Operní kukátko (13)
Otevření operní sezony v Janově
Teatro Carlo Felice v Janově otevřelo svoji sezonu sérií představení Verdiho Simona Boccanegry v režijním nastudování Andrey De Rosy. Režie je tradiční a věrná původnímu libretu včetně historizujících kostýmů; scénografie je doplněna elegantními videoprojekcemi, které tematizují moře a vodu jako živel. Je to ostatně velmi stylové, protože děj opery se odehrává právě v Janově v polovině patnáctého století.
Obsazení je velmi kvalitní, v hlavní ženské roli vystupuje zkušená italská sopranistka Barbara Frittoli (Amelie), titulního hrdinu ztělesňuje Franco Vassallo. Tenorového partu se ujal nadějný Gianluca Terranova (Gabriele Adorno). Dirigentem představení je Stefano Ranzani. Zajímavostí představení je němá role Marie, matky Amelie, která v několika scénách vystupuje jako duch (pantomimická role Luisa Baldinetti).
Nová opera Jacka Heggieho
Great Scott (Skvělá Scottová) je název nové opery amerického skladatele Jakea Heggieho (narozen 1962), jehož úspěšná opera Dead Man Walking (Mrtvý muž přichází, 2000) se zřejmě vřadila do světového operního repertoáru. Jeho poslední opera, která měla premiéru v pátek 30. října v Dallasu, využívá zápletku ze světa opery. Titulní hrdinka je světově uznávaná mezzosopranistka Arden Scott, která se vrací do rodného města na americkém středozápadu, aby zde vystoupila v operní vykopávce s názvem Rosa Dolorosa, Figlia die Pompei (Růže bolestná, dcera pompejská), ve fiktivní belcantové opeře z třicátých let devatenáctého století s námětem podobným Verdiho Aidě.
Divák pozoruje zkoušky i generálku, vztahy v souboru i návštěvy ducha dávno mrtvého skladatele, ale hlavní problém spočívá v časovém souběhu operní premiéry s americkým diváckým svátkem – finálem Super Bowlu… Hlavní role byla napsána na tělo americké mezzosopranistce Joyce DiDonato a i v dalších rolích vystupují hvězdy, například barytonista Nathan Gunn (jako bývalý přítel Arden, který zůstal ve městě) a oblíbená Heggieho interpretka – mezzosopranistka Frederica von Stade (operní manažerka). Autorem libreta je známý dramatik a muzikálový i operní libretista Terence McNally, autor textů k opeře Mrtvý muž přichází a k divadelní hře známé i u nás – Master Class o mistrovských lekcích Marie Callas. Ohlasy na premiéru jsou zatím váhavé a v hodnocení smíšené, v kritikách je zdůrazňována nadměrná délka představení, to jest tři a půl hodiny.
Fidelio ve Stuttgartu
Inscenace jediné Beethovenovy opery režisérského týmu Jossiho Wielera a Sergia Morabita v Stuttgartu, kde je Jossi Wieler intendantem (se smlouvou do roku 2018) a Sergio Morabito šéfdramaturgem, byla přijata s určitými rozpaky, na což jsou ale tito dva inscenátoři zvyklí. Přenesli děj do současného policejního státu, ve kterém k smrti znavená Leonore pátrá po svém zmizelém manželovi. Inscenaci zřejmě také ovlivnila smrt scénografa Berta Neumanna během její přípravy, ten navrhl scénu jakéhosi prázdného bunkru bez oken se sítí zavěšených mikrofonů. Ze sólistů kritika chválí Rebeccu von Lipinski (Leonore), méně zaujal Michael König jako Florestan. Dirigentem představení je známý Sylvain Cambreling.
Lovci perel v Curychu
Obliba Bizetovy opery s exotickým námětem z Cejlonu stále stoupá. V současnosti ji do repertoáru zařadil další renomovaný operní soubor – Opernhaus Zürich. Vsadil nikoliv na známé hvězdy, ale na mladší představitele: Rosa Feola (Leila), Fréderic Antoun (Nadir) a Étienne Dupuis (Zurga). Režisérem představení je Jens-Daniel Herzog a dirigentem zkušený Carlo Rizzi.
Festival operních rarit ve Wexfordu
Letošní ročník operního festivalu v anglickém Wexfordu nabízí kromě běžných titulů (letos Hänsel und Gretel, Tosca) také čtyři raritní opery. Právě uvádění málo hraných a zapomenutých hudebně-dramatických děl je osou dramaturgického záměru tohoto exkluzivního festivalu, jenž je opravdu přístupný spíše movitějším divákům. Prvou raritou je opera Koanga Fredericka Delia z roku 1904 (německá verze), až později bylo dílo uvedeno v anglické verzi. Námětem je milostný příběh zavlečeného afrického prince a zároveň kněze woodoo s mulatkou na plantážích v Louisianě ve druhé polovině osmnáctého století. Čtyři představení: 21., 24., 27. a 30. říjen. Dalším titulem je Mascagniho veristická tragédie Guglielmo Ratcliff (1895) podle stejnojmenné básnické tragédie Heinricha Heineho, kde titulním hrdinou je rozervaný básník z období romantismu (22., 25., 28., 31. říjen).
Tragédii střídá lehká opera-comique Le pré aux clercs (Písařská louka) Louise Josepha Ferdinanda Hérolda z roku 1832 s milostnou zápletkou ze dvora Markéty, královny Navarské v roce 1582. Název je odvozen od oblíbeného místa milostných schůzek. Čtyři představení: 23., 26., 29. říjen a 1. listopad. Poslední operní lahůdkou je Massenetova krátká opera Le portrait de Manon (Portrét Manon, 1894), která je pokračováním jeho opery Manon po dvaceti letech. Jednoaktová opera je doplněna scénami ve formě flashbacků právě z Massenetovy nejznámější opery. Tři představení v komorním prostoru: 22., 25. a 28. říjen. Ve Wexfordu zpravidla nevystupují světové operní hvězdy, ale buď kvalitní zpěváci z menších divadel, nebo i mladí pěvci na počátku kariéry. Přesto najdeme v obsazení velmi kvalitní představitele, například renomovanou mezzosopranistku Annunziatu Vestri v Mascagniho opeře.
Henzeho Bassaridky v Mannheimu
Výjimečné operní dílo Hanse Wernera Henzeho nastudoval operní soubor v Mannheimu. Dvouhodinová opera Die Bassariden (Basaridky) se čas od času objevuje na evropských operních scénách, které se nebojí moderních titulů. Dílo bylo napsáno jako zakázková opera pro salcburský festival v roce 1966 a skladatel ho považoval za své nejdůležitější dílo. Námět podle antické látky řeší základní spor dvou principů, apolinského a dionýsovského, tedy ducha a požitku. Dílo uváděné bez přestávky v režii Franka Hilbricha, který děj přenesl do prostoru současné knihovny, nastudoval jako host dirigent Rossen Gergov, který se intenzivně věnuje interpretaci děl dvacátého století (mimo jiné také Ullmannovy opery Der Kaiser von Atlantis (Císař Atlantidy), uváděné na Klangforum Wien).
Brigitte Fassbaender režíruje Popelku
Slavná německá mezzosopranistka, umělecká manažerka a operní režisérka již režírovala více než šedesát titulů, především na scéně v Innsbrucku, v Tiroler Landestheater, kde byla v letech 1999–2012 intendantkou.
Její poslední režií na druhé mnichovské operní scéně v Theater am Gärtnerplatz je Rossiniho La Cenerentola (Popelka). Premiéru bude mít nová inscenace 4. listopadu 2015. V hlavní roli se budou střídat mezzosopranistky Tamara Gura a Simone Haller. Hudebního nastudování se ujal Michael Brandstätter.
Královna ze Sáby se vrací do Budapešti
Karl Goldmark, skladatel rakousko-maďarského původu, se v Uhrách narodil. Jeho nejznámější dílo, Königin von Saba (Královna ze Sáby), vlastně pozdní dílo žánru „velké opery“, v tomto případě ještě s exotickým námětem, bylo po velmi úspěšné premiéře ve Vídni (1875) záhy uvedeno i v Budapešti (1876), kam se průběžně vrací. Nová inscenace rozsáhlého a výpravného titulu měla premiéru 24. října 2015. Operu se podařilo obsadit takřka výhradně maďarskými členy souboru, vyjma jednoho z tenorových představitelů Assada. Titulní roli zpívají dvě přední maďarské mezzosopranistky Erika Gál a Judit Németh.
Bergmanova Persona jako opera
Další slavné filmové dílo bylo zpracováno jako opera. Švédský film Persona Ingmara Bergmana z roku 1966 byl uveden jako komorní opera v National Sawdust v Brooklynu, New York, v komorním divadle zhruba pro sto dvacet pět diváků. Skladatelem osmdesáti pěti minutového díla je americký skladatel Keeril Makan. Libreto velmi přesně sleduje scénář filmu i dialogy, pokud je to tak možné označit, protože znepokojující filmový příběh má jen minimum dialogů v pravém slova smyslu.
Námětem je totiž zvláštní interakce dvou žen: zhroucené úspěšné divadelní herečky Elisabeth, která trpí skutečnou nebo předstíranou ztrátou řeči, a mladé ošetřovatelky Almy, která se o ni stará. Film i opera obsahují ještě několik drobnějších rolí (v opeře jsou představovány dvěma pěvci ve více partech). Těžkou roli Almy, která odezpívá většinu představení sama, zpívala mezzosopranistka Amanda Crider a postavu oněmělé herečky Elisabeth hrála Lace Dorey. Elisabeth ve filmu ostatně pronese jediné slovo – a tím slovem je výkřik „Ne!“. Dirigentem představení je Evan Ziporyn, který diriguje komorní orchestr o osmi nástrojích.
Siberia – chlad a vášeň v carském Rusku
Nejoblíbenější operou skladatele Umberta Giordana nebyl ani Andrea Chénier, ani Fedora, ale Siberia (premiéra 1903, výrazně přepracováno 1927) s příběhem vášně nerovného páru luxusní prostitutky Stephany a vojáka poručíka Vasilije v prvé polovině devatenáctého století v carském Rusku.
Druhé a třetí dějství opery se odehrává na mrazivé Sibiři, kam je Vasilij odsouzen do vyhnanství a kam se ho Stephana rozhodne doprovázet. Málokdy uváděné veristické dílo (v délce cca 90 minut) uvedl příležitostný soubor Teatro Grattacielo v newyorském Gerald W. Lynch Theater v hudebním nastudování Israela Gurského jako koncert. Premiéra 24. října 2015.
Dagmar Pecková zpívá pro charitu
Benefiční koncert mezzosopranistky Dagmar Peckové se konal 27. října v Pardubicích. Na programu byly skladby Antonína Dvořáka (výběr z Biblických písní) a Wolfganga Amadea Mozarta. Pěvkyni doprovázela Komorní filharmonie Pardubice pod vedením jejího častého spolupracovníka a doprovazeče Vojtěcha Spurného. Vybraná částka bude použita na podporu domácí hospicové péče.
Co jsme zapomněli
Prodaná nevěsta v Městském divadle ve Zlíně. Režisér (a také spisovatel a dramatik) Jan Antonín Pitínský, který poněkud zanevřel na operní režii po neúspěchu Dalibora (2001), které však předcházela působivá režie Wagnerova Tristana a Isoldy na téže scéně Národního divadla v Praze i cenami oceněná inscenace Dido a Aeneas v Plzni, se k žánru opery zase přibližuje. Mimo české scény inscenoval v Košicích Pucciniho aktovky Plášť a Gianni Schicchi (2012). Po úspěchu jeho inscenace melodramatu Zdenka Fibicha Smrt Hippodamie (2006), na níž se podílela i Filharmonie Bohuslava Martinů, a po Zeyerově Radúzovi a Mahuleně (kdy ale nahradil Sukovu doprovodnou hudbu partiturou Víta Zouhara), nastudoval vlastní verzi Sabinovy a Smetanovy Prodané nevěsty jako „národní operu tak trochu jinak“, opět se zlínským souborem v komorním hudebním aranžmá Smetanovy hudby, kterou zpracoval Mario Buzzi.
Na scéně Jana Hubínka a s kostýmy Zuzany Krejskové se spíše vrací k původní verzi (1866) ve dvou dějstvích s mluvenými dialogy. Tato verze inspirovala v minulosti i jiné činoherní soubory, a jedna z adaptací námětu byla uvedena i jako opakovaný záznam z divadla Ypsilon na slavnostní večer 28. října 2015 na ČT art.
I operní soubory zanikají
Čtyřicet let existoval v Buffallu operní soubor Opera Sacra, vedený reverendem Jacobem Lenwonem. Po čtyřiceti sezonách se ukončuje jeho činnost Honnegrovým hudebně-dramatickým dílem Johanka z Arku na hranici, které bude provedeno v chrámovém prostoru St. Joseph University Church. Opera se po celou dobu činnosti zaměřovala na díla s náboženskou tematikou a uvádění děl v církevních prostorách. Loňskou oceňovanou inscenací byly například Poulencovy Dialogy karmelitánek. Opona naposledy padá 21. listopadu 2015.
Operní nahrávka týdne
Händel, Georg Friedrich – Partenope. Il Pomo d’Oro, dirigent Riccardo Minasi. Erato 0825646090075. 2015 (3 cd).
Pěvecký tým snů se podařilo shromáždit na nové nahrávce méně známé a méně hrané opery Georga Friedricha Händela z roku 1730 ze skladatelova středního londýnského období. Poprvé byla opera nahrána v roce 1978 Sigiswaldem Kuijkenem, a v kontratenorové roli vystupoval dnes slavný dirigent René Jacobs. Po ní následovala až nahrávka Chandosu v roce 2004 s dirigentem Christianem Curnynem. Současná nahrávka disponuje úžasnou Karinou Gauvin v titulní roli. Kanadská sopranistka specializující se převážně na barokní a mozartovské party je zcela určitě jedním z nejkrásnějších hlasů na světových operních podiích, se kterou spolupracují nejvýznamnější dirigenti tohoto oboru. Poznali jsme její umění také na výjimečném pražském koncertu. Důstojnou soupeřkou je jí mladá italská mezzosopranistka Teresa Iervolino jako její sokyně v lásce Rosmira. V původně kastrátové roli Arsaceho vystupuje hvězdný kontratenor Philippe Jaroussky, mistr vokálních afektů barokní opery. Menší party si rozdělili tenorista John Mark Ainsley (Emilio) a basista Luca Tittoto (Ormonte) a maďarská sopranistka Emőke Baráth (Armindo). Skutečný zážitek, ve kterém zaslechneme novodobé ozvuky „soupeření“ slavných händelovských rivalek Francescy Cuzzoni a Faustiny Hasse-Bordoni.
Kniha týdne
Bernd Weikl: Kunst- und Pressefreiheit in Deutschland. Rückblick und Status quo (Umělecká svoboda a svoboda tisku v Německu. Pohled do minulosti a současný stav). Lipsko, Leipziger Universitätsverlag 2015. 60 stran (brož.).
Proslulý rakouský barytonista Bernd Weikl (narozen 1942), v současnosti vystupující již pouze výjimečně na koncertech i jako recitátor (například i v Praze v Schönbergových Písních z Gurre, 2006), vytvořil na světových scénách přes sto dvacet operních postav.
Zvláště proslul v německém repertoáru, mezi jeho wagnerovskými postavami se stalo nedostižné ztvárnění Hanse Sachse. Umělec, usazený v pozdějších letech v Hamburku, ale také „proslul“ svými tvrdými a nekompromisními názory na operní provoz, které mu vynesly rozporuplné reakce mnoha kolegů, inscenátorů a manažerů divadel. Jakýmsi shrnutím jeho názorů je drobný spisek, který se vyjadřuje k mnoha aktuálním tématům současné opery – například k problémům režisérské nadvlády nad operními inscenacemi, nahotě na operním jevišti, o provokaci jako způsobu režisérské práce v opeře nebo o postavení pěvce v soukolí mezi režijní a hudební složkou inscenace. V dalších krátkých statích se pouští na věčně horkou půdu, například ve stati o Wagnerově antisemitismu nebo o „fašismu“ v současné opeře. Bernd Weikl se na více místech profiluje spíše jako homo politicus než jako umělec. Tato drobná publikace, ne nadarmo vydaná na bývalé východoněmecké univerzitě, mu opět vynese řadu protikladných ohlasů.
Operní úsměvy
O slavném tenoristovi rakousko-českého původu Leu Slezakovi (1873-1946) koluje celá řada anekdot a veselých příběhů, které umělec podporoval svým smyslem pro humor a pro herecké načasování. Jednou hostoval tenorista v jedné z jeho četných královských rolí ve švýcarském divadle a rozhodl se jet z Vídně vlakem. Bohužel zapomněl rekvizitu – královskou korunu, nezbytnou pro tento part, doma. Jeho komorník si toho ale včas všiml, rychle zabalil korunu do papíru a na poslední chvíli ji Slezakovi přinesl do kupé. Slezak během cesty usnul a na hranicích ho vzbudil nekompromisní švýcarský celník s otázkou: „Máte něco k proclení, pane?“ „Nic nemám,“ prohlásil rozespalý pěvec. Bdělý strážce ekonomických hranic si všiml podivně tvarovaného balíčku a nakázal Slezakovi: „Rozbalte to!“ Otrávený umělec tedy rozbalil tajuplný předmět. Zaskočený celník se uklonil: „O promiňte, Vaše veličenstvo, netušil jsem, že cestujete inkognito. Prosím o laskavé prominutí!“
Veselé příběhy o tomto pěvci vydaly na malou knihu, která je v německých mluvících zemích opakovaně vydávána nejčastěji pod názvem Lachen mit Slezak (Smích / Zasmějme se) se Slezakem.
Foto archiv, Teatro Carlo Felice, The Dallas Opera, Oper Stuttgart, Opernhaus Zürich, Wexford Festival Opera, APA, National Sawdust Brooklyn, Teatro Grattacielo, MD Zlín
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]