Nová pohybová meditace Elišky Brtnické
Celé dění se soustředí na motiv rovnováhy – ten je sice pro umělce pohybového divadla i nového cirkusu stěžejní, ale v tomto projektu zcela opouští konvenční koncepci podívané a výkonů určených k obdivu. Neděje se zde nic radikálně nebezpečného a riskantního, snad vyjma závěru, kdy vzniklé kovové skulptury začínají rotovat na lanech. Choreografickému usměrnění zde podléhá více samotný předmět, hmota, než člověk, který jej řídí. Není to tělo performera, které by se dostávalo na hranici a na hranu, ačkoli by se to zde nabízelo: Eliška Brtnická je specialistkou závěsné akrobacie a spolu s ní vystupující Alžběta Tichá se věnuje akrobacii na závěsném laně, obě jsou zvyklé pokořovat výšiny. Žonglér Filip Zahradnický má k hledání rovnováhy v manipulaci s předmětem nejblíže, ale přitom ani on nemá možnost předvést cokoli, co by se dalo označit jako „číslo“. Všichni jsou součástí jednoho obrazu a ustupují přitom prezenci materiálu. O to více pak vynikají řídké okamžiky, kdy se i lidské tělo dostane do tenze a konfrontace s fyzikálními zákony.
Od základního balancování ocelových prutů, které ještě nechává otevřenou možnost, že performance půjde cestou ekvilibristiky na odiv, přecházejí performeři k rozpohybování a přeskupování materiálu (už jen za pomoci jediné tvárnice a posléze zavěšených lan). Diváky stahují k momentu soustředění na miniaturní posun předmětu a jeho těžiště, tedy k jakési mikrochoreografii. Pokud připočteme ambientní nevtíravou zvukovou krajinu Stanislava Abraháma a hru světla a stínu Martina Špetlíka, dostáváme minimalistickou performanci, která proměňuje soustředěné napětí v uvolňující klid.
Vše se odehrává zdánlivě jednoduše – různé úhly kontra svícení zmnožují stíny performerů i objektů, které jim vznikají pod rukama. Ve chvíli, kdy jsou železné pruty všechny v závěsu a jejich stíny jsou zmnoženy, roztančená scénografie v tom okamžiku, ale vlastně nejen v něm, připomíná grafiky z éry Skupiny 42 (třeba takového Františka Hudečka), vizualizaci poezie všedního dne. Hudba či zvuk chvílemi evokuje „zpěv“ starých elektrických drátů, tedy jde možná i o nostalgický otisk tiššího a pomalejšího světa v paměti, kterou nám předala starší generace.
Vedle všudypřítomného hledání balance, rovnováhy, přeneseně tedy vyrovnanosti vnější i vnitřní, je zabsolutní pomalení druhou kvalitou, kterou návštěvníkovi performance přináší. V tom není žádného překvapení, protože projekty Elišky Brtnické jsou většinou prodchnuté až meditativním klidem, ať už to byla Enola inspirovaná japonským uměním origami a kaligrafií, nebo vizuální meditace nad uměním vyvolávání fotografií Opticon.
V podstatě by se mohlo jednat o triptych, ačkoli Thin Skin obsahuje výrazně méně akrobatických prvků a nejde o sólo, ale trio s kinetickými předměty. Uvažuji při té příležitosti právě i o tom, proč tak málo přemýšlíme o kinetické scénografii, vůbec o pohybu scénických prvků v jiném smyslu než změn prostředí a přestavby – jako kdyby se veškerá pozornost soustředila díky multimédiím ve scénografii na pohyblivý obraz, nikoli na potenciálně pohyblivý a pohybující se předmět. Který přitom může přebírat roli výtvarného objektu, ale také performativní roli spoluhráče.
Prvky akrobacie najdeme až závěru, kdy je dokončována transformace kovových prutů, jež jsou ohýbány těly v závěsu, ale v bezpečné vzdálenosti nad zemí. Podstatou je zapojení gravitace a síly, využití fyzikálních zákonů, ale bez vyvolání mrazení z výšky. A přitom panuje v publiku napětí, ačkoli se o performery nemusí nijak bát. Divák ale sdílí jejich soustředění i v mikro měřítku. Tím, že se performance soustředí na fyzikální vlastnosti materiálu a fyzika je de facto jejím principem, upomíná například na tvůrčí přístup Johanna Le Guillerma a jeho kinetickou fyzikální laboratoř, která tolik mate diváky očekávající novocirkusovou show. Ostatně na komunikaci velmi záleží – a v případě premiéry Elišky Brtnické se opravdu obsah a slovo shodují, nevzbuzuje očekávání velké podívané, ale zážitku na pomezí výtvarné instalace, jakým také je.
Stylizace pohybu performerů jen poněkud příliš ustupuje jejich soustředění na manipulaci s materiálem a snad i mentální přípravě na ni, což je svým způsobem škoda. Určitá, přesně dávkovaná míra divadelnosti by neměla z jejich projevu vyprchávat, pokud vstupují a vystupují z kinetického obrazu. I jejich samotná existence v prostoru by měla být v souladu s jeho vizuální působivostí, protože nemají předmětům „sloužit“ či být pouze mechanismem pohybového impulzu, ale vytvářet společný obraz rovnocenně, stačily by i menší změny v napětí těla či chůzi.
Přestože tato performativní instalace, mikrochoreografie obrazu, je zcela abstraktní, má své vyvrcholení a pointu ve vytvoření nových objektů, dal by se jí tedy přisoudit oblouk seznamování, inspirace a cíleného přetváření materiálu v novou strukturu, je tedy důvod, proč celý proces sledovat k určitému očekávatelnému vyvrcholení. Ačkoli nepůjde o masově navštěvovaný projekt, mohl by mít potenciál zasáhnout diváky, kteří si ještě pěstují schopnost zastavení a vyhledávají umělce, kteří jim v tomto úsilí dokáží pomoci.
Thin Skin
Koncept a režie: Eliška Brtnická
Choreografie a účinkování: Alžběta Tichá, Filip Zahradnický, Eliška Brtnická
Zvuk: Stanislav Abrahám, Roman Džačár
Světla: Martin Špetlík
Kostýmy: Tereza Kopecká
Scénografie a volba materiálu: Prokop Vondruška
Konzultace: Ilona Jäntti, Stéphanie N’Duhirahe, Markéta Vacovská, Hana Turečková
Textová dokumentace procesu tvorby: Kateřina Korychová
Premiéra: 23. a 24. 10. 2022, Centrum současného umění DOX
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]