Richard Ševčík: McMurphy, Basil a příběh Srdce, který se smutkem přináší naději

Inscenace je koprodukčním představením DJKT a Agentury Srdce, premiéra na Nové scéně v Divadle J. K. Tyla v Plzni se uskuteční 5. března 2022. Vytvořit taneční drama o transplantaci srdce bylo skutečnou výzvou. Richard Ševčík hovoří o tématu a jeho ztvárnění sugestivně, s neuvěřitelným zápalem. Přitom s pokorou nad tímto zázrakem medicíny a také nad dvěma stránkami života, které jsou stále přítomné – bolest i radost, ztráta a naděje. Vždyť srdce daruje ten, kdo už nemůže sám dál žít. Hovoří o tom, jak se stále ptal a ptal, aby získal o všem co nejvíc informací, jak pronikal do tohoto světa. Ale ať mluví o čemkoliv – o svých nových rolích a o svých plánech, čiší z jeho slov nezdolný optimismus.

Tato sezóna je plná výzev – dvě tak odlišná díla pro vás jako tanečníka a třetí – unikátní projekt Srdce, inscenace, která je vaším dílem a také v ní tančíte. Na začátku rozhovoru se ale vraťme na její začátek – představení Vyhoďme ho z kola ven plní od září zcela spolehlivě Malou scénu DJKT. Zastavme se u McMurphyno. Byl to pro vás jistě příjemný vstup do tak napínavé sezony…
To ano! Hrozně moc se na tu inscenaci vždycky těším. Dustin Klein je vynikající choreograf, spolupráce s ním je geniální. Neuvěřitelně příjemná a obohacující. Pracoval jsem s ním na téhle inscenaci i jako jeho asistent a bylo to úžasné.

Inscenace začíná v tichu a tančíte na zvuky. To není obvyklé!
Není a musím říci, že pro mě bylo neuvěřitelně těžké zapamatovat si choreografii na zvuky. Když není hudby, nic vás nevede. Proto to bylo obtížné. Ale stálo a stojí to za to!

Počítáte?
Ne, postupně si na zvuky a ruchy zvyknete a všechno už začne být přirozené. Ale ze začátku to komplikované bylo. Ve zvucích a následně v elektroakustické hudbě je to, co Dustin chce, ale není snadné si to uvědomit.

Pustil jste si před začátkem zkoušek Formanův film?
Ne. Ačkoliv Dustin nám ho pustil, chtěl, abychom se podívali. Samozřejmě film znám, ale hrozně dlouho jsem ho neviděl a byl jsem rád. Nerad někoho kopíruji, nechtěl jsem napodobovat Jacka Nicholsona, chtěl jsem být sám za sebe. Vyšel jsem až z požadavků Dustina Kleina. A tak jsme na roli pracovali – řekl jsem mu: já budu tančit a ty si mě ubírej a tvoř! A tak jsem díky jeho přístupu našel sám sebe.

Co vám přinesl McMurphy jako tanečníkovi a co jako choreografovi?
McMurphy je neuvěřitelná role! Člověk může mít jakoukoliv náladu, ale máme Vyhoďme ho z kola ven, a já se u toho pokaždé vyřádím, všechno ze mě spadne. Tančím ji hrozně rád. Jsem modernista, sedlo mi to. Jako tanečníkovi mi dala tahle role obrovskou volnost pohybu, v ničem jsem nebyl nikdy svázaný. Dustin vycházel z nás. Dostal jsem od něj připomínku: hraj pokaždé jinak.

A skutečně je tedy v reprízách McMurphy vždy trošku jiný?
Ano, je to pokaždé něčím trošku odlišné. Záleží na situaci a na tom, jak se cítím. Někdy je McMurphy víc komediální, někdy vážnější.

Inspiroval vás Dustin Klein jako choreografa?
Určitě. Jsem za spolupráci s ním nesmírně vděčný. Jeho choreografie je nadčasová. Má jiný pohybový rejstřík, který mě fascinuje stejně jako jeho minimalismus. Má své režijní postupy. Například způsob, jakým ztvárňuje zdánlivé drobnosti. Vezměte si třeba scénu s kouřením. Chce, aby každý kouřil jinak, každý proto drží cigáro v ruce jiným způsobem. Také po nás chce a dokáže to přesně vysvětlit, abychom hráli očima. Jsou to detaily, které pak celé představení oživují, proto je přirozené a uvěřitelné. Dokáže každou drobnost perfektně a jasně vysvětlit, navíc sám výborně tančí, všechno je schopen přesně předvést. Síla jeho představení je v celku a v tom, jak do sebe všechno zapadá. Když vypadne jeden člověk, byť jen na moment, okamžitě to poznáte. Stačí jedno zaváhání a celé představení padá dolů. Je jedno, jak velká ta role je. Každá role má svůj styl a nemůže selhat ani v drobnosti. Na květen připravuje Dustin Klein opět na Malou scénu inscenaci Ferdinand a Filipína, příběh zakázané lásky Ferdinanda II. Tyrolského a Filipíny Welserové, už teď se na další spolupráci s ním těším.

Na Malé scéně jste publiku velmi blízko. Teď už hodně dlouho vidíte diváky jen pod rouškou. Jak velká je to komunikační bariéra mezi umělcem a divákem, když lidem nevidíte pořádně do tváře?
Bez roušek jsme viděli i pousmání a mohli podle toho reagovat. Teď v rouškách už tohle nepoznáte. Vlastně musíte doufat, že představení funguje tak, jak si přejete.

Říkal jste, že jste modernista, ale od konzervatoře jste si přál tančit Basila v Donu Quijotovi. Za Spartaka jste dostal Thálii. Jak se to slučuje?
Když říkám, že jsem spíš modernista, neznamená to, že bych klasiku neměl rád. Klasický tanec jako takový miluju. Vycházím z klasiky – výborný ´klasikář´ je i výborný modernista, musí to tak být. Roli Basila jsem miloval opravdu od školy. Fascinoval mě jako postava, spolu se Spartakem je to jedna z technicky nejobtížnějších rolí, nejtěžší věci tu přicházejí na konec. Ve Spartakovi je jedno z nejnáročnějších pas de deux ke konci a v Quijotovi je vlastně úplně na konci. Je tam hromada variací a dalších pas de deux. Basil není o jednom člověku, je o partneřině, jsou tam tak těžké věci, že musí na sto procent fungovat oba partneři. Mám rád takové klasické role, jako je Basil. Z těch, které máme teď na repertoáru, mu je podobný Birbanto v Korzárovi, toho mám taky moc rád. Je to styl, který mi sedí. Spartakus patří k rolím klasického tanečního repertoáru, která mi byla vždycky blízká, a tím, že jsem za něj dostal Thálii, je pro mě samozřejmě mimořádný. Ale do rolí princů jsem se nikdy netlačil.

Které role z těch klasických kromě Basila, Birbanta a Spartaka jsou vašimi oblíbenými klasickými? Máte se svojí ženou Kateřinou, tři děti – šestiletého Rosťu, který už s vámi bude účinkovat v Srdci, a tříleté holčičky dvojčata. Děti by mohly chtít vidět tatínka na jevišti jako prince. Nebo ne?
Vlastně existuje princovská role, kterou jsem si chtěl vždycky zatančit – Louskáček! Je to charakter, který nemusí vypadat zrovna jako princátko. Zatím na něj nedošlo. Ale třeba se k němu ještě někdy dostanu, to bych si opravdu přál.

Vraťme se ještě k té moderně – za Zvoníka od matky boží jste tu Thálii také málem dostal, získal jste přímou nominaci. Jaké jsou další ´top´ modernistické role?
To byla fantastická role! Famózní role byl taky Freddie – toho můžete tančit pětkrát za den a je vám to jedno! Ani jsme se s tou inscenací pořádně nerozloučili. Oficiální derniéra se nekonala a dost mě to mrzí… Výborný byl Řehoř v Kafkově Proměně, Don José v moderní Carmen. Těch rolí byla spousta…

Vaše vlastní inscenace oscilují mezi klasikou a modernou. Sen noci svatojánské byl neoklasický, v dalších jste kombinoval klasiku i modernu – Obraz Doriana Graye, Oliver Twist…
Někdy jde o to, co si přeje divadlo – to byl případ Snu, kterého chtěli v neoklasice. Sám o sobě jsem chtěl především, aby se lidé bavili, aby na to představení mohla přijít celá rodina. V Obrazu Doriana Graye, který už pro děti opravdu nebyl, jsem kombinoval modernu a klasiku jako odlišnost a kontrast dvou světů. Oliver Twist, ten byl modernější, ale také jsem tam nechal dva neoklasické duety, které charakterizovaly svět bohatého manželského páru. Rád kombinuji styly tance, je to zajímavější.

Nelákají vás teď víc než dřív pohádkové příběhy? Máte doma tři děti, víte, jak je zaujmout, co by se jim líbilo, jaká poetika je dětem blízká.
Lákají! I když dobře vím, že pro děti se tvoří nejhůře. Dítě je nejpřísnější kritik! V šuplíku mám zpracovanou například Ronju, dceru loupežníka na Vivaldiho hudbu. A kromě toho, že hlavní role jsou dětské, jako v Oliverovi Twistovi, bylo by tam ještě plno dalších dětských rolí! Myslel jsem při koncepci Ronji i na baletní školičku, je v ní plno šikovných dětí, které by tu měly role. Nápadů na pohádky mám ještě řadu. Nebojím se ničeho – když mě něco zaujme, velmi rád to vytvořím. A většinou do toho chci dát ještě něco svého.

Věřím, že se nebojíte ničeho! Jinak byste se nemohl pustit do Srdce! Udělat balet o transplantaci takového orgánu, to je výzva skutečně mimořádná. Jak na takový odvážný projekt došlo?
Srdce je projekt, který tvoříme skoro dva roky. Libreto je autorské dílo MUDr. Milany Pokorné, anestezioložky. Její manžel Jiří Pokorný je mistrem republiky z roku 1976 v tancích na ledě, navíc náš olympionik z Innsbrucku z téhož roku. Dnes je manažerem celého projektu. Na Milanině libretu mě zaujal příběh a chytla mě muzika Honzy Rejenta a Pavla Lochmana, i když to byly jen krátké ukázky. S Milanou jsme si pak o všem hodně povídali, abych získal co nejvíc informací. Prakticky rok jsme byli v permanentním kontaktu. Upravovali jsme libreto, vznikala hudba. Původně jsem nechtěl tvořit inscenaci sám, není totiž snadné dělat inscenaci někoho, koho osobně znáte. Navíc mi Milana řekla: Ty jsi ideální Sebastian a chtěla, abych roli tančil. Nakonec celou inscenaci sám dělám – choreografii a režii, vytvořil jsme tým lidí, se kterými jsme inscenaci mohli připravovat. Představení tvoří 14 tanečníků, scénu a kostýmy navrhl Marek Cpin. Jsem šťastný, že Divadlo J. K. Tyla přijalo tento projekt pod svá křídla a vznikl tak koprodukční projekt. Moc jim za to děkuji.

Můžeme před premiérou přiblížit vlastní příběh?
Určitě. Je to příběh hrozně smutný, ale přitom vítězný. Je vlastně jednoduchý, ale silný a nadčasový. Celá inscenace je o transplantaci srdce, o její podstatě. Někdo zemře a jiný žije. Člověk po tragické nehodě se dostává do klinické smrti, ale jeho srdce bije dál. A venku je někdo jiný, kdo na transplantaci srdce čeká. Smrt jednoho zachrání život druhého. A transplantace může vyjít, ale nemusí. Tělo nemusí přijmout srdce od dárce, a pak zemřou oba pacienti. Nebo tělo cizí srdce přijme, a jsme svědky velkého zázraku medicíny! O tom všem je naše představení. O dárci a o příjemci. Základem libreta je skutečná událost, kterou Milana Pokorná zažila.

Kolik jste toho musel pro toto představení nastudovat?
Původně jsem měl být přítomen i na sále při operaci, ale kvůli covidu z toho sešlo. Z lékařského hlediska jsem konzultoval vše s autorkou Milanou Pokornou, která byla v úzkém kontaktu s profesorem MUDr. Janem Pirkem, DrSc. z IKEMu a doc. MUDr. Evou Pokornou. S oběma jsme všechno konzultovali, potřeboval jsem znát všechny detaily. Hodně a dlouho jsem se Milany ptal na spoustu věcí. Jsem jí vděčný, že mi ochotně odpovídala a že mi vycházela vstříc.

Jak jste tanečně vyjádřil transplantaci srdce?
Tady mě hodně pomohla právě spolupráce s Dustinem Kleinem a jeho minimalismus. Scéna transplantace není dlouhá. Lékaři při operaci musí být autentičtí, tančit nemůžou. Aby byla scéna důvěryhodná a uvěřitelná, musí být přesná v každém detailu – přesné pohyby lékařů, jejich chování, způsob práce. Víc bych teď nerad prozrazoval.

Hovořili jsme o vašich choreografiích a o klasice a moderně. Jak jste pojal Srdce?
Je to balet moderní, nadčasový a minimalistický.

Zkusme na závěr přece jen shrnout podstatu celé inscenace Srdce. I když je před premiérou a nechcete prozrazovat podrobnosti…
Silný a konkrétní příběh je výpovědí o velkém zázraku transplantací srdce. O naději na život. Jak jsem řekl na začátku – je to příběh, který je smutný, ale který přináší naději.

***

Richard Ševčík absolvoval v roce 2005 Taneční konzervatoř Evy Jaczovej, během studií absolvoval baletní seminář ve Wolfseggu a po absolutoriu se dvakrát účastnil letních Ballet Masterclasess v Praze. Je v trvalém angažmá v Divadle J. K. Tyla v Plzni. Byl finalistou několika baletních soutěží a je držitelem Ceny Thálie 2014 za roli Spartaka. Přečtěte si více…