Brněnská opera a Festival hudebního divadla Opera 2017
Představujeme soubory Festivalu Opera 2017
Šéf Janáčkovy opery Národního divadla v Brně Jiří Heřman o festivalové inscenaci Rossiniho Hraběte Oryho, o současné kondici brněnského souboru, ale i o tom, jak se žije opeře v Česku
Co všechno rozhodlo o výběru titulu, se kterým do Prahy na festival Opera 2017 přijedete?
Rozdílné rozměry pražské a brněnské scény a připravovaná rekonstrukce nám neumožňují představit některou z nových janáčkovských inscenací nebo náš nejnovější počin, českou premiéru Lásky na dálku, ale na druhou stranu na festivalu můžeme předvést i další stránky našeho repertoáru. Závěr letošní sezony 2016/2017 vyvrcholí premiérou jedné z nejlepších Rossiniho oper Hrabě Ory, kterou diváci mají v živé paměti z přímých přenosů Met.
V čem především jsou podle vás silné stránky vybrané inscenace?
Sama Rossiniho opera patří k tomu nejlepšímu, co komická opera nabízí – vtipnou zápletku, chytré libreto a gejzíry hudebních nápadů. A samozřejmě virtuózní pěvecké party. V době tohoto rozhovoru je inscenace ve zrodu, premiéru má 26. května, nemohu v úplnosti vystihnout její kvality, dokud ještě není v konečném tvaru. To, co mohu u této inscenace momentálně vyzdvihnout, je inscenační tým. Hudebního nastudování se ujal jeden z největších současných talentů Robert Kružík, nejmladší člen našeho ansámblu, režii jsem svěřil energické a kreativní choreografce a režisérce Lence Flory, se kterou jsem měl příležitost spolupracovat již na Nápoji lásky v Národním divadle v Praze. Lenka Flory děj opery přesunula ze středověku do prostředí elegantních padesátých let na francouzském venkově, což nabízí další možnosti jak dílo rozehrát v celém jeho komickém potenciálu. Další předností této inscenace je skvělé obsazení, které v případě této opery není vůbec lehké sestavit. Jsem rád, že se nakonec podařila realizovat spolupráce s Petrem Nekorancem, který se představí na festivalovém představení v pěvecky i herecky náročné roli Oryho; tuto roli již úspěšně ztvárnil v mnichovském operním studiu. Jeho silnými spoluhráči budou Kateřina Kněžíková a sólisté našeho ansámblu Václava Krejčí Housková, Roman Hoza, Jana Hrochová a Boris Prýgl jako host.
Jak tato inscenace zapadá do kontextu repertoáru vašeho divadla a v čem jej hlavně reprezentuje?
Společně s dramaturgyní Patricií Částkovou se snažíme nabídnout divákovi pestrý a neohraný operní repertoár, který má své kvality jak hudební tak i divadelní. V letošní sezoně uvádíme českou premiéru Lásky na dálku, v Brně poprvé také zazněl Hrabě Ory a Ponchielliho La Gioconda.
Hrabě Ory reprezentuje bohatou dramaturgickou nabídku Janáčkovy opery, pokud máme zvolit komickou operu, myslím, že je to zajímavá a neotřelá volba. Věřím, že se všichni budeme bavit, což je na opeře vždy to nejtěžší.
Představte prosím ve stručnosti váš soubor: S kolika kmenovými sólisty pracuje, kolik stálých členů má sbor a orchestr, kolik představení a premiér v průměru za sezonu děláte?
V sólistickém ansámblu máme šestnáct pěvců, od sezony 2016/2017 do souboru nově vstoupili Václava Krejčí Housková, Roman Hoza a Jana Šrejma Kačírková. Janáčkova opera se dlouhodobě pyšní skvělým sborem pod vedením Josefa Pančíka a nového šéfsbormistra Pavla Koňárka, momentálně je v něm angažováno šedesát členů. Orchestr Janáčkovy opery se v posledních letech hodně proměnil a omladil, momentálně máme v orchestru šestaosmdesát pracovních úvazků. Pod vedením šéfdirigenta Marko Ivanoviće dosáhl v posledních sezonách velkých úspěchů ať už v rámci festivalu Janáček Brno (Bartokův Modrovousův hrad a Schönbergovo Očekávání) nebo v rámci festivalu Hong Kong Arts Festival s Janáčkovou Věcí Makropulos. Z repertoáru jmenujme jeho velké počiny v rámci soudobé opery – uvedení Adésovy komorní opery Powder Her Face či Lásky na dálku finské skladatelky Kaiji Saariaho.
Soubor Janáčkovy opery má také tým dalších výborných dirigentských osobností – Ondrej Olos, Jakub Klecker, Robert Kružík, Jaroslav Kyzlink či Pavel Šnajdr. Za poslední tři sezony Janáčkova opera v průměru uvádí pět premiér a 122 představení za rok. Vrcholnou událostí pro soubor je realizace prestižního Mezinárodního operního a hudebního festivalu Janáček Brno, jehož příští ročník se uskuteční v listopadu 2018.
V čem vidíte silné stránky a naopak i slabiny souboru?
Jednoznačně nezpochybnitelné umělecké kvality všech složek. Nasazení a profesionalita jednotlivých členů, pozitivní a soustředěná spolupráce s jasným cílem a naplněním.
Slabiny momentálně hledám a nenacházím. Určitě jsou, bereme vše pozitivně, a jakmile se něco objeví, snažíme se to řešit.
V jakých podmínkách váš soubor pracuje a co byste rádi změnili?
Naše divadlo čeká rozsáhlá a potřebná rekonstrukce, která určitě po skončení zlepší zázemí pro celý soubor. Momentálně nevidím potřebu změn, ale chci především maximálně rozvíjet umělecký potenciál Janáčkovy opery Národního divadla Brno.
Jak známo, Festival Opera je bienále. Jak se za ony dva roky od minulého ročníku váš soubor umělecky proměnil a kam se podle vašeho názoru posunul?
Toto posouzení není na mně, ale na divácích. Jak od odborné veřejnosti, tak i od té divácké máme velmi pozitivní ohlasy. Jen za tuto sezonu jsme dosáhli řady ocenění, na která jsme patřičně hrdí a dává nám to motivaci k dalším počinům chystaným v budoucích sezónách.
Změnila se dramaturgie, způsob práce, organizace a plánování. Máme nové umělecké i provozní zaměstnance, kteří jsou společně se stávajícími členy hlavní hnací silou souboru. Díky skvělému řediteli a podpoře města se v souboru změnily platové podmínky, rozvíjí se zájezdová činnost a schopnost kvalitně interpretovat pestrou dramaturgii od barokní až po soudobou operu.
Jak vůbec Festival Opera vnímáte?
Pozitivně. Získává širší publikum pro operu.
A jaké naděje si děláte na získání některé z festivalových cen?
Pro nás to není o ocenění, ale o sdílení toho, co vytváříme s diváky.
A zdánlivě „řečnická“ otázka na závěr: Jak se podle vás žije opeře v Česku?
Dobře. Momentálně možná i lépe než za hranicemi, alespoň v Brně tomu tak momentálně je.
Děkujeme za odpovědi!
VIZITKA
Jiří Heřman (1975) vystudoval zpěv na konzervatoři v Plzni a operní režii na pražské AMU. V současné době patří k nejvýraznějším českým operním režisérům. Renomé si získal jak komorními projekty v netradičních prostorech, tak inscenacemi na velkých operních jevištích. K těm prvním patří např. Lamenti (2004), původní scénická meditace na text Franceska Micieliho a hudbu Michala Nejtka, uvedená v Universálním prostoru NoD v Praze, v divadle Schlachthaustheater ve švýcarském Bernu a na festivalu Riocenacontemporanea v brazilském Rio de Janeiro, dále česká premiéra duchovní opery Benjamina Brittena Curlew River v bývalém kostele sv. Maří Magdaleny (České muzeum hudby) v Praze v rámci festivalu Struny podzimu 2005 či originální scénické zpracování Schubertovy Zimní cesty ve filmovém ateliéru č. 4 na pražském Barrandově (koprodukce Struny podzimu / Národní divadlo Praha, 2013). Na velkém operním divadle inscenoval v Divadle J. K. Tyla v Plzni Saint-Saënsova Samsona a Dalilu (2002), Wagnerova Bludného Holanďana (2004), který získal Cenu Sazky a Divadelních novin, a Gounodova Fausta (2013). V letech 2007–2012 byl šéfem Opery Národního divadla v Praze, kde nastudoval sedm inscenací: Orfea Claudia Monteverdiho, Dvořákovu Rusalku, Hry o Marii Bohuslava Martinů, Wagnerova Parsifala, Dvořákova Jakobína, v české premiéře Brittenovu Glorianu a Fibichův Pád Arkuna. Jeho umělecké počiny v poslední době zahrnují Pucciniho Tosku v Janáčkově opeře Národního divadla Brno (2015), Řecké pašije Bohuslava Martinů v Aalto Musiktheater v Essenu (2015) a Pucciniho Madama Butterfly v Národním divadle v Praze (2016). V rámci Pražského Quadrienále 2015 působil jako komisař pro sekci hudba a prostor. Od ledna 2015 je uměleckým šéfem opery Národního divadla Brno.
(zdroj: ndbrno.cz)
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
