Letní Letná (4): Střípky z České scény
Jít, či nejít?
Svou poslední premiéru připomněl na Letní Letné soubor Squadra Sua. „Klaunská surreálná groteska“ Přecházení pro pět interpretů vznikla pod vedením režiséra Jose Houbena a Veroniky Poldauf Riedelbauchové a mužští performeři v ní podrobili zkoumání a ironické sebekritice svůj vlastní svět. Cesta z bodu A do bodu B nebo také odnikud nikam, sem tam a bez cíle, přecházení, obcházení, podcházení, zastavení a chůze jako bytí – téma, se kterým se dá hrát, pokud fantazie nechybí. A ta opravdu nechyběla.
Zprvu se zdá, že představení bude prostou pohybovou studií – na scénu vcházejí postupně muži, uhlazení elegáni, kteří kráčí, zpomaleně, soustředěně a strojově, za cílem, který vidí jen oni. Trochu jako golem, který projde i zdí, aby se nemusel odchýlit ze svého směru. Ze stroje v muže je však promění sako, esence civilizovanosti jim dodá svobodnou vůli, a mohou se začít dít věci. Už první situace se rozvíjí v grotesku, v níž jeden performer stíhá druhého, který ač se pohybuje rychlostí slow motion, stále uniká transformaci v myslící bytost, přitom by stačilo, kdyby vteřinku počkal a nechal si navléknout oblek… Než se nápad stačí vyčerpat a okoukat, překročí muži k dalšímu, a tak procházejí neuvěřitelnými situacemi téměř hodinu a půl, aniž by u jednoho pohybového principu prodleli příliš dlouho.
V jejich vystoupení se střídají náročné fyzické akce s pasážemi spíše hereckými a mimickými, dostávají se do situací absurdních s pomocí minimálních prostředků – ať jsou to plechové kýble, dřevěné tyče či háčky visící z tahů (všechny rekvizity jsou od počátku viditelné a vzbuzují zvědavost, protože je jisté, že nic nikde nevisí a neleží jen tak, i když má tahle klaunérie dosti daleko k realistickému divadlu). Performeři se dostávají do sporů, soupeří a soutěží. Brzy se téma chůze abstrahuje do roviny přeměny, přecházení ne z místa na místo, ale ze situace do situace. Publikum vybuchuje smíchem, když sleduje jednoho z protagonistů, jak se tím nejkrkolomnějším způsobem snaží pověsit kbelík, nebo když se elegantní pánové předhánějí v tom, kdo si víc hejskovsky dovede nadhodit límec saka a povytáhnout rukáv či když se pohybují po scéně s oděvy prošpikovanými dřevěnými tyčemi jako procesí strašáků do zelí, nikdy nezklame ani módní přehlídka. Zdá se, že motivy jsou nevyčerpatelné a představení by mohlo ve stejném duchu pokračovat dál a dál.
Nepochybně jde o kolektivní dílo, v němž se i při tvorbě performeři předháněli s nápady a režijní supervize se postarala spíš o rámec a pointu, o to, aby celé vystoupení gradovalo. Pomáhá i světelný design, kdy jsou performeři někdy světlem vedeni a člení jim prostor, jindy stojí v kuželech reflektorů jako hvězdy velké show. A vše podbarvuje hudba Jana Šikla, která nevtíravě dotváří atmosféru. Nechybí mluvené slovo a hra na dekonstrukci nejslavnějšího Shakespearova výroku z nejslavnějšího dramatu. Ambice sdělit zásadní existenciální myšlenku, byly-li kdy jaké, podlehly přirozené potřebě vytvářet humor a bavit už tak rozparáděné publikum.
Jistě, že všichni víme, že není hezké smát se slabšímu a nešikovnějšímu… ale když to děláme v divadle, chlácholíme se tím, že i to je jen „jako“ a že za stěnou šapitó bychom přece nic takového neudělali. U většiny novocirkusových a pantomimických kusů, které jsou vytvořeny primárně jako zábava, cítím toto podprahové sdělení, které se možná vynořuje samo bez úmyslu tvůrců a také s divákem rezonuje jen ve chvíli, kdy je sám naladěn na to zpochybňovat své myšlenky a reakce. Každé takové vystoupení je hrou tvůrců s publikem, jejich osobním experimentem. Domníváme se mylně, že jsme pány situace a že sledujeme účinkující, kteří se předvádějí pro nás, zatímco jsou to oni, kteří na nás provádějí pokusy a sledují naše reakce. Přecházení vyniká mírou sebeironie, která sice už není na jevišti vzácná, ale stále je vítaná.
Co se děje v lese
Představení Vlez v les je určené zřejmě především dětem, ukazuje na to jeho délka (nebo spíš krátka) a z perfromance čiší laskavost, s níž se tvůrci inspirují ve zvířecí říši, aby rozehráli několik příběhů o tom, co se děje mezi obyvateli lesa. Mladý novocirkusový soubor Feel The Universe díky propracovaným maskám dokáže zahrát představení ve složení dvou akrobatů, dvou hudebníků a jednoho průvodce.
Inscenace je inspirovaná klasickými zvířecími bajkami i životem lidí a jejím hlavním prostředkem je pantomimická nápodoba spojená s akrobacií. Alžběta Tichá a Jan Jirák se mění před zraky diváků v lišky (ačkoli mi není jasné, proč slečna je polární), jejich škádlení je snad inspirované námluvami lišky Bystroušky a lišáka Zlatohřbítka. Propojují akrobacii a mimezi, vydařená je i interakce s publikem. Ve scéně propojující příběh o lišce a vinných hroznech a snad nejznámější bajku o vráně a lišce se dostává ještě více ke slovu bravurní artistika. Jan Jirák v ptačím převleku využívá příležitosti k sérii triků o stoji na rukou a v této scénce poznáváme etudu z gala Cirksession – najednou dostávají ptačí pohyby smysl a je jasné, že nešlo o samoúčelnou hru, ale o ukázku z inscenace. Stejná situace se pak opakuje ve scéně s myší, v níž se proměňuje Alžběta Tichá. V obdivuhodném čísle na laně, kdy artistka situaci doplňuje jen úsporně zvířecími gesty a trhanými pohyby hlavy, lze poznat už jednou viděné sólo.
Pohádkový sled zvířecích bajek narušuje mikropříběh myši, pronásledované a zajaté jako služky či ušlápnuté ženušky, jejíž věznitel posléze nebude neklamných pohybových znaků divočáka. Ideově se mi nepozdává, že jsou využity šaty jako nástroj proměny v poslušnou hospodyňku, jako kdyby nošení šatů nebo zástěry nutně znamenalo, že je jejich nositelka submisivní a neemancipovaná. Jistě jsou to jen drobnosti, ale zase jsou tu děti, a ty symboliku věcí, situací, oděvů, všeho, co vidí, velmi dobře vnímají a skládají si z nich své vidění pravdy o světě. Proč jim vnucovat hned takový stereotyp? Těžko říci, jestli tohle je ještě příběh z lesa, ale určitě pobaví dospělou část publika. Snová část nočních námluv je ale ukolébavkou pro každého…
K inscenaci patří i nápodoba zvuková, o hlasy nočního lesa se stará duo hudebníků v pozadí, které celou podívanou končí vítěznou fanfárou nad poraženým zvířetem. Zatímco opodál houbař stejně vítězně měří svůj úlovek a příroda se propadá do spánku. V každém případě jde o kvalitní příspěvek do repertoáru představení pro rodiny s dětmi, protože těch, která jsou univerzálnější pro celé spektrum, není mnoho.
Ztraceni před civilizací
Že představení Goršek bude absurdní mystifikací, je jasné hned na počátku, kdy oba protagonisté (Šimon Pliska, Andrej Lyga) pějí o své domovině na nápěv známé ruské národní písně. V maskách pak rozehrávají tragikomický příběh o dvou mužích, kteří žijí jako robinsoni odtrženi od světa a lidí, jeden čekající na záchranu, druhý užívající si své moci.
Performance komická ve chvílích, kdy útočí na primitivní pudy, které nás nutí smát se porážce slabšího a scénkám o tělesných potřebách… o mnoho méně komická ve chvíli, kdy vnímáme, jak reálná vlastně může být. Dva muži své charaktery vyjadřují maskami snílka a bručouna, jejichž strnulý výraz dokreslují postoji těla – nervózní lekavý mužíček, jehož tělo je jako roztřesené a stále ve střehu, s rukama připravenými pohladit, a proti němu nahrbený hromotluk s rozkročenou hřmotnou chůzí a pěstí stále připravenou udeřit, respektive zapíchnout svému souputníkovi vidličku do kašírovaného oka.
Představení se rozvíjí v překvapivě ucelený příběh, zprvu totiž vypadá, že jde jen o grotesku čerpající z kontrastů mezi maskami a jejich nositeli. Bídné oblečení a rozpadající se nábytek, který tvoří toto miniaturní království o jednom pánu a jednom otroku, dotváří dojem neutěšené spouště a katastrofy. Sled absurdních situací ukazuje dvě bytosti s charaktery, kterým situace dovolila se pokroutit, přitom oba mají v jádru stále lidství a potřebu citů. A stát se to může každému z nás, ano, i vám, co se kroutíte smíchy při pohledu na dva klauny, kteří se perou o koště jako o milenku. Tvůrcům věřím zájem o absurdní drama a existencialismus, ve své podstatě je tahle hříčka poměrně vážné podobenství, a to je náročný formát. Ačkoli jde o studentské představení (vzniklo jako bakalářská práce na katedře nonverbálního divadla HAMU), má tahle miniatura jiskru.
Poetická meditace s míčky
Duo Lukas Blaha a Eva Stará medituje pohybem a s žonglérskými míčky. Téma inscenace není dáno nijak konkrétně, jde o interakci dvou náhodně se setkávajících umělců, kteří se věnují každý své vlastní hře, a přitom na chvíli vytvoří pár. Lukas Blaha (to není pseudonym, narodil se v Austrálii) je žonglér, Eva Stará je absolventkou Duncan Centra a silovou akrobatkou, Dó bylo jejich absolventským představením. Čiší z něj klid, tak jak slibují v jeho popisu, téměř meditativní.
Celé představení je současně hravé, Lukas Blaha se mezi a se svými žonglovacími míčky pohybuje se zvídavostí dítěte, ožívají v jeho rukou a nikterak mu nevadí, když nějaký neúmyslně spadne. A stejně tak hravě se snaží zapojit tanečnici, která prochází scénou jakoby náhodou a zaujata tichem vlastního světa. Její pohyb evokuje spíše tvarosloví asijského bojového umění nebo cvičení koncentrace. Oba performeři nenásilně propojují své pohybové světy, ona nastavuje své tělo k balancování míčků, on objevuje sílu duetu. Pouštějí se společně do jakýchsi dětských her a říkanek, rozehrávají unisono pohybové variace, tanečnice napodobuje eskamotáž s míčkem, ačkoli má prázdné ruce, její partner si jí stoupá na ramena…
Spíš než konkrétní pohyby a způsob práce s rekvizitami je důležitá atmosféra vystoupení. Klid nenarušují ani dílčí rychlejší pohyby nebo gesta, udržování této pomalé dynamiky je právě tím kouzlem. Umělý dým prosvícený rozptýleným červeným světlem vytváří iluzi červánků, úsvitu nebo západu slunce, za kterého se lidé vydávají do přírody o samotě přemýšlet nebo nepřemýšlet a hledat uklidňující nicotu. Performeři v něm vytvářejí pohybovou báseň, kterou ukončí až tanečnice, která po sobě nechá pro partnera jen prázdnou scénu a výměnou za míčky mu posílá na hraní list papíru. Tady někde bude inspirační jádro, neboť když zapátráme po názvu, dočteme se, že dó je název stromu, z něhož se ve Vietnamu vyrábí tradiční papír. Křehký průsvitný list papíru se hodí ke hře stejně tak dobře jako dokonale kulatý míček, a tak zábava a meditace může klidně pokračovat dál.
Je patrné, že performeři při zdánlivě klidném vystoupení vydávají mnoho sil a energie. Zdálo by se, že to na pocit klidu a téměř nicnedělání je až plýtvání. Ale tato performance nemá být postavená na efektech, přesto je na první pohled jasné, že dosáhnout souhry a jednotné energie není snadný úkol a za zdánlivě banálním výsledkem je velké úsilí. Je pozitivní vidět odlišné přístupy, se kterými mladí tvůrci přicházejí a tradiční disciplíny si modifikují v nové obrazy. Někdy jsou tato srovnání mnohem zajímavější a více naplňující než vidět sled dokonalých artistických show, kdy sice lidé létají vzduchem a člověk je sleduje se zatajeným dechem, brzy však zapomene na to, kdo byl kdo a z jaké cirkusové skupiny vlastně pochází. Máme tu mnoho individualit, mladých umělců, kteří vědí, kterou cestou jdou a kam se chtějí rozvíjet, to je podstatné a veskrze povzbudivé.
Dlužno podotknout, že domácí tvorby bylo na festivalu ještě více. Dívčí skupina Holektiv (Andrea Vykysalá, Karolína křížková a Eva Stará) reprízovala svůj nejnovější projekt Božena, vystupovali zde herci z divadla VOSTO5 nejen se svým Stand´artním kabaretem, s nímž už léta baví publikum zábavnými improvizovanými skeči, vystupoval tu soubor Bratři v tricku, Cink Cink Cirk, mnoho souborů specializujících se na divadlo pro děti, především loutkové a předmětové. České zastoupení bylo na festivalu silné a jen potvrzuje, že Letní Letná už neodmyslitelně patří k pražskému létu a je právě tak přehlídkou českou jako mezinárodní.
Přecházení
Koncept a režie: Jos Houben a Veronika Poldauf Riedlbauchová
Hrají: Roman Horák, Lukáš Houdek, Michal Chovanec, Robert Janč, Ondřej Klíč
Scéna a kostýmy: Petra Vlachynská
Hudba: Jan Šikl
Light design: Michal Kříž
Premiéra: 8. 6. 2019, Jatka78
Na Letní Letné: 20. 8. 2019
Vlez v les
Tvůrčí tým: Alžběta Tichá, Dorota Krátká, Adam Krátký a Jan Jirák
Hudba: Jan Machovec
Goršek
Režie, hudba: William Valerián
Masky: Rufina Bazlová, Viktorie Drdová
Supervize: Roman Horák
Hrají: Šimon Pliska, Andrej Lyga
Dó
Námět, koncepce: Lukas Blaha
Realizace, interpretace: Lukas Blaha, Eva Stará
Dramaturgie: Jana Stárková
Hudba: Jakob Schubert
Kostýmy: Klára Bliss
Light design: David Prokopič
Produkce: Sára Pospíšilová
Pedagogické vedení: Roman Horák
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]