Osmičky

Hudba Plus Petra Vebera (21) - vybraná témata uplynulých dní s nadhledem a v souvislostech. Tentokrát o těch, kteří mají v datu narození osmičku, zejména o Leonardu Bernsteinovi.

V únoru tomu bude sedmdesát let, co se u nás, třicet let po vzniku Československa, chopili moci komunisté a zmařili milionům lidí na čtyři desetiletí možnost normálního života. V srpnu uplyne padesát let od data, kdy tomu na dvě desetiletí nasadily neblahou korunu moskevské tanky. Pak se začalo blýskat na časy – a přišel listopad. V proslulém stereotypu našich dějin, osmiček na konci letopočtu, se opozdil o rok. Leonard Bernstein na ten okamžik čekal skoro celý život.

Letos v létě uplyne sto let od jeho narození. Byl jako osmadvacetiletý dirigent a pianista hostem Pražského jara v roce 1946, pak i o rok později. A poté jsme ho živě mohli zažít až na jaře roku 1990. O několik měsíců později Leonard Bernstein zemřel.

Není jediným hudebníkem, jehož odkaz si ve světle letopočtů s osmičkami na konci připomínáme. V červenci 1928 předčasně odešel Leoš Janáček, čtyřiasedmdesátiletý, ale na vrcholu, plný pozdních tvůrčích sil, které naplno vytryskly o pouhé jedno či maximálně dvě desetiletí dřív. Na Janáčka nikdo nedokázal zcela navázat, dodnes zůstává solitérním zjevem české hudby a stejně jedinečným fenoménem v hudbě světové. Letošní rok je vnímán tak trochu jako jeho jubilejní. Hlavně Brno se toho zhostí jistě se ctí. Podzimní festival se tam chystá mimo jiné uvést jeho kompletní jevištní dílo. Ostatně, právě opery jsou tím, čím ve světě Janáček fascinuje především. Fakt, že odešel už před devadesáti lety a že už mezi námi tedy není zase až tolik těch, kteří ho ještě zažili, vzdaluje Janáčka čím dál víc mezi klasiky. A je to tak vlastně dobře. Jeho hudba není minulostí, zůstává živá a nesmírně životná, promlouvá v současnosti s obrovskou intenzitou. Ale pokud by někdo chtěl tvrdit, že Janáčkovi takzvaně nerozumí, protože je příliš moderní, tak ať už se opravdu konečně nad sebou trochu zamyslí. Hudbě klasika, hudbě sto let staré že se nedá rozumět…?

Osmičkových výročí je letos víc – před sto lety vzniklo nejen Československo, ale také Litva a Estonsko, a to už v únoru, a Lotyšsko a obnovené Polsko, ty až v listopadu. Před čtyřmi sty lety začala třicetiletá válka, před dvěma sty lety naši předkové založili v Praze Národní muzeum, před sto padesáti lety položili základní kámen k Národnímu divadlu. Před pětadvaceti lety Maastrichtskou smlouvou vznikla na základě předcházejících společenství Evropská unie.

V březnu si můžeme připomenout sto let od úmrtí Clauda Debussyho, v květnu dvě století od odchodu Leopolda Koželuha. V červnu uplyne dvě stě let od narození Charlese Gounoda, v listopadu tři sta padesát let od narození Françoise Couperina. Bernsteinovo jubileum je však mezi ostatními hodně silné.

Proslavil se nejen jako dirigent Newyorské filharmonie a dalších nejlepších orchestrů světa, ale také jako hvězdný televizní popularizátor vážné hudby. Stejně tak se ovšem zapsal do dějin hudby jako autor – jako skladatel.

Jeho podnětným a zdařilým opusem z roku 1956 je Candide, komponovaný podle Voltairovy satirické knižní předlohy – dílo na pomezí operety a muzikálu. Ve West Side Story, příběhu milenecké dvojice ze dvou pouličních newyorských gangů s odlišným etnickým zázemím, portorikánským a východním, vytvořil pak Bernstein s libretistou Arthurem Laurentsem o rok později strhující moderní paralelu k příběhu Romea a Julie, a to paralelu už ryze muzikálovou. West Side Story se stala jedním z milníků hudby dvacátého století – především tím, jak skladatel dokázal jedinečně propojit svět taneční a náročnější hudby. Byl nesporně geniální osobností. Slyšíme to, když vystupuje jako autor takzvané vážné hudby. Stačí si vzpomenout třeba na Chichesterské žalmy, které jsme mimochodem slyšeli před několika dny na koncertě Pražských symfoniků a Pražského filharmonického sboru… Ale ještě víc to slyšíme a cítíme ve všech přesazích, kterých docílil na hranici mezi klasickou a zábavnou hudbou. Určitě v grandiózním scénickém díle s názvem Mše. A nesmrtelně ve West Side Story.

Na svou dobu je to docela moderní dílo. Je v něm totiž přítomno mnoho z postupů, za které by se nemusela stydět moderní vážná hudba. A také je v něm velká porce odvahy a liberálnosti, s níž Bernstein ztvárnil temné téma, aktuální sociální problémy: otvírá je a prezentuje jako ještě nikdo před ním. Zřetelně přitom připomíná, že láska, agresivita, rasismus, šikana… jsou pojmy a jevy zcela zřejmě věčné. Jde o dílo dnes už natolik klasické, zásadní a základní, že o něm lze se vší vážností hovořit jako o něčem opravdu výjimečném – podobně jako u nejlepších děl klasiků předchozích staletí.

Bernstein byl skladatelsky hodně „svůj“. To, jakým způsobem propojil symfonickou moderní vážnou hudbu s hudbou jazzovou a rockovou nebo populární, bylo jedinečné – a je to jedinečné i s více než půlstoletým odstupem. West Side Story, to je sice sofistikovaná moderní hudba – zejména rytmicky, ale také instrumentačně komplikovaná – ovšem hudba současně velmi komunikativní, chytlavá; strhující v dynamičnosti, v hluboké lyrice i ve své energii. Hudba v konfliktních situacích vrcholně dramatická, zároveň pregnantní, jednoznačná, že nemůže nechat posluchače chladným. Přítomno je ovlivnění hudebními idiomy hudby imigrantů. Jsou tu bitky s drásavými disharmoniemi. A pak tu jsou nádherné melodie, jak u muzikálu očekáváme. Ale není to dílo jen autora „muzikálového“, ale autora s mnohem větším uměleckým přesahem. Bernstein je široce rozkročen. Písně Maria, Somewhere, Tonight či America a další, to jsou hity, a zároveň jsou to melodie, které obstojí i jako nádherné skladby, ne jen jako písničky. Celá hudba West Side Story zůstává i na koncertech bez zpěvu a bez jevištní akce famózní.

Avšak stejně mnohostranný byl Bernstein v roli dirigenta a pianisty. Dirigoval vlastní skladby. A mnoho učinil pro poznání a uznání skladatelského odkazu Gustava Mahlera. Víc než kterýkoli z interpretů předtím se vcítil do jeho složitých životních pocitů, do jeho vizionářství i kulturních kořenů… Bernstein pomohl v polovině dvacátého století prosadit Mahlera do běžného koncertního dění, postavil se za něj jako interpret v jednoznačných kreacích plnou vahou svého intelektu, svého zázemí i svého umění. Nezapomeňme, že Mahlerův odkaz v té době ještě nebyl plně a běžně sdílenou stálicí… Mahlerův čas přišel, reagoval v roce 1967 ve svém proslulém novinovém článku na skladatelovu známou vizionářskou větu, že jeho čas teprve přijde.

Že se Mahlerovou hudbou intenzivně a hluboce po léta zabýval skutečně zasvěceně, dokázal Bernstein v televizním eseji natočeném roku 1985. Brilantně v něm postupně odpovídá na kardinální otázku, kterou nastolil, totiž zda a jak se v Mahlerově hudbě odráží jeho židovství. O židovské identitě věděl sám víc než dost a jaksi mimoděk zde proto vystupuje jako svědek. A když zmiňuje skutečnost, že Mahler byl vynikající operní dirigent, nesmírně přesně cítící dramatismus hudebního divadla, poznamenává: Nikdo z nás ho nezažil, ale mám známé, jejichž známí ho dirigovat ještě viděli… Málokterý umělec naší doby může mít takový vhled, vpravdě existenciální, a takovou detailní a prožitou znalost Mahlerovy hudby, jako měl on. Film vznikl pět let před jeho smrtí. Je myšlenkově přesvědčivý a přehledný, dobře sestříhaný a velice důležitý svou filozofickou výpovědí i dokumentární hodnotou. Dirigent a skladatel, to jsou dvě roviny, dvě stránky jedné osobnosti, které jsou rovnocenné. Obě jsou nadprůměrné. Ostatně, jako u Mahlera…

České koncertní publikum Leonarda Bernsteina zažilo jako mladou americkou hvězdu festivalu Pražské jaro v roce 1946, rok po konci války. Na prvním ročníku nové hudební přehlídky měl svůj zahraniční dirigentský debut. Upozornil na sebe už při generálce – zaskočil za sólistu a zahrál zpaměti sólový part Gershwinovy Rhapsody in Blue. Na druhém z večerů se představil také jako skladatel – svou První symfonií Jeremiáš, za kterou v roce 1944 obdržel výroční cenu newyorských kritiků za nejlepší americké dílo. Z Prahy si automaticky odvezl pozvání také na příští ročník 1947, kdy zde mimo jiné řídil evropskou premiéru Třetí symfonie Aarona Coplanda.

Letošní Pražské jaro se nechalo inspirovat programem z května 1946. K Bernsteinově poctě zazní vedle hudby z jeho West Side Story stejná symfonická díla od Aarona Coplanda a Samuela Barbera jako tehdy.

Bernstein podobně jako někteří další – například jako Rafael Kubelík – zásadově odmítal sloužit socialistické propagandě, která by ráda využila přítomnosti významných osobností a budila zdání svobodné výměny mezi Východem a Západem. Rozhodl se tedy, že v totalitou ovládaném Československu vystupovat nebude. Praha ho proto zažila až zase v roce 1990. Přijel na první svobodné Pražské jaro a dirigoval Beethovenovu Devátou symfonii. Bylo mu dvaasedmdesát. Projevoval se jako živelná temperamentní osobnost, velmi nekonformní ve vystupování i v dirigentské technice. Řídil jinak, než je obvyklé, klidně například jen rameny… Na pódiu byl ten večer „svůj“.

Antonín Matzner vzpomínal, že se Bernsteinovi velmi líbil Pražský filharmonický sbor; měl s ním hned na podzim spoluúčinkovat při jeho provedeních Deváté v několika evropských velkoměstech. Jen pár týdnů před chystaným pařížským koncertem přišla však z New Yorku smutná zpráva: Leonard Bernstein zemřel. Stalo se tak 14. října 1990.

První i poslední evropské koncertní zastávky na bezmála půlstoleté umělecké dráze amerického dirigenta, pianisty a skladatele nesou řízením osudu logo festivalu Pražské jaro.

Leonard Bernstein se narodil 25. srpna 1918 v Lawrence ve státě Massachusetts židovským přistěhovalcům z Ukrajiny. Studoval na Harvardské univerzitě a na Curtisově institutu ve Filadelfii. Na letní hudební akademii v Tanglewoodu se jeho pedagogem stal šéf Bostonských symfoniků Sergej Kusevickij, který ho tam pak hned o dva roky později jmenoval svým asistentem. Když „Lenny“ nastoupil jako asistent šéfa Newyorských filharmoniků Artura Rodzińského, pomohla mu náhoda k raketovému startu – namísto onemocnělého Bruna Waltera musel v listopadu 1943 orchestr dirigovat bez jediné předchozí zkoušky, a to v přímém rozhlasovém přenosu. Měl skvělý ohlas… Etabloval se jako operní i symfonický dirigent. V létě 1946 řídil v Tanglewoodu americkou premiéru Brittenovy opery Peter Grimes. V Bostonu uvedl v roce 1949 světovou premiéru Messiaenovy symfonie Turangalîla. V roce 1958 stanul na šéfovském postu u Newyorských filharmoniků. Dirigoval je v této pozici jedenáct sezon.

Herberta von Karajana lze občas “nařknout” z falešného patosu a jisté okázalosti. Naproti tomu Bernstein sice bývá značně excentrický, ale pokaždé stoprocentně věrohodný, lze se dočíst v jedné starší recenzi. Platí to nejen o jeho dirigování, o kterém zmíněný text je, ale koneckonců zcela zřetelně i o jeho kompozičním odkazu.