Na kus virtuální řeči s Ondřejem Brouskem

Pokračovatel hereckého pokolení rodiny Brousků hýří talentem napříč uměleckými obory. Filmové a divadelní prostředí tedy Ondřeji Brouskovi nenabízí pouze herecké vyžití, ale dává mu prostor také k rozvoji a uplatnění potenciálu hudebního skladatele a interpreta. Jeho multižánrový záběr dal vzniknout řadě muzikálů, filmových a televizních projektů i klasických koncertních skladeb. Přehlédnout nelze ani Ondřejovy výborné instrumentální dovednosti, kterých využívá pro různé hudební účely, mimo jiné i v kapele Monkey Business. Jelikož patří mezi zástupce mladší generace našich úspěšných filmových skladatelů, není překvapením, že další cesta v sérii hudebně-filmových rozhovorů vedla právě k němu.

Jaké atributy musí mít filmová kompozice, aby vám přivodila husí kůži?
Jako jakákoliv jiná hudba musí i ta filmová mít náladu. U filmu je nesouměřitelně zvýhodněna obrazem – to spojení je nejdůležitějším prvkem. Naposledy jsem měl překvapivě „husinu“ u Návratu Jediho (Star Wars: Epizoda VI) v momentě, kdy umírá Darth Vader (v tu chvíli už spíše Anakin Skywalker – otec). John Williams použil slavný motiv z Imperial Marche, který slyšíme vždy, když se objeví zlo, nepřátelé našich hrdinů. V téhle scéně je ovšem zahrán velmi tklivě harfou a získává tak naprosto jiný význam. Je to tečka za životem právě poznaného rodiče. Síla nás provázej!

Nepochybuji, že máte velký přehled o domácí i zahraniční filmové produkci. Existují nějaké filmové žánry nebo národní kinematografie, které máte ve zvláštní oblibě?
Navždy budu obdivovat filmy Chaplina (pokud to vezmeme od počátku), Kubricka a Formana. Nadžánrová umělecká díla nestárnoucí. Těch Velkých v kinematografii je mnoho a vyjmenovat lze třeba dvacet zásadních, ale knih o dobrých filmech už bylo vydáno mnoho. Podívejte se do nich! Zvláštní atmosféru umí do každého snímku vytvořit Thomas Newman nebo i Hans Zimmer, moderní ikona udávající směr, přesto však velmi přemýšlivý skladatel.

Je těžké se v českém prostředí prosadit coby skladatel, ať už filmový, muzikálový nebo koncertní?
Buď máte kontakty, nebo štěstí. Často s tím talent nemá co dělat. Myslím, že po Čechách běhá spousta nadaných, jen je ještě třeba není vidět. Na druhou stranu, každý, kdo má dneska počítač s hudebním programem, si na svoje stránky napíše: skladatel všech žánrů, filmová hudba, reklamní hudba, symfonická hudba atd. To vůbec nic neznamená. Můžu si do portfolia napsat: daňový poradce, v případě potřeby i údržba trávníku. Teprve to, jak potom práci provedu, je pravý ukazatel.

Skladatel píšící pro film nebo televizi se jistě musí vypořádávat s určitou vizí režiséra a dalších zainteresovaných osob. Jste spíš ten typ skladatele, který se snaží vyhovět, nebo kráčíte svou cestou i za cenu případného obhajování svého stanoviska?
Režisér by měl mít hlavní slovo. Ten ovšem někdy ne úplně přesně dokáže vysvětlit, co by potřeboval. Od toho je skladatel (znalý hudebního vyjadřování), který je schopen tu abstraktní vizi zhmotnit.

Měl jsem víceméně štěstí na režiséry, kteří ten pocit nechali z velké části na mně. Ctít scénu, situaci a náladu – to je můj rámec. V něm jsou ovšem další stovky možností. Někdy zase výtečně funguje jasný protiklad k obrázku. A někdy jsem úplně mimo a do scény se použije hudba komponovaná k jinému místu ve filmu. Nebo hudba nehraje, to je vůbec nejlepší řešení, pokud to scéna unese a nepotřebuje zbytečně podmalovávat a rušit pizzicaty nebo vířením bubnu…

Pomáhají vám zkušenosti z oblasti režie v lepším uchopení nebo porozumění díla jako celku, když pak máte přispět autorskou hudbou jako jednou z jeho složek?
I v režii se člověk inspiruje vzory, které má hluboko uložené a kterých se chce aspoň prstem dotknout. V umění platí systém návaznosti, inspirace jinými, za to se nikdo nemusí stydět. Ovšem jen praví umělci, většinou s nějakou větší či menší poruchou, mohou vytvořit něco dosud neviděného, neslyšeného. Pro okolní svět je to ale velmi „nepohodlné“, pouštět se do chápání něčeho neznámého. Hodnotu díla to jistě nijak nesnižuje a obvykle se to projeví až po čase. V okamžiku, kdy někdo další začíná navazovat.

Mnoho autorů přiznává, že se v procesu vytváření hudby nenechává rozptylovat ani inspirovat poslechem hudby, a to jakékoli. Že se zkrátka soustředí jen na daný úkol. Jste jedním z nich, nebo se rád takzvaně dostáváte do nálady určitého žánru, ve kterém hodláte psát?
Pokud nejste frontman countrybandu a chtějí po vás hudbu do Obchodníka s deštěm, v podstatě do amerického folklóru, pár country písní si snad poslechnete. I do tohoto žánru jsem se díky Obchodníkovi zamiloval. Je v něm hodně odpadu, ale to je všude.

Často dělám na více věcech najednou a čas mi ten luxus soustředit se jen na jedno dílo prostě neumožňuje. Žiju v hudbě v podstatě neustále a chvil na opravdu soustředěnou, ničím nerušenou práci je bohužel čím dál méně. Přemýšlím o sobeckém přístupu velkých skladatelů, o Mahlerově zahradním domku, kde nesmí být vyrušován. „Mám rukopis, drahá má, ujmi se přepisu, holubičko“. Takhle dnes nemůžete v rodině fungovat, byl byste upřímně nenáviděn.

Míváte jasnou představu o podobě hudby už při prvním zhlédnutí filmu, případně přečtení synopse, nebo to bývá proces zrání a třeba i experimentování?
Čím jsem starší, tím více času věnuji přemýšlení. Ta mladistvá rozhodnost, často neuvážená, mě opouští. Některé momenty jsou jasné od začátku a vím přesně, jak na to. Pokud však nechci zlenivět a ustrnout, je třeba nahlížet na věc ze všech možných úhlů. Šuplíky se hodí až potud, procházejí-li vám. Když nemáte černé svědomí sami před sebou, využívejte je dle libosti. Stačí si poslechnout několik soundtracků zesnulého Jamese Hornera a uslyšíte velmi podobné triky s melodikou, instrumentací, gradací a efekty. Přesto ho mám velmi rád a obdivuji jeho kvantum práce ve filmové hudbě. Pro mě je právě proces zrání příjemným dobrodružstvím.

Spolu se svým profesním kolegou Ondřejem Brzobohatým prý budete spolupracovat na animované pohádce Pyšná princezna. S prací v týmu máte jistě mnohé zkušeností, nejen z kapely Monkey Business. Jak ale probíhá taková tandemová tvorba v oblasti filmové hudby?
To ještě uvidíme, ale známe se natolik dobře, že se ničeho neobávám. Naše vzájemná úctai uvědomování si chyb nebo nedostatků toho druhého nám umožňuje pracovat bez předsudků a touze po předvádění. Není třeba soupeřit a něco si dokazovat.

U animovaného filmu to bude běh na dlouhou trať a jsme teprve na startovní čáře, nicméně se oba hodně těšíme, už jen z toho faktu, že jsme v tom spolu.Chtěli bychom přizvat jednoho renomovaného zvukaře z Hollywoodu na mix hudby, abychom se něčemu přiučili a zjistili, jak se to vlastně dělá. Pak už nás tu nikdo neuvidí. Jen občas na červeném koberci v Karlových Varech (na který jsem dosud nevstoupil).

V současné době vidíme na programech divadel spoustu muzikálových titulů, které si berou inspiraci z původně operních nebo filmových příběhů. Když máte za úkol složit hudbu k takovému námětu, vyberme namátkou muzikál Adéla ještě nevečeřela, navazujete na určité zažité hudební struktury, které mají diváci s námětem spojeny, nebo hledáte záměrně nové řešení?
Muzikál, alespoň ten dobrý, má vždycky nějaká pravidla. Ať už hudební, dramaturgická nebo interpretační. Mnoho z nich se tu nedodržuje, nerespektuje nebo se o nich prostě neví. Tradice tohoto navýsost vytříbeného žánru tu schází. Na revuální stavbu her V+W si mladší generace nevzpomínají, navazující Semafor má dodnes svoji tvář a svého diváka a to, co se začalo vyvíjet na počátku 90. let, se postupem času dostalo na kolej, po které si vesele uhání vláček plný známých tváří, které diváci vždy rádi uvidí pěkně pohromadě.

Nemůžu bohužel jmenovat jediný český muzikál, který mi nějak přirostl k srdci. A bylo jich už opravdu hodně. Spousta lidí na nich skutečně dře, s poctivostí i respektem, s mým vkusem se ale míjejí. Dílčí části lze obdivovat, z celku však vždycky něco čouhá.

Divácká obec muzikálových představení je věru veliká a nemůžu si dovolit je jakkoliv soudit. Když jsem si ale přečetl jistý příspěvek, v komentářích u dnes již „hitového“ muzikálu Divotvorný Hrnec (první americký muzikál v Praze, 1948), stálo v něm: „…jen škoda, že tam není více zapamatovatelných melodií.“ Začal jsem pociťovat jistou nedůvěru v diváka. Jde do divadla proto, aby si něco po skončení pohvizdoval? Nebo si představuje, že je rádiovým dramaturgem a určuje „hitovost“ písní?

Adéla ještě nevečeřela je skvělý film s kvalitní hudbou Luboše Fišera. Až na předepsanou ukolébavku je ale divadelní verze hudebně rozdílná. Nebudu zde vypisovat slavné autory muzikálů, u kterých jsme se inspirovali, jen podotknu, že je jich mnoho. Když máte ještě scénář od Macourka, vlastně je vyhráno už tak. Udělat muzikál z čehokoliv však přesto není snadný úkol.

Ve svém domovském Divadle na Vinohradech jste ztvárnil mimo jiné postavu W. A. Mozarta v původní divadelní hře Amadeus Petera Shaffera. Jak náročný to byl úkol z pohledu herecké i hudební přípravy?
Některé inscenace nad sebou mívají nějakou šťastnou hvězdu. Podobně je to s rolemi.Zrovna v Amadeovi mi přišlo vše tak nesmírně blízké, důvěrně známé. O premiéře jsem měl zvláštní pocit, jako bychom vůbec nezkoušeli, jako by se to prostě stalo. Vždycky mi byl blízký Mozartův klavírní styl, ale pravdou je, že se to bez cvičení nedalo obejít.S herectvím šla hudba ruku v ruce docela přirozeně. Hladké splynutí obou oborů.

V souvislosti s výrazným hudebním přesahem děl mě napadá otázka, jak se coby zkušený instrumentalista díváte na takové filmy a inscenace, ať už historicky věrné nebo stylizované, v nichž herecká akce nebývá vždy věrohodná z hlediska techniky a synchronizace nástrojové hry s předtočeným hudebním podkladem?
Někdy to vyloženě ruší, leckdy to připomíná povedenou parodii. Ono vytvořit dokonalý synchron ve střižně je i dnes stále náročné. Je vždy výhodou, pokud má režisér i střihač nějakouvlastní hudební zkušenost. Jako herec musím říct, že když bych stál před nabídkou zahrátna housle, asi bych hodně dřel. Ale strašně by se mi nechtělo! Dubléra u klavíru přece jenomnarafičíte snáze než houslistu. Tam je ten obličej přímo u nástroje. A herec předstírá, že naněj umí a nevěrohodně předstírá zanícenost!                                                                                                                                

Dokážu si představit, že Vás kolemjdoucí zastavují kvůli autogramu, i když dnes spíš kvůli „selfie“. Jak byste ale zareagoval, kdyby vás zastavil nějaký mladší kolega-tvůrce s žádostí, abyste byl jeho skladatelským mentorem? Zkušeností jste už přeci jen nasbíral dost.
Skladba se do důsledku naučit nedá. Kdybych měl nějakého učitele skladby já, na všechny ty tvůrčí překážky bych nenarážel, zbytečně neobjevoval dávno objevené a šlo by mi všechno zřejmě rychleji. Už přes dvacet let se spoléhám jen sám na sebe a je to někdy dost vysilující. Právě od toho je tu mentor, který vás umí správně nasměrovat, poradit a upozornit na chyby, přehmaty a zbytečnosti.

Bojím se, že bych jako učitel prosazoval svůj vkus na úkor žáka. Rád bych mu pomohl s praktickými řešeními kompozice, instrumentace, a předal něco, co jsem za ta léta v praxi pochytil. Na přesnou a důslednou pedagogiku je však taky zapotřebí talentu, trpělivosti a pružnosti. Jen, aby člověk zbytečně nedělal blbosti, jen kvůli vlastnímu zadostiučinění!