Collegium Marianum na Pražském jaru: Večer v barokním duchu a dvě světové premiéry

Festival Pražské jaro je v plném proudu a tentokrát nás zavedl do reprezentativních prostor Anežského kláštera na koncert zavedeného českého souboru Collegium Marianum. Pořad, začínající v neobvykle pozdní hodinu (21:00 hodin), přinesl díla barokní i barokizující. Světových premiér se 14. května 2022 dočkaly soudobé kompozice našich předních skladatelů Jana Ryanta Dřízala a Jiřího Gemrota, orámovány byly díly velikánů Vivaldiho a Telemanna. Hlavní slovo měly v průběhu koncertu, který uzavíral sérii s názvem „Vize a sny“, houslistka Lenka Torgersen a flétnistka Jana Semerádová.
Pražské jaro: Collegium Marianum – Vize a sny, 14. května 2022 (zdroj Pražské jaro, foto Petra Hajská)
Pražské jaro: Collegium Marianum – Vize a sny, 14. května 2022 (zdroj Pražské jaro, foto Petra Hajská)


Na úvod zazněl Koncert pro flétnu a smyčcový orchestr g moll “La notte” RV 439, přičemž k dokreslení tématu sál potemněl více, než jsme zvyklí, a my jsme se ocitli ve skutečné tmě. Efektu pochopitelně napomohla pozdní hodina konání. Světelná režie zvolila náhlé vzplanutí reflektorů s prvním allegrem v partituře a tento princip se následně zopakoval, opět v závislosti na předpisu tempa. Zamrzelo, že první skladbou veškeré hrátky s nasvícením skončily (či byly v dalším průběhu příliš nenápadné). Vcelku se nabízelo ze světelných možností vytěžit více.


Soubor nasadil vysokou laťku a bylo potěšením sledovat veškeré skvěle padnoucí muzikantské projevy hlavní protagonistky. Též pohyby jako by byly promyšlené, ne nepodobné tanci. S náročným partem neměla znatelný problém, spíše si jeho obtížnost „užívala“ a docílila skutečně přesvědčivého dojmu. I tak se ve mně ale rozhostil pocit, že témbr barokní flétny jaksi bojuje s velikostí sálu. Určitá nižší specificita barvy nástroje v kombinaci s jeho nižší akustickou průrazností ve mně zanechaly pocit mírného neklidu. Flétna zkrátka trochu zanikala. Věřím, že diváci sedící blíže byli spokojeni, a také si myslím, že obecným problémem je, že zmíněná flétnová neprůraznost a dynamická limitovanost nabývá na významu s nabýváním tělesa – čím větší těleso, tím víc se ostatní musí „krotit“ ve prospěch flétny.

Tato teze byla hned vzápětí podpořena při světové premiéře skladby Jméno růže z pera Jana Ryanta Dřízala. Pouze dva vystupující, Filip Hrubý na cembalo a Jana Semerádová na flétnu, dali zřetelnější náhled na krásy barokní flétny, zesíleně dokonce ve třech pasážích flétnového osamoceného hraní. Autor v prospektu mluví o prolínání konstruktivismu a improvizace – zajímavá by byla informace o tom, do jaké míry je interpretka nucena skutečně improvizovat nad (většinu času) motorickým doprovodem cembala, nakolik hráč na flétnu skutečně kompozici dotváří na místě a nakolik je vše v notách, pouze je přidán předpis například ve stylu „flowing“ či „liberamente“. Jednoduše, do jaké míry jinak by skladba zněla napodruhé. Též k diskusi se mi jevila pasáž velmi subtilního doprovázení cembalem – v pomalém tempu a střední poloze, která nastala asi v polovině skladby. V tomto místě nástroj neschopný dynamických odstínů společně s dechovým nástrojem v daném místě nijak složitým vyznívaly až simplisticky. Skladba s jasnou identitou a originálně vyznívající přinesla i jiné, dosti neotřelé momenty, například akordické rozklady připomínající alikvótní řadu, nastalé však v nečekané souvislosti a jaksi natvrdo. Dílo si říká o několikerý poslech.

Po druhém díle Antonia Vivaldiho Koncert pro housle a orchestr c moll „Il sospetto“ RV 199 (v roli sólistky Lenka Torgersen) a třetím přeladění nástrojů přišla „na přetřes“ druhá světová premiéra večera: Elfi e fantasmi od Jiřího Gemrota. Od samého začátku se nám dostalo nálady velmi tíživé, neveselé, místy až drásavě nervózní. Harmonie stále hledají spočinutí v tónice a tuto chronicky nenachází, jako bychom se točili v kruhu, harmonické rozvody probíhají do dalších a dalších harmonických souvislostí, které opět touží po rozvodu, ale opět přijde pouze neukončenost – typický znak. V tomto smyslu si autor do určité míry hraje s divákovým očekáváním a nechává ho v napětí a určitém neuspokojení. Jedná se o dílo velmi instrumentačně jisté, k úvaze mi přijde jeho mírné zkrácení v kontextu poměrně vyšší duraty a spíše decentních vnitřních kontrastů.

Večer byl završen Koncertem pro flétnu, housle a orchestr e moll TWV 52:e3 Georga Phillipa Telemanna a závěr to byl více než důstojný. Detailní propracovanost blyštivě invenční Telemannovy kompozice nemohla jinak než přinést úspěch. Tečkou byl skutečný ohňostroj muzikality. Vždy se pozná, když soubor hraje s chutí, a to je případ Collegia Marianum. Jen snad… působí lacině jako přídavek zopakovat právě zahrané.

Collegium Marianum – Vize a sny
14. května 2022, 21:00 hodin
Anežský klášter

Program:
Antonio Vivaldi: Koncert pro flétnu a smyčcový orchestr g moll „La Notte“ RV 439
Jan Ryant Dřízal: Jméno růže
Antonio Vivaldi: Koncert pro housle a orchestr c moll „Il sospetto“ RV 199
Jiří Gemrot: Elfi e fantasmi, concerto da camera pro flauto traverso a barokní orchestr
Georg Philipp Telemann: Concerto à 6 TWV 52:e3

Účinkující:
Collegium Marianum
Lenka Torgersen – housle
Filip Hrubý – cembalo
Jana Semerádová – traverso, umělecká vedoucí

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments