Konec sezony v Terstu: sólo pro Falstaffa a jeho páže

V podvečer dne 9. února 1893 se proslulá milánská pasáž, zvaná Galerie Viktora Emanuela, proměnila z čista jasna v galerii skutečnou. V oknech jejích četných kaváren a restaurací byli toho dne „vystavení“ nejznámější politici a šlechtici Itálie, u jednoho stolu se dokonce sešla elitní sestava umělců, čítající skladatele Giacoma Pucciniho, Pietra Mascagniho a Ruggiera Leoncavalla nebo spisovatele Giosué Carducciho a Matildu Serao. Na všech bylo jasně patrné vzrušení, pramenící jen z jediného důvodu… V blízkém Teatro alla Scala se totiž schylovalo k premiéře opery, která měla své čestné místo v historii tohoto žánru předem zajištěné. Aby také ne – jeden z nejvýznačnějších žijících komponistů té doby, Giuseppe Verdi, oslavil před několika dny neuvěřitelné osmdesátiny a k narozeninám si nadělil zbrusu novou operu jménem Falstaff! A velkolepý triumf se toho večera opravdu konal. Publikum, jež za vstupenky utratilo třicetkrát (!) vyšší vstupné, než bylo zvykem, vyvolalo autora na scénu po prvním dějství třikrát, po druhém šestkrát a po třetím sedmkrát, závěrečné ovace pak trvaly více než hodinu. Až do rána musel unavený, ale šťastný Verdi s manželkou Giuseppinou Strepponi a libretistou Arrigem Boitem mávat nadšeným davům z balkonu Grand Hotel de Milan.

Po dvaadvaceti úspěšných představeních senzační novinky v Miláně došlo k něčemu, co by se dalo nazvat jako promyšlený obchodní tah. Celá produkce Falstaffa v původním obsazení v čele s dirigentem Edoardo Mascheronim a barytonistou Victorem Maurelem (mimo jiné též prvním Jagem v Otellovi) se vydala na turné po nejvýznamnějších operních domech Evropy. Premiérové sestavě se tak záhy dostalo nadšeného přijetí v Římě, Benátkách, Janově, Vídni a Berlíně. Pozoruhodnou skutečností však zůstává, že mezi prvními diváky nové hudební komedie byli i diváci v tehdy ještě rakousko-uherském Terstu (Falstaff se zde v tomto skvostném provedení hrál už v květnu 1893 celkem čtyřikrát). Zdejší Teatro Comunale mělo ovšem v provozovací historii Verdiho oper své čestné místo. Skladatel v něm uvedl premiéry svých děl Korzár a Stiffelio, většina jeho ostatních prací se tu objevovala krátce po uvedení v jiných divadlech obvykle za Verdiho osobní přítomnosti (o okolnostech, spjatých například s terstskou historií inscenování Verdiho Attily jsme informovali zde). Proto se také krátce po Verdiho smrti v roce 1901 změnil název terstského divadla na Teatro Lirico Teatro Lirico “Giuseppe Verdi” di Trieste.Přestože se po úvodním vítězném tažení světem Falstaff neprosadil v operním repertoáru zdaleka tak snadno, jak by se mohlo zdát, v Terstu jeho popularita nepolevila téměř nikdy. Znovu se tu objevil v roce 1898, pak na oslavu Verdiho nedožitých devadesátin roku 1903 (v titulní úloze s Antoniem Pini-Corsim, který zpíval v prvním uvedení roli Forda) a od dvacátých let minulého století ještě mnohokrát, přičemž v letech 1925–1951 bylo jeho uvádění prakticky nepředstavitelné bez přítomnosti oblíbeného barytonisty Mariana Stabileho. Odtud pramení i terstská slovní hříčka, jíž myslím není třeba překládat: La donna é mobile, Falstaff é Stabile… Roku 1960 se pod taktovkou Olivera de Fabritiis představili v nové inscenaci slavní italští pěvci Tito Gobbi, Piero Cappuccilli, Luigi Alva či Fedora Barbieri, v letech 1967 až 2004 se v kostýmu břichatého bonvivána vystřídali ještě Renato Capecchi, Peter Glossop, Hugo Marcos a Alberto Rinaldi.

Navázat na obdivuhodnou tradici uvádění poslední Verdiho opery připadlo na přelomu letošního června a července v Teatro Lirico “Giuseppe Verdi” di Trieste režiséru Marianu Bauduinovi. Neapolský inscenátor s četnými zkušenostmi z hudebních i činoherních projektů umístil děj na funkční a variabilní scénu z dílny Nicoly Rubertelliho. Ta nápaditě evokovala renesanční interiéry i exteriéry, předepsané libretem, ale zároveň jeviště opticky zmenšovala a vytvářela na něm jakési cirkusové šapitó. Jak se ukázalo, nikoliv samoúčelně. Režisér totiž rozehrál falstaffovský příběh především v duchu commedie dell’arte, takže se nezdráhal využívat ani prvků prvoplánové komiky a značně hrubozrnných gagů. Došlo i na „humorný“ přístup k nejrůznějším tělesným nedostatkům či vyměšování. Aby to však primárně nevyznělo jako odsudek: Verdiho opera podle Shakespearových Veselých paniček windsorských sice nese označení „lyrická komedie“, ale charakterem hudby i děje by se docela dobře mohlo jednat i o klasickou „buffu“. V opulentních kostýmech, čerpajících inspiraci v oděvech z období od renesance až po biedermeier (návrhy od Zairy de Vincentiis), se tak protagonisté pouštěli do eskapád, které byly většinou zručně zaranžované a rozhodně nenudily. Příkladem budiž například scénka, kdy paní Quickly – v režisérově pojetí i s Nannettou – přichází do hostince za Falstaffem, aby mu předala pozvání k tajné schůzce s paní Fordovou. Obě ženy předstírají, že jsou nevidomé, takže je zdobí černé brýle a bílá hůl. Zatímco polichocený svůdník Quicklyové naslouchá, olupují jeho sluhové Bardolfo a Pistola obě ženy nejen o vyžebrané drobné mince v plechovce, ale Nanettu i o brýle. Ty si ovšem dívka při odchodu zase „ukradne“ zpátky… V následující scéně zase přestrojený Ford simuluje, že má jednu nohu dřevěnou, a když mu (jako domnělému panu Fontanovi) Falstaff s gustem prozradí, že se chystá na milostné dostaveníčko s paní Fordovou, začne překvapený paroháč dopadat na jinou nohu, než předtím. Úplatní sluhové se čas od času stávají psíky na Fordově a Cajusově vodítku (a psíci, jak známo, musí občas zvednout nožku, aby vykonali potřebu), ve scéně pátrání po Falstaffovi v ložnici paní Fordové jsou naopak Ford s Cajusem honícími psy, jež Bardolfo s Pistolem udrží na řetězu jen tak tak…

Ruku v ruce s touto rázovitou fraškou však kráčel ještě režisérův pokus o osobitý výklad děje. Bauduina zjevně inspirovaly dvě němé postavy opery – hostinský a páže – k rozvinutí jejich charakterů do nebývalých rozměrů. Z hostinského se stala krčmářka s rysy čarodějnice, jež v případě potřeby umí i hádat budoucnost (čehož v podobě věštění z karet využil Ford během své slavné árie É sogno o realtá?), zatímco páže neboli mladý muž s výrazným renesančním účesem bylo hned od počátku prezentováno jako osoba na Falstaffově úrovni (v prvním dějství drhne Pistola v kádi na koupání Falstaffa a Bardolfo v jiné kádi stejně opečovává páže). Mládenec po celou dobu představení prakticky neopouštěl jeviště a představoval se někdy jako spisovatel, který si nepřeje být rušen, jindy zase jako obratný spolupracovník „windsorských paniček“ v komplotu proti Falstaffovi. Že by břicháčův vlastní obraz z mladších let, nebo dokonce Shakespeare sám? Vysvětlení přišlo až v samotném závěru, kdy páže vstoupilo na scénu v královském oděvu a všichni zúčastnění před ním poklekli. Jednalo se zkrátka o Jindřicha V., zvaného Hal, jenž se ve Falstaffově společnosti coby jinoch vyskytoval už ve hře Jindřich IV.. Poslouchal v ní mimo jiné také slavný monolog o cti, který pak v libretu pro Verdiho operu zpracoval i Arrigo Boito.

Oproti tomuto nápaditému oživení děje jsem ovšem za vcelku zbytečnou režijní svévoli považoval větší část z koncepce třetího dějství. Falstaff je v něm do té míry unaven a zdeptán životem, že na půlnoční schůzku do Windsorského lesa přichází v podstatě pouze zemřít. Vše, co se kolem něj odehrává, je jen jakousi předsmrtnou fantazií. Ovšem – blízkostí smrti se tento svérázný rytíř zaobírá i ve druhém dílu Jindřicha IV., ve své filmové adaptaci Jindřicha V. ho Lawrence Olivier dokonce nechává zesnout přímo před očima diváků. Verdiho operního Falstaffa s jeho závěrečným prozřením, zmoudřením a poselstvím, že „Celý svět je fraška“ ovšem vnímám do té míry autonomně, že jeho smrt (po níž mu navíc krčmářka-čarodějnice zatlačila oči a udělala nad ním kříž) v uvedené inscenaci považuji tak trochu za zbytečnou schválnost v jinak docela sympatickém scénickém pojetí.Jak je v terstské opeře téměř zvykem, patřilo k hlavním kladům představení jeho hudební nastudování a pěvecké výkony. Před precizně hrajícím orchestrem stál jeden z nejtalentovanějších španělských dirigentů mladé generace José Miguel Pérez-Sierra, působící pravidelně zejména u předních těles ve Valencii, Madridu nebo Barceloně. Jako odchovanec rossiniovského specialisty Alberta Zeddy má Pérez-Sierra pro italskou komickou operu zjevně to správné pochopení, takže i svého Falstaffa podal v sympaticky svižném tempu a zároveň i s důrazem na vyznění jemných orchestrálních detailů a fines. V titulní roli se představil zkušený barytonista Piero Terranova, pěvec s pozoruhodně širokým repertoárem, se kterým se už řadu let vrací především do milánského Teatro alla Scala. Jako Falstaff debutoval už roku 2009 ve Finské národní opeře a po vokální stránce má svůj part zjevně dokonale zažitý. Poslouchat jeho spíše světleji zabarvený hlas v úloze, v níž mohl naplno uplatnit svůj nevšední talent pro deklamaci i bezchybné frázování, bylo pro mě čirým potěšením. Zpěvák se navíc se svou parukou a plnovousem velmi (a předpokládám, že nikoliv náhodou) podobal Giuseppe Verdimu v pozdním věku, takže i tato skutečnost představovala pro inscenaci jistou přidanou hodnotu. Na okamžik, kdy Terranovův Falstaff-Verdi ve druhém dějství po odchodu paní Quickly heroicky zvolá „Alice é mia!“, pak křepce skočí na stůl, za kterým sedí páže nad jakýmisi lejstry, a vleže se začne se opájet budoucími úspěchy slovy svého krátkého monologu „Va’, vecchio John…“, budu určitě dlouho vzpomínat.Vynikajícím způsobem se uvedla čtveřice dámských hrdinek. Stále krásným lyrickým sopránem, osobním charismatem a nemalým hereckým talentem dodnes disponuje velká hvězda devadesátých let Eva Mei (více jsem o ní uvedl v recenzi z loňského uvedení Rossiniho Malé slavnostní mše na Svatodušním festivalu v Salcburku zde) ve vůdčí ženské roli Alice Fordové. Jako její dcera Nanetta zaujala svými technicky jistým hlasem všestranná sopranistka Mina Yamazaki (tato rodilá Japonka je už řadu let zejména na italských scénách velmi vytíženou interpretkou Mascagniho Iris a Pucciniho Madam Butterfly a Turandot), výraznými mezzosoprány i komickým nadáním na sebe upozornily paní Quickly a Meg Page neboli Giovanna Lanza a Sofia Koberidze.

Obdivuhodnou mezinárodní kariéru má za sebou i představitel pana Forda, barytonista Domenico Balzani. V Terstu své postavení potvrdil sytým hlasem příjemného témbru i značným pohybovým nadáním (viz epizoda s „dřevěnou nohou“), zatímco nadaný tenorista Enea Scala v roli Fentona předvedl atraktivně zabarvený hlas i sympatické jevištní vystupovaní, díky nimž o něm zřejmě ještě uslyšíme. Pánskou sestavu pak ještě typově i hlasově vhodně doplnili Cristiano Olivieri jako dr. Cajus, Gianluca Sorrentino v roli Bardolfa a Luciano Leoni coby jeho komplic Pistola. A mimochodem – poslouchat provedení Verdiho Falstaffa v podání takřka výhradně italského sólistického ansámblu (kromě zmíněné Yamazaki byla další výjimkou už jen Koberidze, rodačka z gruzínského Tbilisi), v němž všichni znají význam každého slova a umějí na ně i patřičně reagovat – to je zkušenost, jakou všem milovníkům opery srdečně přeji.

Naposledy zaznělo falstaffovské „Tutto nel mondo é burla“ v Terstu 5. července a tím také skončila operní a baletní sezona 2014/2015. Ta příští začne 30. října letošního roku premiérou nové inscenace Mozartova Dona Giovanniho v režii Allexe Aguilery, hudebním nastudování Gianluigiho Gelmettiho a s Nicolou Ulivierim v titulním partu. Mezi dalšími tituly především tradičního italského repertoáru je třeba upozornit na květnovou sérii představení Pucciniho Bohémy, v níž by se kromě Alexie Voulgaridou jako Mimi a Rame Lahaje jako Rudolfa měla objevit i naše Marie Fajtová v roli Musetty. Všem, kteří se v červnu 2016 budou chystat za mořem a sluncem nejen do blízkosti Terstu, ale i do nedaleké slovinské a chorvatské částí Istrijského poloostrova, také vřele doporučuji návštěvu Straussova Netopýra opět pod Gelmettiho taktovkou. Návštěva Teatro Lirico “Giuseppe Verdi” di Trieste, se zkrátka určitě vyplatí. V dobách, kdy se ještě divadlo jmenovalo „Teatro comunale“, to konečně dobře věděl i sám Giuseppe Verdi…

Hodnocení autora recenze: 70%

Giuseppe Verdi:
Falstaff
Dirigent: José Miguel Pérez-Sierra
Režisér: Roberto De Simone
Scéna: Nicola Rubertelli
Kostýmy: Zaira De Vincentiis
Orchestra e Coro della Fondazione Teatro Lirico Giuseppe Verdi di Trieste
Premiéra 25. června 2015 Teatro Lirico Giuseppe Verdi Terst
(psáno z reprízy 28. 6. 2015)

Sir John Falstaff – Piero Terranova
Ford – Domenico Balzani
Alice Ford – Eva Mei
Nannetta – Mina Tasca Yamazaki
Meg Page – Sofia Koberidze
Mistress Quickly – Giovanna Lanza
Fenton – Tony Bardon
Il Dottor Caius – Cristiano Olivieri
Bardolfo – Gianluca Sorrentino
Pistola – Luciano Leoni

www.teatroverdi-trieste.com

Foto visual ART fotografia / Fabio Parenzan

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat