V Budějovicích narychlo hledali Aidu. A měli štěstí

Verdiho Aida je v současné době velmi oblíbeným titulem v české kotlině. Ať scéna velká, ať malá, všechny se naráz zvláštně zamilovaly právě do titulu z vrcholné tvorby italského maestra neobelcanta. Vedle velkých scén přispěchala s Aidou Plzeň, v květnu letošního roku České Budějovice, a aby toho nebylo málo, tak poslední letos přispěl Aidou také Liberec. Ne formou kooperace, ale každá scéna ve svébytném vlastním režijním pojetí. Vzdor lásce operního publika k pyramidám v Aidě a takzvané velké, ohromující podívané, přišly tři menší jmenované scény s typy režií, které cestami velké podívané jít nechtějí. Ostatně ani slavná Verona, kam se tak rádo jezdí, již nemá tradiční Aidu s efektními pyramidami, nýbrž velmi moderní typ režie, pokud lze ovšem toto adjektivum zneužít pro výjevy pěvců v kostýmech jakýchsi kosmonautů. Zřejmě to bylo též chápáno “nadčasově”, kterýžto pojem unese hodně různých představ. V neobelcantovém operním stylu však záleží v první řadě na pěveckých osobnostech, ovládajících pěveckou techniku bel canta, a ne tak dalece na roztodivných představách režisérů, které se nám snaží vnucovat.

Budějovická Aida pod taktovkou Maria De Rose představila premiéru Aidy 7. května letošního roku. V režii činoherního režiséra Michala Langa, na scéně Milana Davida, s nápaditou choreografií Bély Keri Nagyho. Dílo pojaté jako antické drama, bez oné specifiky času a místa děje, o čemž jsem již referoval v květnu v čase obou premiér. Bezčasově a nadčasově, jak se praví v programu, což zní sice zase podezřele jako v té nové veronské, poněkud pološílené inscenaci. Ovšem režii činoherního režiséra Michala Langa lze brát naopak jako úspěšnou ve smyslu stavby sevřeného komorního dramatu pro menší typ divadla, který má, zejména díky výrazné skupině baletních umělkyň, hlavu a patu.

Pokud píši o repríze ze dne 28. prosince, pak jistě ne proto, abych rozebíral režii, o které jsem již referoval po obou premiérách. Přilákaly mne, jak to v opeře bývá, avizované zajímavé pěvecké výkony protagonistů díla. Bývá navíc velmi zajímavé vidět a slyšet dílo s odstupem času. Navíc se jednalo od květnových premiér teprve o pátou reprízu díla. Za půl roku. Repríza měla návštěvnost zhruba 75 %, podle informací se návštěvností podobala předešlým čtyřem. Premiéry vytvořily zdání, které klame. Populární titul nemusí být zárukou velkého zájmu publika, jak se u nás často míní v kruzích vedení divadel. Byl jen jistou zárukou dobré návštěvnosti obou premiér, které byly opravdu vyprodány. Tento jev dneška nepozoruji jen v Budějovicích: Jakmile pomine okázalá atmosféra lesku premiéry, bývá vše trochu jinak.

Jaká byla pátá repríza díla na českém jihu? Od premiér již obě zvolené protagonistky (Jana Šrejma Kačírková a Gabriela Kooperová) stačily odpadnout z rodinných důvodů, nahradila je plzeňská Ivana Veberová. Ta však tuto reprízu náhle odřekla, a vyvstal problém. Šaráda sopranistek pro Aidu vyvrcholila pozváním Valerie Vaygant ze Severočeského divadla v Ústí nad Labem, původně sólistky v ruském Novosibirsku.

Mladá pěvkyně vládne fyzicky na dálku podobnými tělesnými proporcemi jako soudobá Anna Netrebko. Hlasově překvapí příjemným, kulatě znějícím lyrickým typem sopránu, schopným svou barvou adekvátně ztvárnit italské mladodramatické soprány. Hlas má špičku, je pružný, schopný mezza voce i pian. Postupně se na jevišti aklimatizovala a její výkon gradoval ve velké árii s pěkně vyklenutým kulatým vrcholem na vysokém céčku (No, mai più, non ti vedro mai più). Poctivou snahou o pianovou dynamiku na koncových tónech frází, například v Nilském duetu a závěrečné scéně s Radamem, si někdy komplikovala situaci v několika ne zcela uvolněných vyšších tónech (například bé na konci Lo stessa movimenta – “fuggiam, fuggiam”). Rovněž vnitřní síla výrazové niternosti zůstávala trochu na povrchu, ale byla prosta jakéhokoliv afektu. Celkový dojem zanechala velmi příznivý.

Ve vypjaté, obtížné roli Amneris mne velmi mile překvapila mladá umělkyně Alžběta Vomáčková, která od premiéry udělala zřetelný pěvecký pokrok v důslednějším nasazování tónů takzvaně příklepem “shora”, čímž vyšší polohy nabyly zjevně na jistotě tónové i intonační. Jak rád toto konstatuji! Také u jejího jevištního projevu, vnitřní síly výrazu, bylo zjevné prohloubení. Po této stránce byla mladá talentovaná mezzosopranistka nejucelenější postavou sledované reprízy.

Mladý italský tenorista Paolo Lardizzone zpíval premiéru Radama v Aidě v Plzni, poté i v Českých Budějovicích. Protože Wei Long Tao zakončil letos svoji kariéru, je Paolo Lardizzone Radamem pro České Budějovice v tuto chvíli vlastně jediným. Po nesnadné vstupní árii se rozezpíval opět k velmi pozoruhodnému výkonu, především v plně, leskle a široce působivých výškách. Protože jsem ho ale viděl v Plzni již vícekrát v jiných rolích stylu verismu, měl jsem trošku pocit, že není na tomto večeru stoprocentně disponován, soudě dle přechodových poloh a občasné nízké intonace v jejich blízkosti. Patrně lehčí indispozice či cestovní únava se ale nedotkla suverénních výšek v plném a lesklém forte. Již vůbec ne okázale průrazných tří Áček za sebou na vrcholu třetího dějství – Sacerdote io vesto a te! Herecky působí pěvec přirozeněji v rolích “z masa a krve”, jako jsou Turiddu nebo Canio; coby Radames je trochu ikonický, z této slupky se nejvíce proklube ve velkém dialogu s Amneris. Tato scéna vyzněla oběma mladým nadějným pěvcům – Alžbětě Vomáčkové a Paolovi Lardizzonemu – velmi přesvědčivě. Za tuto dramatickou scénu potlesk a volání bravo byly zcela na místě.

Alexander Beň zpíval svého Amonasra s plným emocionálním nasazením a snahou o přesvědčivý výraz. Oba basisté večera, jak Ramfis Romana Vocela, tak Král egyptský Františka Brantalíka, podali solidní výkony na očekávané pěvecké i herecké úrovni. Kněžkou reprízy byla Iva Hošpesová, Poslem jevištně flexibilní Josef Falta.

Sbor působil, až na obnažená sóla mužských skupin v polyfonii, celkem kompaktně, v necelé čtyřicítce zvládal dynamiku fortových míst pozoruhodně. Mile překvapil mužský sbor mezza voce a piany svého výstupu v druhém dějství, jen vnitřní harmonie se v této pianové dynamice poněkud vytrácela (sbormistr Martin Veselý).

Orchestr začal ouverturu Andante mossa pod vedením pana hudebního ředitele Maria De Rosé velmi soustředěně, až překvapivě čistě v intonaci a jemně v dynamice ve skupinách houslí, viol a violoncellistů. Až jsem pojal “podezření”, že se vstup ba i zkoušel, jak zněl v pianech sourodě. V árii Radama sice žestě poněkud intonačně vyrušily svými vstupy z blahého domnění, ale v té ošidné árii Celesta Aida se intonačních prohřešků sešlo trošičku více z orchestru i z jeviště, takže si nebylo moc co vyčítat. Žesťové nástroje se ale postupně rozehrály solidně a během večera hrály stále kompaktněji. Když opera končila, měla pro ně začínat, bylo by pak vše výborné! Není tedy v tomto recept? Jako dirigent bych ho použil (ještě že jím nejsem, byla by z toho patrně stávka odborů). Ale v orchestru se velmi pěkně prosazovali hráči sól na dřevěné dechové nástroje, blýskla se rovněž skupina violoncellistů pěknou plasticitou několika výrazných frází, dirigentem dynamicky vytažených do popředí. Pan Mario De Rose dirigoval Aidu s přehledem, tempicky a výstavbou celku promyšleně, technicky zcela spolehlivě. Rytmické kazy dovedl pružně v zárodcích jistými avízy v gestu eliminovat.

Nejlepší v technice a ve výrazu byla skupina pěti tanečnic ve výborné a nápadité choreografii Bély Keri Nagyho. V čele se Světlanou Mládkovou měla tato skupina propojení technické a výrazové stránky v takové míře přesvědčivé, že doslova podtrhla koncepci režie, která se právě díky členkám baletu stávala plně srozumitelnou, zřetelnou. Přes slyšené výtky z publika o pauze, že je inscenace příliš utopena ve tmě (hlas lidu, hlas boží?), jí tato baletní skupina dodávala skutečný profesionální šmrnc.

Oceňuji titulky v němčině pod češtinou na čtecím zařízení překladů. Před časem Němci lamentovali ve Velkém divadle v Plzni nad jejich absencí. Pochopil jsem onu lamentaci při návštěvě nového Musiktheatru v Linci, kde v tabletech, zabudovaných do všech opěradel sedadel, si mohu sám zvolit kterýkoliv ze světových jazyků coby překlad. Ale nezapomínají tam na češtinu, která byla v tabletech k dispozici v perfektní podobě. Takže i my bychom měli vycházet vstříc blízkému příhraničí, kdy do Budějovic často směřují zájezdy z Rakouska (vstupné 200 korun oproti 40–50 eurům v Linci je přece jen trochu rozdíl).

Závěr operního roku 2015 se nesl v duchu příjemného zjištění, že se pátá repríza Aidy na českém jihu nesla v duchu premiér, čili dovedla si v zásadě přibližně udržet laťku z doby denního nácviku. A navíc objevit novou, dobrou představitelku titulní role.

Hodnocení autora recenze: 70 %

Giuseppe Verdi:
Aida
Hudební nastudování a dirigent: Mario De Rose
Režie: Michal Lang
Scéna: Milan David
Kostýmy: Tomáš Kypta
Sbormistr: Martin Veselý
Choreografie: Béla Kéri Nagy
Orchestr, sbor a balet Jihočeského divadla
Premiéra 7. května 2015 Dům kultury Metropol České Budějovice
(psáno z reprízy 28. 12. 2015)

Aida – Valeria Vaygant
Radames – Paolo Lardizzone
Amneris – Alžběta Vomáčková
Ramfis – Roman Vocel
Amonasro – Alexandr Beň
Král egyptský – František Brantalík
Kněžka – Iva Hošpesová
Posel – Josef Falta
Fatum – Světlana Mládková

www.jihoceskedivadlo.cz