Před 129 lety se narodil švýcarský skladatel Arthur Honegger

Arthur Honegger se narodil švýcarským rodičům v severofrancouzském městě Le Havre 10. března 1892. Již od mládí prokazoval velký hudební talent. V dětství se učil harmonii a hru na housle, od roku 1909 dva roky studoval kompozici na Konzervatoři v Curychu a v letech 1911-1918 své vzdělání dokončil na Pařížské konzervatoři.

Honeggerova kariéra vzkvétala v meziválečném období, kdy vznikla drtivá většina jeho díla. Jako skladatel na sebe poprvé výrazně upozornil v roce 1921 dramatickým žalmem Král David, který vypráví příběh starozákonního krále od dětství až po jeho smrt. Skladba byla původně zkomponována pro stejnojmennou divadelní hru, dodnes však zůstává v repertoáru francouzských sborů jako oratorium.

V roce 1923 Honegger složil své nejčastěji uváděné dílo – orchestrální skladbu inspirovanou parními lokomotivami Pacific 231. Honegger byl po celý život velkým nadšencem pro železnici: „Vždycky jsem vášnivě miloval lokomotivy. Pro mě jsou to živá stvoření a miluji je tak, jako ostatní milují ženy nebo koně.“ Název skladby Pacific 231 byl přímo odvozen od nového typu železničního motoru, který byl na trh uveden v roce 1922. Honegger popsal své skladatelské záměry následovně: „Ve skladbě se nesnažím imitovat zvuky jedoucí lokomotivy, ale přeložit do hudby pocity, které ve mně její jízda vyvolává… Tiché nadechování klidného motoru; namáhavé rozjíždění; postupné zrychlování, kdy se stojící lokomotiva změní na 300 tun ocele jedoucí nocí rychlostí 120 mil za hodinu.“

Ve 20. letech 20. století byl Honegger ve Francii proslulý nejen jako samostatný skladatel, ale také jako člen neformálního uskupení Pařížská šestka (Les Six). Kromě něj Šestku tvořili Geroges Auric, Louis Durey, Darius Milhaud, Francis Poulenc a Germaine Tailleferre. Většina z nich byli přátelé z Pařížské konzervatoře. Jméno „Les Six“ jim bylo přiřknuto francouzským tiskem, který také za jejich společné umělecké rysy považoval rebelii proti hudebními stylu Richarda Wagnera a impresionismu Clauda Debussyho a Maurice Ravela. Většina umělců Pařížské šestky tvrdila, že žádné společné umělecké rysy nemají, přesto však společně v roce 1920 vydali nahrávku L’Album des Six, pro které každý z nich napsal jednu skladbu. V průběhu 20. století se už všichni členové Šestky na žádném projektu nikdy nesešli, ačkoliv jednotliví skladatelé spolupracovali poměrně často a rádi.

V letech 1924-1927 Honegger napsal svojí nejúspěšnější operu Antigona na libreto Jeana Cocteaua. Scény pro premiéru navrhnul Pablo Picasso a kostýmy vytvořila Coco Chanel. Už kvůli hvězdnému produkčnímu týmu tato premiéra vzbudila v Paříži velký rozruch a upevnila Honeggerovo postavení na francouzské hudební scéně. V tomto období se také věnoval filmové hudbě – pravděpodobně nejvýznamnější z této oblasti je jeho hudba k němému filmu Napoléon Abela Ganceho, který je dnes považován za mistrovské dílo ranného francouzského kinematografie.

Propuknutí Druhé světové války a následná okupace Paříže vojsky wehrmachtu v roce 1940 bylo pro Honeggera velkou ranou. Přestože byl švýcarským občanem a mohl tak z okupované Francie kdykoliv vycestovat, zůstal v Paříži po celou dobu války. Jeho chování v tomto období bylo po válce považováno za kontroverzní – ačkoliv nikdy neexistovaly důkazy, že by Honegger s nacisty kolaboroval, a krátce po obsazení Paříže byl dokonce členem odporové skupiny Front National des Musiciens, opakovaně přijal pozvání na festivaly a koncerty organizované Říšským ministerstvem propagandy a nacisté jeho tvorbu za války nijak neomezovali, což bylo veřejnosti v porovnání s mnoha perzekuovanými umělci podezřelé. Když se v osvobozené Francii jeho hudba opět začala hrát v rozhlase, doprovázela ji jízlivá poznámka, že se jedná o dílo švýcarského skladatele.

Během války a po jejím skončení se Honegger začal intenzivněji věnovat symfonické tvorbě. Čtyři z jeho pěti symfonií vznikly po roce 1940. Jeho Symfonie č. 3 „Symphonie Liturgique“ H 153 z roku 1946 byla silně poznamenána válečnou melancholií a depresí. První věta Dies irae svým názvem přímo odkazuje na zádušní mši, díky čemuž si dílo v dobovém tisku vysloužilo srovnání s oceňovanou skladbou Sinfonia da Requiem Bejamina Brittena.

Arthur Honegger se v roce 1926 oženil se svou spolužačkou z Pařížské konzervatoře, pianistkou Andrée Vaurabourg. Jejich manželství bylo značně netradiční – Honegger na sňatek přistoupil pouze pod podmínkou, že jako manželé budou žít odděleně, aby se mohl soustředit na skládání. Manželé žili odděleně až do konce Honeggerova života, s výjimkou dvou let, kdy se Vaurabourg zotavovala po těžké havárii, a skladatelova posledního roku, kdy nebyl schopen se o sebe postarat. Měli spolu jednu dceru, Pascale. Honegger měl také ještě před sňatkem jednoho nemanželského syna Jean-Clauda se zpěvačkou Claire Croiza.

Arthur Honegger zemřel na infarkt 27. listopadu 1955 v Paříži. Přestože byl celý život pouze švýcarským občanem, Francouzská vláda pro něj zařídila státní pohřeb. Ačkoliv téměř celý život strávil ve Francii, na své Švýcarské kořeny byl vždy hrdý a často tam jezdil pořádat premiéry a koncerty svých děl. Ve Švýcarsku zůstal vysoce uznávaným skladatelem, do roku 2017 byl dokonce vyobrazen na dvacetifrankové bankovce.