O letních rossiniovských hodech v Operním kukátku

Týden od 4. do 10. července 2016. Operní kukátko (49). Rossiniovské festivaly v Pesaru a Bad Wildbadu. Výstava: Franz von Stuck a jeho Salome. Nová Julietta Bohuslava Martinů v nahrávce Oehms Classics. Operní úsměv: Zinka Milanov o Tosce.

Festivaly Gioachina Rossiniho
Rossini in Wildbad
S měsíčním odstupem se během letních měsíců odehrávají dva rossiniovské festivaly. Letošní osmadvacátý ročník festivalu v zhruba desetitisícovém německém lázeňském městě Bad Wildbad nabízí od konce minulého týdne nejen recitály významných interpretů, jako je třeba koloraturní tenorista Maxim Mironov s koncertním programem – poctou rossiniovskému tenoristovi Giovannimu Battistovi Rubinimu (21. července), ale také několik scénických nebo poloscénických operních produkcí.

Prvou z nich s premiérou 9. července byla inscenace Rossiniho operní prvotiny Demetrio e Polibio. Skladatel na ní začal pracovat již ve studentských letech, patrně v roce 1806, ale provedena byla až roku 1812. Raritní opera seria o dvou aktech na mytologickou pseudohistorickou látku z dávné historie Parthů je vzácným hostem na operních jevištích a místo nachází spíše jako festivalový dramaturgický bonbonek. Poprvé se s ní veřejnost důkladněji seznámila až na jiném belcantovém festivalu v Martina Franca roku 1992. V současném provedení zpívají hlavní role gruzínská koloraturní sopranistka Sofia Mchedlishvili a ruská mezzosopranistka Victoria Yarovaya. Režisér Nicola Berloffa připravil inscenaci společně s italským dirigentem Lucianem Acocellou. Plánována jsou tři představení v lázeňském divadle.

I druhý letošní zvolený Rossiniho operní titul se objevuje vzácně. Hlavní scénickou produkcí tohoto ročníku je jeho romantická opera Sigismondo (premiéra Benátky 1814). Dvouaktová rytířská historie o polském králi v šestnáctém století dává velkou příležitost pro koloraturní mezzosoprán nebo alt v titulní roli. Ruská mezzosopranistka Margarita Gritskova zde po úspěších v několika rolích ve Vídeňské státní opeře dostává velkou festivalovou příležitost v belcantovém partu. Zapuzenou manželku polského krále Aldimiru bude zpívat italská sopranistka Silvia Dalla Benetta, která zde již vloni zpívala ve dvou operních produkcích. Americký tenorista Kenneth Traver zpívá zápornou intrikánskou roli prvního králova ministra Ladislause. A není bez zajímavosti, že v opeře také vystupuje basová postava českého (smyšleného) krále Ulderica, který je otcem Aldimiry.

Režisérem komplikovaného příběhu je festivalový ředitel Jochen Schönleber a za dirigentským pultem bude stát hudební duch celého festivalu, specialista na belcantovou operu Antonino Fogliani, který zde řídil a nahrál řadu festivalových produkcí. Tři představení ve dnech 14., 16. a 24. července se budou hrát v Trinkhalle.

Rossiniho komická opera ve francouzském jazyce Le comte Ory (Hrabě Ory) bude připravena stejným týmem jako první festivalová produkce – Nicola Berloffa (režie) a Luciano Acocella (dirigent) – a to v poloscénické podobě (17. a 22. července). V pěveckých partech dostanou příležitost stipendisté Akademie BelCanto, která je součástí celého festivalového projektu. Dirigent Antonino Fogliani bude také řídit dvě koncertní provedení Belliniho druhé opery Bianca e Fernando (1826, přepracováno 1828), ve které byl tenorový part komponován pro zpěváka Rubiniho. A proto také part Fernanda bude zpívat Maxim Mironov a jeho sestru Biancu pak Silvia Dalla Benetta, v dalších rolích vystupuje například Vittorio Prato.

Do pravidelné festivalové řady salónních oper u klavíru je tentokráte zařazeno zcela neznámé dílo Rossiniho současníka, italského skladatele Giuseppeho Balducciho (1796-1845), Il Conte di Marsico (Hrabě z Marsicy), které je napsáno pro šest pěvkyň, tři klavíry a dámský sbor.

V moderní premiéře tohoto operního díla se představí hostující soubor Teatre de Sarrià ve spolupráci s Accademia del Maggio Musicale Fiorentino, režii povede Jochen Schönleber. Naplánována jsou tři představení: 10., 16. a 23. července v Kurtheatru. Z některých produkcí zřejmě vznikne i živý záznam, festivalové vedení má exkluzivní smlouvu s nahrávacím labelem Naxos, který již několik zvukových i obrazových produkcí z tohoto festivalu vydal.

Rossini Opera Festival Pesaro 2016
Pesarský festival začal právě v těchto dnech finální přípravy na letošní ročník. Ten začíná v pondělí 8. srpna premiérou nové inscenace Rossiniho opery La donna del lago (Jezerní paní, 1819). V Adriatic Arena jsou naplánována čtyři představení. V hlavních rolích vystoupí gruzínská koloraturka Salome Jicia (Elena), která zde vloni debutovala jako Contessa Folleville v Rossiniho operní frašce Cesta do Remeše. Jejím partnerem v roli Giacoma/krále Uberta je proslavený tenorista Juan Diego Flórez, kterého jsme v této roli poznali i v přenosu z Metropolitní opery. Jako kontraaltový Malcolm se představí arménská pěvkyně Varduhi Abrahamyan, jejíž kariéra nabírá na silných obrátkách. V této roli jsme ji slyšeli třeba v roce 2012 v Theater an der Wien. Dirigentem je Michele Mariotti a režii připravuje renomovaný Damiano Michieletto, který režíroval již řadu rossiniovských produkcí na evropských scénách i festivalech.

Hned den poté je naplánována další premiéra. Zcela nová inscenace Turka v Itálii Davideho Livermora (režie i scénografie) slibuje výbornou zábavu. Jako Selim se totiž představuje jeden z nejlepších operních herců současnosti, basbarytonista Erwin Schrott. Další obsazení je také luxusní: Olga Peretyatko jako koketní Fiorilla, Simone Alaimo (Geronio) a Pietro Spagnoli (Prosdocimo). Za dirigentským pultem stojí italská dirigentka Speranza Scappucci, která má četné zkušenosti s Rossiniho dílem a také bude na podzim 2016 dirigovat sérii představení Rossiniho Cenerentoly ve Vídeňské státní opeře. Tato nová produkce se bude hrát čtyřikrát v Teatro Rossini.

Také ve čtyřech srpnových představeních se vrací oceňovaná inscenace z roku 2012, Rossiniho rané, velmi málo uváděné dvouaktové operní dílo Ciro in Babilonia (Cyrus v Babylónii, 1812), s pseudomytologickou zápletkou o válce mezi králi Babylónie a Persie.

V operní režii Davideho Livermora a pod taktovkou Javiera Bignaminiho se v letošní obnovené sérii této inscenace můžeme těšit na pravé koloraturní ohňostroje, které předvedou světové hvězdy rossiniovské interpretace: altistka Ewa Podleś (Ciro), sopranistka Pretty Yende (Amira) a italský tenorista Antonino Siragusa (Baldassare).

Tradičně dostávají příležitost absolventi místní Accademie Rossiniana, a to jak na samostatném koncertu, tak ve dvou tradičních představeních Cesty do Remeše v Teatro Rossini.

Festivalový program dotvářejí vybrané koncerty předních sólistů – Pietra Spagnoliho, Moniky Bacelli a koncert dvou hvězd – sopranistky Pretty Yende a japonské mezzosopranistky Ayi Wakizono pod názvem Duetti amorosi (Zamilované dvojzpěvy). Stejně jako Maxim Mironov věnoval svůj recitál v Bad Wildbadu slavnému tenoristovi Rubinimu, tak jiný známý tenor, Američan Michael Spyres, skládá v programu Hommage a Nourrit (18. srpna) svůj hold slavnému zpěvákovi, francouzskému tenoristovi Adolphovi Nourritovi (1802-1839). Adolphe Nourrit již v mládí dosáhl postavení prvního tenoristy v pařížské Opeře, ale přes obrovské úspěchy ve Francii a pak v Itálii v rossiniovských i francouzských partech propadl na vrcholu kariéry těžké depresi a spáchal sebevraždu.

Hvězdný tenorista Juan Diego Floréz oslavuje dvacet let od svého místního festivalového debutu v koncertu s prostým názvem Flórez 20 (19. srpna 2016), kam si pozval několik přátel a spoluúčinkujících (Salome Jicia, Cecilia Molinari, Olga Peretyatko, Nicola Alaimo, Marko Mimica, Pietro Spagnoli, Michael Spyres). Připomeňme si na závěr Flórezův debut v Pesaru před dvaceti lety.

 

Výstava týdne
Sünde und Secession. Franz von Stuck in Wien. (Hříchy a secese. Franz von Stuck ve Vídni.) Vídeň, Belvedere. 1. července – 9. října 2016. Letní vídeňskou výstavní atrakcí tentokráte není expozice z díla Egona Schieleho nebo Gustava Klimta, jak tomu bylo v posledních letech. Letos výstavní dramaturgie sází na všestranného secesního výtvarníka Franze von Stucka (1863-1928). Malíř, sochař, grafik i architekt se věnoval mnoha výtvarným žánrům a oborům. Jeho malířská figurální tvorba je ovlivněna pojetím člověka jako věčného hříšníka a čerpá mnoho námětových podnětů z antiky i raného křesťanství. Vytvořil tři verze námětu Salome (1906), které vznikly pod přímým vlivem prvých nastudování stejnojmenné opery Richarda Strausse a tanečního vystoupení kanadské tanečnice Maud Allan, která na svém turné v letech 1905 až 1907 prezentovala vizuálně silný obraz Salome v baletu The Vision of Salome.

Ve shodě s těmito vlivy Franz von Stuck vytvořil v krátkém časovém odstupu tři verze tohoto námětu (třetí práce se ztratila během druhé světové války) se shodným pojetím judejské princezny jako exotické femme fatale. Taková byla i obrazová a inspirační síla Straussovy opery, která převrátila dosavadní pohled na operní námět. Se Straussovou Salome vtrhla na jeviště cílená erotika i freudovská psychologie. Vídeňská výstava nabízí řadu dalších mytologických, antických i biblických námětů, které vytvořil výtvarník, ve své době označovaný za skandalistu, pro sílu erotična, se kterou ztvárňoval biblické postavy. Výstava nabízí rozsáhlý výběr z maleb, kreseb, plastik, ale i karikatur a dokumentů.

Nahrávka týdne
Bohuslav Martinů – Julietta. Frankfurter Opern- und Museumorchester, Chor der Oper Frankfurt, dirigent Sebastian Weigle. Oehms Classics OC 966, 2016. (2 CD).

Na základě sestřihu premiérové série uvedení nejznámější opery Bohuslava Martinů ve frankfurtské opeře v červnu a červenci 2015 vznikla nová live nahrávka. Inscenace surrealistického operního příběhu s centrálním tématem ztráty paměti zaujala i díky režijnímu pojetí Florentine Klepper (booklet obsahuje fotografie z inscenace). V současnosti je k dispozici i obrazový záznam inscenace na DVD. Opera byla uvedena v německém překladu.

Zajímavé bylo obsazení hlavních rolí. Role mladého romantického snílka byla svěřena lyrickému tenoristovi americko-rakouského původu Kurtu Streitovi (narozen 1959), který již během poslední dekády přešel k dramatičtějším partům. Pěvec s obrovskými zkušenostmi v mozartovském a händelovském repertoáru (a dnes třeba také výrazný interpret díla Benjamina Brittena), s výjimečnou pěveckou kulturou a schopností výrazu a na scéně s mimořádným charismatem, byl pro frankfurtskou inscenaci výbornou devízou. Jeho Juliettou byla kolumbijská sopranistka Juanita Lascarro, pěvkyně, která udělala značnou kariéru na německých a rakouských scénách a se souborem frankfurtské opery je spjata již takřka jednu dekádu.

Zpívala zde celou řadu různorodých rolí: od těch mozartovských (Pamina, Fiordiligi, Donna Elvira, Hraběnka Almaviva) přes Gounodovu Markétku až k vyloženě koloraturním rolím (například Lucie z Lammermooru), händelovským partům nebo dokonce Straussově Daphne. V roce 2014 zde také zpívala trojroli Málinky/Kunky/Etherey ve Výletech pana Broučka Leoše Janáčka. I její výkon je stylový a pěvkyně pojímá roli jako svůdnici, což je výrazová poloha, která kolumbijské krásce zcela vyhovuje. Osobně oceňuji její svůdnou Poppeu v Monteverdiho Korunovaci Poppei v Theater an der Wien před necelými deseti lety, kdy zářila v režii Roberta Carsena.

Problémem tohoto obsazení je ale určitá hlasová „opotřebovanost“ obou hlavních interpretů, která dostatečně neevokuje mladické snílkovství Michela a dívčí přitažlivost titulní hrdinky. Jak předepisuje partitura, několik rolí může vytvořit jeden interpret. Za zmínku stojí obsazení role Staré dámy slovenskou mezzosopranistkou Juditou Nagyovou, která je v angažmá v místním operním souboru. Hudební nastudování Sebastiana Weigleho, který je hudebním ředitelem a prvním dirigentem frankfurtské opery od sezony 2008/2009, poněkud zarazí českého posluchače suchostí, jež nenechá vyniknout bohatosti orchestrace. Předkládaná nahrávka jistě nepředčí legendární nahrávku Supraphonu dirigenta Jaroslava Krombholce z roku 1964 s českými operními ikonami Mariou Tauberovou a Ivem Žídkem.

Vůbec prvá nahrávka této opery, live záznam francouzské verze s dirigentem Charlesem Bruckem a s Andrée Esposito (Julietta) a Jeanem Giraudeauem (Michel) z roku 1962, je v současnosti obtížně dostupná. Weigleho nahrávka je ale zajímavým dokumentem percepce kosmopolitního díla Bohuslava Martinů v zahraničí.

Operní úsměv
Sebevražedný skok z ochozu Andělského hradu v závěru Pucciniho opery Tosca bývá zdrojem řady vtipů a anekdot. Na konci čtyřicátých let dvacátého století za éry Johnsonova ředitelování v Metropolitní opeře (před Rudolfem Bingem) jedna zpěvačka neustále žádala ředitele, aby se mohla v této roli předvést. Ředitel po nějakém čase skutečně povolil a zpěvačka zpívala a hrála roli tak vášnivě, že při závěrečném skoku přeletěla připravené žíněnky a vyrazila si dva přední zuby. Druhý den se o incidentu doslechla tehdejší sopránová královna Met Zinka Milanov, která tuto roli považovala v New Yorku za svoji, a celou věc komentovala se svým nenapodobitelným jihoslovanským přízvukem: „Kolikrát jsem té ženské říkala, aby nezkoušela tyhle dramatické party!“

Poznámka autora: Dnes už je málokdo ví, že slavná verdiovská a pucciniovská diva Metropolitní opery Zinka Milanov (původně Kunc, narozená 1906 v Záhřebu, zemřela roku 1989) působila také v Praze, a to v sezoně 1936/1937 v Novém německém divadle, kde vytvořila Aidu, Amelii v Maškarním plese, Tosku a Giocondu. Pak již dala před neklidnou Evropou přednost americkému angažmá.