Liberecká Aida v mlze

Liberecká inscenace Verdiho opery Aida upoutá už na svém začátku neobyčejně hustou mlhou a světly namířenými do hlediště, která tvarují jevištní postavy do siluet nebo do napůl zastíněných tvarů s téměř nečitelnou obličejovou mimikou. V pozadí jeviště září dvě chytrá světla schopná vytvářet různé kombinace barev a pod nimi žlutavě zabarvený reflektor. Uprostřed hrací plochy je otvor, jímž proudí vzhůru “světelný” dým. Jeviště je scénografií Milana Davida značně zmenšeno – plošný obrácený tvar „pyramidy“ v pozadí se podle potřeby spouští mezi dvojité osově souměrné trojúhelníkové kulisy, kryjící vzhůru stoupající schody pro sbor (který je tímto řešením upozaděn i akusticky).

Vepředu dvě malé a nízké šikmičky. Hrací prostor je natolik zmenšen a přelidněn, že je režisér nucen umísťovat sólisty převážně na rampu, případně na lávky nad orchestrem, z nichž pak zní hlasy akusticky zdůrazněně (někdy k dobru věci, jindy ne tak docela). Prostor opticky znásobují a poněkud dynamizují malá a velká zrcadla v rukou pánů sboru, další prvek, jenž diváky oslňuje.

Při scéně na břehu Nilu a v samotném závěru zabydlují scénu také podivné skulptury obalené textilií. Kostýmy sólistů od téhož výtvarníka Milana Davida působí nevýrazně, barevně dominantní a nejslušivější kostým má epizodní postava Kněžky.

Rádoby divoká, avšak spíše jakoby hysterická choreografie Jiřího Pokorného se s děním na scéně příliš nepropojuje, navíc se sem vejde jen s obtížemi. Také zajatci v čele s Aidiným otcem králem Amonasrem (kupodivu jsou to převážně děti a ženy) působí spíše rozpačitým dojmem. Režisér Michael Tarant převádí na jeviště veškeré pěvecké výkony a tím ztrácí možnost, aby skryté zpívající postavy poskytly hudební a scénické podobě opery zázemí s tajemstvím. Cestování sboristů s „bludičkami“ světýlek v rukou k rampě působí zejména na konci opery až hračičkářsky a pozvednutí Amneris na houpačce do výše nad Radama a Aidu vypadá jako nouzové řešení, ač je snad jediným místem, kde vypadá scéna dynamicky a prostorově plasticky.

Dirigent Martin Doubravský řídí Verdiho Aidu citlivě a s přehledem, dovede zvolit patřičná tempa, dynamickou pulzaci, umně modelovat dramatická i lyrická místa, což ve spolupráci s pěvci stmeluje průběh večera podstatně víc než dění na jevišti. Orchestr hraje uvolněně, soustředěně a zdá se, že s chutí. Sbor je Tvrtkem Karlovičem veden ležérně. Rezervy v Karlovičově práci se sborem jsou nejlépe čitelné ve zpěvu Ramfisových kněží při Radamově odsouzení. Sbor nezní kompaktně, málo se pracuje s dynamikou, s vyladěním barvy hlasů.

Naopak ansámblové scény působí pod vedením dirigenta Doubravského vyrovnaně. Nemalou zásluhu na tom mají tři sólistky, jejichž hlasy spolu dokonale souzní. Není divu, protože jsou odchovankyněmi téže profesorky zpěvu na Pražské konzervatoři – paní Brigity Šulcové. Jsou to mladodramatická představitelka Aidy Lívia Obručník Vénosová, mezzosopranistka Alžběta Vomáčková v roli Amneris a lyrická Soňa Godarská jako Kněžka. Hlas všech tří pěvkyň je vedený touž pěveckou technikou opírající se o bohatý dechový základ a slyšitelně rozeznívající jejich plně znějící hlasy s patřičně propojenými hlasovými rejstříky prostřednictvím celého těla.

Nejzkušenější Lívia Vénosová má hlas bohatý na barevné a výrazové nuance a až se jí role Aidy víc usadí, bude se jistě dále zvětšovat rozsah kouzelných tónových seskupení, která její pěveckou partií často probleskují. Alžběta Vomáčková zpívá svou Amneris spontánně, je vášnivě zamilovanou mladou ženou, která se nevzdává bez boje. Její pohybový projev je zatím sošný, zřejmě jí dosud po stránce pohybově-herecké nikdo nevěnoval tolik pozornosti, aby se naučila se svým tělem plasticky zacházet, to jest využít jeho záviděníhodnou výšku a dospět k potencionální pohyblivosti, vycházející z vědomé práce s těžištěm těla, s pulzováním napětí a uvolnění v pohybu, které by se okamžitě projevilo ve sdělnosti herecké práce. Kněžka talentované Soni Godarské dostala v inscenaci značný prostor – je z ní jakýsi neodmyslitelný stín Amneris. Zdárně trojici doplňuje velekněz Ramfis Jiřího Přibyla, který při svém značném hlasovém rozsahu bez problémů zpívá tyto role vyžadující sonorní hloubky patřičné barvy. Představitelsky je přesný a vzbuzuje respekt. Rafael Alvarez svého Radama zazpíval se ctí, postavě však při svém pudovém herectví zůstal hodně dlužen, podobně jako Anatolij Orel svému etiopskému králi Amonasrovi, jehož neobdařil intonační přesností.

V závěru opery požijí Aida s Radamem jed, aby zkrátili své utrpení. Umírají obklopeni skulpturami, sborem, nad nimi se na houpačce vznáší Amneris. V této chvíli nabývá sice jevištní obraz na plastičnosti, avšak na úkor intimity i působivosti rozloučení Aidy a Radama se životem. Tarantova inscenace mě tentokrát nepřesvědčila o své pravdě, působila na mne ploše, spíše koncertně než divadelně.

Tištěný program k inscenaci obsahuje velmi nedbale realizovanou a vybíranou fotodokumentaci, záběry zachycují i postavy nesoustředěné k akci nebo jsou výrazově nesrozumitelné (Aida na úvodní fotografii vypadá, jako by tleskala). Dvakrát škoda – pro diváka, který si program koupí, i pro toho, kdo se na něj podívá a měl by dostat chuť inscenaci vidět.

Hodnocení autorky recenze: 75 %

Giuseppe Verdi:
Aida
Dirigent: Martin Doubravský
Režie: Michael Tarant
Scéna a kostýmy: Milan David
Sbormistr: Tvrtko Karlovič
Choreografie: Jiří Pokorný
Dramaturgie: Linda Keprtová
Orchestr, sbor a balet Divadla F. X. Šaldy
Premiéra 18. prosince 2015 Šaldovo divadlo Liberec

Aida – Lívia Obručník Vénosová (alt. Miroslava Časarová)
Amneris – Alžběta Vomáčková (alt. Petra Vondrová)
Radames – Rafael Alvarez (alt. Tomáš Černý)
Ramfis – Jiří Přibyl (alt. Pavel Vančura)
Amonasro – Anatolij Orel (alt. Martin Bárta)
Posel – Dušan Růžička (alt. Jakub Turek)
Král – Roman Vocel (alt. Jaroslav Patočka)
Kněžka – Soňa Godarská (alt. Věra Poláchová)

www.saldovo-divadlo.cz