V Čechách mám kořeny, bez kterých bych slábnul. Ptali jste se Ivana Ženatého

Přední český houslista odpovídá na dotazy čtenářů Opery Plus

 

Vážený pane Ženatý, velmi pozorně sleduji vaši koncertní činnost. Návštěva koncertu je pro mě velkým svátkem a vaše hra mě fascinuje, s jakou noblesou a lehkostí zvládáte i ta nejobtížnější místa partitury. Připravujete pro český trh nějaké nové nahrávky? Docela mně i dalším vašim obdivovatelům chybí. Přeji vám pevné zdraví a mnoho dalších uměleckých úspěchů. S pozdravem Jiří Fiala

Moje otálení s novou nahrávkou asi trochu souvisí s mým příchodem do Spojených států. Všechno bylo naráz nové a jakoby znovu začínající. V Americe jsem si více začal uvědomovat svou malost i jedinečnost zároveň. Hleděli na mě (a stále hledí) jako na reprezentanta ruské houslové školy a při návratu domů do Čech zase stále častěji pociťuji, jak mě pobyt v Novém světě přetváří uvnitř. Taky jsem si musel začít úplně jinak plánovat svůj kalendář. Vzpomínám při té příležitosti na naše dávné debaty s mým přítelem Jiřím Bělohlávkem o tom, jak by takový ideální koncertní itinerář měl vypadat. Měli jsme vždycky oba spoustu termínů a snili o tom, že si jednou uděláme více času sami na sebe.

Jednoho dne mě zaujala produkce a způsob individuální práce nahrávací firmy Azica, a tak jsme se při jedné dobré večeři domluvili, že natočíme s americkou pianistkou Sandrou Shapiro Martinů a Strausse, tedy nejvýznamnější sonáty dvou velmi odlišných autorů dvacátého století, kterými se honosí tak rozdílné a zároveň sousedící a prolínající se kultury, tedy česká a německá, slovanská a germánská. Je mimochodem zajímavé, že tento rozdíl (pro nás tak markantní a zřejmý) Američan nevnímá až tak dramaticky. Mladý Strauss ve své Sonátě pracuje už se svou jedinečnou řečí, najdete tam místa jak z Rosenkavaliera a všechno je výsostně a sladce pozemské, jakoby nahlíženo z výšek bavorských Alp. Naproti tomu zralý Martinů se ve své poslední Sonátě dotýká jiných výšin. Já tam slyším Otvírání studánek, dětskou prostotu a venkovskou zbožnost, narušovanou znovu a znovu motorikou Nového světa.

Pak jsme našli senzační sál v jednom zapadlém městě v Indianě a na pár dnů se tam rozjeli. Nevěděl jsem, že jedeme do oblasti, kde žijí Amišové, kteří nesmí používat elektřinu a moderní techniku, auta, telefony a podobně. Jezdí na koňských povozech a odívají se jako ve středověku. Zastavil se tam čas. A my si hráli s detaily… Nová nahrávka bude poprvé prezentována na našich koncertech s paní Shapiro v Bruselu, Barceloně, New Yorku a nakonec na Pražském jaru v Rudolfinu. Těší mě, že je na světě, a jsem taky rád, že jsem si dal načas…

Dobrý den, sledujete průběžně hudební dění u nás doma? Nemůžu si pomoci, ale mám už hodně dlouho při návštěvě koncertů v zahraničí neodbytný pocit, že publikum u nás například za tím v Německu stále zaostává. Není zdaleka tak vzdělané, kultivované, poučené… Co o tom soudíte vy? Ve které zemi se vám jako interpretovi nejlépe hraje? Děkuji za odpověď. (Vašek)

Milý Vašku, myslím, že ta základní část českého publika je stejně vzdělaná, poučená a kultivovaná jako v Německu. Předpokládám, že na této úrovni tu dokonce najdete více otevřených lidí ve smyslu individuálního, originálního přístupu k věcem jako takovým, protože jedna ze základních vlastností germánského charakteru (jak jsem ho poznal já), je zakleta ve dvou větách: Takhle to tady děláme od nepaměti a takhle jsme to tady nikdy nedělali. Je to konzervativní, bezpečné a trochu zkostnatělé. Tím nechci říci, že Němci jsou takoví. Ale cosi z tohoto základního kolektivního myšlení popisoval už Jung před sto lety. Vy se mě ale primárně neptáte na Němce… Já osobně vnímám v Čechách jako nejcharakterističtější následující rozpor: Najdete tu opravdu mimořádné lidi, myslitele, umělce, vědce a tak dále, ale český národ jako takový bloudí v kruhu, opakuje staré chyby a dělá špatná rozhodnutí. Je tu skepse, strach, beznaděj a cynismus. Ztrácíme víru, ale odvoláváme se na křesťanské hodnoty. Nejsem si jistý, zda většina z nás má jasno v tom, co je a má být svoboda. Není asi náhoda, že nejslavnější českou knihou je Haškův Švejk. Tohle mám v srdci stejně jako asi vy. Ale mám tam také mnoho optimismu a naděje a Čechy jsou pro mě nejkrásnější zemí na světě.

Dobrý den, na jaké housle nejčastěji hrajete a kolik jich doma máte? (Jana N.)

Milá Jano N., dlouho jsem nechápal svého velkého učitele Josefa Suka, který přímo miloval střídání nástrojů ze dne na den. Jeden koncert hrál na Vuillauma, druhý na Přemysla Špidlena, pak se objevil s Guarnerim, aby opět dvě hodinky pocvičil na violu a hrál se mnou Mozartovu Koncertantní symfonii. Připadalo mi to jako obsese a asi to tak opravdu bylo. Byl posedlý hledáním.

Já měl dlouho tendenci setrvávat u jednoho instrumentu a poznávat všechna jeho tajemství. Do jisté míry jako ve vážném, dlouhodobém vztahu s někým, koho milujete a na kom vám záleží. Když se ale začaly dít ty podivné věci ve Státní sbírce hudebních nástrojů a začal se “asi tržně” zdražovat pronájem a bylo problematické s nástroji cestovat do zahraničí, rozhodnul jsem se, že si najdu své vysněné housle sám. Prodal jsem svůj dejvický byt, koupil letenku do New Yorku a navštívil ve dvou dnech všechny důležité dealery se vzácnými smyčcovými nástroji. Víte, pro mou generaci byla fantaskní už ta představa, že se jednoho dne rozhodnete a nazítří letíte do Ameriky. A mně se navíc poštěstilo dotýkat se všech těch největších Mistrů, hrát a ně, dělat si poznámky do sešitu a porovnávat tón, technický stav, cenu a prestiž. A tehdy jsem tomu propadnul a to trvá dodnes. Vzpomněl jsem si na Mistra Suka a konečně mu porozuměl.

Mám dnes celou sbírku houslí a smyčců a vybírám mezi nimi podle libosti, nálady, stylu, stejně jako se scházívám se svými přáteli; každý z nich je trochu jiný a pro tu odlišnost se na ně těším. V současnosti hrávám pravidelně na nástroje Giuseppe Guarneriho (del Gesù), Lorenza Storioniho, Giuseppe Roccy a Jean-Baptiste Vuillauma. Na zdraví!

Dobrý den, pane profesore, jaký je váš názor na aranžování klasické hudby do popového stylu, jako je například projekt Vivaldianno Michala Dvořáka a Jaroslava Svěceného? Pavel Šporcl se o tom vyjadřuje tak, že je to degradace skladatelů a jejich hudby. Říká, že ta hudba již byla napsána, je skvělá a nejsou důvody, které někoho vedou k tomu, aby do ní vkládal elektroniku a bicí. Propagátoři projektu lákají posluchače na nové, velkorysé a ambiciózní provedení barokní hudby se soudobým zvukem a novou energií. Cením si na vás, že dokážete oslovit svým uměním široké publikum, aniž byste na okamžik opustil svět klasické hudby. (Jaroslav Kurzveil)

Milý pane Kurzveile, každý dělá, co může. Já osobně nevidím velký rozdíl mezi zvukovými, světelnými, kouřovými a já nevím jakými ještě efekty prvního jmenovaného a pestrými oblečky, šátečky a odbarvenými houslemi druhého. Je to jejich cesta a vy víte, že moje se ubírá jinudy. A proto vám teď mohu poděkovat za vaše ocenění.

Dobrý den, můžete prosím srovnat systém a úroveň odborného hudebního školství u nás, v Německu a v Americe? A to včetně nákladů pro studenty a také odměňování pedagogů? Děkuji! (JF, Ostrava)

Milá(ý) J. F., to by jistě bylo zajímavé srovnání, ale já momentální koncept českého hudebního odborného školství neznám, protože jsem v něm nikdy nepracoval (pokud ovšem nějaký koncept vůbec existuje). Upřímně řečeno vzpomínám na svá studia na pražské Akademii jako na roky hrůzy. V prvním ročníku jsem dostal děkanskou důtku a byl podmínečně vyloučen za svoji koncertní činnost, která byla “nežádoucí”, na závěr studií mi děkan udělil vyznamenání za vzornou reprezentaci školy, tedy za totéž. Ale to je už minulost.

Německo je v posledních letech otevřenou zemí. Školství je bezplatné na všech úrovních a toho využívá obrovské množství zahraničních uchazečů. Na některých vysokých školách je cizinců většina a vzniká tak problém, jak vysvětlit daňovým poplatníkům, že vydatně podporují neněmecké studenty. Myslím, že se do určité míry falšují údaje o počtu studujících pro příslušná ministerstva, která každoročně žádají, aby se ten nepoměr upravil, ale nejsou schopna zavést školné pro cizince. Já si myslím, že je to přetrvávající dědictví z druhé války a že je stále z politických důvodů nemožné říci, že cizinec (tedy “jiná rasa”) by měl mít jiné podmínky. Tohle téma je bolestivé, je tabu a nemluví se o něm otevřeně. Jinak je Německo báječnou zemí pro všechny studenty i profesory. Je podporováno celou společností jak finančně, tak ve smyslu společenského uznání, je moderní a stále se vyvíjející, ačkoli ten státní aparát všechno (obzvláště na můj vkus) “glajšaltuje”, abych vám to vysvětlil česky.

Já jsem tohle všechno opustil a zrušil německou doživotní smlouvu s garancí slušné penze, protože jsem dostal nabídku z prostředí, které je daleko dynamičtější. Ve Spojených státech najdete množství velmi špatných státních škol i prestižní privátní univerzity, které jsou nejlepší na světě. Jsou taky nejdražší a přirozenou každoroční starostí všech studentů je kromě svého vlastního růstu sehnat peníze na vlastní studium. Jejich pracovní nasazení tomu taky odpovídá… Vím, že mnoho lidí má na toto téma velmi rozdílné názory. Mně je ale tady nejlépe.

Nechystáte nějaké vystoupení s Českou filharmonií? Myslím, že by zase bylo na čase! 🙂 (Milan, Praha)

Milý Milane, moje spolupráce s Českou filharmonií je dlouhodobá, pravidelná a řídí se určitou periodicitou, podobně jako hostování u ostatních orchestrů. Při té příležitosti mi nelze nevzpomenout na jeden okamžik z dob mých konzervatorijních studií: Šli jsme s mými spolužáky z konzervatoře ráno před osmou na hodinu povinné ruštiny a já uviděl na Rudolfinu plakát na mé první vystoupení s Českou filharmonií! Tehdy jsem měl jeden z těch pocitů, že se občas dějí zázraky…

Vloni jsme hráli Bergův houslový koncert a na příští rok chystám německo-anglicko-francouzský recitál v komorní filharmonické řadě v Rudolfinu. A pak by mělo přijít na řadu opět vystoupení s orchestrem.

Dobrý den, pane Ženatý, vím o vás, že jste před lety odešel do Německa, kde jste žil s celou svojí rodinou. Pak jsem ale před ne tak dlouhou dobou někde četla, že jste se přestěhoval do Ameriky. Z jakého důvodu a šel jste tam s celou rodinou, nebo jste ji nechal v Německu? A v současné době žijete kde, prosím? Nikdy se vám po Čechách a české hudbě nestýskalo? Neplánujete se sem někdy na závěr života vrátit? Děkuji předem za vaši odpověď. (Linhartová)

Milá paní Linhartová, děkuji za všechny vaše otázky, pokusím se alespoň některé zodpovědět: Vždycky jsem věřil, že spojení praktického koncertování s univerzitním prostředím je blahodárné. Praxe a teorie, spontánní impulzy a jejich následná analýza, cestování a vzápětí setrvání na jednom místě, to všechno mě posouvalo a posouvá kupředu, dává mi smysl a radost. V určité fázi svého života jsem začal cítit, že už nechci “pouze” hrát na pódiu, natáčet a cestovat, ale že by mě lákalo se o to všechno také dělit s mladými lidmi na vysoké škole. A protože to v mé vlasti nešlo, začal jsem působit v Německu a později ve Spojených státech. To ale neznamená, že náš dům v Beachwood v Ohiu obývám celoročně, jsem každý měsíc v Evropě a pravidelně v Čechách, kde mám kořeny, bez kterých bych slábnul, a to nechci. Tento pracovní rytmus mi umožňuje říci, že si nestýskám, ale že se těším. A závěr života zatím opravdu neplánuju.

Jak hodnotíte současnou českou houslovou školu? Nechystáte se jako pedagog vrátit domů? Určitě byste sem patřil! (LN)

Milý(á) L. N., když se řekne “česká houslová škola”, vyvstanou mi v mysli jména jako Slavík, Ondříček, Kubelík nebo Příhoda. “Když hrajete, mé srdce se chvěje” – to jsou ty romantické exprese, s kterými jsem vyrůstal ve svých snech. Ale tato škola bezesporu pokračuje a pro mě osobně je velmi povznášející, že se tu stále objevují nové a mimořádné talenty v nejmladší generaci. A přál bych všem svým mladším kolegům, aby si své ideály udrželi, aby cizelovali vlastní originalitu, nepropadli komerci a byli šťastní.

Dobrý den, pane Ženatý, na vašich stránkách jsem se dočetl, že v dubnu budete mít koncert v newyorské Carnegie Hall. Bude to poprvé? Co přesně tam se Sandrou Shapiro budete hrát? A jak se těšíte? Přeji mnoho úspěchů! (Václav L.)

Milý Václave L., těší mě váš zájem a děkuji za vaše přání! Už dlouho jsem toužil zjednodušit si život a věnovat se dlouhodobě, třeba po celý rok jednomu jedinému programu. Říkám zjednodušit, ale znamená to zároveň prohloubit, protože za ten rok v těch kompozicích nalézáte nová a nečekaná překvapení. A právě takhle vypadá moje letošní sezona. Kromě vystoupení s orchestry, s kterými letos plánuju Lalovu Španělskou symfonii, Brucha, Brahmse, Berga, Foerstera a prvního Prokofjeva, hrajeme s paní Shapiro překrásné romance Clary Schumannové, Martinů a Beethovenovu “Kreutzerovu” sonátu. Byli jsme už v Kalifornii, Severní Karolíně, v Thajsku a Singapuru a chystáme se do Belgie, Španělska, Norska, Izraele a taky na Pražské jaro a do zmíněné Carnegie Hall v New Yorku. Je to už opakované pozvání a nedávno jsem dostal další na rok 2018.

Za čtenáře Opery Plus děkujeme za odpovědi!

Vizitka:
Houslový virtuos Ivan Ženatý se narodil v roce 1962 a pochází z Podkrkonoší z Lomnice nad Popelkou. Opakovaně hostuje se slavnými mezinárodními tělesy jako je BBC Symphony Orchestra London, Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks, Berliner Symphoniker, Orquesta Nacional de Madrid, ale i předními českými orchestry jako je Česká filharmonie, FOK či Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Velkou pozornost vzbuzují také sólové a komorní projekty Ivana Ženatého (kompletní Bachovy sólové sonáty či Beethovenovy a Brahmsovy sonáty z posledních sezon). Svým mimořádně bohatým repertoárem zahrnujícím přes padesát houslových koncertů oslovuje široké publikum, aniž by na okamžik opustil svět klasické hudby. Kromě samozřejmé technické perfekce bývá oceňován jeho vkus pro styl a podmanivá krása tónu.

Svou profesionální kariéru zahájil Ivan Ženatý účastí ve finále Čajkovského soutěže v Moskvě, po které následoval debut s Českou filharmonií pod vedením Libora Peška, vítězství v soutěži Pražského jara a laureátský titul Mezinárodní tribuny mladých umělců UNESCO. V roce 1990 debutoval Ivan Ženatý v Londýně, 1991 v Berlínské Filharmonii a Concertgebouw v Amsterdamu, 1994 v Tokyu, 1996 v New Yorku a Buenos Aires. Hrál společně s Yehudi Menuhinem, Yo-Yo Ma, Serge Baudo,Valerijem Gergijevem, Andrejem Boreyko, Nevillem Marrinerem a dalšími.

Hudební výraz Ivana Ženatého ovlivnila nejvíce osobní setkání s Nathanem Milsteinem, Ruggierem Riccim a Andre Gertlerem, výraznou změnu v jeho hudebním myšlení inicioval prof. Bezrodnyj na Čajkovského konzervatoři v Moskvě. Největší význam ale měly pro Ivana Ženatého soukromé lekce u Josefa Suka a následná dlouholetá spolupráce vrcholící vystoupeními na Würzburger Mozart-Festspiele, Pražském jaru a kompletní nahrávkou děl Wolfganga Amadea Mozarta.

Gramofonové nahrávky Ivana Ženatého ostatně vzbuzovaly vždy nadšený ohlas u posluchačů i hudebních kritiků. Po celou dobu umělecké činnosti je patrná koncentrace na souborná díla velkých autorů jako jsou Telemann, Bach, Mendelssohn, Schumann, Schulhoff nebo Dvořák a Grieg natočené pro Dorian Recordings v New Yorku. Mimořádný zájem vzbudil nový dvořákovský komplet (www.audite.de) a nahrávka obou houslových koncertů J. B. Foerstera s BBC SO London a jeho šéfdirigentem Jiřím Bělohlávkem (www.supraphon.cz).

Díky newyorské Harmony Foundation hraje Ivan Ženatý na vzácné housle Giuseppe Guarneriho “del Gesu” z roku 1740.

Kromě mistrovských kurzů v Německu, Španělsku, USA a Kanadě Ivan Ženatý od roku 2012 přijal profesuru na prestižním Cleveland Institute of Music.
(Zdroj: ivanzenaty.com)

Foto Tomáš Lébr

www.ivanzenaty.com