Polské taneční platformě nelze upřít pestrost, ačkoliv nemohu s jistotou poznat, co přesně reprezentuje – jsou to choreografie divácky nejoblíbenější? Neprogresivnější? Vypovídající o tom, co umělce nejvíce tíží a o čem tvořit musí? Není formální vyváženost stylů na úkor obsahu? Vidíme ty inscenace pro polský současný tanec nejtypičtější, nebo naopak ty, co se vymykají? Ty, co budou nejlépe „stravitelné“ mezinárodním publikem? Co mají největší šanci na pozvání na festivaly? To úplně zjistit nelze, i když tendence trochu odpozorovat jde, třeba onu fascinaci baletem nebo ukotvení v moderně. Z rozhovorů s ostatními účastníky si odnáším dva poznatky. Zaprvé se na tuto přehlídku mohli přihlásit jen tvůrci trvale žijící a tvořící v Polsku, tedy nikoliv Poláci tvořící v zahraničí, takže obrázek přeci jen není kompletní. Zadruhé sdílíme společnou minulost východního bloku, ale i když jsme nastoupili stejnou cestu současného tance, stalo se to pokaždé jinak a jindy. Do Polska se dostal prostřednictvím dnešní střední generace. Vyšla z baletních konzervatoří nebo z vlivu tradiční moderny, ale jako mladí se rozjeli do zahraničí, Německa, Francie, Belgie, Nizozemí… a tyhle vlivy přivezli zpět, takže se do polského tance začlenil i konceptualismus, Tanztheater, improvizace a vůbec nové techniky současného tance i vlivy fyzického divadla. Chvílemi jsem měla pocit, že to festival i chce dokázat, ilustrovat.
Krajina na pobřeží
Druhou polovinu přehlídky trochu symbolicky znovu otevřela improvizace. Alespoň tak tedy působila performance pro pět interpretů Joanny LeśnierowskéRooms by the Sea: Exercises in Listening, inspirovaná „obrazy Edwarda Hoppera, se zabývá tématy osamělosti, světla a ticha. Choreografie se stává vizuální a zvukovou meditací nad intimitou a vztahem mezi člověkem a prázdným, strohým prostorem.“ Opět zůstala značná část obsahu před divákem skrytá a choreografie připomínala spíše score okamžité kompozice. Zvuková složka evokovala spíše vztah k přírodě, možnost „číst“ v performerech pohyby rostlin, chaluh nebo písku na pobřeží.
Spojovacím motivem bylo barevné oblečení, trička i připravené bundičky, dekorací byla modrá páska vytvářející diagonálně roh na podlaze, tři zavěšená kulová světla a dva obdobné objekty na zemi a několik bílých kvádrů poskládaných zřejmě jako pohoří. Tejpy na tělech tanečníků mohly být stejně tak praktické jako dekorativní. Performanci provázela jednoduchá nahlas vyřčená slova jako „Tady“ a „Tam“ a na ně navázaná akce, pohyby rukama, směny směrů. „Ty. My“. Úklony, poskoky, mimovolní pohyby, které připomínají stahy při obrně (nechápu a za sebe už dnes ani neuznávám tenhle druh pohybového slovníku, pokud křeč nemá vyloženě významový obsah a důvod k použití). Performeři pak manipulují s mobilními telefony. Tanečnice ve žluté stojí zády, třepe rukou a vyosuje se. Ztělesňuje nejistotu směřování, tělo vychýlené vlevo a vzhůru, vratké kotníky. Ostatní přihlížejí. Tanečník v zeleném triku je v napjaté póze, zatímco žena izoluje pohyby. Zní hlasy z reproduktorů, zkreslené a zpomalené (zřejmě z mobilů v jejich kapsách). Ruce tanečníkům trčí do strany nebo za tělo, křečovitě. Muž ve žlutém zadrhává v hlasu i v pohybu, vyráží hlásky se vzduchem. Performeři se bez hlesu pozorují.
Dívka v modrém stojí. Kontrakce, pohyby prstů, nepřirozeně ohnutá zápěstí. Druhá tanečnice s ní komunikuje pohybem, objetím, obtočí se kolem ní v kontaktu, pak se vzepřou o sebe zády. Ano, všimli jsme si, dorazila k vám i kontaktní improvizace. Uniká mi ale motivace toho všeho… Zvuk tvoří dech a stmívá se do modra, vše je stále velmi pomalé. Tanečníci nesou váhu druhých, ze záznamu zní hlasy, snad ženské, ale možná hlasy ptáků, atmosféra evokuje soumrak u moře. K tanečnicím se přidá performer ve žluté, zní hlas nočního ptáka, zvuky jako chroupání, omílání kamínků. Tanečník přenáší tanečnici jedou rukou, přidají se další, kromě těl se performeři přidržují za trička (pro vlastní rovnováhu i manipulaci druhým). Dvojice tanečníků pokračuje slow motion v protáčení v předklonu a úklonu. Přidá se žena, propletení paží a úchopů, další těla a ruce, jde o jeden organismus, který tak připomíná chaluhu. Pažemi musí udržovat celek. Ruchy na pozadí tvoří praskot, snad ohně, pak se tanečníci rozdělí na dva dvojice a jednoho uprostřed, ale netrvá to dlouho. Muž v zeleném se odpojil. Jsou to snad teď zvířaty? V řadě za sebou a s rozmáchlýma rukama.
Pohybově se najednou zcizí, oblékají bundičky a seskupí v rohu. V náklonu vpřed se pomalými krůčky pohybují po diagonálně, připomínají odpor větru. Skutečně i sykají mezi zuby, zvukovou krajinu obývá hluk, koule se odrážejí na stěnách jako obrazy zatmění planet. Tanečníci se pohybují kolem dokola scény, jsou rozevlátí jak trávy ve větru. Světlo teplá, popobíhají rychleji. Rozmach, rotace, zastavení. Něco cinká. Zakryjí si tváře rukou, snad před vycházejícím sluncem, pomalu do torze, spirály a vpřed. Barva světel do světle žluté je jako přísvit. Pokračují pomalé rotace, zvedá se vítr. Performeři se rozcházejí, aby znovu zazněla slova, reprodukovaná, a zdá se, že náhodná: „Tady. Já. Jsem.“ Reagují sporými pohyby, kontrakcí, choulením. Pak přidávají vlastní hlas. „Já. Tady.“ Izolace pokračují, pohupují se. „Měla bych?“ Blíží se k publiku, pootevírají dveře, zřejmě si hrají s prostorem. „Čekám. Zachraň mě. Blázním.“ „Do tebe.“ Paže určuje směr natočení těla. Pohyb možná vede přímo vyražené slovo. „Nech mne“. Skupina se stmeluje, dotýká, setkávají se rukama, uchopují za oděv, a ve zvuku něco chrastí. Pomalé úklony a záklony a zase se stmívá, ve zvuku nejspíš prší, hlas notuje melodii. Modrá barva doprovází pohyb skupiny líné jako odlivová vlna. Dva z tanečníků jdou ke kvádrům a s pohledem do dálky začínají zpívat o oceánu. Nepochybně tu cosi jako obrazy vzniklo, ale mám neodbytný pocit, že takové pohybové hry mají být fází tvůrčího procesu, a ne konečnou podobou díla.
Syrová výpověď o útěše v tanci
Sólová inscenace Hany Umedy Rapeflower byla, jak už jsem vzpomínala, uvedena vloni ve Studiu Hrdinů v rámci festivalu Bazaar. Když jsem viděla nyní reprízu na malé scéně ve Vratislavi (Wrocław Contemporary Theatre), zasáhla mne o mnoho víc. Na pražské scéně působila performerka ve velkém prostoru trochu ztracená, zatímco opanuje-li svým precizním vystoupením přesně vymezený prostor, působí najednou nesmírně silně, rozhodně, emancipovaně. Je skutečně vládkyní prostoru, také kontakt s diváky je jaksi autentičtější.
Její sólo je osobní reálnou výpovědí o násilí, které se stalo před mnoha lety, a o tradičním japonském tanci jiutamai, jemuž se věnuje a v jehož striktních pravidlech našla bezpečný přístav. Je to technika, která jako by její tělo chránila a svými zákonitostmi nabídla pocit bezpečí, jako štít. Zásadní roli hrají v inscenaci projekce. Hned na začátku ji vidíme ležel elegantně u horizontu, odhalené ženské tělo připomínající sochu, a na bílém horizontu i na bílé postavě se vyjímá projekce: je jako květina v řepkovém poli, a dlouze dívá do publika (řepka se anglicky řekne rapeflower, ale slovo rape zároveň znamená znásilnění, název je tedy mnohoznačný). Pak pole zrůžoví a nakonec projekce zmizí. Až v té chvíli si myslím uvědomíme plnou fyzičnost její přítomnosti. Umělkyně je odhalená, ale zároveň uzavřená sama v sobě.
Dekorace na zemi představuje nakreslené vějíře, mezi nimiž přechází. Z reproduktoru zní hlas učitelky jiutamai, která vede svou studentku, již Hana Umeda předvádí a současně jí i je. Mezi nohama svírá složený a zabalený vějíř, a mezi opravdu znamená, že tam. V tanci se silně pracuje s kontrakcí pánevního dna, takže je to možné. Instrukce znějí jasně – stisknout kolena a stehna, dokonale sevřít, a zároveň udržoval permanentní polohu v podřepu. Snažit se, aby se tělesné otvory navzájem sblížily a uzavřely. Držet u sebe lokty, aby tanečnici nikdo nemohl sáhnout na ňadro. Pohybovat se pomalu, ale odhodlaně a plná síly. Zabírat málo místa, a přitom ovládat charismatem okolí. Správná tanečnice se dívá kolem sebe, ale není vyzývavá, soustředí se na sebe a může se v myšlenkách přesunout do svého vnitřního imaginárního světa. Dokonale se ovládá, její tělo je pevnost (tanec 19. století předváděly výhradně ženy, v malých prostorách soukromých pokojů a čajoven byly ale často vystaveny obtěžování, taneční forma se tak vyvinula i jako forma sebeobrany). Hana Umeda opakuje základní postavení a pózy na každém z vyznačených míst.
V důležité části performance se divákům svěřuje uměřeným a bezemočním hlasem se svým někdejším zážitkem sexuálního násilí, o tom, že už zapomněla jméno muže a téměř se jí vytratila z paměti jeho podoba, ne však pocit. Kde se to stalo, jak se cítila. To vše zůstává. Přála by si, aby těla žen mohla mluvit – a tak je na její tělo směřován projektor s řadou klasických vyobrazení Lukrécie. A tělo performerky skutečně jako by mluvilo, i když nejsou vyslovované věty. O co více se namluvilo v inscenaci To bitch or not to bitch předešlého večera (a dokonce ve stejném prostoru), o to více nyní promlouvá tichem jediné tělo. A to sdělení je paradoxně mnohem silnější. Obrazy jsou trefně mapovány, někdy má žena na malbě oko či ústa umístěny uprostřed performerčina břicha, takže když hýbe svaly, vypadá to, že postava mluví. Někdy se ústy vyobrazené Lukrécie stává bradavka. Obrazy skutečně ožívají, tanečnice si navíc drží u těla mikrofon, jako by s nimi natáčela rozhovor.
Vějíř vyjímá nesmírně obřadným způsobem a všechny obaly urovnává s geometrickou přesností. Už bez hlasu učitelky tančí po celém prostoru, soustředěně, s plným vědomím každého minimalistického pohybu. A s mini kamerou pozicovanou na vějíř, jako bychom se v projekci, která opět na pozadí probíhá, na ni dívali očima tohoto předmětu, jako kdyby to nebyla věc, ale živý tvor. Jsou to detaily, ale nikdy nic choulostivého. S podporou vějíře v pohybu jako umocněním pronáší tanečnice různé povzbuzující a emancipační věty, o tom, že sexuální násilí má mnoho podob a nikdy za něj nemůže oběť. Tančí dlouze s vějířem, od drobných krůčků a gest až po mocné rozmáchlé pohyby. Jako většina asijských tanců, i tento se zdá nebýt jen dekorativním, ale že vypráví nějaký vlastní příběh. Když performerka tanec uzavře a rovnou na scéně se obléká, i tento pomalý civilní akt působí jako obřad. V tom je toto sólo opravdu unikátní, v absolutním soustředění performerky, multimedialitě, v na jednu stranu choulostivé odhalující výpovědi, na druhou stranu ale i ve velké stylizaci. Vzniká opravdu niterný zážitek.
Protančit životem, i když je úsměv někdy falešný
„V dobách temnoty a úzkosti umělci přemýšlejí o tom, co v životě přináší potěšení – je to potěšení z tance, nebo ze sledování tance? Balancují na hranici mezi popem, kýčem a bezmezným transem. Jejich těla, pohroužená do tance, se odrážejí od země a zároveň se vznášejí do stavu blaženosti i zatracení,“ dí upoutávka o duetu Marty Wołowiec a Tomasze Pomersbacha WoW, který nepostrádá vtip, ironizuje popkulturu i snahu umělců brát se vážně, jen by snesl na pár místech trochu střihu.
Tanečníci se představují jako excentrici v červených kostýmech na show, u níž vlastně není jasné, čím bude – tančí na popovém koncertě, nebo snad zahajují kulturní vložkou sportovní utkání, nebo televizní show? Snaží se v záblescích reflektorů písničku od Cher If I could turn back time z roku 1989 tančit, nebo je to závod? Závěrečné ticho a exaltované tváře vystřídá obraz únavy, nutnosti odpočinku. Tanečnice pomalu začíná zpívat sama, její partner opakuje slova a postupně proplují do šílené scéna připomínající hodinu aerobiku nebo hodně špatný klip. Snažíc se v poskocích působit zvláště prkenně a aby ani do napjatých paží náhodou nevklouzl kus elegance. Publikum se baví, ale jejich oddechová pauza má v sobě nádech smutku. Skutečně si tu hrají s hranicí nevkusu, ale zároveň bez ironie ukazují, že vytvořit zábavní produkt dá hodně námahy.
Přistoupí k mikrofonu a odvíjí se dialog, v němž se skrze kladení otázek, jimž chybí předmět či pointa dostávají do dialogu. Od „Do I? Do you?“ přes „Do you think?“ se promluvy komplikují a intonace mění, až po výzvu: „Do you think you could?“ „I could,“ odpoví ona, aniž víme, o čem se tu několik minut mluvilo. Svítí jen boční světlo a performer začíná znovu tančit, kdosi falešně zpívá známý hit I Will Always Love You. Úmyslně nenápaditá choreografie obou připomíná prostná cvičení, pohyby pánví jsou pitoreskní, chvíli to vypadá, jako by pádlovali nebo plavali. Tanečnice pokračuje sama, její partner si u „svého“ mikrofonu stoupá do rudého světla. I Want It That Way od Backstreet Boys rozproudí taneční choutky i u publika zatímco performer se toliko vlní, dotýká se pomalu svého těla a užívá si chvíli samoty sám se sebou. Taneční pár se posléze pohybuje na zemi, ona více v kontrakci kontrakce, on v záklonu, vstup třetí performerky-zpěvačky hutný duet spíš tříští. Dívka v blýskavém kostýmu zpívá, těla tanečníků projevují viditelný neklid. Možná onen rozpor mezi touhou spočinout a přestat se hýbat, a bytostnou potřebou tančit prostě pořád.
S blížícím se finále se rozzáří bílá bodová světla, střídavě tak sama tančí a rozsvěcují se v řadě i do kruhu, scéna je prázdná. Hlas ale z reproduktoru velí: „DANCE! Dance forever.“ Není možné vyklidit jeviště úplně a vzdát se, rytmus tanečníky znovu probouzí. Už to ale není osmdesátkové disco, ale současný rave. Těla nemohou odolat, z podupávání se stává tanec v prostoru, zní čísi zkreslený hlas. Když zastaví a přijdou znovu k sobě, objeví se nový rytmus, světla se už nehýbou. Tanečníci ztělesňují hlubokou únavu a touhu po klidu, rukama se vzájemně uchopí za hlavu a přiblíží, pak se vezmou za předloktí. Nová klidnější hudba už poněkolikáté zve k tanci, až se konečně sesunou a usednou na zem, žena se opře o tanečníka v plném pohodlí, tentokrát už doopravdy. Alespoň na chvíli. Z reproduktoru šplouchá moře, ale více než jisté, že kdyby představení neskončilo, za chvíli by je zase rytmus postavil na nohy. Pořád, až do smrti. Tyto vážnější okamžiky divácky utvrzují v tom, že bláznivé sekvence „špatné“ choreografie jsou míněny jako nadsázka, ale motiv autenticky se vracejícího vyčerpání usazuje humorné ladění do reality. Dílo mělo vtip a nebylo ploché.
Obrazy z uprchlického tábora
Poslední den přinesl opět závažné témata, nesl se velmi v duchu vlivu tanečního divadla, můžeme směle tvrdit, že přímo německého Tanztheateru.
Inscenace The Maids – Materials, vedená z nějakého důvodu jako „doprovodný program“, přitom celovečerní délky, otevřela téma uprchlictví. Režisér Jarosław Fret připravil pohybové divadlo, které funguje jako kostra situací a scén s prostorem pro okamžitou improvizaci v konkrétních akcích pro tři performerky. Inspirací mu byla hra Jeana Geneta z roku 1947 Služky (Les Bonnes) v kombinaci s poctou, kterou Genetovi v roce 1970 věnoval Jerzy Grotowski. V projekcích i na scéně se pracuje s textem (nevýhodou ovšem je, že s francouzským originálem, kterému tedy část publika nerozumí): textem Jeana Geneta, úryvky z díla Jeana-Pierra Siméona Stabat Mater Furiosa, díla Dimitrise Dimitriadise Dying As a Country / Muoio come un Paese a poznámky a články z francouzské ústavy. Zvuková složka zároveň přináší jako další vrstvu rozhlasové zpravodajství.
Zobrazuje ženy lapené v uprchlickém táboře v jakémsi bezčasí, ženy z různých koutů světa, které se dostávají na stísněném prostoru do lehce absurdních situací, skrze které bychom je měli poznat. Scénu tvoří kovová konstrukce na černém baletizolu, který tvoří mělkou nádrž, na pár centimetrů vody. Stoly, židle, kolečková křesla, varná konvice, z kohoutku přetéká voda do umyvadla, nad scénou visí bílé šaty, ve středu postavená socha Panny Marie. Ženy mají také bílé šaty, hlas a projekce navozují hned téma války. Opakujícím se motivem, který inscenaci zase spojuje s předchozím kvartetem proti znásilnění, je opakující se motiv mytí a očisty, rukou, těl, sebe sama, mytí křesla kartáčem, praní ve vodě pod nohama. „Žena není země,“ aby si ji mohl někdo zabrat a nárokovat, zní z reproduktoru. Na semitransparentní plátno se text promítá: „Chci žít“. Kolem scény jsou ještě nataženy závěsy z látky, na kterou je mapovaná další projekce – ženy v průvodu na demonstraci, černobílé záběry.
Střídají se jednotlivé situace, jedna z žen si například obléká dvoje punčochy, ale pak je na sobě trhá, jiná bere do ruky hadici se stříkající vodou, opodál provokují zrezlá pera staré matrace. Světlo rudne. Do toho se ozývá mužský hlas jako z neviditelné režie: dává pokyn začít od začátku. Můžeme… Na konstrukci jsou zavešena plexiskla, jejichž přemisťováním vznikají na jevišti oddělené pokojíky. Madonna je odnesena, jedna z žen si nechává česat vlasy, jiná manipuluje s obvazem, další vylévá další vodu z kanystru na židli. Ne dřevěném stolku vpředu jsou položené rukavičky. Sedící žena se odráží jako v zrcadle. Režisérův tvrdý hlas zasahuje zvenčí a odděluje několik scén, jako by byl zvenčí režírován sám život. A zřejmě je. Zaznívá francouzské rádio. Jedna žena se myje, ale ve žlutých rukavicích na úklid, kdo ví, co chce vlastně smýt. Druhá padne do vody. Vznikají nové pokojíky. Žena sedí na stole, jedna pak stůl opakovaně nadzvedá a s hlukem ho zase pouští. Voda cáká, rádio zesiluje, opakuje se princip s novou místností. Opakují se motivy pádu do vody, výrazy strachu. Z výjevů jako by byla cítit zima. Nabírání a stříkání vody, která už nemá sílu očistit nic…
V jedné delší pasáži spojí ženy k době všechny tři stoly, jedna z nich přepírá ve vodě pere červený ubrus či koberec, který se snaží položit na stůl i s pomocí zubů. Když usednou za mokrý stůl, postupně každá přinese ve vědru rýžáky, ramínka a žluté pracovní rukavice. Berou si ale také tři sklenice, nabírají vodu ze země, ale místo pití ji znovu vylévají. Slavnostně, na stůl i na sebe. Bliká zářivka a zdáli zní zvuk skandování při demonstraci. Vpředu sjíždí semitransparentní plátno a spustily se i šaty na tahu, které si oblékají a ostatní nechávají sklouzávat do vody. Vzniká tu dojem falešný konec s pomocí projekce textu, který je monologem opravdu nahněvané ženy (ona Stabat Mater Furiosa). Ale absurdní scény ještě navazují, projekce rudne a jedna z žen si snaží přímo na nahé tělo připnout vyznamenání na nahou hruď. Marnost odznaků, výsměch generálům. Motivy zranění, ošetření, očisty, je tu i liturgický zvonek z kostela. Ženy roztahují závěsy, sukně šatů si zavazují na „Krista“ a uléhají do vody. U proscénia se zatím celou dobu vařila voda, kterou pak performerka leje do dvou sklenic. Čekala jsem praskot, ale ženy je jen sledují. Střídají na invalidním vozíku a snaží se vyslovit jakýsi francouzský text.
Absurdity se vrší. Dveře položené na zemi působí jako vor, z nebe se snesl lustr. Objevily se prsteny, které evokují nechvalně známé nacistické poklady. Jedna z performerek otevírá a vylévá lahev vína, zbytečnou oběť. Ulehnou na prám do kontra světla, usedají jako kdyby se dívaly na televizi. V průhledu se objeví nová kolečková křesla a tři červené rukavice, jen na jednu ruku. Zajímavý efekt vytvoří, když performerky vysypou jakýsi prach ze tří kýblů a na hladině se vytvoří hustá vznášející se mlha. Pak usednou do křesel a zapálí tři signální světla jako znamení konce. Chvílemi některé repetitivní úkony nebo hodně fyzické akce, jako jsou pády do vody, připomínají opravdu německý Tanztheater, ale na to zase chybí v tělech takové to permanentní napětí, mistrovské ovládání nuancí pohybu. Tato inscenace je sice exaltovaná, ale především herecká, civilní, nejde o techniku pohybu, ale o prostou existenci na jevišti. Těla nejsou nástroje, jen tu jsou a prožívají. Není to taneční, ale je to ubíjející. Pokud měla inscenace vyvolat depresivní pocit životní situace, ze které nelze uniknout, pak se její účel zdařil.
Groteskní pocta Pině Bausch
Součástí dorpovodného programu se pak bůhvíproč stal fyzický a taneční duet španělské tanečnice Nazareth Panadero a německého umělce Michaela Streckera, bývalých členů Tanztheater Wuppertal. Ačkoliv tu není jasné souvislosti mezi polským tancem a Pinou Bausch, šlo na druhou stranu o osvěžující představení. Vliv Tanztheatru je na jejich přístupu k tvorbě patrný, i když já zpočátku pomyslela spíš na Matse Eka. Jejich dílo má název My Home, No Home (Můj domov, žádný domov) a tematicky naznačuje spojitost s předchozí inscenací. Jde však naopak o krátkometrážní dílo, místy vyloženě humorné.
Na prázdné scéně najdeme jen tři židle a několik rekvizit. Tanečníci působí jako manželský pár, ona na něm také hned na začátku „přijíždí“, ale vzápětí se stává loutkou v jeho rukou a on jejím vodičem. Usmívá se, hovoří exaltovaně, partner jí jako vodič zezadu podává různé předměty, aby kupříkladu nalila kelímek vody nebo se namalovala. Tanečnice náruživě předstírá potahování z nezapálené cigarety, nasazuje si krkolomně sluneční brýle, v jednu chvíli oba spojí ruce a prsty namíří jako hlaveň. Drobné pohybové žerty pokračují její pantomimickou jízdou v autě, zatímco tanečník pohybem u horizontu napodobuje pádlování. Hudební složku představuje jakýsi strunný nástroj a zvuky.
Performer rozvádí moderní taneční variaci, zřejmě z archivu své choreografické paměti. Pohyb vychází z impulzu paží do prostoru. Vepředu naráží na neviditelnou zeď. Hudba nyní navazuje rytmickou pasáží a operním hlasem. Oba tanečníci sedí na židlích u horizontu a postupně se ze svých židlí sesouvají a znovu usedají, silou vůle, opakují stejné sekvence. Partner roztočí ženu kruhem na zemi kruhem, manipuluje s ní jako s hadrovou panenkou, když chce, aby si sedla a opřela o jeho nohy, sklouzává. Jindy naopak kráčí vpřed a partner jí svými pěstmi pod nohama modeluje podpatky. Tanečnice hovoří, spíše deklamuje. Je rozumět, že vykládá jeden otřepaný vtip o autonehodě (polsky) a zřejmě následují další humorné historky – alespoň publikum jim zdá se rozumí. Přichází i lyrická pasáž, kde si opřeni o partneři dodávají si sílu. Drobné pohybové hříčky a vzájemné manipulace jsou prováděny s lehkostí. Její hlas má vrčivý nádech, teď mluví německy o jakémsi zlu. Muž podkládá ženě ležící na zemi židli, je změněná perspektiva, svět se převrátil o devadesát stupňů.
Ve videoprojekci se objevuje černobílý nehostinný obraz, vidíme auto v dešti, závoru, temný les, silnici, je noc a mlha. Oba však pak vepředu opět tančí, on ladně, ale s izolací paží. Rytmická hudba zmizela s videem, tanečníků se pod nohama diagonálně objevuje světlo. Začnou se prát, padají facky, vznese se lahev. Žena má navrch, spor ukončí její pádná slow motion rána do zubů. Pak si hraje s kožešinovým šálem smotaným do klubka, který tanečník nadnáší, jako kdyby byl herec černého divadla. Pozoruhodní partneři si pak oblékají černé šaty a na pár taktů roztočí waltz. Nakonec se kolem scény rozeběhnou, jeden druhého jaksi posouvá a popostrkuje, partnerka pak muže směruje a táhne sem a tam nebo se sytematicky posunují vsedě u horizontu. Jako mimoděk pak oba duet ukončují – muž si pomalu točí židlí na jedné noze, žena recituje polsky báseň. Ta jazyková bariéra, ať se týká polštiny, francouzštiny nebo i němčiny je asi trochu neřešitelný problém. Myslím na to, že sama vítám, když naši tvůrci ve svých inscenacích používají české texty, s ohledem na starší generaci, na druhou stranu pak na zahraničním festivalu vidím, že to komplikuje chápání, pokud text nedostáváme nějakým způsobem k dispozici. Chápu ale, že univerzálně sahat k angličtině by naši tvorbu unifikovalo víc, než si přejeme, takže je mi milejší se na chvíli ztratit.
Závěr ve znamení výtvarné inspirace
Inspirace výtvarným uměním není v tanci neobvyklá. V souvislosti s polskou tvorbou jsem vloni na festivalu Bazaar viděla ve veletržním paláci performanci Sochařky Weroniky Pelczyńské a Magdy Fejdasz (připomenout si ho můžete zde). Festival ve Vratislavi také uzavírala choreografie dvou tvůrkyní, jedno z ryze tanečních děl – Marta Kosieradzka a Marta-Luiza Jankowska tančí inspirovány sochařskou prací Louise Bourgeois. „Inscenace je pokusem vtáhnout diváky do syrové tělesnosti jejích děl a najít způsob, jak ji převést do pohybu a jevištní obrazotvornosti.“ Což je snad až trochu nadsazený úmysl, pro abstraktní moderní choreografii, ale s výtvarnými prvky dílo pracuje.
Je to taková estetická ornamentální moderna, choreografie tradičního typu, která sleduje formu a nedává význam každému jednotlivému obrazu, je skutečně zakořeněná v moderně. Choreografie je rozdělena do několika scén, kde se odlišně pracuje se světelným designem, dalo by se tedy odvodit, že každý z výjevů se vztahuje k některému výtvarnému dílu. Tanečnice oblečené v bílých kostýmech s drobnou černou aplikací, využívají hodně postavení zády nebo z profilu, pohyby jak pružné až elegantní, tak také ostré úhly, například prsty jejich napjatých rukou směřují k sobě v ostrém úhlu, v široké druhé pozici je také čistá linie obdélníku.
V jedné části začínají z lehu, zvukovou krajinu tvoří tep srdce a vítr. Jejich pohyby se pak rozvinou plasticky, jedna jde do záklonu a vztyčuje nohy, druhá na břiše trochu zvedá pánev a protahuje páteř, klasicky rozpouští energii do podlahy. Používají převaly, pak do kleku na jedno koleno, nabrat sílu a do prostoru. V jednu chvíli se ocitají v kruhu světla a pracují s izolacemi, nebo stojí vedle sebe, vztahují ruce (pro inspiraci?). Nebo je jejich výchozí pozice až vzadu u zdi, v demiplié ve druhé a se zalomenýma rukama a střídají pozice čelem a zády. Pohyb nabírají trochu švihem, trochu jsou do spirály. Stojí čelem ke stěně, jako by se jí chtěly probourat nebo ji zformovat rukama, osahávají s rozpjatými prsty. Je zapojena také projekce: vidíme větve, stromy, keře, zima, vše opadané, černobílé, a kouli starého sněhu z různé vzdálenosti. A také úplněk, který ostatně kopíruje i světelný zdroj směřující na zeď. Spojí v něm ruce. Světlo se hodně tvaruje geometricky. Po Tanečnice po něčem sahají, v jednu chvíli ve zvuku zní jakoby kovová ozvěna, jako kdyby zvuk vyvěral zevnitř ze zvonu. Ostré úhly a směry se opakují, těla ovládají celá v napětí, až po propnuté špičky, stylizované a necivilní (to vlastně tyhle ozvuky moderny odlišuje od většiny současného tance, který pracuje mnohem víc s civilností). Ve světle se vyrýsovaly ostré úhly trojúhelníků a rovných linek a na zemi další obdélník, zní klavír. Tanečnice působí hravě, zabrané do pohybů rukou, kterým rozumí jen ony samy, zřejmě jako umělkyně při práci, postupně zaznívají hlasy dětí. Není ovšem jasné, kdy nastává konec.
A komorní dílo jako úplně poslední tečka je svým způsobem také zajímavé řešení, člověk by vlastně očekával spíš nějakou velkou ansámblovou produkci ve velkém divadle, přišla ale miniatura v malém divadelním sále polské Akademie múzických umění. O co oficiálnější bylo zahájení, o to nenápadnější byl konec, kdy se diváctvo nakonec dost individuálně rozešlo do intenzivně deštivé chladné noci. Rozhodně ale plné dojmů, protože program byl koncentrovaný na malou časovou plochu. Přinesl více duetů a menších produkcí, až na dvě inscenace nepřekročily počet čtyř interpretů. Může to být náhoda nebo znak toho, že taneční scénu tvoří mnoho menších uskupení a nezávislých interpretů a že na velká jeviště současný tanec neproniká nebo produkčně nedosahuje. Je možná nacházet společná témata nebo vzájemnou souvztažnost – někdo sdílí náměty násilí, někdo vykořenění a absenci domova, ně kdo vztah k fyzickému divadlu, tematizuje se balet. Z jednoho festivalu samozřejmě těžko usuzovat na podobu celé taneční scény, je sestavený z přihlášených děl, ne z přímých pozvání. Rozhodně to byla zajímavá sonda, ale stálo by za to prozkoumat tvorbu ještě dalších uměleckých subjektů. Odtrženi ale od polské scény jistě nejsme – její díla se objevují na festivalu Bazaar, a nesmíme zapomenout na linku pohybového divadla ve Studiu hrdinů, které každý rok zve někoho z polské scény k tvorbě tanečního projektu do Prahy. Jsme tedy propojeni více, než se na první pohled zdá.
Polish Dance Platform 2026 – Joanna Leśnierowska: Rooms by the Sea: Exercises in Listening
19. září 2026, 17:00 hodin
Centre for Performing Arts, Grotowski Institute, Vratislav, Polsko
Realizační tým
Choreografie: Joanna Leśnierowska
Účinkující
Karol Miękina, Piotr Skalski, Monika Szpunar, Monika Węgrzynowicz, Dominika Wiak
Polish Dance Platform 2026 –Hana Umeda: Rapeflower
19. září 2026, 19:15 hodin
Wrocław Contemporary Theatre, Vratislav, Polsko
Realizační tým
Choreografie a interpretace: Hana Umeda
Polish Dance Platform 2026 – Marta Wołowiec: WoW
19. září 2026, 21: 15 hodin
Academy of Performing Arts, Vratislav, Polsko
Realizační tým
Choreografie: Marta Wołowiec
Účinkující
Marta Wołowiec, Tomasz Pomersbach
Polish Dance Platform 2026 (doprovodný program) – Jarosław Fret: The Maids – Materials
20. září 2026, 17:00 hodin
Centre for Performing Arts, Grotowski Institute, Vratislav, Polsko
Realizační tým
Autorstvo: WACHOWICZ/FRET Studio
Účinkující
Linora Dinga, Mara Opriș, Monika Wachowicz
Polish Dance Platform 2026 (doprovodný program) – Nazareth Panadero, Michael Strecker: My Home, No Home
20. září 2026, 19:00 hodin
Wrocław Contemporary Theatre, Vratislav, Polsko
Realizační tým
Choreografie a interpretace: Nazareth Panadero, Michael Strecker
Polish Dance Platform 2026 – Marta Kosieradzka a Marta-Luiza Jankowska: The Spell
20. září 2026, 20:30 hodin
Academy of Performing Arts, Vratislav, Polsko
Realizační tým
Choreografie a interpretace: Marta Kosieradzka a Marta-Luiza Jankowska
