Kateřina Hebelková v titulní roli operní novinky v Mnichově
Frau Schindler v Mnichově
Film Stevena Spielberga Schindlerův seznam (1993), jeden z nejpůsobivějších filmů o hrůzách holocaustu, zaznamenal ve své době světový úspěch u kritiky i diváků, sklidil množství amerických i mezinárodních cen (včetně monumentálně působícího soundtracku klasika hollywoodské hudby Johna Williamse) a také obrátil pozornost k osobě průmyslníka a obchodníka Oskara Schindlera, který zachránil více než tisíc židovských vězňů díky zaměstnání ve své továrně.
Oskar Schindler nebyl člověk bez lidských chyb, ale jeho zásluhy a v podstatě „šílená“ odvaha, která hraničila s hráčským rizikem, mu po právu zajistily nejvyšší úctu v poválečné době, když se jeho historicky ověřený příběh dostal na veřejnost (bez ohledu na současné hlasy pomlouvačů, že průmyslník židovské vězně využíval – ale kdo z miliónů Němců se odvážil udělat to, co Oskar Schindler?). Ve filmu jeho postavu velmi plasticky ztělesnil irský herec Liam Neeson a jeho manželku Emilii Schindler, která nemá ve filmu příliš rozsáhlý part, pak ztvárnila jiná vynikající britská herečka Caroline Goodall.
Příběh má také silný vztah k Čechám i Moravě, Oskar Schindler se totiž narodil v německé rodině ve Svitavách, disponoval i československým občanstvím a v roce 1944 přesunul svoji výrobu z Polska do Brněnce. Podle stále probíhajících výzkumů vedle tohoto silného muže stála vždy chápající a milující manželka Emilie (rozená Pelzl), se kterou se oženil roku 1928. Manželství zůstalo bezdětné, ale v mimomanželských poměrech Oskar Schindler zplodil patrně dva potomky.
Emilie Schindler vždy stála v manželově stínu, ač měla i ona velké osobní zásluhy na záchraně židovských a polských vězňů. Ke konci života se octla v závažných finančních potížích, ovšem po uvedení Spielbergova filmu získala zpětně podíl z autorských práv na literární předlohu i scénář (v paradokumentárním závěru Spielbergova filmu sama klade kámen na manželův hrob) a mezinárodní uznání. Společně s argentinskou novinářkou Erikou Rosenberg vydala knihu vzpomínek Já, Emilie Schindlerová, ve které ženským pohledem pozoruhodně doplňuje dramatické události svého manželství a pak i následné emigrace. Nedlouho před smrtí navštívila i Brněnec a své rodiště (Starý Maletín), kde vznikal dokumentární film V Schindlerově stínu německého režiséra Matthiase Kesslera o jejích osudech.
Není divu, že pohnuté osudy Emilie Schindler zaujaly i tvůrce jiných uměleckých oblastí. Za hlavní hrdinku své první opery si ji vybral americký skladatel střední generace Thomas Morse, který byl zatím znám především jako autor televizní a filmové hudby. Filmové soundtracky píše od roku 1994 a zatím nepatří k absolutní špičce hollywoodských skladatelů, ale je schopen vytvořit dobře hodnocené filmové doprovody k filmům mnoha žánrů od psychologického dramatu přes akční podívanou až k hororu.
Libreto opery Frau Schindler s dvojjazyčným textem (angličtina, němčina) napsal Kenneth (v USA často uváděn jen jako Ken) Cazan, operní režisér a především pedagog na Thornton School of Music (University of Southern California), ve spolupráci se skladatelem. A právě libreto se zdá největší slabinou nové opery, kritici jej označují za banální a upovídané, a navíc s více historickými nepřesnostmi, zřejmě způsobenými nedostatečnými rešeršemi v archivních materiálech.
Otazníky staví kritici také nad německým překladem libreta. Hlavní libretista je také autorem režie, a jak se zdá, na vizuální podobu světové premiéry měl vliv i Spielbergův film. Dramatické těžiště operního příběhu je v intimních scénách manželského páru Schindlerových a ve scénách z krakovské továrny.
Morseho zhudebnění vychází z eklektické základny mnoha současných skladatelů, v hudbě je cítit mnoho vlivů i umírněné moderní prostředky. Hudba je ale přístupná, v četných dialogických scénách vytváří pocitový podkres, z něhož je zřejmá skladatelská zkušenost s filmovou hudbou. Nechybí ani citace, včetně odkazů na dílo Richarda Wagnera. Pohyblivá scéna (autor Kevin Knight), které dominují velká tovární okna, umožňuje díky velké točně rychlé přeměny s vlastnostmi až filmového střihu.
Titulní roli ztělesňuje jihlavská rodačka, mezzosopranistka Kateřina Hebelková, kterou zná domácí publikum především z hlavní role Rossiniho opery La Cenerentola ve Stavovském divadle v Praze. Pěvkyně vystupuje především na německých scénách, zejména v Linci a Freiburgu, v různorodém repertoáru pro mezzosoprán (Carmen, Octavian, Dorabella, Varvara, současné role). Mezinárodní pozornost vzbudila interpretací titulní role v Goldmarkově dnes zřídka hrané opeře Královna ze Sáby (Freiburg 2015), která byla celá živě zaznamenána na labelu cpo, a pak v roli Eliny Makropulos v Janáčkově Věci Makropulos (Freiburg 2016), tedy v partu zpravidla obsazovaném sopránem. S rolí Emilie Schindler tak Kateřina Hebelková znovu vstoupila do světové premiéry, stejně jako tomu bylo s rolí Pandury v zakázkové opeře Terra Nova skladatele Moritze Eggerta v květnu loňského roku na scéně Landestheater Linz (naši recenzi najdete zde).
Kritika její novou roli chválí, a to jak z hlediska vokálního, tak především představitelského. Výhrady – především z důvodů nedostatku charismatu a hereckého prokreslení – má ale k jejímu partnerovi Mathiasovi Hausmannovi v roli Oskara Schindlera.
Pro provizorní prostor (historická budova Staatstheater am Gärtnerplatz je v rekonstrukci) v Reithalle bylo zvoleno netradiční uspořádání, dirigent (Andreas Kowalewitz) a orchestr jsou umístěni za scénou a zvuk proniká právě velkými okny nebo mezerami na scéně. Hudební nastudování dirigenta, který se v posledních letech postaral o solidní operní i muzikálové produkce pro tuto druhou operní scénu v Mnichově, kritiky uspokojilo. Po premiéře 9. března 2017 následuje do konce měsíce ještě pět repríz. A na závěr – jde již o druhé (!) objednávkové dílo operního souboru Staatstheater am Gärtnerplatz v Mnichově v této sezoně po opeře Liliom skladatelky Johanny Doderer podle stejnojmenné populární činohry.
Parsifal jako sci-fi
Festival Wiener Festwochen ohlásil program, který také obsahuje několik hudebně-dramatických děl. Vzhledem k dramaturgickému příklonu k moderním divadelním směrům nenajdeme v programu žádnou „klasickou“ operní programovou položku. Několik představení typů musiktheater vzniklo na zakázku letošního festivalu, ale objevuje se i adaptace Mozartovy opery Les Robots ne connaissent pas le Blues oder Die Entführung aus dem Serail, jež by měla akcentovat téma liberalismu moderní společnosti a pomoci uprchlíkům. Senzaci ovšem slibuje jiné představení. Německý výtvarník a performer Jonathan Meese dostal příležitost inscenovat svou verzi Parsifala, postavy, která stejně jako jiní hrdinové starogermánské mytologie, zaujímá v jeho výtvarném díle zásadní místo.
Inscenaci předchází velký skandál – umělci, se kterým byla podepsána smlouva na inscenování tohoto Wagnerova posledního operního díla pro bayreuthský festivalový ročník 2016, byla posléze smlouva ze strany festivalu vypovězena, a to z důvodů nerealizovatelnosti návrhu (po předložení předběžného návrhu a rozpočtu umělcem) a neufinancovatelnosti celého projektu. Umělec se ale bránil v médiích a také předvedl ukázky ze svého projektu na několika festivalech a akcích na pomezí výtvarného a hudebně-dramatického oboru.
Jeho verze MondParsifal Alpha 1–8 (Erzmutter der Abwehrz) s těžko přeložitelným názvem Parsifal na Měsíci Alfa 1–8 (Pramáti obrany) v hudební adaptaci Bernharda Langa, respektovaného rakouského skladatele avantgardního zaměření, svede dohromady Wagnerova Parsifala s komiksovou hrdinkou Barbarellou, hrdinou postkatastrofické filmové vize Zardozem, s hercem Marlonem Brandem, německým zpěvákem stylu italo disco Fancym a dalšími hrdiny popkultury, a to rovnou na Měsíci.
Ač projekt vypadá poněkud bláznivě, dirigentkou celého představení bude slavná Simone Young a jako titulní sólista vystoupí kontratenorista (!) Daniel Gloger, známý ze současných hudebně-dramatických kompozic, v roli Parsifala. Další role ztvární například operní sopranistka Magdalena Anna Hofmann, oceňovaná v německých divadlech jako Senta, basbarytonista Martin Winkler (Klingsor), který zpíval i Albericha na bayreuthském festivalu (2013), basista z Wiener Staatsoper Wolfgang Bankl (Gurnemanz) nebo Tómas Tómasson, basbarytonista z Islandu, v roli Amfortase. Představení bude jistě velmi zajímavé a stejně zajímavá bude reakce z Bayreuthu…
Alberto Zedda zemřel
Přední italský dirigent a muzikolog Alberto Zedda zemřel 6. března 2017 ve věku devětaosmdesáti let. Milánský rodák, který studoval dirigování také u Antonia Votta a Carla Marii Giuliniho, zde debutoval jako operní dirigent roku 1956, a to dílem, které snad předznamenalo jeho další osudy. Byl jím Rossiniho Lazebník sevillský.
Rossiniho operní i další vokální dílo se pak stalo jeho dirigentským i odborným posláním, v posledních dekádách neúnavně působil jako hlavní editor kompletního vydání operního díla Gioachina Rossiniho společně s Philipem Gossettem, a sám (nebo ve spolupráci s dalšími experty) řadu rossiniovských partitur připravil pro vydání. Byl delší období uměleckým ředitelem významných belcantových festivalů v Martina Franca a Rossiniho festivalu v Pesaru, později dirigoval i na rossiniovském festivalu v Bad Wildbadu.
Jeho aktivity se ale neomezovaly pouze na tvorbu slavného pesarského skladatele, ale i na další italské autory, především Antonia Vivaldiho, a pak na skladatele zlaté operní éry devatenáctého století, jako byli Vincenzo Bellini a Gaetano Donizetti. Pozoruhodné jsou i jeho interpretace Georga Friedricha Händela. Zanechal kolem tří desítek kompletních operních nahrávek, živých i studiových, od roku 1994 nahrával především u firmy Naxos (Rossiniho opery a vokální opusy). Tento dirigent s velmi temperamentní osobností sice proslul vysokými interpretačními nároky, ale jeho smysl pro styl a jeho bádání v oblasti vokální ornamentiky v Rossiniho éře se ukazovaly jako neocenitelné. Zemřel v rodišti Gioachina Rossiniho, v Pesaru, kde stále působil jako člen výboru Fondazione Gioachino Rossini. Byl to život naplněný hudbou…
Opera na ČT art
Umělecký program České televize zařadil na pondělí 13. března 2017 (20:45) již dlouho nereprízovanou filmovou inscenaci Čajkovského Evžena Oněgina režiséra Petra Weigla z roku 1988. Dvouhodinová výpravná adaptace s vynikajícími kameramanskými obrazy Josefa „Doda“ Šimončiče je přední ukázkou Weiglova inscenačního stylu.
Film vznikl v koprodukci Československé televize – studio Bratislava a WDR Köln a Mediascope München na nahrávku firmy Decca z roku 1974 (dirigent Georg Solti) s předními světovými interprety, Berndem Weiklem, Teresou Kubiak, Julií Hamari, Stuartem Burrowsem, Nicolaiem Ghiaurovem a dalšími. Herecky je na plátně zastupují známí slovenští herci, především osvědčení představitelé předchozích Weiglových operních adaptací pro plátno a obrazovku – Magda Vášáryová, Kamila Magálová, Emil Horváth, Michal Dočolomanský, ale nechybí ani čeští herci jako František Filipovský, Antonie Hegerlíková, Vlasta Fabiánová nebo operní pěvec Přemysl Kočí. Je velká škoda, že hudební adaptace Petra Weigla se na obrazovce objevují jen příležitostně, což je jistě dáno i problémy s autorskými právy, ale jistě by našly znovu okruh příznivců v nových generacích operních diváků.
Nahrávka týdne
Francesca Caccini – La liberazione di Ruggiero dall’isola d’Alcina. Soubory Allabastrina a La Pifarescha, dirigentka Elena Sartori. Glossa 2017 (1 CD). První dochovaná opera ženy, skladatelky Francescy Caccini (1587–1640), snese bez jakýchkoliv genderových úlev nejvyšší kritéria.
Dcera slavného otce, Giulia Cacciniho, který stál u samého zrodu opery, se proslavila jako zpěvačka (pod přezdívkou La Cecchina), loutnistka i jako skladatelka. Bohužel jen málo z její hudby se dochovalo, vedle vokální a instrumentální hudby máme zprávy i o scénických hudbách k dvorským komediím Michelangela Buonarrotiho mladšího (synovce slavného výtvarníka).
Commedia in musica Osvobození Ruggiera z Alcinina ostrova měla premiéru ve Villa del Poggio Imperiale u Florencie roku 1625 za účasti nejvyšší dvorské společnosti a určitě nebyla její jedinou operní kompozicí. Později toto dílo nabylo proslulosti i díky uvedení na dvoře polského krále v roce 1628. Jde o dílo smíšeného žánru, operu s baletními čísly, napůl vážnou napůl komickou. Celé představení bylo jen první částí slavnostního programu, jehož vyvrcholením byl výpravný koňský balet. V pozdní renesanci nešlo o žádnou tak výjimečnou událost, spojení (zpívaného) baletu s turnajem bylo především u dvorů italských městských států ceněnou zábavou.
V hudbě už nalezneme četné názvuky na dílo Claudia Monteverdiho a rozvinutá forma árie a recitativu signalizuje přechod k raně barokním formám. Námět (libreto napsal dvorní básník Ferdinando Saracinelli pro Francescu Caccini, se kterou spolupracoval i na jiných dílech) byl převzat z veršovaného eposu Ludovica Ariosta Orlando Furioso.
Současná nahrávka dirigentky Eleny Sartori (také cembalo) nechává zaznít hudbě v krásném, plném zvuku i stylovosti. Stejnou radost sdělují i kvalitní pěvecké výkony italských interpretů, zkušených v renesančním i barokním repertoáru: mezzosopranistky Eleny Biscuola (Alcina), altistky Gabrielly Martellaci (Melissa, alt) a barytonisty Maura Borgioniho (Ruggiero). Problémem nahrávky je ale určitá nevyváženost hlasů a doprovázejícího instrumentálního souboru, takže představitel hlavní mužské role se poněkud ztrácí v přezvučeném snímku.
Dílo o prologu a čtyřech scénách (v délce necelých 80 minut) představuje zásadní položku v dějinách hudby a její nahrávka je absolutní nutností pro milovníky rané opery. Dosud byly k dispozici dvě nahrávky. Na labelu Nannerl (specializovaném na opusy skladatelek) nahrál dílo Richard Burchard se souborem Ars Femina Ensemble v roce 1993 a z roku 2007 pochází polská nahrávka Władysława Kłosiewicze.
Operní úsměv
Italská dramatická sopranistka Vera Amerighi Rutili (1896–1952), byla známou představitelkou Normy a Verdiho hrdinek i dalších italských partů ve dvacátých až čtyřicátých letech dvacátého století. Slynula ale také značnou nadváhou.
Během jednoho představení Verdiho opery Ernani ve Florencii, když započala slavnou árii Elviry Ernani, Ernani involami, ve které vyzývá titulního hrdinu ke společnému útěku, jakýsi posměváček z galerie zavolal: „Věřte mi, signora, tohle najednou odnést nezvládne!“
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
