Doňa Léonor a její dva muži aneb Hudební vítězství Donizettiho Favoritky v Mnichově

Opera Favoritka vznikla v období intenzivní práce italského skladatele Gaetana Donizettiho pro pařížská jeviště. Ač partitura opery působí celistvostí a tematickou prokomponovaností, vznikla tato kompozice začleněním mnoha hudebních čísel z Donizettiho předchozích nerealizovaných operních projektů, kterými byly opery na francouzské texty Le duc d’Albe (připravovaný pro pařížskou Grand Opéra) a především L’ange de Nisida.

Příběh tragické lásky vojáka Leona de Casaldiho a hraběnky Silvie de Linares, milenky neapolského krále Dona Fernanda, situovaný kolem roku 1470, byl přenesen z prostředí Neapole a italského ostrova Nisidy do Španělska čtrnáctého století. Libretisté – Francouz Alphonse Royer (překladatel a úpravce několika Donizettiho oper do francouzštiny a také společně s Gustavem Vaëzem autor libreta k Verdiho Jérusalemu) a Belgičan Gustave Vaëz vyšli z povídky Les Amants malhereux ou Le comte de Comminges (1764) Françoise Thomase Marie de Baculard d’Arnaud, která byla roku 1774 autorem také zdramatizována.

Námětově ale děj odpovídá pouze čtvrtému aktu, počáteční tři akty libreta Favoritky využily historické postavy Alfonse XI. Kastilského (1311–1350) a jeho milenky Léonor de Guzman (1310–1351), která byla svým původem přímo spřízněna s královským rodem. Léonor byla záhy provdána za Juana Velasca, ten ale zemřel ve věku dvaceti let a velmi mladá vdova se v Seville setkává se španělským králem, který zcela propadl její kráse a šarmu. Učinil ji svou milenkou a po narození dědice, budoucího Pedra Kastilského v roce 1334, opustil svoji manželku Marii Portugalskou a veřejně žil se svou milenkou. Tu zahrnul statky a tituly, a to k velké nelibosti papeže, jednal s ní jako se zákonitou manželkou na paralelním královském dvoře a její postavení neoslabily ani četné papežské intervence a výhrůžky exkomunikací. Marie Portugalská ale nikdy nezapomněla na potupu, které se jí od sokyně dostalo, a po náhlé smrti Alfonse v roce 1350 nechala čtyřicetiletou Léonor uvěznit a roku 1351 popravit na maurském hradu v Talavera de la Reina. Léonor se ale dočkala odplaty v následující generaci. Její syn (celkem svému milenci Alfonsovi porodila ne méně než deset dětí) Enrique zvítězil v boji se synem Marie Portugalské Pedrem (tedy svým polovičním bratrem) a stal se po dlouhých bojích kastilským králem.

Libretisté využili historicky doložené vášně Alfonse k milence, která je výchozí motivací vztahového trojúhelníku. Milostný poměr Léonor s mladým novicem je ale zcela původním příspěvkem libretistů. Protože vedení pařížské Opery nepovažovalo libreto panů Vaëze a Royera za dostatečně efektní, byl přizván ještě další libretista, a to tehdejší král operních libret Eugène Scribe. Ten ve spolupráci s oběma autory vybrousil konečný tvar opery směrem ke čtyřaktovému tvaru (v pěti obrazech) velké opery s baletem ve druhém aktu, odehrávajícímu se na působivých historických místech a prostorách (slavné poutní místo a klášter v Santiago de Compostela v prvním a čtvrtém aktu a královský palác a zahrady v Alcazaru).

Premiéra 2. prosince 1840 se stala (ne zcela bezvýhradným) úspěchem nejen pro novou Donizettiho kompozici, ale i pro zpěváky v hlavních rolích, tehdejších hvězdy francouzského operního nebe. V hlavní roli vystoupila francouzská mezzosopranistka Rosine Stoltz, pěvkyně, proslulá temperamentem i nádherným zpěvem, stejně jako četnými skandály a v té době také milenka ředitele pařížské Opéry. Tehdy ještě netušící, že okusí peripetie této role na vlastním osudu. V letech 1850-1859 se totiž stala „oficiální“ milenkou brazilského císaře (a díky tomu také provedla několik delších turné po Brazílii). Nejlepší tenorista té doby Gilbert Duprez se zaskvěl jako Fernand a v roli krále vystoupil Paul Barroilhet, neméně slavný basista Nicolas-Prosper Levasseur ztvárnil roli Balthazara.

Úspěch byl ještě pojištěn vystoupením neméně populární tanečnice Lise Noblet jako sólistky ve více než třicetiminutovém baletu. Opera ale postupně nabyla věhlasu díky vystoupením dalších světově proslulých sólistů, k čemuž přispěl i senzační debut tanečnice Carloty Grisi v sólovém tanci 12. února 1841. Opera se pak ve Francii, a především v Paříži, stala základním titulem pro slavné dramatické mezzosopranistky. Roku 1842 byla provedena poprvé v Itálii v Padově (pod titulem Leonora di Guzman) a vinou nekvalitního překladu a úprav (které zavinily také několik nelogičností v ději) se začala šířit souběžně v italské trivializované verzi. Ta zcela převládala v mimofrancouzském prostředí a hlavní role se stala na dlouhou dobu dvacátého století doménou známých italských mezzosopranistek, jako byly Giulietta Simionato, Fedora Barbieri a Fiorenza Cossoto, a teprve v poslední čtvrtině dvacátého století se začala vehementněji prosazovat původní francouzská verze, a to díky koncertním provedením i nahrávce Marcella Viottiho s Vesselinou Kasarovou a Ramónem Vargasem na základě koncertu v roce 1999.

Režijní debut německé režisérky Amélie Niermeyer, která se opeře věnuje převážně až v poslední dekádě po velmi úspěšné kariéře v činohře, by se na scéně Bavorské státní opery dal označit jako příspěvek k genderově populárnímu tématu současnosti – „silná žena mezi slabými mužskými partnery“. Taková je Léonor, již unavená vztahem s králem, který jí jako mladičké slíbil plnohodnotné manželství. Ten ale nemůže a snad ani nechce dostát svému slibu. Zklamaná Léonor se krátkodobě upne k jinému mladému muži, kterého náhodně potká, k novicovi Fernandovi. Ten je ale v režisérčině výkladu vylíčen jako nedospělá osobnost (stejně jako král). Zatímco král v podobě moderního metrosexuála svou vnitřní nedospělost kryje suverenitou, hyperaktivitou a agresivitou, Fernand je moderní mladý muž, který se takzvaně „teprve hledá“. Momentálně nachází východisko ve vstupu do noviciátu, ale to by nesměl potkat krásnou Léonor. Fernand sice vynikne jako voják po boku krále, ale vzápětí se zcela idealisticky upne ke vztahu s Léonor, aniž by zvážil praktické možnosti tohoto vztahu. Když se od dvořanů dozvídá minulost královy milostnice, nedokáže potlačit svou uraženou čest a raději se znovu uchyluje do kláštera, kde má dostatek prostoru pro své bolestínství. Vztah tří mladých lidí ale silně deformuje tlak církve (zastupované v libretu Balthazarem), která nesouhlasí s královým dlouhodobým poměrem, a dvořanstva (králův tajemník Don Gaspard a sbor), které v pokrytectví nepřijímá ani Léonor a ani rychle stoupajícího Fernanda v králově přízni.

Režisérka Amélie Niermeyer velmi dobře vystihla hybné motivy námětu: církevní tlak je vystižen výborným scénografickým řešením, kdy v obrovských drátěných kójích ožívají naturalisto-poetické obrazy ze španělských oltářů. Scénograf Alexander Müller-Elman využil estetiky moderní inscenované fotografie (David LaChapelle) s náboženskou tématikou, která spojuje křesťanské ikonické obrazy s naturalismy popkultury. Díky pohybu obrovských kójí a svícení i pohybu statistů dostává scéna magický rozměr chrámu s až nekrofilní přitažlivostí polonahých těl, které zároveň v extatických pohybech až děsí. Režijní výklad vychází z činoherních zkušeností a jediným dalším zařízením scény jsou židle, které jsou dle potřeby pohotově přeskupovány. Hlavní představitele vede Amélii Niermeyer jako činoherní představitele současných mladých, převážně neurotických lidí. Postavy tak působí uvěřitelně ve svých motivacích, ale v několika místech dojde k selhání těchto prostředků. Nudně a místy i směšně působí především inscenování domácího královského „promítání“ pro krále a jeho milenku (scéna využije přibližně šest minut baletní hudby), a to i přes obdivuhodné herecké a pohybové schopnosti představitele Alfonse XI., který také mimo jiné nutí Léonor k orálnímu sexu. Současný dojem podporují i pečlivě vybrané současné civilní kostýmy z dílny časté režisérčiny spolupracovnice Kirsten Dephoff, která prokazuje znamenitý smysl pro charakterizaci stavu nálady hlavní hrdinky a krále zpodobňuje jako egocentrického floutka v supermódním obleku, kterým se výrazně odlišuje od ostatních dvořanů.

Očekávanou hvězdou inscenace je lotyšská mezzosopranistka Elīna Garanča, která dva dny před recenzovanou reprízou také uvedla svůj koncertní program v Praze. Její Léonor je bezesporu krásná a ztepilá žena, ale již vnitřně poznamenaná zklamáním a zatrpklostí. O životní radost ji připravilo neuspokojivé soužití s králem, ale i tak občas probleskne v jejich interakci záblesk bývalé vášně. Vztah k Fernandovi jí nečekaně přináší možnost začít nový život, ale tato možnost je znovu zničena Fernandovým zatvrzelým lpěním na vlastní (mužské!) cti, které dá přednost před naplněním manželství a odchodem ode dvora. Žena, která dokáže hluboce milovat, ale také skrývá své city, jimž dává prostor jen v osamění. Objemný mezzosoprán dokonale zvládá úskalí obsáhlé partie včetně vynikající práce s proměnlivým výrazem, její pečlivě gradované provedení árie O mon Fernand! (třetí akt) bylo jedním z emocionálních vrcholů večera. Chladnější výrazové provedení celého partu s několika velmi vášnivými vrcholy dodává jejímu charakteru hitchcockovský efekt krásné chladné blondýny, ve které se skrývá vulkán vášně.

Velký výkon doplňují dva neméně oslňující výkony mužů jejího života. Častí partneři na světových jevištích – americký tenorista Matthew Polenzani a polský barytonista Mariusz Kwiecień – odvádějí dvě kontrastní role milostných soupeřů a zároveň přátel z bitvy o Španělsko s Maury. Matthew Polenzani zpívá svého Fernanda nesmírně hebkým a vřelým hlasem, který hladí sametovým témbrem i prožitkem. Introvertněji zaměřeného představitele s určitými hereckými stereotypy tak výborně doplňuje extrovertní Mariusz Kwiecień v roli Alfonse XI. Vokálně zcela jistý výkon barytonisty, který dokáže spojit bel canto s charakterním herectvím, pracuje s uvědomělými nuancemi výrazu. Dohromady se skvělou hereckou akcí dávají postavě konturu nejen vladaře, ale také moderního neurotika, schopného ale pohotově reagovat na četné tlaky moderní společnosti (v tomto případě na neustálý dohled církve a názor dvora i znepokojivé zprávy tajné policie).  Mistrně barytonista zvládá klíčové herecké a pěvecké momenty své role, například když během okamžiku pochopí, že se může zároveň zbavit nemilující milenky, odměnit válečného hrdinu a vyhovět nárokům církve i dvora. Milostný trojúhelník doplňuje skvělý výkon finského basisty Miky Karese v roli ještě mladého Balthasara, zástupce církve. Jeho instrumentálně vedený hlas dává velikost této postavě, kterou traktuje navenek uhlazeně, v detailu ale neurvale, stejně tak, jako král jedná s poddanými. Je tvrdý k Fernandovi i k Léonor, se kterou nemá pražádný soucit. Role Inès, důvěrnice Léonor, byla v provedení Elsy Benoit spolehlivě interpretována. Ale zpočátku hlas trochu příliš vězel vzadu v hrdle a pak v její velké scéně a árii v druhém obrazu jí sice nechyběla koloraturní zběhlost, ale celková lehkost a veselost, která má působit kontrastně k Léonořiným obavám, se prostě nedostavila. Bez problémů prošel partií Dona Gasparda, králova tajemníka (a také zástupce tajné policie) Welšan Joshua Owen Mills, jeho role je ovšem převážně jen součástí ansámblů.

Hudební nastudování Karla Marka Chichona (manžela Elīny Garanči) přináší nesmírně plastický a vyvážený obraz Donizettiho partitury. Velký důraz klade na pochopení pěveckých potřeb hlavních představitelů a jeho porozumění pro pěveckou individualitu, například intenzitu výsledného zvuku, je podivuhodné. Dirigent rozehrál nuance partitury včetně jednotlivých detailů do obdivuhodného zvuku, plného dramatismu i lyrických míst. Celá náročná partitura ale působí v Chichonově nastudování Bayerisches Staatsorchester a s vydatnou pomocí Chor des Bayerischen Staatsoper zcela samozřejmě, bez jakýchkoliv tlaků. Prvotřídní a inspirující představení Favoritky, které spojuje skvělé hudební nastudování i režii pseudohistorického námětu se silným přesahem k současnosti, bezesporu předznamenává další skvělou sezonu v Bayerische Staatsoper, která tak potvrzuje její zařazení k nejkvalitnějším operním scénám světa.

Hodnocení autora recenze:
hudební nastudování a pěvecké výkony 95%
režie 75%

Gaetano Donizetti:
La favorite
Dirigent: Karel Mark Chichon
Režie: Amélie Niermeyer
Scéna: Alexander Müller-Elmau
Kostýmy: Kirsten Dephoff
Světla: Michael Bauer
Sbormistr: Sören Eckhoff
Choreograf: Ramses Sigl
Dramaturgie: Rainer Karlitschek
Bayerisches Staatsorchester
Chor der Bayerischen Staatsoper
Premiéra 23. října 2016 Nationaltheater der Bayerischen Staatsoper Mnichov
(psáno z reprízy 28. 10. 2016)

Léonor de Guzman – Elīna Garanča
Fernand – Matthew Polenzani
Alphonse XI – Mariusz Kwieceń
Balthazar – Mika Kares
Don Gaspard – Joshua Owen Mills
Inès – Elsa Benoit

www.staatsoper.de