Dušičky nemusejí být vždy ponuré. Dvě requiem v podání Czech Ensemble Baroque

Počátkem listopadu, kdy si připomínáme památku všech zemřelých, se i některé hudební instituce uchylují k tematickému repertoáru, skrze který se taktéž zapojí do uctění Dušiček, avšak v koncertním hávu. Soubor Czech Ensemble Baroque provedl ve středu 8. listopadu v brněnském kostele sv. Janů dvě mše za zemřelé od dvou různých autorů vrcholného baroka, jež měli za dob svého působení silné pouto s českými zeměmi. Prvním z nich byl slezský rodák Philipp Jakob Rittler, jehož Requiem Claudiae Imperatricis zaznělo v první polovině večera. Tím druhým byl známější Heinrich Ignaz Franz von Biber, jehož proslulá Battalia à 10 zahájila druhou část koncertu. Po ní následovalo závažné Requiem f moll téhož autora.

Přítomnost velebné atmosféry si uvědomily i postavy Bacha s Mozartem, jež namísto svých úderných a trefných poznámek, kterými zahajují koncerty z cyklu Bacha na Mozarta, sfoukly před nastoupeným orchestrem, čekajícím na dirigenta, svíčku a v tichosti se usadily. Vcelku neznámé Rittlerovo Requiem Claudiae Imperatricis působilo dominujícím durovým naturelem téměř u všech částí snad až nemístně vesele.

K sytému instrumentálnímu úvodu se perfektně připojil zvukově vybalancovaný sbor a sólisté; zvuková vyváženost byla nejen mistrně zkrocená mezi pěvci, ale zejména v poměru zpěváci – orchestr. V krátkém unisonovém předzpěvu mužské části sboru pak došlo snad k jediné větší nesnázi celého večera, a to přímo na jeho nejistém nástupu. V imitačním úvodu třetí části, Kyrie, byl jindy zvučný hlas basisty Jiřího Miroslava Procházky poněkud přehlušen basovými nástroji, nicméně jednalo se spíše o Rittlerův instrumentační přehmat, poněvadž zpěvák nemohl v poloze, ve které svůj part přednášel, docílit tak silného zvuku, který by se vyrovnal opulentní plnosti hlubokých nástrojů v jeho bezprostřední blízkosti. Podobný problém se opakoval u jedné ze stoupajících sekvencí v části Dies Irae. Naopak v Domine Jesu Christe působil Procházkův bas velice zněle, a to i když byl instrumentačně doprovázen svými kolegy.

U vyšších hlasů však problém s určitým zvukovým upozaděním nenastal. Tenor například půvabně zářil z celkové sazby, avšak ne na úkor ostatních hlasů a nástrojů. I přes některé kompoziční nedostatky však Rittler dosáhl několika zajímavých fines. Bylo to kupříkladu v části Dies Irae; jeden z jejích úseků byl zahájen precizním sólem theorby, kterou ovládal Přemysl Vacek, a sopránu, na které navázal alt v podání výborného Martina Ptáčka, violoncello a varhany. V této sekvenci pak pokračoval instrumentačně vtipný nástup basu s nástrojem nejvyšším – houslemi a zakončily ji sóla tenorů a theorby.

Jedním z důležitých aspektů, které byly přítomny po celý koncert, bylo znamenité ladění nástrojů, a to především trombonů. Ty byly zcela intervalově přesné jak v dlouhých homofonních pasážích a závěrech jednotlivých částí, tak ale i v technicky náročnějších imitacích, kde tematicky navazovaly na melodické předivo sopránů. Dirigent Roman Válek nechával trombony na určitých místech zvukově dominovat, avšak ne příliš, což bylo další instrumentační oživení celku. Ačkoliv byla zmíněna určitá potíž s přehlušováním basu, v tutti úsecích zněly oba ansámbly, jak již bylo řečeno výše, naprosto vyrovnaně a absolutně čistě. Tato vyváženost byla nejvíce patrná ve velké imitaci celého tělesa v části Sanctus, kdy byl dokonale slyšet každý jednotlivý nástup, a to jak vokálního, tak i instrumentálního hlasu.

Druhou polovinu představení zahájila krátká, avšak velice známá a zábavná Battalia à 10 Heinricha Ignaze Bibera. Tu Czech Ensemble Baroque provedl bez dirigenta, a tak celý orchestr vedl koncertní mistr Petr Zajíček a od cembala Monika Knoblochová. Úvod první věty mohl být od všech hráčů celkově konkrétnější. Druhá věta, ačkoliv je spíše takový Biberovým vtipem, byla velice rozumně vystavěna, a to zejména v rámci proporcí jednotlivých nástrojů. Ve větě Der Mars fungoval kontrabas opravdu pouze jako rytmický základ části, zatímco Zajíčkovy prsty hbitě běhaly po hmatníku houslí. Šestá věta, Aria, by pravděpodobně, pouze však jako jediná část celé kompozice, zasloužila větší dynamickou diferenciaci. V závěrečném Adagiu působila některá glissanda Petra Zajíčka na několika místech snad až příliš uvolněně, a to na úkor celkové intervalové čistoty.

Kusem, který uzavřel celý koncert, bylo Biberovo Requiem f moll, zkomponované na samotném závěru sedmnáctého století. Kompozici zahájila vynikající varhanní improvizace Marka Čermáka. Po jejím skončení byli posluchači konfrontováni s daleko závažnější mší za zemřelé, než jakou slyšeli v první polovině večera. Důležitá úloha je v tomto díle přenechaná basovému partu, který se však už nepotýkal se zvukovou inferioritou; sólo Jiřího Miroslava Procházky s doprovodem houslí a theorby rozezvučelo celou chrámovou loď hlubokým hřmotným zpěvem. Trombony, stejně jako v první polovině, byly akusticky zcela vyvážené; v celkovém zvuku orchestru a sboru slyšet nebyly, když se na ně ale divák zaměřil, mohl přesně intonovat jejich melodii. Žestě ale pokračovaly i v perfektní práci s laděním, a tak například v jejich unisonech se sborem či sólisty nebylo jediného tónu, jenž by intonačně neodpovídal zbytku tělesa. Dirigent Válek celkově velice pěkně pracoval s tichými dynamikami a celý ansámbl dokonale dbal jeho křehkých gest v poklidných intimních částech.

V další velké imitaci, tentokrát v Offertoriu, bylo vidět aplikování velkých dirigentových zkušeností na celkové provedení. Nejen, že nástupy jednotlivých hlasů byly zcela zřetelné a vyvážené, ale jednotlivé sekvence, kterými je celé requiem přeplněno, byly strukturně velice zajímavě vystavěny, a tak každé sebemenší opakování směřovalo přesně tam, kam Válek chtěl. Pouze snad v imitaci sopránu a altu v Sanctus, předposlední části, se vokální hlasy od sebe na pár chvil intonačně vzdálily. Tichá imitace sboru v Benedictus ale naopak zněla jako dokonalá ozvěna jednoho hlasu. Hosana, patrně technicky nejnáročnější část Benedictus, také vyzněla velice precizně a pečlivě, a to jak od instrumentálních, tak ale především vokálních hlasů.

V poslední části, Agnus dei, byly nejcharakterističtějším prvkem paralelní malé decimy (případně malé tercie), jež dodávaly kompozici truchlivý, téměř snad až tragický charakter. Ten se v podání Czech Ensemble Baroque jevil jako naprosto přesvědčivý. Sytý, velebný a hlaholný zvuk tutti pak opět zazněl ve finální kadenci, jež spěla k závěrečnému souzvuku. Ten v žádném případě nebyl prost vývoje, a tak vrcholu celého zážitku, nutno podotknout, že velice stylového, dosáhl Roman Válek na závěrečném akordu Biberova Requiem.

Czech Ensemble Baroque představil na svém dušičkovém koncertu dvě velice zajímavá vokálně-instrumentální díla českého vrcholného baroka. Biberova Battalia sloužila spíše jako oddech od závažnosti duchovních děl, jež ji z obou stran programu lemovaly. Velice svědomitá práce všech složek tělesa, zejména však pečlivé vedení dirigenta Romana Válka a sbormistryně Terezy Válkové, pak umocnila divákům ničím nenarušený a hodnotný prožitek celého koncertu.

Hodnocení autora recenze: 90%

 

Bacha na Mozarta!
Dirigent: Roman Válek
Sbormistryně: Lucie Válková
Czech Ensemble Baroque
8. listopadu 2017 kostel sv. Janů Brno

program:
Philipp Jakob Rittler: Requiem Claudiae Imperatricis
Heinrich Ignaz Franz von Biber: Battalia à 10
Heinrich Ignaz Franz von Biber: Requiem f moll

www.ebcz.eu