Salcburk 2017: dokonalý Bergův Vojcek

Letošní salcburský festival přinesl svým návštěvníkům pět představení nové produkce opery Albana Berga Wozzeck. Jedná se o koprodukci s Metropolitní operou New York, Canadian Opera Company v Torontu a Opery Australia.

Opus Albana Berga Wozzeck (též Woyzeck či Vojcek) je titul, se kterým bylo české publikum kupodivu seznámeno brzo, a to necelý rok po berlínské premiéře, v roce 1926: bohužel s premiérovým uvedením díla v pražském Národním divadle se pojí jeden z největších skandálů v českém divadle (viz dále).

Alban Maria Johannes Berg, narozený 9. února 1885 ve Vídni, žák Arnolda Schönberga, dne 14. května roku 1914 navštívil vídeňské Kammerspielen, kde toho večera dávali inscenaci hry Woyzeck od Georga Büchnera. Po jejím zhlédnutí se Berg takřka ihned rozhodl pro zhudebnění dramatu (a to i přes varování svého učitele ohledně nevhodnosti látky). Od okamžiku rozhodnutí zhudebnit drama až po první provedení opery uběhlo jedenáct a půl roku. V roce 1914 byla zmíněná činoherní produkce provozována v úpravě Karla Emila Franzose, protože Büchnerovo drama se dochovalo jen ve fragmentech – jako tři nečíslované rukopisy. Ve dvacátých letech dvacátého století se pak objevovaly snahy i o jiné uspořádání scén Büchnerova Woyzecka, v současné době v podstatě každý činoherní inscenátor předkládá publiku svoji novou verzi přerovnání fragmentů hry Woyzeck. Woyzeck je jedním z děl divadelní literatury, která až do dnešní doby zůstávají na světových jevištích v činoherní i operní podobě – důvodem je jistě silné téma, oslovující diváky svojí naléhavostí v každé době.

Po dokončení Bergovy partitury německá divadla (zejména z finančních důvodů) neměla zájem dílo provést, látka je přitahovala, nicméně vedení divadel se obávala toho, jak drsné sociální drama přijme publikum. S nezájmem se setkal Berg i u německých vydavatelů, a proto se sám rozhodl vydat klavírní výtah za finanční podpory Almy Mahler. Díky mimořádnému entuziasmu a nadšení Ericha Kleibera spatřil Wozzeck divadelní jeviště poprvé v Berlíně 14. prosince 1925.

Praha projevila nesmírnou dramaturgickou zvídavost a odvahu, když operu neznámého skladatele uvedla pouhých jedenáct měsíců od berlínské premiéry. Dílo co se týče hudební formy, stylu a obsahu tak nové a nesmírně náročné nastudoval Otakar Ostrčil, režii měl Ferdinand Pujman; titulní roli zpíval barytonista Václav Novák, první českou Marií (dle tehdejšího českého překladu Mařkou) byla Marie Veselá. Podle úsudku samotného skladatele bylo provedení v Praze lepší než v Berlíně. Opera se však dočkala jen tří uvedení, respektive tři představení nebyla dohrána, poté co protibolševický tisk (po sérii podkopávání budoucí produkce již v době studia partitury v Národním divadle) připravil záměrnou provokaci, na základě které bylo představení zastaveno po výjevech nevole abonentů, což bylo v politicky zmanipulovaném tisku označeno jako projev nesouhlasu rozhořčeného obecenstva, které neakceptovalo novou hudební řeč ani nezvyklé téma na jevišti Národního divadla. Zemský správní výbor provozování díla posléze zakázal, nicméně vše mělo ještě kuriózní dohru: Otakar Ostrčil byl vyznamenán státní cenou právě za vynikající hudební nastudování Bergovy opery: díla, jehož provozování jiný orgán definitivně zakázal.

České publikum pak mělo možnost vidět Vojcka ještě v letech 1959–1960 v hudebním nastudování Jaroslava Krombholce a opět v režii Ferdinanda Pujmana, pak také v  Brně (premiéra 6. května 1976) pod taktovkou Františka Jílka, o režijní stránku díla se tehdy postaral Václav Věžník. Po roce 1989 byl Vojcek v Praze inscenován v kooperaci s operou v Göteborgu (2001), ve strhující režii Davida Radoka; operu nastudoval orchestr Národního divadla po vedením Elgara Howartha s převážně zahraničními pěvci.

Bohužel taková odvaha, jakou projevila Opera Národního divadla v roce 1926, je již dávno minulostí, na naší první scéně například dosud nikdy nezaznělo druhé fenomenální dílo Albana Berga – Lulu, které patří ke kmenovému repertoáru všech velkých světových scén. Lulu se hrála na českém jevišti jen jedinkrát, a to v roce 1972 ve Státním divadle Brno, s Jaroslavou Jánskou v hlavní roli.

Vzorového hudebního nastudování Bergova Vojcka v Salcburku se ujal mezinárodně uznávaný dirigent Vladimir Jurowski, pod jehož taktovkou Vídeňští filharmonikové připravili pro diváky hotové hudební orgie. Orchestr jako celek i jednotlivé nástrojové skupiny či sólové nástroje převedly interpretaci bez kazu, plnou napětí a výrazu.

Velkým tahákem inscenace byla účast jihoafrického výtvarníka a režiséra Williama Kentridge, který tuto inscenaci několik let dopředu připravoval. Český divák, který navštěvuje přenosy z Metropolitní opery, měl možnost již vidět dokonce dvě pozoruhodné inscenace z dílny tohoto tvůrce, a to Šostakovičův Nos (2013) a zcela nedávno Bergovu Lulu (2015). Kentridge se nesetkává s tématem Woyzecka poprvé, byla to vůbec jeho první režijní práce, když v roce 1992 zformoval vlastní loutkovou adaptaci Büchnerova dramatu Woyzeck na Higveldu.

William Kentridge používá pro každou svoji inscenaci specifickou výtvarnou řeč. Pro inscenaci Lulu v Met se nechal inspirovat díly německých expresionistů (zejména dřevoryty). V dalších inscenacích dominuje technika kresby uhlem (někdy v kombinaci s tušovou kresbou) na hrubším papíře, který vytváří diferencovanou plochu pozadí pro následnou animaci. Technika uhlokresby pak harmonizuje se starými fotografiemi z první světové války a mapami, rovněž použitými v inscenaci Vojcka. Při přípravách inscenace Kentridge vytvořil sérii kreseb, které pak následně kolážoval tak, aby to co nejlépe vyhovovalo charakteru a ladění jednotlivých obrazů opery. Tyto kolážované kresby ve spojení s fotografiemi a filmovým dotáčkami vyplňují horizont nad scénou nebo jsou promítány přímo na scénu, ploché elementy výpravy nebo přímo těla účinkujících.

Jednotná scéna pro Bergova Vojcka na jevišti festivalového divadla Haus für Mozart sestává z hromady dřevěného nábytku a jeho segmentů, seskupených do několika hracích úrovní a spojených úzkými cestami a lávkami. Nad tím vším dominuje horizont určený k projekci, organicky doplňující dřevěné elementy v popředí.

Jednotliví aktéři disponují poměrně malým hracím prostorem, například Mariina světnička představuje jen pár metrů volného prostoru mezi kulisami ve střední části scény. Pro scénu vyšetření Vojcka Doktorem postačí inscenátorům jen skříň vybavená několika předměty vojenské ordinace. Herec-zpěvák nikdy není centrem scény, je ale její důležitou součástí. Vše, čím je daný interpret obklopen, hraje až ve strojově dokonalém pojetí a přesném načasování s postavou dohromady. Tomu odpovídá i herecké vedení účinkujících – představitelé jednají podle hudby a zcela v souladu s prostředím, v kterém se nacházejí, to jest menší prostor je zde věnován soustředěné psychologizaci jednotlivých postav, někdy vedených až jako groteskní typy (Tambourmajor, Doktor, Hauptman) nebo v hlubších psychologických konturách (Vojcek, Marie).

Některým divákům se může zdát, že výtvarná složka inscenace je natolik dominantní, že zastiňuje kongeniální hudbu a emoce samotného příběhu. Režisérův výtvarný jazyk je ale jednotný, nikoliv jednotvárný. Každý obraz opery má vždy jen jednu obrazovou (a v rámci daného obraz neměnnou) podobu. Divák se tak může soustředit plně na interprety. Orchestrální pasáže a mezihra pak dávají největší prostor pro scénicko-výtvarné vyjádření záměrů kreativnímu týmu soustředěnému kolem Kentridge.

V ústřední roli Wozzecka se zaskvěl německý baryton Matthias Goerne, příkladný písňový interpret, který své výlety do světa opery plánuje velmi opatrně a selektivně. Jeho interpretace hlavního hrdiny a také pregnantní deklamativní vyjádření obsahu každého sděleného slova z něj činí velkou osobnost na jevišti. Goerne Vojcka již ztělesnil v několika inscenacích, v jeho podání/či v souladu s režií (?) je Vojcek smířený se svým postavením, nijak nerevoltuje, bere své utrpení jako součást svého osudu a doby, ve které se nachází – a k Mariině vraždě se odhodlává, protože ztrácí jednu z mála jistot, které na tomto světě má. Goerne má krásný hlas zajímavého měkkého témbru, který umí nádherně rozvinout v delších pasážích, ale není úplně ideální pro konverzační styl Berga. Jeho úsečnosti a zkratkovitosti více vyhovují ostřejší a jasnější hlasy.

Půvabná litevská sopranistka Asmik Grigorian má ve svém repertoáru Čajkovského Taťánu, Tamaru v Démonu, Desdemonu v Otellovi ale i Giordanovu Fedoru. Rakouskému publiku se v nedávné době jedinečným způsobem představila v titulní roli Čajkovského Čarodějky (Theater an der Wien, 2014). Na salcburském festivalu předvedla svrchovanou kreaci Marie, s dobrou německou výslovností, pěkným pěveckým projevem a v neposlední řadě pohybovým ztvárněním své role.

Vojcek nabízí řadu důležitých postav středního rozsahu, které ovšem musejí být odehrány a zazpívány vždy prvotřídními interprety: německý tenor Gerhard Siegel, vynikající představitel Wagnerova Mimmeho, se přesvědčivě uvedl jako Hauptmann, průrazný hlas a dokonalou interpretaci Doktora převedl Jens Larsen, žák velkých německých basistů minulosti: Kurta Molla a Josefa Greindla; britský tenor mezinárodního renomé John Daszak, pěvec, převážně se specializující na operu dvacátého století, tentokrát interpretoval Tambourmajora, ve svém repertoáru má ovšem též part Hauptmanna, kterého nabídne v říjnu 2017 vídeňskému publiku v nové produkci Bergova Wozzecka v Theater an der Wien, tentokrát v režii Roberta Carsena. Určité výhrady lze mít jen ke druhé ženské roli, Margret, kterou vytvořila Kanaďanka Frances Pappas, její alt však neměl dostatečnou průraznost, rovněž tak části konzervativnějšího publika chyběla tradiční živočišnost této vedlejší postavy.

Hodnocení autora recenze: 90%

Salzburger Festspiele 2017
Alban Berg:
Wozzeck
Hudební nastudování: Vladimir Jurowski
Režie: William Kentridge
Spolupráce na režii: Luc De Wit
Scéna: Sabine Theunissen
Kostýmy: Greta Goiris
Světla: Urs Schönebaum
Nastudování scénické hudby: Patrick Furrer
Videotvůrce a editor: Catherine Meyburgh
Video projekce: Kim Gunning
Wiener Philharmoniker
Angelika-Prokopp (absolventka Sommerakademie der Wiener Philharmoniker)
Salzburger Festspiele a Theater Kinderchor
Sbormistr: Wolfgang Götz
Konzertvereinigung Wiener Staatsopernchor
Sbormistr: Ernst Raffelsberger
(koprodukce Salzburger Festspiele / Metropolitan Opera / Canadian Opera Company / Opera Australia)
Premiéra 8. srpna 2017 Haus für Mozart Salcburk
(psáno z reprízy 27. 8. 2017)

Wozzeck – Matthias Goerne
Tambourmajor – John Daszak
Andres – Mauro Peter
Hauptmann – Gerhard Siegel
Doktor – Jens Larsen
1. Handwerksbursch – Tobias Schabel
2. Handwerksbursch – Huw Montague Rendall
Der Narr – Heinz Göhrig
Marie – Asmik Grigorian
Margret – Frances Pappas

www.salzburgerfestspiele.at