Juliette nejen bez vzpomínek, ale také bez nápadů

Devatenáct hodin po velmi jasném úplňku se na scénu Národního divadla vrátila snová opera Bohuslava Martinů Juliette (komponována 1936-1937, premiéra v Národním divadle v Praze 1938). Byl to diváky i kritiky velmi očekávaný návrat. Nečekal na ně ale ani vzrušující sen, ani bezesná noc nebo dokonce noční můra. Osobně jsem měl druhý den ráno po premiéře silný pocit, jako bych byl po požití silného hypnotika před spaním – vyspíte se, ale žádné detaily si nepamatujete.

Původně ohlášenou britskou režisérku Irinu Brook na začátku této divadelní sezony nahradila slovenská režisérka Zuzana Gilhuus, která je také výtvarnicí a vede umělecké dílny.

Pokud jste předpokládali, že představení bude tedy scénografickou záležitostí prvého řádu, nemohli jste se více mýlit. Prvé dějství ještě vzbuzovalo jakousi inspiraci surrealistickým (výtvarným i literárním) hnutím. Bohužel v inscenaci nejsou dostatečně rozvedena základní témata opery – paměť a její selhávání, relativita vzpomínek i sen jako odraz a transformace podnětů z reality.

Opera je postavena na libretu podle hry předního francouzského surrealistického spisovatele a autora divadelních her Georgese Neveuxe, podle které si skladatel sám libreto upravil. Svého času úspěšná divadelní předloha, která byla uvedena i jako činohra na Národním divadle (Julie aneb Snář s Eduardem Kohoutem a Jiřinou Šejbalovou v režii Jiřího Frejky na počátku třicátých let dvacátého století), je ukázkou výjimečného opusu surrealistického divadla. Surrealismus se na jevišti etabloval spíše výtvarnou formou než literárními texty. Režisérka (a zároveň výtvarnice scény) sice cituje oblíbené výtvarné motivy surrealismu – levitující schodiště (René Magritte), klavír, kterým prorůstá vegetace (Salvador Dalí) nebo titulní hrdinka pohrávající si s pírkem (malířka Toyen vícekrát využila tento motiv v erotické symbolice). Ale zcela chybí to, co je surrealismu vlastní, a to propojení výtvarných motivů do nového významového celku. Vše na scéně existuje spíše odděleně bez dalších souvislostí. Scénografie prvního dějství z městečka, kde obyvatelé nemají žádné vzpomínky a jejich paměť obsahuje pouze posledních pár minut, na první pohled vypadá efektně, ale její silně omezená barevnost (bílá-šedá-černá) brzy omrzí a stává se monotónní.

Jediný barevný prvek v kostýmech vnáší Juliette se svými smaragdovými šaty a rudou parukou coby symbolem ženství. Vizuální nuda se spojuje s režijními stereotypy, režisérka doslovně a se zmenšujícím se počtem nápadů aranžuje konverzaci operních postav bez větších diferenciací, s občasným využitím pohybové stylizace (choreografie Radim Vizváry), takže některé epizodní figury vycházejí lépe, jiné velmi nerozlišeně. Na častou otázku teatrologů a literárních vědců – zda vůbec existuje surrealistické divadlo – tato inscenace odpovídá jasným ne. Zcela chybí surrealistická poetika ireálnosti, nepojmenovatelných motivací i scénografických řešení, která vycházejí z lidského podvědomí.

Rozpaky u mě především budí závěr třetího dějství, které je již prakticky bez výpravy, kdy na scéně zůstává pouze bílý klavír (výsledek vypadá jako scéna snové taneční scény filmového muzikálu s Fredem Astairem a Cyd Charisse). Takto oproštěné finále díla by mělo svou divadelní oprávněnost v případě, že by se spojilo s předchozími režijně-výtvarnými postupy, což ale v žádném případě nenastane. Závěru také zcela chybí auratická kvalita, která by měla přesunout volání Julietty do naší mysli. Mělo by dojít ke ztotožnění pocitů Michela s divákem, bohužel žádné takové kouzlo se nedostaví. Režijní složka je největším zklamáním inscenace.

Ani kostýmy Tomáše Kypty, podřízené vidění režisérky, nenesou zvláštní vlastní významy, tak jak by si to dílo zasloužilo. Vždyť právě historické inscenace Juliette v pražském Národním divadle svedly ke spolupráci významné výtvarníky (1938 František Muzika ve světově proslulé scénografii, 1963 Josef Svoboda a Jan Skalický, 1989 Vladimír Nývlt a Josef Jelínek).

Hudební nastudování pod taktovkou dirigenta Jaroslava Kyzlinka zní přitažlivě, bohužel mnoha příliš rychlými tempy a takřka stálou silnou intenzitou zvuku posunuje výsledný tvar daleko od zvukové kvality, kterou známe z legendární Krombholcovy nahrávky. Na řadě míst chybí rafinovanost a prostor pro detailnější prokreslení, ve kterém by vynikl zvuk sólových nástrojů a jemnost vypracování. Spíše dochází ke slévání do jednoho mohutného zvukového proudu, který zakrývá kvalitu barevné orchestrace. V některých vypjatých místech dochází i k překrytí zpěváků.

U pěveckých výkonů je ale tentokráte potřeba vyzdvihnout výbornou srozumitelnost slova takřka u všech rolí. V řadě vedlejších rolích (někteří zpěváci vytvářejí až čtyři party, většinou podle schématu, který doporučoval již skladatel) zaujmou jak zkušení pěvci (Ivan Kusnjer, Yvona Škvárová, Luděk Vele nebo Vladimír Chmelo), tak mladí umělci (Michaela Kapustová). Většina vedlejších postav je ale spíše charakterizována silnými interpretačními osobnostmi než cíleným režijním vedením. Alžběta Poláčková disponuje pro roli Juliette atraktivním zjevem i charakterizačními schopnostmi, ale její hlas se zdá pro roli snad již trochu robustní a chybí mu určitá tajemnost nutná pro tuto postavu. Pěvecky i herecky má roli dobře zvládnutou. Vhodný hlasový typ pro tuto roli byl již tématem diskuzí během přestávky mezi diváky.

Hlavní tíha představení spočívala na bedrech a hlasivkách tenoristy Petera Bergera. Part Michela skrývá určitou záludnost, v prvých dvou dějstvích vystačíte s prostředky lyrického tenoru, na závěr však potřebujete již značně dramatičtější hlas. Zpěvák v roli obstál dobře i přes zvukovou bariéru, kterou před něho stavěl orchestr. Herecky nebyl příliš inspirovaným hrdinou, ale další propracování postavy se dostaví určitě s reprízami.

Opera Juliette Bohuslava Martinů, která by měla patřit ke stálému repertoáru Národního divadla jakožto jedno z jeho nejreprezentativnějších skladatelových jevištních děl, zůstala v této inscenaci na půl cesty. Opera by mohla mít značný potenciál pro zahraniční diváky pro své kosmopolitní téma, bohužel toto režijní pojetí ji nezatraktivní ani pro domácího ani cizího diváka. Ve srovnání se zážitkem s ostravskými Třemi přáními (naše recenze najdete zde a zde) vychází pražská Juliette poněkud slabě.

Hodnocení autora recenze: 65%

Bohuslav Martinů:
Juliette (Snář)
Hudební nastudování: Jaroslav Kyzlink
Dirigent: Jaroslav Kyzlink (alt. David Švec)
Režie a scéna: Zuzana Gilhuus
Kostýmy: Tomáš Kypta
Choreografie: Radim Vizváry
Sbormistr: Pavel Vaněk
Dramaturgie: Beno Blachut ml.
Orchestr a sbor Národního divadla
Premiéra 24. března 2016 Národní divadlo Praha

Juliette – Alžběta Poláčková (alt. Maria Kobielska) 
Michel – Peter Berger (alt. Jaroslav Březina)
Komisař / Listonoš / Lesní hlídač / Strojvedoucí – Ondřej Koplík (alt. Ondrej Šaling)
Úředník – Petr Levíček (alt. Václav Lemberk) 
Starý Arab / Trestanec – Luděk Vele (alt. Jevhen Šokalo) 
Malý Arab / Poslíček – Michaela Kapustová (alt. Markéta Cukrová) 
Hadač – Alžběta Vomáčková (alt. Stanislava Jirků) 
Muž v okně / Obchodník se vzpomínkami – Vladimír Chmelo (alt. Jiří Hájek) 
Muž s helmou / Hlas šéfa za scénou – Marek Gurbaľ (alt. Zdeněk Plech)
1. obchodnice (s ptáky) – Lucie Hájková (alt. Jitka Svobodová)
2. obchodnice (s rybami) / Babička – Yvona Škvárová (alt. Lenka Šmídová)
Stařec Mládí / Žebrák – Jan Šťáva (alt. Miloš Horák) 
Dědeček / Starý námořník – Ivan Kusnjer (alt. Aleš Hendrych) 
Mladý námořník – Michal Bragagnolo (alt. Štěpán Eliáš) 
Noční hlídač – Milan Stehlík (alt. Stanislav Zindulka)

www.narodni-divadlo.cz