Ravelovo Dítě a kouzla v Českých Budějovicích od Skutrů

Pedagogické snahy opery Jihočeského divadla

Opera Jihočeského divadla uvedla nezvykle krátkou premiéru aktovky Dítě a kouzla významného francouzského spolutvůrce stylu impresionismu Maurice Ravela. Na scéně Domu kultury Metropol ve dvou premiérách 6. a 7. května 2016. Bez obvyklého doplnění o autorovu Španělskou hodinku či jakoukoliv jinou jednoaktovku, ať operní či baletní. Návštěva operního večera tak trvá pouhých pětačtyřicet minut. Což může být jednomu příjemné, druhému nikoliv, třetí řekne, že se mu ani nevyplatí se oblékat a jít do divadla…

Opera Jihočeského divadla se již dlouhodobě snaží poctivě o propedeuticky laděnou činnost. Chce tím doplnit či nahradit problematickou hudební výchovu na školách. Symfonické koncerty operního orchestru, které se konají na nezvyklých místech, lákají na tajemnost a publikum se autobusy dopravuje na předem neznámá místa, je jedním z typů snažení divadla. Nyní je zde operní titul Maurice Ravela, jímž chce divadlo přilákat de facto neoperní typ publika, které nenachází snadno cesty na operní produkce. Sází na rodiny s dětmi, na jejich první kroky za operou jako žánrem. Tomu jistě napomáhá překlad textu díla z francouzštiny do češtiny, což je neobyčejně moudrá záležitost, kterou musím chválit.

Promítá se navíc na čtecím zařízení, což je rovněž moudré, neboť čeští pěvci po záplavě zpívaných překladů si namnoze odvykli pregnantní výslovnosti konsonant a je jim poměrně málo v češtině v prostoru divadla rozumět. Inscenátoři patrně tuto skutečnost znali, byli si ji vědomi, jinak by přece bylo zbytečné češtinu překládat do češtiny… Pevná výslovnost napomáhá nejen srozumitelnosti, ale také hlasové nosnosti, což je aspekt, kterého rovněž nebyl nadbytek. Dobře míněné pedagogické snažení divadla tyto aspekty poněkud limitují. Pokud málo rozumím slovům, režiséry dobře míněný jemný situační hovor mi snadno unikne.

Druhým aspektem je jistě také charakter moderní hudby, který prvnímu předpokládanému vnímání hudby u dětí svým většinou recitativně laděným stylem nemusí přispívat. Jistě, jsme této hudbě vzdáleni již skoro století, je to hudba s řadou lyrických momentů, nepostrádá melos, adjektivum moderní je zde jen relativní. Ale hudební vnímání se obecněji valem zhoršuje, tím právě obsáhlá hudební epocha moderní, takzvaně nekonsonantní hudby – záměrně velmi zjednodušeně řečeno – je stále více odtažitou. Znám to z praxe až moc dobře. Nikoliv naopak, jak by někteří naivně očekávali, totiž že vše je pouze otázkou vývoje a času. Ne tak docela. Tento naznačený souhrn motivů vede Jihočeské divadlo k pedagogickému snažení, které v tomto premiérovém večeru vyjádřilo. Dokonce rodiče, kteří daný večer navštíví, dostanou vstupenku pro dítě zdarma. Tomu lze jen zatleskat. Zda doroste publikum, které dá jednou přednost poutavé hudební činohře před potěšením ucha a kulinářskými zážitky hudební melodiky operní říše, toť prorocká otázka. Ale je opravdu třeba něco, cokoliv, v tomto směru činit, byť zamýšlený efekt nemusí být okamžitý. Jinak budou i nadále vévodit v návštěvnosti v Budějovicích melodické klasické operety, což o něčem v hudebním vnímání vypovídá. A jistě nic proti nim, byť je to na rozdíl od opery uzavřený žánr.

Ravelova doba, plná uměleckého kvasu, přivádí namísto obvyklých libretistů opery básníky. V Itálii Pirandella, ve Francii Colette, která pro Ravela napsala půvabnou dětskou operu, přesněji operu/balet L’Enfant et les Sortilèges, v překladu Dítě a kouzla. Literární úroveň se zvyšuje, jenže to jsou ona specifika žánru opery, životaschopnost na divadelních prknech to neovlivňuje. Ravelova lyrická fantazie, jak ji autor sám označil, spatřila světlo světa roku 1925. Tedy celý rok před premiérou vrcholné Pucciniho opery Turandot, coby poslední výspy neobelcantové pěvecké opery. Ravelovo dílo je zcela jiné, protipólné, proto ho záměrně uvádím do kontrastu v dané epoše. Symbolizuje po Debussym dobu typického odklonu od pěvecké opery k dílům hudebně výrazového charakteru. Antiromantismus, síla okamžitého dojmu, prolínání světa reality a fantazie. K tomu nesentimentálnost, strohá věcnost hudby zahrnující grotesku, snaha o hudební vtip, zvukomalba, dokonce i přímé imitace přírodních zvuků. Zazní názvuky od jazzu po foxtrot, ragtime i valčík. Koncepce posouvá dílo až k oblasti sféry muzikálu. To vše je Ravelem zpracováno v orchestru s výtečnou instrumentací, v níž byl autor ve své době mistrem nad mistry. Připomenu světově tolik populární Bolero či skvělou instrumentaci Musorgského Kartinek, která skladbu doslova katapultovala do světové špičky. Sám Maurice Ravel byl znamenitý klavírista s mnoha opusy originálních klavírních cyklů, což je v dané aktovce znát ve stylizaci doprovodného charakteru klavíru, postaveného režií účelně i prakticky v pravém spektru jeviště.

Hudební nastudování šéfdirigenta Maria De Rose vytváří solidní, spolehlivý základ inscenace, byť orchestr zcela nerozehrál do plnosti barev Ravela, snad i v dobré snaze nekrýt příliš jeviště. Oproti veřejné generálce byl na obou premiérách orchestr více hlasům přizpůsoben. Trochu i za cenu zmíněné šedivosti zvuku, jeho menší zvukové atraktivnosti v míře lesku a espritu, ale i v lehkosti hry. Na tom se částečně podílí i nedobrá akustika orchestřiště sálu Metropolu s chabým dozvukem, které podobně instrumentačně koncipované partituře moc nepřeje. Sólové hlasy, zvolené pro danou produkci, mají logicky často spíše komornější charakter. Aby ovšem vtip řady fantaskních situací vyšel, musí být zřetelnější výslovnost. Jak jsem předeslal výše, dobře režijně míněná situace zůstala občas jakoby nedovyslovena prostým faktem, že v dikci nebyla dotvořena. Číst titulky v češtině je již pozdní pochopení vtipu. Když ale na jevišti zazněly hlasy opravdu voluminózní, plné a nosné, výrazově přesvědčující, jimž je slušně rozumět, hned bylo leccos jinak. V tomto aspektu vynikl basista znělého fondu František Brantalík ve dvojroli Křeslo/Strom, jemuž je dobře rozumět. Však také holčička z dětského sboru mi po představení na dotaz, co se jí nejvíc líbilo, pravila, že Strom! Vida, zmíněný pan Brantalík trefil hřebíček na hlavičku!

Totéž mohu říci s čistým svědomím o pěkné simultánní kreaci Šárky Hrbáčkové ve čtyřroli Židle/Kočka/Veverka/Pastýř, která imponovala právě zřetelnou dikcí, ale i kultivací nosných pěveckých frází. Zde důležité slovo šlo dobře „přes rampu“, čímž bezprostředně oslovovalo. „Neoperní“ opera – namířená celým svým charakterem proti romantismu a silně zdůrazňující náladovou bezprostřednost – si rovněž žádá znělé fondy, nesoucí se do prostoru. Právě proto, aby její protestní antiromantismus řádně vynikl. Jinak lze doporučit mikroporty, což by v tomto typu díla, kde slovo je velice v popředí, nebylo nic divného.

Rovněž Aleš Janiga ve vděčné fantazijní dvojroli Hodiny/Kocour působil celkem srozumitelně v mimice, tím i přesvědčivě. V téže roli se projevil na druhé premiéře jako přirozený komediální talent Martin Štolba, na jeho mimiku dětský divák živě reagoval. Veronika Holbová měla ve své trojroli Oheň/Princezna/Slavík šance ukázat zběhlost svého flexibilního sopránového fondu. Moc hezká byla její scéna strašení dítěte názvuky vrcholu árie Verdiho Violetty, to byl okamžik, kdy jsem se vpravdě bavil. Jinak kupodivu ne tolik, jak jsem očekával. Díval jsem se trochu kradmo po divácích, po dětech, zda se baví, nebo zda já tolika lety v hudebním školství nepotratil smysl pro humor. Posluchači v mém okolí četli pilně texty. „Tam koukej,“ pravil otec se třemi dětmi sedící přede mnou, když se děti po pár minutách začátku na otce tázavě podívaly. A ukázal prstem nahoru na čtecí zařízení, překládající jevištní projev z češtiny do češtiny, jako na příznačně potřebný objekt.

Inscenátoři měli jistě obtížný úkol najít pro ústřední roli nestylizovaný, prostý typ hlasu, který by se zároveň typologicky hodil pro neobvyklý part operní literatury. Měli dobrou ruku. Představitelka hlavní role Dítěte/druhého já – Kateřina Bubleová-Berková naplnila jistě typologicky i jevištním projevem záměry inscenátorů. Vladimíra Malá na druhé premiéře přinesla do role navíc pěvecky poetické procítění lyrických hudebních frází, exponovaných vhodně v těchto momentech režií do popředí scény. Vytažení talentované mladé zpěvačky od sboru k sólům a pověřování sóly přesně na míru hlasu je taktéž výborným pedagogickým činem šéfdirigenta opery. Bravo! Takto lze i v dnešní době tvarovat racionálně mladé talenty.

Roli matky si užily se svým rozdílným situačním humorem Romana Strnadová v alternaci s tvárnou Miroslavou Veselou. Trojroli Čajová konvice/Učitel matematiky/Žába interpretoval na premiéře Ondřej Koplík, na druhé premiéře Josef Falta. Již z uvedených názvů rolí vyplývá zvláštnost díla, které potřebuje jevištně notnou dávku fantazie, aby se rozezpívaly hodiny, křeslo, strom, veverka, netopýr či židle nebo čínský šálek… Režie postavila zmíněné hlavní ženské představitelky do takzvaného Druhého já. Je zde ale důležitý přímý projev dětský, jevištní, pohybový, mimický coby Prvního já. Tuto ústřední roli obstaral divadlu Ondřej Janeček, obdivuhodně jevištně tvárný i trpělivý, tolikrát musel snést výlevy sólistů vůči sobě. Dokonce i drobné herecké akce sboristů na malého Ondřeje často míří. Prezentoval dobře baletní školu v Českých Budějovicích. Dostávám se tak postupně k finále, naznačovanému v řadě poukazů na pěvce/herce, což je režie díla. Zmiňovaná dikce, srozumitelnost slova jde na vrub režie. Dirigent díla neumí natolik češtinu, aby mohl korigovat slova, jako bývalo zcela běžné za časů Jaroslava Krombholce či Josefa Chaloupky. Na tyto aspekty má reagovat režisér, jediný vnímá soulad jeviště a orchestru v prostoru auditoria na zkouškách.

Zkratka režisérského dua SKUTR vyvolává asociace na typ „Čezety 175“, která slavila úspěch u motoristů v minulosti coby elegantní český skútr. Za zkratkou se ukrývají jména režisérů Lukáše Trpišovského a Martina Kukučky. Měli důležitý úkol, v tomto typu opery nepoměrně obtížnější, než je v oblíbených dílech bel cantové literatury. Vytvořit moderní hudební divadlo na barevné, světelnými efekty prozářené, působivé scéně Jakuba Kopeckého, s výraznými kostýmy Simony Rybákové. Ve snově naladěném duchu, s velmi pěkným využitím hloubky jeviště, kde byla do pozadí vtipně umístěna skupina v díle důležitých bicích nástrojů. To je výborný nápad pro vnímání hudebního celku a zároveň krásné výtvarné dokreslení scény. Dále ale závisí vše na interakcích zpívajících herců, kteří nás musí, řečeno slovy velkého Ferrucia Busoniho přesvědčit, že výraz zpívaného textu je silnější, než by byl text přednesený činoherci. Opravdu přesvědčují? Toto se režijnímu duu SKUTR podařilo částečně. Tam, kde vsadili na znělé hlasy a zároveň herecky talentované pěvce, uspěli dobře. Jinde vtip vycházel jen skrytě, to jest, zpětně jsem zapátral ve čtecím zařízení, co daný vtip mělo evokovat.

Kde jsem měl vnitřně jednoznačně pozitivní pocity, bez jakýchkoliv pochybností, byl pěkný jevištní výkon sboru. Nebyl pro mne již překvapením zvuk sboru v harmonii dobře vyrovnaný, kultivovaný, neboť dobrou práci pana sbormistra Martina Veselého neregistruji poprvé. Vím dobře, že osoba sbormistra je pro výkon sboru zásadní. Ale jevištní projev sboru mile překvapil. Resumé Ravelova díla na mne působilo pozitivně právě přesvědčující syntézou hudebního a jevištního projevu, kde má podíl sboru zásadní význam. Sbor se cele oprostil od svých mimických přehánění v obrozeneckém dílku Vojtěcha Hřímalého a mile svou přesnou mírou uměřenosti projevu překvapil. „On obvázal veverce ránu, přestala téci krev.“ – to byly moc dobré prózy pointy finále ve vstupech jednotlivých členek sboru. Podobně jako hra na klavír pana Aleše Vítka, která zaujala svou suverenitou a zainteresovaností, takže jsem mnohdy s potěšením sledoval jistotu a styl klavírní hry, leckdy na úkor rádobyvtipných humorných scén, jejichž pointě nebylo občas rozumět. Škoda, že klavírista nebyl uveden v programu. Jeho klavírní hra byla muzikantským zážitkem. Po jeho jméně jsem pátral v kuloárech, do té míry mne jeho muzikální projev zaujal.

Přeji Jihočeskému divadlu, aby sázka na publikum rodičů s dětmi jejich pedagogickému snažení vyšla co nejlépe. Není podstatné, zda recenzent sám má dostatek podobné víry, veškerá teorie je šedá a zelený je strom života, jak věděl již Goethe. Naplnění záměru ukáže řada plánovaných repríz, ne však již v této sezoně, až na podzim. Pokud záměr návštěvnosti v praxi denního provozu vyjde tak jako na obou premiérách, pak jistě bude možno říci – dobrá věc se podařila, věrná láska k opeře zvítězila.

Hodnocení autora recenze: 75%

Maurice Ravel:
Dítě a kouzla
Hudební nastudování a dirigent: Mario De Rose
Režie: SKUTR (Lukáš Trpišovský a Martin Kukučka)
Scéna: Jakub Kopecký
Kostýmy: Simona Rybáková
Sbormistr: Martin Veselý
Orchestr a sbor opery Jihočeského divadla
Premiéry 6. a 7. května 2016 Dům kultury Metropol České Budějovice

Dítě (druhé já) – Karolína Bubleová-Berková/Vladimíra Malá
Matka/Čínský šálek/Vážka – Romana Strnadová/Miroslava Veselá
Oheň/Princezna/Slavík – Veronika Holbová/Olga Jelínková
Čajová konvice/Učitel matematiky/Žába – Ondřej Koplík/Josef Falta
Pohovka/Kočka/Veverka/Pastýř – Šárka Hrbáčková/Kateřina Falcníková
Pastýřka/Sova/Netopýr – Zdislava Bočková/Jana Málková
Hodiny/Kocour – Aleš Janiga/Martin Štolba
Křeslo/Strom – František Brantalík/Peter Paleček
Dítě – Ondřej Janeček/Nikolas Harrington

www.jihoceskedivadlo.cz