Dáma s kaméliemi a také Violetta Valéry v L’Opéra de Montréal

Dumasův román La Dame aux camellias (Dáma s kaméliemi) vyšel knižně v roce 1848; brzy poté se ocitl na jevišti, když se velice úspěšná premiéra konala v roce 1852 v Paříži. Giuseppe Verdi se do práce na opeře La traviata (1853) dal takřka okamžitě a Dumasovu protagonistku Marguerite Gautier uvedl do světa jako Violettu Valéry. Příběh mladé kurtizány, která konečně najde opravdovou lásku, ale je nucena se jí vzdát kvůli tlaku partnerova otce a která nakonec zemře na následky tuberkulózy a také ze zármutku, dojímá stále stejně silně i dnešní generace diváků.Verdiho La traviata patří po celém světě mezi nejčastěji hrané opery, a to bez ohledu na to, jak velké nároky klade na interprety tří stěžejních rolí a především pak na představitelkou samotné Violetty Valéry. Snad každý operní fanoušek viděl Traviatu v divadle ne jednou, o množství nahrávek včetně obrazových záznamů ani nemluvě.

A právě Traviatou zahájila minulou sobotu svoji novou (a i tentokrát opět krácenou) sezonu L’Opéra de Montréal. Ze čtyř nabízených představení jsem zvolil druhé, asi proto, že připadlo na moje narozeniny. A tak jako extra bonus jsem si předem pustil dvě zcela odlišné adaptace slavného románu.Začal jsem filmem Camille (1936), americkým milostným dramatem od režiséra George Cukora. Roli Marguerite Gautier nezapomenutelně ztvárnila Greta Garbo. Jde o jeden z jejích nejvydařenějších filmů (nominovaného na Oskara), který měl ohromný kasovní úspěch. Jen pro ilustraci: v poměrně krátké době po svém vzniku tento film vynesl 2,8 milionu dolarů, tedy asi 46 miliónů dnešních dolarů. V následující kratičké ukázce se Garbo podařilo hlavní hrdinku charakterizovat v jediné větě: “Why should you care for a woman like me… I’m always nervous or sick, or sad or too gay…“ (Proč byste měl mít zájem o ženu jako jsem já… Jsem pořád nervózní nebo nemocná nebo smutná a nebo se hodně bavím…).

Pokud vám nevadí švédská angličtina Grety Garbo, ovšem vice než vyvážená jejím až neskutečně krásným exteriérem, doporučuji zhlédnout celé.Znovu vydané DVD baletu Johna Neumeiera Die Kameliendame (1978) se mně do rukou dostalo náhodou – shodou okolností ve chvíli, když jsem si šel zakoupit vstupenku na montrealskou Traviatu. V baletu na hudbu Frédérica Chopina byla první titulní představitelkou brazilská primabalerína Marcia Haydée (Marcia Haydée Salaverry Pereira da Silva – 1937). Její jméno bývá nejčastěji spojováno se Stuttgartským baletem, který dvě desetiletí také vedla. Nutno připomenout, že tanečním partnerem Haydée byl o třináct let mladší Ivan Liška (Armand Duval), současný šéf Bavorského státního baletu v Mnichově. Mimochodem: podíváme-li se na další slavné páry v dotyčných rolích – Margot Fonteyn a Rudolf Nurejev (věkový rozdíl devatenáct let) nebo Alicii Alonso a její o desítky let mladší kolegy – máme jasný důkaz, že nepřímá úměra funguje dobře nejen v matematice.

Zpátky k Verdiho opeře: Role Violetty Valéry je spojena s vrcholem pěvecké kariéry nejedné slavné sopranistky. A často s její interpretací na jevišti nebo na nahrávkách souvisejí nejrůznější “dramata”. Za nepřekonatelnou Traviatu je mnohými stále považována Maria Callas; je škoda, že jí i nám osud  nedopřál, aby Traviatu nenatočila ve studiu se svým tolik oblíbeným Tulio Serafinem, který musel kvůli dodržení smlouvy vzít jinou zpěvačku. Máme tedy aspoň její lisabonskou Traviatu, byť ta svojí technickou kvalitou sice připomíná spíše pirátskou nahrávku.Největší konkurentka Callas Renata Tebaldi se o roli Traviaty také pokusila, ale árii Sempre libera zpívala o oktávu níž a nelze také přeslechnout její šílený smích – trochu katastrofa…  Traviatu měla úspěšně a dlouho v repertoáru i stále obdivovaná Edita Gruberová, která se s touto rolí oficiálně rozloučila před dvěma lety v Hamburku, ale ještě i potom byla v jejích koncertních provedeních k zastižení. Několik týdnů bylo dokonce na stránkách Edity Gruberové, spravovaných jejími fanoušky anoncováno, že se slovenská diva k Traviatě hodlá vrátit ještě v roce 2014 v Mnichově, ale nakonec si to naštěstí ona sama anebo vedení divadla rozmyslelo. A bez Traviaty by si svoji kariéru určitě nedokázala absolutně představit ani americká operní diva Renée Flemig, byť v Met svoje vystoupení v téhle roli dost často rušila, a to s udáním nejrůznějších důvodů, a i když zdaleka ne všechny ohlasy na její výkony v téhle roli byly bez výhrad. 

Když jsem před pár lety doufal, že Traviatu uvidím v Mnichově – sice poněkud ohranou inscenaci, ale s Angelou Gheorghiu a Jonasem Kaufmannem, tak bylo beznadějně vyprodáno týdny předem. Nejsem ale z těch, co se snadno vzdávají a tak jsem hned po nočním příletu do Mnichova spěchal v pokladně: “Ano, kdosi nám dva lístky zrovna vrátil. ” S nadšením jsem za ony dvě vstupenky zaplatil bezmála čtyři stovky eur a ještě poděkoval s radostí nad tím, že v Traviatě uslyším božskou Angelu. “Ale ona na poslední chvíli odřekla.” Ve vteřině mně ztuhl úsměv na tváři. “Dnes ráno jse nám ale podařilo v Řeckunajít jakousi Myrtò Papatanasiu, už ji máme tady”.Štěstí ale tehdy divadlu přálo a Myrtò Papatanasiu tenkrát do své Traviaty dala vše, co měla. Hlediště bouřilo a já si už během představení docela brzy vzpomněl i na Mariu Callas, a to nejen kvůli shodě řeckého původu s Myrtò.O tři roky později Myrtò Papatanasiu přivezla svoji Violettu poprvé do Severní Ameriky, letos na jaře s ní slavila údajně ohromný úspěch v Dallasu, no a teď zazářila v Montrealu. Mladá, pohledná a štíhlá, ale hlavně nabídla publiku nádherný a plný hlas a také nesmírně širokou emotivní paletu i vrozený cit pro Verdiho styl. Znovu jsem si vzpomněl na Mariu Callas, sice nepřekonatelnou, ale i vedle ní se Myrtò Papatanasiu právem řadí mezi přední interpretky téhle přetěžké role v současné době.Takové štěstí, jako v Mnichově na Jonase Kaufmanna jsem ovšem tentokrát u nás v Montrealu v případě Alfréda neměl. Italský tenor Roberto De Biasio se svého úkolu zhostil dostatečně, ale ne více; chvílemi to vypadalo, jakoby si zpíval jen sám pro sebe, po stránce herecké navíc působil dost dřevěně a dojmem, že mu je Violetta ukradená – ač dělala, co mohla. I přes solidní pěvecký výkon příliš nezaujal ani další Ital jako Giorgio Germont – Luca Grassi, a to hlavně svým kamenným výrazem. Všechny menší role byly obsazeny místními zpěváky. Montrealská opera zakoupila scénu a kostýmy z operního domu v Minesotě, inscenace byla zasazena do dvacátých let minulého století, raného art deca. L’Orchestre Métropolitan by pod vedením „svého“ Yannicka Nézet-Séguina určitě hrál líp, ale i Fabrizio Maria Carminati byl v čele orchestru hlavně pro Myrtò Papatanasiu dobrým partnerem. Po závěrečné oponě jsem se ovšem nejen já neubránil smíchu, jak Violetta bleskurychle vstala z mrtých a při děkovačce ji skoro až nebylo možné dostat z jeviště. V jednu chvíli, když už šla opona konečně dolů, se rozhodla zastavit ji výrazným mávnutím ruky a znovu se vrhnout vstříc tleskajícímu publiku. Ale přejme Myrtò Papatanasiu radost s výtečného výkonu a také radost ze života.

Giuseppe Verdi :
La traviatta
Dirigent: Fabrizio Maria Carminati
Režisér: Michael Cavanagh
Scéna: Tom Mays
Kostýmy: Gail Bakkom
Světelný design : Anne-Catherine Simard-Deraspe
Sbormistr : Claude Webster
Orchestre Métropolitain
Choeur de l’Opéra de Montréal
Premiéra 15. září 2012 L’Opéra de Montréal
(psáno z reprízy 18.9.2012)

Violetta Valéry – Myrtò Papatanasiu
Alfredo Germont – Roberto De Biasio
Giorgio Germont – Luca Grassi
Flora Bervoix – Aidan Ferguson
Annina – Karine Boucher
Le baron Douphol – Patrick Mallette
Gaston – Jean-Michel Richer
Le marquis d’Obigny – Tomislav Lavoie
Le docteur Grenvil – Alexandre Sylvestre

www.operademontreal.com