Augustin Berger, zakládající člen českého baletu
Narodil se v srpnu 1861 jako Augustin Ratzerberger. Přesné datum jeho narození není známo a liší se zdroj od zdroje. Ve svých pamětech sám Berger vzpomíná na narozeniny ze dne 6. srpna, baletní historička Božena Brodská uvádí jako den jeho narození 11. srpen 1861. Podstatnější k vykreslení jeho osobnosti však je, jak poeticky popisuje Ladislav Novák v knize Stará garda Národního divadla, Bergrova láska k divadlu. Bergera posedla divadelní horečka již v mládí.
„Je to nemoc prožlukle zarputilá a běda tomu, koho se zmocní. Pověsí se dítěti na krk a už je nepustí, i kdyby si starostliví rodiče a moudří příbuzní i známí plíce vykřičeli. První příznaky této nemoci, jejíž zárodky nosí člověk v duši od narození, projevují se obyčejně touhou po zákulisí a jeho vzduchu, na celém světě stejně páchnoucím plísní, pomalovanými plátny, líčidlem a potem.“ S touto diagnózou to Bergra táhlo k divadelním budovám, až jej při jedné takové obhlídce zadržel tehdejší divadelní kustod Špaček, dovedl dvanáctiletého Augustina rovnou na jeviště před režiséra Františka Kolára. Berger se zúčastnil zkoušky na představení a večer již poprvé hrál jako Pikolík ve frašce Tricoche a Cakolet. Za čtrnáct dní vystoupil v roli Mušky ve Floku a Cvoku a dále tančil v divadle potají.
Když se Bergrův otec dozvěděl o synově divadelním koníčku, nesouhlasil s ním a nechal Augustina zapsat do učení na dřevorytce. Mladý Berger se však náhodou seznámil s akrobatem Conradim (vlastním jménem Liška), díky němuž se dostal k Teatru salone italiano v Praze, kde se ho ujali mim Barbarini a taneční mistr Martini, se kterým odjel v roce 1877 do jeho nového působiště v Kristianii (nyní Oslo).
Po návratu do Prahy v roce 1878 tančil jako sólista ve Stavovském divadle. Při pražském vystoupení tanečnice Mrs. Aeney získal angažmá u její společnosti (1881) a vystupoval s ní v Paříži (Théâtre du Châtelet a Varieté), Toulouse (Théâtre du Capitol), Barceloně (Teatro Principale) a Miláně (Teatro dal Verme). Roku 1882 byl povolán k odvodu, vrátil se tedy zpět do Prahy a po pohostinských vystoupeních v Bendlových Černohorcích a Rossiniho Vilému Tellovi byl angažován do Národního divadla jako sólový tanečník. Jak uvádí odborné zdroje, „mezi svými současníky vynikal svědomitostí, soustavností úsilí o udržení a zlepšení taneční kondice a dovedností; každodenní trénink podle promyšleného řádu, který Berger důsledně dodržoval, nepatřil tehdy k samozřejmým prvkům profesionálního chování tanečníka“.
Po odchodu Václava Reisingra roku 1884 byl Augustin Berger pověřen také funkcí baletního mistra a o rok později se stal šéfem baletu a choreografem naší přední scény. V té době se Národnímu divadlu po finanční stránce příliš nedařilo, v Bergerovi se řediteli divadla Františeku Adolfu Šubertovi ale podařilo najít člověka, který svými okázalými a výpravnými choreografiemi stojícími na kostýmech, rekvizitách a dekoracích, dokázal přivést diváky. Navíc se Šubert rozhodl přivézt z Itálie výpravný balet Excelsior, o němž časopis Dalibor tehdy psal jako sice o nádherném a nesmírně bohatě vypraveném baletu, který je však nízký a bezcenný, „že čím kdo méně hudby si té povšimne, tím lépe pro něho i komponistu. Zato oku poskytuje se tam celá řada nejskvostnějších a důmyslně sestavených oslňujících obrazů.“ Tato forma baletu-féérie byla úpadková, nicméně si Excelsior dobyl úspěch u diváků nejen pompézní výpravou, ale i tanečními výkony Bergra a nově přijaté mladičké italské primabaleríny Giulietty Paltrinieri.
Tu si po půl roce známosti Berger dne 5. května 1886 v kostele sv. Vojtěcha v Praze vzal za manželku. Sňatek byl tajný a nevěsta v očekávání. Jak hovoří záznamy, „byla to umělkyně neobyčejně sympatická, v jejíchž úchvatných výkonech v celek nejladnější se spojily gracie antická s virtuozitou školy milánské. Giulietta Paltrinieri nevydobyla si přízně obecenstva pražského jen svým uměním, ale i svou srdečnou a skromnou povahou, která jí získala mnoho upřímných přátel v hledišti i na jevišti.“ Po narození dcery Angeliny Boženy se Berger obával o manželčino zdraví, avšak již o vánocích Giulietta účinkovala v původním baletu Mořice Agera Štědrovečerní sen. K tomuto význačnému titulu vytvořil Berger libreto i choreografii na základě inspirace starého obrázku, na němž je vyobrazena v zasněženém lese zvěř a děti nesoucí dříví. Tento balet s vánočním motivem věnovaný především dětem, v němž se objevují také postavy Vánočního muže a Anděla míru, se stal posléze jedním z nejuváděnějších titulů konce 19. a počátku 20. století a nezapře podobnost s Čajkovského o několik let později premiérovaným Louskáčkem.
Do osobního života Augustina Bergera vstoupila ještě jedna dívenka, jen o pár let starší než jeho dcera. Přivezl ji z Milána od tety své choti, která se již nemohla o mnoho let mladší Giuliettinu sestru starat. Jeho rodinný život se dvěma holčičkami a milovanou ženou vydržel pouze do listopadu roku 1889, kdy jeho manželka zemřela na dlouhotrvající nemoc plic ve věku 24 let. Konal se velký veřejný pohřeb, při němž davy příznivců doprovázely italskou tanečnici na Olšanský hřbitov.
Berger působil v Národním divadle až do roku 1900 a uvedl zde mnoho úspěšných děl, jako např. Coppélii, v níž se představila nástupkyně Paltrinieri Enrichetta Grimaldi. V rámci Jubilejní výstavy v roce 1891 vytvořil choreografii k Janáčkové opeře-baletu Rákoš Rákoczy. Je tedy zřejmé, že se „zapojil do dění zaměřeného na sběr autentického folklórního materiálu a v některých případech studoval lidové tance v jejich původním lokálním prostředí. V dílech, která z těchto podnětů vycházela, se mu však nepodařilo najít scénicky přesvědčivý způsob přenosu folklórního materiálu na jeviště a byla proto kritizována. Berger však své znalosti lidového tance a své chápání jeho vitality uplatnil zdařile v některých operních choreografiích, zejména v Prodané nevěstě.“ Úspěšně s ní hostoval ve Vídni, v Berlíně, v Německém divadle v Olomouci a ve Varšavě a sám často vystupoval v roli Paňáci.
Jeho zásluhou došlo v Národní divadle také ke změně korepetice při baletních zkouškách, housle, violu a hůl bušící do země ve správném rytmu nahradil klavír a mladý talentovaný interpret a skladatel Rudolf Friml, s nímž Bergra posléze pojilo celoživotní přátelství. Než z Národního divadla Berger odešel, vychoval a uvedl na scénu první českou primabalerínu Annu Koreckou, která ukončila dosavadní vládu italských tanečnic v pražském Národním divadle. V letech 1900 – 1910 působil jako baletní mistr a choreograf v Drážďanech (Hofoper), kde také poznal svou další známost, taktéž tanečnici, Aidu Bragliovou, ke svatbě však tentokrát nedošlo. Dva roky strávil ve Varšavě (1910–1912), kde znovu potkal ženu, vdovu po polském tanečníkovi, která se zanedlouho stala jeho druhou manželkou. Jmenovala se Staša Paszkowská. Spolu kvůli Bergrově práci hodně cestovali, v tomto období jezdili především do Londýna, kde Berger nastudoval úspěšnou baletní verzi Bizetovy Carmen. Poté se vrátili do Prahy a Berger se stal opět baletním mistrem a choreografem Národního divadla (1912–1923).
Podobně jako ve svém prvním pražském období tančil i tentokrát hlavní role a hrál ve filmu. Byl oceňován pro svůj temperament a mrštnost a vzhledem k obtížnosti sestavit během válečných let pánský taneční sbor, sám ještě tančil ve svých baletech. Velký úspěch zaznamenala hned po návratu do Prahy jeho inscenace Beethovenova Prométhea po vzoru milánské Scaly, což byl na tuto dobu neobyčejně zdařilý dramaturgický počin, který Berger zpodobnil na scéně s využitím prvků nových směrů výrazového tance a jak se psalo, na jevišti došlo „k pravé básni z ušlechtilých pohybů“. Po vídeňském vzoru potom nastudoval balet Andersen, který měl také velký úspěch.
Po první světové válce již Bergrův styl efektní podívané nebyl žádán a jeho postavení u Národního divadla začalo být nejisté. „Respektovala se jeho profesionální zručnost a jistota, jeho choreografická invence a divadelní cítění, ale nevěřilo se, že by dokázal přijmout nové podněty a přetavit je v nové tvůrčí činy.“ Nastoupily nové umělecké trendy, mezi Bergrem a šéfem činohry Karlem Hugo Hilarem došlo k rozporům. Hilar Bergra považoval za již vysloužilého choreografa. Záhy Bergra vystřídal na postu šéfa baletu Národního divadla Remislav Remislavský a na naší první scéně tak italskou baletní školu nahradila škola ruská. V roce 1922 Berger ještě nastudoval Labutí jezero, o rok později Louskáčka, oba tituly vydržely na repertoáru ještě několik let, to už byla ale před Bergerem jiná pracovní výzva.
V roce 1923 získal angažmá v Metropolitní opeře v New Yorku, kam ho již před dvanácti lety lákal impresário Ledner. Přestože jej budova Opery po architektonické stránce svou nepodobností evropským scénám zklamala a přestože nepřivykl americkému způsobu života, shledával ve svých pamětech tamní život nesmírně zajímavým. Setkal se zde s mnohými slavnými jmény a jeho choreografie v operách sklízely úspěch. V Metropolitní opeře se tehdy hrálo pouze pět měsíců v roce a tak kus této své životní etapy strávil Berger na lodi mezi Evropou a Severní Amerikou. Vzpomínal na ni např. takto: „O zábavu a pohodlí pasažérů je na zámořských lodích postaráno. Denně byly krásné koncerty, výborně se jedlo, hrály se různé hry jako koníčky, nebo se sázelo na vzdálenost, při čemž bylo třeba uhodnout, kolik uzlů urazí loď za den. […] Rád jsem na lodích chodíval na nedělní ranní mši, které se účastnilo veškeré lodní mužstvo i s kapitánem v parádě. Na lodích byly pořádány i různé slavnosti, maškarní zábavy, většinou kvůli dětem a na rozloučenou.“ Takto kočoval do roku 1932, kdy pro nemoc odešel do penze.
V roce 1942 vydal Berger spolu s autorem Ladislavem Hájkem knihu o svém plodném životě pod názvem Paměti Auguatina Bergera. V jeho profesní dráze pokračoval i jeho vnuk Jaroslav Bergr, jenž byl tanečníkem Národního divadla v Praze, také působil v Haagu, byl baletním mistrem a šéfem několika divadel ve Švýcarsku a Německu. Augustin Berger se dožil vysokého věku, zajímal se i nadále o baletní dění a sledoval své žáky. Zemřel 1. června 1945 a je pohřben v Praze na Olšanských hřbitovech. Od roku 2011 jeho rodný dům v na Masarykově náměstí č. 4/6 v Boskovicích díky iniciativě Klubu přátel Boskovic označuje pamětní deska.
Zdroje:
BRODSKÁ, Božena. Dějiny baletu v Čechách a na Moravě. Praha, AMU, 2006.
BRODSKÁ, Božena, VAŠUT, Vladimír. Svět tance a baletu. Praha, AMU, 2004.
GREMLICOVÁ, Dorota. Augustin Berger. Heslo v Českém hudebním slovníku osob a institucí. Centrum hudební lexikografie. Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Vedoucí redaktor Petr Macek. Dostupné z <https://www.ceskyhudebnislovnik.cz/slovnik/index.php?option=com_mdictionary&task=record.record_detail&id=2053>.
HÁJEK, Ladislav. Jak se rodily Paměti A. Bergera. Světozor, roč. 43, č. 1, 8. ledna 1943.
NOVÁK, Ladislav. Stará garda Národního divadla. Praha, Josef R. Vilímek, 1944.
Online archiv Národního divadla Praha.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]