Inscenace, kterou lze vidět 10x za sebou. Robert Wilson režíroval v Linci Traviatu

Jiří Fuchs, 21.09.2015 14:18

Rakouský Linec je operní divadlo, do kterého je to z Českých Budějovic nejblíže, je vzdálený jen něco málo přes 90 kilometrů. Dvousettisícové město, třetí největší v Rakousku, disponuje impozantní moderní budovou Musiktheatru od dubna roku 2013. Velkorysá stavba se pyšní faktem, že je prý nejmoderněji vybaveným operním divadlem v Evropě.Má skvělou akustiku, pojme devět set sedmdesát až tisíc dvě stě diváků. Při vstupu do budovy si pro určité porovnání ihned vybavím Janáčkovu operu v Brně, která u nás vznikla ve zlatých šedesátých letech. Musiktheater Linz je zasazen půvabně na okraj velikého městského parku, dopravně je od nás dobře dostupný jak autem, tak vlakem. Hlavní nádraží je od budovy divadla vzdálené několik minut chůze.

Musiktheater v Linci se od svého otevření pyšní ještě jedním podstatným atributem – stoprocentní návštěvností všech hudebních produkcí.

V Linci jsem navštívil premiéru slavné Verdiho opery Traviata v sobotu dne 19. září. V hudebním nastudování amerického dirigenta Daniela Spawa, s výtečně hrajícím Brucner Orchestrem Linz. Se sólisty v trojici ústředních rolí díla výtečně pěvecky disponovaných, v režii amerického režiséra Roberta Wilsona.

Zúčastnil jsem se rovněž tiskové konference v lineckém Musiktheatru, kde o inscenaci mimo jiné hovořili režisér, dirigent, dramaturg a tvůrkyně kostýmů. To by ale bylo na samostatný článek, neboť vlivem výmluvnosti amerického režiséra Wilsona se konference neobyčejně protáhla. Ne že by snad byl zahrnut mnohostí dotazů. Ale chytil tak říkaje rétorickou chvíli a trochu na rozdíl od věcně skromného dirigenta Spawa vytvářel ze svých vizí a představ o díle takřka román na pokračování. Je výrazným řečníkem, což ostatně režisér, na rozdíl od věcných dirigentů, být musí. Napadl mne i výrok Goethův: „Umělče, tvoř a zbytečně nemluv.“ Ale právě o to víc jsem byl zvědav na realizaci opery, kterou jsem viděl live více než stokrát, znám důvěrně její partituru a slyšel jsem ji v mnoha obsazeních. Nikdy jsem nepociťoval, že je příliš sladká, jak má pocit pan režisér, ba spíše naopak. Traviata je pro mne vzorem operního dramatu s vynikajícím námětem, s libretem, jaké mohou právě Traviatě mnohá jiná slavná operní díla závidět. Provedena v Benátkách roku 1853 jistě netušila, tak jako Verdi, že bude trvalkou mezi nejhranějšími operami světa ještě v roce 2015. Zcela spravedlivě. Čas je v tomto směru jediný opravdu objektivní hodnotitel míry přesvědčivosti toho kterého díla.Linecká premiéra Traviaty nesla v první řadě pečeť výtečného a velmi citlivého hudebního nastudování mladého, ale již dostatečně renomovaného amerického dirigenta Daniela Spawa. Bruckner Orchester zněl skvěle v intonaci a homogenitě zvuku, neobyčejně byla vypracována dirigentem dynamika. Taková piana i pianissima ve hře orchestru v opeře jsem dlouho neslyšel. Jemnost, měkkost ve hře smyčců, lahodnost zvuku dřevěných dechových nástrojů v tom opravdu pravém čistém ladění, bylo pohlazením pro muzikantskou duši. Přiznávková místa dirigent vkusně zjemňuje. V pianissimech až neskutečně éterických, ale prostorově nosných, mohou pěvci využívat mezza voce, pian, jak jsem nebyl live dlouho svědkem. Pěvci tak opravdu zpívají s vysokou kulturou, nosností, zároveň plnou znělostí fondů pro party bel canta, ale nikde neřvou, neforzírují, řeknu-li to zcela explicistně. Ano, toto je moje subjektivní představa Verdiho Traviaty v hudebně pěveckém uchopení, jako komorní drama, ve kterém musí vyniknout právě jemnosti v pěveckých partech a orchestrální hře.

Představitelka titulní role Violetty Myung Joo Lee, neobyčejně hlasově disponovaná jihokorejská lyricko-koloraturní sopranistka s výtečným pěveckým vyškolením na Hochschule für Musik v Mnichově. Od roku 2011 je sólistkou Landestheater v Linci. Vedle Fiordiligi, Mimi, Lauretty zde předvedla i Janáčkovu Bystroušku. Je to po všech stránkách strhující Violetta, pěvecky, představitelsky, výrazem pěveckých frází. Suverenita pěveckého podání ústřední árie prvního jednání, s mnoha labužnickými jemnůstkami a samozřejmě bezpečným rozsahem až po nepovinné vysoké es, byla prvotřídní. Její pianissima jsou podmanivá, ve velkém prostoru Musiktheater Linz ale suverénně nosná. Pohrává si s nimi jak s tenisovým míčkem. Náročná árie ve čtvrtém dějství – Addio del passato – je přednesena v duchu niterného výrazu, kdy se střídá barevné, nosné forte s něžným, nadlehčeným pianem, v závěru na lehoučkém áčku – „tutto fini“. Překvapí závěrové až mladodramaticky závažné vysoké bé ve finále umírání. Americký režisér vystavěl závěr pohybově, exaktně danými gesty paží sólistů, což zbavuje Traviatu tradičního sentimentu právě této „srdceryvné“ scény, která byla zcivilněna pohybově a výtvarně také znázorněným okénkem pro duši odcházející kamsi do nebeského prostoru, do kosmu.

Ano, režie Američana zralého věku Roberta Wilsona má společný jmenovatel pohybu, tance, který je jeho hlavní inspirací, plus důležitého světelného designu. Ale nikoliv samoúčelně, nýbrž jako zdroj výrazu, který je podstatou kumštu. Jak sám řekl, naděje a ideály jsou zobrazeny v abstrakci, v gestech a celkové mluvě těla, s vlastní magickou silou: „Pro mne je vše v divadle v pohybu tance. Jak vyznával Charlie Chaplin: ‚Timing ist alles‘.“ Při Alfredově vstupu na jeviště jsem právě proto trochu zrozpačitěl, jak zde bude vše v režii tance a pohybu, když Alfredovo vzezření je spíše typu „mladého Pavarottiho“…

Alfredem byl mladý tenorista z Jižní Afriky – Jacques le Roux. Opět, jako u Violetty, pěvec na počátku rozletu, ale ne list nepopsaný, Ottavio v Berlíně, host Mnichova, Amsterodamu, Haagu. Od roku 2011 sólista v Linci, zpozorněme prosím, všichni sólisté jsou členy Musiktheater Linz, to není kruh cestujících sólistů! Mé vizuální znejistění rychle pěvecky rozptýlil krásně měkkým, znělým lyrickým tenorem s hustým rezonančním jádrem výšek spinto tenora italského lesku. Tak jako už Violetta Myung Joo Lee, získal si moji duši svými jemnůstkami, piany, decrescendy, jako by tušil, co je pro mne pěveckou prioritou.S vemlouvavou barvou hlasu, kde mi hladkou bezešvostí přechodů od voix mixtových pian po plné forte bezděčně připomněl našeho Zdeňka Švehlu, který měl rovněž toto hladké rejstříkové propojení ideální, či Španěla Miguela Fletu ze starších vinylových gramodesek. Alfredova árie – Lunge da lei perme non vh’a diletto – byla interpretována s naprostou lehkostí, vzletem, s půvabnými decrescendy. Bylo zřetelné, že v této polohově i dechově nesnadné árii je patřičně nad věcí. Duet v Andante mosso – Parigi, o cara, noi lasceremo – byl působivou ukázkou znělého, hebkého mezza voce, nicméně v dramatické scéně třetího dějství – Questa donna conoscete? – ukázal talentovaný tenorista dramatické cítění a hlas prozářený italskou rezonanční špičkou. Režisér Robert Wilson ho vedl velmi citlivě, podle jeho fyzických dispozic, takže ve výsledném dojmu působil pěvec jevištně sympaticky, řekl bych až charismaticky. Však slavil v závěru ohromný úspěch!

Výborné trio, o němž zřejmě uslyšíme stále více a více, uzavíral otec Giorgio Germont Jihokorejce Seho Changa. Vládne voluminózním, libozvučným, ve všech polohách vyrovnaným barytonem. Při vstupu mne také (jako Alfred) trochu vizáží a parukou překvapil, připadl mi víc jako Pucciniho strýc Bonz z Butterfly, jenž kráčí omylem vyplísnit Violettu. Ale opět rychle jsem zaregistroval jeho kultivovaný projev, plynulé linie Verdiho kantilény se znělými, shora posazovanými výškami. Duet s Violettou byl rozehrán nezvykle do stálého pohybu různých křivek na scéně, jehož aranžmá měli ale pěvci perfektně nazkoušené. Vše je jen nezvyk, nikdy jsem tento krásný dialog rozpracovaný v takové míře pohybu neviděl. Ale měl mnoho do sebe, nervozita, skrývaná Violettou i Germontem, jako by zde byla znázorněna i vizuálně. Pan Wilson je mi sympatický porozuměním pro pěvce a jejich party, staví je permanentně do popředí jeviště, zjevně akcentuje jejich dominanci v příběhu. Ač na tiskovce zamítl jakékoliv historické vazby na Dumase, na dobu románu. Nic takového nebude, pravil, doba je neurčena, vše bude „v esenci prožitku vztahů, které jsou věčné, nemají určenou dobu“. Abstrakce bude dominovat. Ne, nebyla to jen fráze, jak se mi v onen moment jevilo. Ztvárnění dynamickým stálým pohybem spolu se světelnými efekty bylo pro mne, konzervativce, příjemným zážitkem. Jde tu jednoznačně o to, zmocnit se divákových emocí. Litoval jsem, když zazněly poslední tóny opery. Už to znám jako emoční ukazatel. Druhý den se mi vyjevovaly scény z díla docela přesně, od výtvarných obrazů tužek, symbolů asi teprve rozepsaného příběhu, přes obrazce ostnatých drátů, měnících stále své geometrické tvary, zvýrazněných to emocí druhého obrazu s jeho proměnami ve vývoji děje. Až po ono okénko do nebes v závěru, které stoupá vzhůru, až zmizí. Scéna minimalisticky laděná zaujme světelnými adoracemi. Vždy, když je výrazový zlom, scéna zasvítí v oslnivé záři, jakož se i v intenzitě mění síla neonových zářivek, zavěšených nad orchestřištěm. Exaktně a smysluplně podle výrazu hudby a zpívaných textů.Jeden silný prožitek za všechny. Germontův slavný evegreen v Andante – Di Provenze il mar, il suol chi dal corti cancellò? – zpívaný střídavě forte, mezza voce, piano, dojde k finálnímu, de facto úpěnlivě prosebnému vysokému Ges otce, prosícího syna o jeho návrat domů. Celá scéna, vše, co je světelně v dosahu, se prudce rozsvítí jako symbol nezměrných emocí otce k synovi. Dojem je ohromný, to přiznám, ač bych myslel, že pěvcův vnitřně přesvědčivý výraz musí stačit. Ne, tenhle světelný „blesk z čistého nebe“ spolu s výrazem fráze Seho Changa mám v sobě jako emotivní úder i nyní, kdy den poté píši tyto řádky. Rovněž rozvržení díla režisérem je vhodné. Jako prolog děje, proto pauza je již po prvém dějství, aby poté intimní příběh spojila do jednoho celku šedesáti minut. Hlavní přestávka následuje až před epilogem, tedy čtvrtým obrazem.

Úmyslně jsem nezačal psát o režii samostatně, ale právě ve spojitosti s pěveckými výkony, neboť je doslova provázána se zajímavou specifikou hereckých výkonů pěvců. Nelze proto jejich výkony rozebrat bez poukazu na specifický pohybový režim, který zaujme, neb je výrazově k věci! Což mám za podstatné v jakékoliv režii. Ať už se nazývá jakkoliv. Režisér vytváří pohybové a gestické obrazce herců, ale dle jejich dispozic, je zřetelné, že se nikdo do ničeho nenutí, ba spíše naopak. Jeho idea tance a stálého pohybu byla více soustředěna na druhooborové postavy opery, na sbor či spíše jeho některé členy, ne na všechny. Cupkání Anniny (Kerstin Eder) drobňoučkými krůčky po jevišti ve vážných momentech děje sice vzbuzovalo v hledišti hlasitý smích, podobně jako trochu neurotické kývání hlavou do stran v rytmu hudby u Gastona (jevištně velmi tvárný Matthäus Schmidlechner). Obdobně pohyby členů sboru, výrazné grimasy Flory Bervoix (Katrin Handsaker) či barona Douphola (pěvecky znamenitě disponovaný Martin Achrainer).Naopak důstojný klid a rozvážné pohyby doktora Grenvila (přesvědčivě pěvecky i jevištně působící Dominik Nekel). Kdyby ovšem tento typ pohybovosti byl realizován v hudebně a pěvecky průměrné inscenaci, možná bych tyto quasi humorné efekty bral jinak, neboť pro mne právě zde k věci nejdou. Ale v inscenaci s výborným hudebním provedením, s výkony mladých pěvců v jejich optimálním času kariéry, je pro mne základ režie pana Wilsona z pohledu celku zdařilý. Výkony umocňují ve výrazu dynamiku, když jakákoliv statičnost je nemilosrdně odhozena coby nepotřebná veteš nudy. Práce se světly působí smysluplně, neboť ta je cele ve službách díla (světelný design byl v rukou Johna Torrese). Leckteré piruety sboristů a menších postav opery, na solidní pěvecké úrovni předvedených, byly ovšem z oné druhé strany pohledu nadbytečné, trochu samoúčelné. Což právě k věci zase tak moc není. Jen jakési zpestření celku. Ale ani na minutu se patrně nikoho nezmocnil pocit nudy. A jeho veličenstvo divák, jak známo, promine leccos, jen nudu nepromine nikdy. Humor je nejdůstojnější vyjádření smutku. Tento bonmot herce Miloše Kopeckého by mohl platit i pro pojetí humoru pana režiséra Wilsona, který jím prošpikoval Dumasovo drama o nekonečné lásce. Ale vždyť sám vlastně řekl, že mu nejde o historizující estetiku pro dnešek – „keine festlegende Deutung ist das Ziel“ („žádný pevně stanovený výklad není cílem“), nýbrž možná mnohost asociací přípustných v času – prostoru – konstrukci, kde sugestivní sílu Verdiho hudby lze tímto způsobem vyprávět. Ano, lze. Celek působil přesvědčivým dojmem.Když režisér Wilson přišel v závěru poděkovat, hned publiku předvedl svou vlastní piruetu coby leitmotiv své režie, za hlasitého, laskavého smíchu aplaudujícího auditoria, které odměňovalo potleskem všechna podstatná čísla večera. Režisér dobře postrkoval při děkovačce na rampu sopranistku Myung Joo Lee, která se dočkala spravedlivých, doslova bouřlivých ovací s masovým voláním „bravo“ snad většiny přítomných diváků. Pan Wilson jako ostřílený matador divadla moc dobře ví, že bez tak skvělé protagonistky by ani on se svým realizačním týmem nemohl slavit úspěch.

Výborné představení pěvecky i herecky, nezaregistroval jsem ani jedno obstarožní operácké gesto! Dynamika jeviště, smysluplné využití světelného designu v duchu výrazu hudby, na samém vrcholu je pro mne vynikající hra orchestru. Dirigent Daniel Spaw řídí dílo s přehledem, jeho levá ruka krásně zpěvákům stačí v pružném zápěstí vykreslit průběh hudební fráze. Je to inscenace, kterou mohu vidět desetkrát za sebou. Což o mnoha jiných říci nemohu. Byly otevřeny škrty, které se u nás obvykle nehrají. Například stretta Alfreda, jíž se ovšem role A-typu stává céčkovou partií. Nebo pokračující naléhání Germonta v Assai moderato, které se mi zdá ale nadbytečné a škrt této části bych bral spíše jako dirigentsky i režijně pragmatický. Nemohu nezmínit výborný výkon sboru opery v Linci, pěvecky, jednotou zvuku, dynamikou, ale i zapojením do režijního pojetí (sbormistr Georg Leopold).Mimo recenzi malá zajímavost i návod pro česká divadla. V Linci je před vámi v opěradle sedadla všude zabudován tablet, kde si můžete, či nemusíte zvolit text opery, krom němčiny (je-li jako zde v italštině), anglicky a také česky! Linečtí myslí na české posluchače, o které mají zájem. Na tabletu máte obsazení dne, vše kolem díla, jistě i děj, dokonce můžete inscenátorům písemně posílat otázky či dojmy… Pro mne bylo zajímavé pozorovat, kolik diváků tablety použilo v překladu do němčiny, neb typický operní posluchač zrovna zde u známé Traviaty překlad nepotřebuje. Malý, povrchní průzkum mi vyšel zhruba na 40 procent potřeby překladu, 60 procent mělo zhasnuto. Zkusil jsem pro zajímavost ten český, byl docela podrobný a jazykově přesný.

Linz je svým moderním operním divadlem – a v tomto čase hudebním uchopením Traviaty dirigentem Danielem Spawem, spolu s imponujícími pěveckými výkony – výborným tipem pro české příznivce kvalitní operní interpretace. Nemusí až do Vídně, Linec poskytuje až překvapivě kvalitní alternativu operní interpretace.

Hodnocení autora recenze: 95 %

Giuseppe Verdi:
La traviata
Hudební nastudování a dirigent: Daniel Spaw (alt. Takeshi Moriuchi)
Režie, scéna, koncept osvětlení: Robert Wilson
Kostýmy: Yashi
Světla: John Torres
Sbormistr: Georg Leopold
Dramaturgie: Konrad Kuhn, Wolfgang Haendeler
Bruckner Orchester Linz
Chor des Landestheaters Linz
Premiéra 19. září 2015 Grosser Saal Musiktheater Linec

Violetta Valéry – Myung Joo Lee (alt. Mari Moriya)
Alfredo Germont – Jacques le Roux (alt. Iurie Ciobanu / Pedro Velázquez Díaz)
Giorgio Germont – Seho Chang (alt. Tito You)
Flora Bervoix – Kathryn Handsaker (alt. Martha Hirschmann)
Annina – Kerstin Eder (alt. Cheryl Lichter)
Gaston – Matthäus Schmidlechner (alt. Hans-Günther Müller)
Baron Douphol – Martin Achrainer (alt. Till von Orlowsky)
Marquis de Obigny – Michael Wagner (alt. Nikolai Galkin)
Doktor Grenvil – Dominik Nekel (alt. Michael Wagner)
Giuseppe – Csaba Grünfelder (alt. Seogmann Keum)
Ein Bediensteter bei Flora – Joschko Donchev (alt. Siegfried Dietrich)
Ein Bote – Johann Gruber (alt. Ville Lignell)