i z osobního umělcova archivu a zápůjček z operních domů) zdařile připomíná mimořádnou kariéru tenoristy charakterního oboru. Celý projekt je doplněn, jak je ostatně místním standardem, několika doprovodnými akcemi – písňovým koncertem umělce (22. dubna), dalším koncertem s „vídeňským“ repertoárem Heinze Zednika za doprovodu kontrakytary a akordeonu (9. září) nebo prohlídkami a besedami s kurátorem výstavy (Markus Vorzellner).Pokud by si návštěvník přál „divočejší“ podívanou, hned o patro výše je právě otevřena výstava k životnímu jubileu výtvarníka a režiséra Herrmanna Nitzsche. Tento proslulý akcionista, „mistr krvavých mystérií“ je také připomenut svými nečetnými, ale proslulými operními inscenacemi (Massenet: Hérodiade; Glass: Echnaton; Messiaen: Sv. František z Assissi). V expozici vedle záznamových projekcí jeho slavných rituálních „porážek“ také naleznete originály nádherných hedvábných kostýmů, které v inscenaci Massenetovy opery nosila Agnes Baltsa.

Výstava k dvojitému výročí Heinze Zednika je neokázalou poctou neokázalému umělci. Za návštěvu určitě stojí a neměli by si ji nechat ujít především zarytí wagneriáni.