Marie Gourdain: Umění je pro mě nezbytné

Ikarus je experiment dvou festivalů zapojených do evropského projektu Be SpectACTive, Tance Praha a Divadelné Nitry. Spočíval v oslovení teenagerů z obou zemí k participaci na vzniku nového open-air díla, jehož téma vymyslí spolu s umělci zapojenými do projektu. Premiéra měla být v září, ale kvůli neutěšené pandemické situaci se zkoušení muselo přesunout do online světa. Na projektu participují tanečník a choreograf Jaro Viňarský a hudebník Václav Kalivoda. A my se snažíme poodhalit trochu proces tvorby.

Jací jsou mladí interpreti, se kterými jste pracovali? Překvapili vás něčím?
Mladí interpreti jsou úžasní, mají rozum, zvědavost, představivost, energii, reaktivitu, mne překvapují neustále! Mají doopravdy hluboký názor na společnost. Navíc v těžké situaci způsobené pandemií se ukazovali stále přítomni, nevzdávají se, chtějí vydržet, jsou stále zapojení v projektu, jejich vytrvalost je obdivuhodná.

Jak bude projekt přenositelný na další skupiny? Znamená to vždy nový tvůrčí tým, nový pohybový výzkum, nebo se bude „dědit“ choreografie?
Znamená to vždy novou skupinu mládeže, ale stejný tvůrčí dospělý tým (já, Jaro Viňarský, Václav Kalivoda) a ano, budou dědit elementy z chorografie, nebo spíš pravidla hry, pravidla fungovaní představeni, a budou u toho tvořit svoje pohyby, svoje způsob, jak si s tím hrát (ve smyslu hrát jako stolní hru, ale ve velkém měřítku a v pohybu). Aspoň takový je cíl.

Kdy a v jaké podobě uvidíme výsledek? Dá-li to v dnešní době vůbec předvídat…
Výsledek bude k vidění ve formě premiéry venkovního představeni v Praze 26. září a v Nitře 2. října 2021, aspoň doufáme!!!

Kdy jste se naposledy viděli naživo? Proběhly nějaké plánované rezidence?
Všichni dohromady jsme se viděli naposledy na rezidenci v Nitře minulý srpen, pak s pražskou skupinou jsme se potkali naposledy na pár hodin v prosinci. Ale práce pokračovala a pokračuje on-line, všichni spolu mluvíme přes Zoom aspoň jednou za dva až tři měsíce a upřímně doufáme, že budeme moci pokračovat v červnu a v červenci naživo.

Proč jste si vybrali zkoumat téma svobody přes báji právě o Ikarovi?
Témata svobody se vybrali naši «teenageři». Viděli to tak, že v jejich věku už má rodina, společnost, škola od nich různá očekávaní, že musí hodně rychle reagovat na různé společenské tlaky: jaký být, jak vypadat, co dělat… Ale oni by raději chtěli najít, zjistit, jaká je jejich osobní cesta, poznat své osobnosti a cítit svobodu být sami sebou.

Přitom ale vědí, že to není jednoduché, že rámcové hranice kolem nich nejsou vystavěné zbytečně, že ale aspoň občas je to tak z bezpečnostních důvodů: vzít na sebe riziko má dvě strany, možnost úspěchu, ale i riziko pádu, ztráty, zklamání… Jsou si už hodně vědomi toho, že cesta není bez překážky.

Spojení s bájí jsem potom nabídla. Potřebovali jsme konkrétnější bod, o který se opírat, ale zároveň takový, aby rezonoval s jejich nápady. Pak můžeme báji volně interpretovat.

Téma svobody vnímám přímo v konceptu projektu, v tom, že účastníci nebyli postavení před hotovou věc a měli možnost participovat i na výběru lektorů. Jak se k takovým věcem staví, jsou „připraveni“ na rozhodování?
Ano, to je úplně základní koncept evropského programu Be SpectACTive, a tak také projekt nastavili sami organizátoři, Tanec Praha a Divadelná Nitra. Nejdříve dali dohromady dvě skupiny dětí/mládeže a dali jim moc a odpovědnost vybrat téma i vybrat si mezi umělci ty, se kterými by chtěli v rámci projektu pracovat. Takže od samého začátku debatují, přemýšlejí a rozhodují.

Jak by měl podle tebe vypadat „nový normál“? To sousloví jsi použila v dokumentu a nejsi zdaleka jediná, kdo uvažuje o tom, jaký svět bude po pandemii…
Tady se vrátím k předchozí otázce ohledně báje o Ikarovi…. Nedávno jsem poprosila naši skupinu mládeže, aby v rámci úkolů, které jim posílám během období lockdownu, vymysleli jiný konec této báje… Jak by se Ikarus mohl během pádu zachytit, co by se mohlo stát, aby se neutopil?

Potřebujeme mytologii a potřebujeme se opírat o dlouhodobou moudrost, ale nová realita je ta, kterou budeme muset vymyslet my. Je to o tom, co si vybereme, že chceme změnit. Nová realita bude tam, kde se rozhodneme umístit naše hodnoty, do čeho je vložíme – a nemusí to být nutně tam, kde je vidíme teď. Nebo alespoň doufám…

Téma přeměny, proměny nás vede neomylně k dalšímu projektu, kterým je inscenace Mu—Tation. Záznam zkoušky, která byla divadlem Ponec prezentovaná jako generální, proběhl na našich počítačových obrazovkách přes Vimeo v prosinci a má otázka, kterou otevírám druhý blok rozhovoru, je nyní jasná:

Změnilo se ještě něco na tomto představení? Nebo se změní? Měli jste možnost se v posledních měsících setkat?
Od prosince jsme se bohužel nemohli setkat naživo, budeme tedy na představení dál pracovat a zkoušet v záři a v říjnu. Živá premiéra by se měla uskutečnit v divadle Ponec 11. října. Je to hodně velká pauza, ale nedalo se to organizovat jinak. Aktuálně se projekt mění ve způsobu, jak se na něj dívám já. Změní se, protože mám čas na odstup a na konzultování jeho dramaturgie.

Právě: Po roce krize zní ještě naléhavěji potřeba nebo volání po tom „jak žít jinak“. Jak změnila roční pandemie tvůj život, žiješ jinak? Tvoříš jinak? Myslíš, že se dokážeš víc připravit na změny, nebo to není možné?
Ten rok mě úplně zmátl. A to je dobré i špatné zároveň. Nevím, jestli jsem ještě připravena žít jinak, naopak vnitřně pořad bojuji s nadějí, že se vrátí všechno tak, jak to bylo předtím. Jsem pořád v šoku, a čím déle ta situace trvá, tím déle mě to i překvapuje. Ale ano, teď žiju jinak… Protože nemám na výběr. Otázka ale stále je, jak se k tomu postavit ještě jinak, nejenom fatalisticky. Ještě nevím, jestli tvořím jinak, ale určíte na mě ta zkušenost bude mít velký vliv.

V případě inscenace Mu—Tation vykrystalizoval snad ještě víc než v tvých předchozích projektech vztah scénografie, hudby a světla. Jaké je jejich postavení, úkol? Mění se jejich důležitost v tvé tvorbě?
Jak už jsem psala předtím, mám pocit, že máme u Mu—Tation ještě spoustu práce před sebou, chtěla bych jít ještě hlouběji! Ale, ano, myslím si, že dlouhodobá práce se světelnou designérkou Zuzanu Režnou je vidět a cítit. Uvědomuji si víc a víc pokaždé, co je divadelní obraz, pohybový, taneční… A co je potřeba, aby ty obrazy byly smysluplné, ale zároveň nepopisné, spíš abstraktní, poetické. Je to balancování na tenké hraně. Proto mne hodně zajímá světlo a hudba, protože mají důležité místo ve vrstvení smyslů, signálů, pocitů, které skládáme/komponujeme dohromady. Nehledám recept, jak něco udělat, spíš beru novou tvorbu jako nový pokus, nové cvičeni, nový výzkum, nové riziko, jak jednotlivé komponenty spolu k sobě připojit.

A jak fungovala spolupráce s hudbou a světelným designem právě tady? Kdy se do ní kdo zapojil, v jaké fázi a čím se řídil?
Světlo a hudbu jsme zapojili docela brzo. Se Zuzkou Režnou máme zvyk udělat vedle zkoušek „světelní laboratoř“, dáme si 4–5 dní jenom my dvě v divadle, nebo kde se dá najít trochu techniky, podíváme se na taneční materiál, scénografii a hledáme… Potom se Zuzka připojila na zkoušky. Hodně často zkoušíme najít na zkoušky místa, kde máme přístup i k technice, abychom právě mohli pracovat se světlem hodně brzo.

Co se týče hudby, Sára Vondrášková (Never Sol) chodí na co nejvíce zkoušek a hraje s námi, improvizuje… Potom se o tom bavíme a hledáme, jak kompozici posouvat.

Uvažuješ o symbolice barev, nebo je jejich užití intuitivní?
Ano i ne. Myslím si, že symboliku barev někde pořád v sobě mám, studovala jsem výtvarné umění a dějiny umění, takže to nosím s sebou… S kostymérkou a scénografkou, které se mnou pracují, nebo se světelnou designérkou děláme různé pokusy s barvami, než si zvolíme cestu… Ale zároveň pracuji také intuitivně a hledám, co pro mě kompozičně a emočně funguje.

Když se vrátím k roku stráveném v pandemické době, vynesl třeba na světlo něco, o čem jsi nevěděla, že v sobě máš? Měla jsi někdy pochybnosti o své práci, o jejím smyslu?
Hahaha, ano, objevila jsme hodně temné stránky! Zároveň mám pocit, že mi pandemie ukázala dost ostře, jaksi bez objížďky, co už bylo dříve přítomné, ale na co jsem se nechtěla tak upřímně podívat. Jak ve společnosti, ve světě, v Evropě, tak osobně a v práci. Co je pevné, je! Drží! Co není, zmizí…

Pochybnosti jsem měla a pořád je mám, o naší profesi, o místě kultury ve společnosti, ale zároveň se mi potvrdilo, že nechci dělat nic jiného, než co dělám za práci teď, a umění je práce. Mam ho strašně ráda, a naopak chci z toho všeho vytěžit ještě mnohem víc… Ale ano, ukázalo se mi, že schopnost se adaptovat je nejdůležitější. Nevzdat se cíle, ale akceptovat změnu, změnit cestu, tvar, způsob… Být více v přítomnosti… A změnit rytmus! Být více trpělivá, ale také být klidnější se sebou samotnou! Není to vůbec jednoduché!

Uvažuješ někdy o tom, v čem by mohlo umění dnes pomoci lidem?
Ano, nebláznit se! Teď, když nemáme k umění přístup, si ještě víc uvědomuji, jak je důležité! Vidím, cítím umění jako možnost, jak se postavit ke světu. Vede nás k přemýšlení, vzbuzuje pochybnosti, nejasnosti, ale také nás propojuje. Pro mě je nezbytné!

Máš teď v hlavě nějaké další tvůrčí plány?
Ano, připravuji s Felixem Baumannem nový autorský projekt Seismic. Plánujeme premiéra ke konci roku 2022 v divadle Ponec, a ráda bych zde také sdílela open call k naší Laboratoři ve Studiu ALTA v červenci 2021: https://www.altart.cz/workshp/moving-material/

Děkuji za rozhovor a přeji, aby tobě i ostatním už umělecké plány vycházely.
LK

Marie Gourdain je choreografka, scénografka a výtvarnice původem z Paříže, která žije od roku 2010 v Praze. Od roku 2015 je členkou kolektivu tYhle, který se věnuje fyzickému divadlu a tanci. (přečtěte si více…)