Film Klan Wagnerů na ČT art v Operním kukátku
I due Foscari v Teatro alla Scala
Verdiho nepříliš často uváděná opera I due Foscari (Dva Foscariové) z roku 1844 byla provedena v současné inscenaci v milánském operním domě se smíšeným úspěchem. Pěvci – tenorista Francesco Meli (Jacopo Foscari) a především Plácido Domingo v barytonové roli jeho otce Francesca Foscariho sklidili aplaus, především stále velmi oblíbený Domingo byl publikem až bouřlivě oslavován. Mnohem hůře dopadla italská dramatická sopranistka Anna Pirozzi, jedna z mála pěvkyň, které často a pravidelně vystupují v náročných verdiovských rolích Abigaille (Nabucco) a Lady Macbeth.
V repertoáru má pěvkyně i role italského verismu nebo dramatické koloraturní role. Její interpretace Lucrezie Constantini, manželky Jacopa Foscariho, byla ale náročným milánským publikem 25. února 2016 při závěrečné děkovačce vybučena. Role i přes jen střední délku vyžaduje velmi pohyblivý hlas schopný dramatického výrazu a také značný hlasový rozsah. Tessitura role není většině dramatických koloraturních sopranistek příliš pohodlná. Diváci ani příliš neocenili dirigentský výkon Micheleho Mariottiho. Režisérské pojetí známého Alvise Hermanise, které vychází v mnoha scénách z malířské a divadelní formy tableaux vivants (živé obrazy), se některým kritikům líbí a některým nikoliv.
Marina Rebeka jako skvělá Gounodova Julie
Wiener Staatsoper zařadila na únor a březen novou sérii představení Gounodovy opery Romeo a Julie. Pod taktovkou Marca Armiliata v titulních rolích ovace sklízejí Juan Diego Flórez jako hlavní divácký magnet produkce a litevská sopranistka Marina Rebeka, kterou známe i z pražských vystoupení (například koncert v Rudolfinu 2012). Úspěch pěvkyně je tak značný, že jeden z rakouských kritiků (Johannes Marksteiner) žertovně navrhuje změnit název opery na Julie a Romeo.
Janáčkova Liška Bystrouška ve švédském Umeå
Nová inscenace Janáčkovy opery zažila premiéru na operní scéně v Umeå v novém švédském překladu Lindy Mallik. Navíc je použita adaptace Alexandera Krampeho a Ronnyho Dietricha ve zkrácené verzi (asi 70 minut). Dirigentkou je mladá a nadějná Dalia Stasevska z Finska, která minulý rok nastudovala tento operní titul i v Helsinkách. Imaginativní režie je dílem Wilhelma Carlssona. Role jsou obsazeny převážně členy místního operního souboru. Série třinácti představení v měsících únoru a březnu započala premiérou 25. února 2016.
Hráč v Mannheimu
Prokofjevova raná opery Igrok (Hráč; první verze 1916) vstoupila na jeviště mannheimského operního divadla. V sobotu 27. února zde zažila premiéru v hudebním nastudování Aloise Sedlmeiera, zástupce hudebního ředitele Nationaltheater v Mannheimu, a v režii Tilmana Knabeho, který v Mannheimu režíroval i opery Lady Macbeth Mcenského újezdu, Lohengrin a Děvče ze Zlatého západu. Námět opery, převzatý ze stejnojmenného románu Fjodora Michajloviče Dostojevského, je v této inscenaci oblečen do současného hávu, ale gamblerství, devastující lidskou osobnost i vztahy, je věčným tématem.
Car a Diktátor v Dessau
Pod společným názvem Zar und Diktator (Car a diktátor) byla v rámci festivalu Kurt Weill Fest dvojice operních aktovek Ernsta Kreneka Der Diktator a Kurta Weilla Der Zar lässt sich photographieren (Car se nechává fotografovat). Oba kratší operní opusy (z nichž první je tragická, druhá pak groteskní opera), spojuje nejen rok premiéry (1928), ale silná politická kritika. Hudební nastudování je dílem Daniela Calberga a režisérky Doris Sophie Heinrichsen. V rámci tohoto weillovského festivalu v Dessau, které je rodištěm slavného skladatele, zazní nejen koncerty, ale je organizováno také několik dalších výstavních a vědeckých akcí. V hlavních rolích vystupují pěvci známí i z českých jevišť – Ulf Paulsen (Diktátor, Car) a Iordanka Derilova (Diktátora manželka, Falešná Angela).
Figarova svatba v autentickém dvorním divadle
Každoroční nastudování barokních nebo klasicistních oper na rakouském zámku Laxenburg získává na tradici. V letošním únorovém termínu proběhlo šest představení Figarovy svatby v původním zámeckém divadle s částečným využitím historického scénografického fundusu.
Opera se tak vrátila na místo popremiérového provedení v roce 1786, kde byla předvedena také znovu před členy císařského dvora. Hudebního nastudování původní verze v délce představení tři hodiny čtyřicet minut se ujal David Aronson se souborem Teatro Barocco. Režijně dílo připravil intendant laxenburgského festivalu Bernd Roger Bienert. Druhou částí festivalu se letos stane šest představení Piramo e Tisbe Johanna Adolfa Hasseho z roku 1768 na zámku Altenburg v červnu 2016.
Artur Gordon Pym jako operní hrdina
Titulní hrdina jediného dokončeného románu Edgara Allana Poea Příběhy Artura Gordona Pyma (1838) se stal hlavní postavou zcela nové opery skladatele a dirigenta Johannese Kalitzkeho (narozen 1959), která vznikla na libreto Christopha Klimkeho. Světová premiéra se odehrála 18. února 2016 v Heidelbergu.
Předchozí Kalitzkeho opera, ambiciózní Die Besessenen (Posedlí; komponováno 2009, premiéra 2010) podle Gombrowiczova stejnojmenného románu (a s totožným libretistou), se setkala jen se smíšeným odkazem.
Lortzingovy Dva střelci v Rosenheimu
Soubor Erlesene oper e.V., založený roku 2011, si dal za cíl nastudovat zapomenuté opery, které si zasluhují druhou šanci v současnosti. Letošní volba padla na biedermeirovský tříaktový singspiel Die beiden Schützen (Dva střelci; 1837) Gustava Alberta Lortzinga, skladatele, jehož kdysi velmi oblíbené operní dílo se na českých operních jevištích objevuje minimálně. Právě tento veselý singspiel, stejně jako většinu Lortzingových děl, poznaly české země již záhy po premiéře. Dva střelci se německy hráli již roku 1838 v Praze, v českém překladu pak 1883. Opera s komickou (a snad trochu naivní) zápletkou o dvou navrátilcích z napoleonských válek postupně zmizela i z německých jevišť a objevila se jen ve zkrácené verzi v rozhlasovém vysílání nebo scénicky ojediněle u příležitosti výročí skladatele. Současná inscenace v Rosenheimu je dílem dirigenta a zároveň režiséra Georga Hermansdorfera.
Nino Machaidze onemocněla
Za onemocnělou Nino Machaidze musela zaskočit v roli Desdemony v Rossiniho opeře Otello, právě nastudované v Theater an der Wien, španělská koloraturní sopranistka Carmen Romeu (narozena 1984), která v minulých letech pravidelně účinkovala v Rossiniho partech především na letním pesarském festivalu, kde zpívala mimo jiné Armidu, Elenu (La donna del lago) a Madame Cortese (Il viaggio a Reims).
Desdemonu zpívala v roce 2014 v Antverpách a Gentu. Představení 23. února pěvkyně zpívala z orchestřiště a gruzínská zpěvačka mimovala roli na jevišti. Další dvě představení 26. a 28. února hrála a zpívala již Carmen Romeu. Inscenaci provází trochu smůla. V představení 26. února navíc nezpívala ani představitelka Emilie, za kterou zaskočila Alex le Saux v orchestřišti, přičemž původní představitelka hrála pouze roli na jevišti. Alex le Saux roli kompletně převzala 28. února.
Rozhovor týdne
Známý německý kontratenorista Andreas Scholl u příležitosti vystoupení v titulní roli Händelovy opery Giulio Cesare in Egitto ve frankfurtské opeře (obnovené nastudování) poskytl obsáhlý rozhovor novinám Frankfurter Rundschau.
Velmi zajímavě a upřímně odpovídá na otázky týkající se postavení dnešních kontratenorů na operních jevištích, otázce sexuální orientace těchto zpěváků a hlavně o výhodách, které obsazování kontratenorů v barokních operách přináší. I další zajímavé postřehy k historickému vývoji kontratenorových hlasů naleznete v plném znění rozhovoru: Andreas Scholl „Männlichket bemisst sich an Dramatik“ (Andreas Scholl: „Mužnost se poměřuje dramatičností“) zde .
Operní nahrávka týdne
Donizetti, Gaetano – Le duc d’Albe. Opera Rara Chorus, Hallé Orchester, dirigent Sir Mark Elder. Opera Rara 2015 (2 CD). V roce 1839 až 1840 italský skladatel Gaetano Donizetti zamýšlel napsat operu pro pařížskou Grand Opera na námět Augustina Eugèna Scribeho s námětem boje Vlámů proti španělským okupantům v roce 1573. Z několika důvodů, jako byl odjezd z Francie a potíže se sopránovým partem, operu skladatel nedokončil. Opera zůstala v bergamské pozůstalosti po skladateli v roce 1848. Část textu převedl libretista Scribe do libreta k Verdiho Sicilským nešporám. Donizettiho fragment, skládající se z dokončených prvních dvou aktů (z plánovaných čtyř) a náčrtů k dalším dvěma, si přece jen našel cestu na jeviště. Posthumně byla opera uvedena v Římě roku 1882. Revidované znění nejdříve zajistil Mattea Salvio a pak odlišnou verzi Angela Zanardiniho v italské tříaktové verzi. V těchto italských verzích byla opera vícekrát v minulosti nahrána ve snaze vzkřísit ji jako neznámý titul slavného skladatele, zejména v době donizettiovské renesance. Britský label Opera Rara, který nahrál již řadu Donizettiho oper, teď připravil kompletní rekonstruovanou nahrávku prvých dvou aktů Vévody z Alby v původním francouzském znění.
Pro pečlivě připravenou produkci získali jako vždy znamenité pěvce. Operní fragment klade značné nároky především pro tenorový a sopránový part. Hlavní (titulní) part je napsán pro charakterně-hrdinný baryton, tak jak bylo zvykem v dílech žánru velké opery. Soustředěný pěvecký soubor je opravdu znamenitý: Laurent Naouri (baryton, Vévoda z Alby), Michael Spyres (tenor, Henri de Bruges), Angela Meade (soprán, Helene d´Egmont) a David Stout (baryton, Sandoval). Nahrávka je nejen objevem vlastně neznámého Donizettiho díla, ale také cenným příspěvkem ke studiu žánru velké francouzské opery, na které se právě Donizetti kolem roku 1840, kdy vznikla jeho Favoritka a u nás neznámá opera Les martyrs, sice v krátkém období, ale významně podílel.
Klan Wagnerů na ČT art
Uvedení televizního filmu Klan Wagnerů (Der Clan. Die Geschichte der Familie Wagner) nebo též pod názvem (Der Wagner-Clan. Die Familiengeschichte) (ČT art, čtvrtek 25. února 2016, 20.20) vzbudilo spíše rozpaky. Film vzniklý v německo-rakouské koprodukci roku 2013, režírovaný Christiane Balthasar, která se takřka výlučně soustředí na seriálové detektivní příběhy v německé televizní produkci, velmi povrchně zaznamenal úsek od úmrtí Richarda Wagnera v Benátkách 1883 na infarkt myokardu až po smrt Cosiny Wagner v roce 1930 v Bayreuthu.
Scénář se soustředil na četné rodinné pikanterie a intriky uvnitř klanu, jehož členové se podle filmu věnovali nejen budování bayreuthského festivalu, ale také mnohem více erotickým eskapádám, pokud hodnotíme poměr věnovaný filmem oběma těmto aktivitám. Široce je traktován příběh Wagnerova syna Siegfrieda, dirigenta a skladatele, v bisexuálních zákrutách jeho spletitého životního osudu, na kterém se osudově podepsala jeho matka. Stejně tak osudy dvou Wagnerových dcer Isoldy a Evy jsou podány s důrazem na milostné vztahy a jejich (ne)naplnění. Většinou ale jde o pouhé ilustrování domněnek a spekulací v mnoha případech na úrovni červené knihovny. Královnou filmu měla být německá herečka Iris Berben v roli Cosimy Wagner, dnes proslulá především jako televizní star, která už přes čtyři dekády sklízí obdiv německy mluvících diváků. Přes její upřímnou snahu vytvořit roli tvrdé ženy, která obětuje vše, aby vše získala, její herecká kreace zůstává pouze na povrchu nesnadného a těžko pochopitelného charakteru ženy, která nejprve zapřela své semitské předky, aby se posléze stala dokonce zarytou antisemitkou.
Po úžasném desetidílném seriálu Richard Wagner (1983), ve kterém problematického génia a jeho ženu vytvořili Richard Burton a Vanessa Redgrave, tato sice dobře kostýmovaná a celkově kvalitně vypravená (včetně exteriérů) podívaná, vlastně mnoho informací divákovi nepředá. Ani ho neseznámí s krásou Wagnerovy hudby v souvislostech. Zajímavostí celého projektu filmu Klan Wagnerů je nejen osoba producenta, kterým je syn Iris Berben, Oliver, producent a obchodní ředitel jedné z největších německých společnosti Constantin Film. Herečka Iris Berben je navíc v osobním a společenském životě výraznou aktivistkou proti pravicovému extremismu i antisemitismu a od svých mladých let také veřejnou podporovatelkou Izraele . Takže antisemitské výroky Cosimy Wagner ve filmu působí zajímavě právě zásadním rozporem hereččina životního postoje a ztvárňovaného charakteru.
Hudební úsměv
Slavný ruský skladatel Alexander Konstantinovič Glazunov (1865-1935) jednoho dne obědval v restauraci, kde velmi hlučně vyhrával orchestr.
Skladatel to již nemohl vydržet a požádal vrchního: „Pane vrchní, mohla by ta kapela zahrát jen pro mě?“ Vrchní odpověděl: „Ale samozřejmě, Mistře. A co byste si přál zahrát?“ Alexander Konstantinovič Glazunov mu na to řekl: „Aby hráli karty!“
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
