Seismc: na vratké půdě

Nevím, zda má francouzština ekvivalent pro frazém „mít pevnou půdu pod nohama“. Interpreti koprodukčního projektu scénografky Marie Gourdain, s příznačným názvem Seismic, ji však rozhodně nemají a statečně s její absencí bojují po celou hodinu při ztvárňování téže metaforické situace. Novinka na repertoáru divadla Ponec totiž jeviště proměňuje v moře tektonických desek, na nichž se performeři pohybují s vypětím fyzických sil, s marnou snahou po dosažení trvalé rovnováhy a neméně marnou touhu po vytvoření jakéhokoli stabilního systému.

Seismic je postaveno na pohybovém humoru a interpretačních individualitách. Tektonické desky, skutečné dřevěné desky spočívající na nestejně vysokých a nevyvážených pružinách nebo nerovnoměrně tvarovaných nohou, jež při doteku nevypočitatelně vibrují, jsou nestabilním povrchem, který čtveřice odvážlivců překonává na cestě za nesplnitelnými snahami (pátá interpretka na premiéře chyběla kvůli zranění, ale ostatní vyplnili všechny situace hry tak, že by divák bez dodatečné informace nepostřehl, že někdo schází). Ať už se pohybují jako jedinci, dvojice či skupina, nevyzpytatelný pohyb podloží je vždy zradí a dostává do nových konstelací, vhání do interakce anebo v akci zabraňuje. Do hry vstupuje náhoda, ačkoli ne přímo improvizace. Ale choreografie na pohybujícím se povrchu vyžaduje jistě více než jen pohybovou paměť a není pochyb, že kolem závazně daných bodů, setkání a interakcí se rozehrává i mnoho neočekávaného, na co musí všichni bezprostředně reagovat. Napětí je tedy už v samotné podstatě, je to podobný princip rizika, jakým disponuje coby vrozenou vlastností nový cirkus a ekvilibristika.

Performeři manipulují s menšími dřevěnými kvádry připomínajícími cihly, hledají a shromažďují je, zápasí o ně anebo se spojenými silami snaží vystavět z nich skulptury, které by odolaly kmitům podloží. Desky jsou však částečně postaveny právě na nich, takže usilovná práce na jejich shromáždění je také pohybovým vyjádřením dalšího českého úsloví o řezání větve, na které sedíme. Čím zbytečnější se snaha jeví zvenčí, tím usilovněji se performeři za imaginárním cílem pachtí, a vytvářejí dokonalý obraz marnosti, který můžeme dobře vztáhnout na jeden lidský život i na celou civilizaci.

Vztahy mezi performery se proměňují, mísí se zde snahy o sblížení a vzájemnou pomoc na straně jedné s úmyslem získat jeden nad druhým nadvládu či uspět sám na straně druhé, ale z podstaty nestabilního prostředí je nevyhnutelné dojít k podpoře a pomoci, což je možná tím nejdůležitějším sdělením. Herecky ve skupině vyniká především Halka Třešňáková, která vyjadřuje pouhým pohledem celou škálu emocí a rozpoložení. Její duet s Felixem Baumannem, který je spoluautorem díla, střídá polohy téměř milostného zaujetí s čistokrevným bojem o rekvizitu, jež sama o sobě vlastně není k ničemu dobrá. Nejen tato situace divákovi zůstane jistě v paměti a snad jej rozesměje tragikomičností celého toho počínání.

Představení je po formální stránce postaveno variačně, jako řada scén se společným tématem, což je dáno právě scénografickým principem. Každé scénka, výjev či obraz nutně zahrnuje hledání rovnováhy a zároveň její neúprosnou ztrátu. Je to neměnný rámec, ale zároveň poskytuje onu svobodu, díky níž bude každá repríza jiným představením. Kompozice se drží populárního kaleidoskopického strukturování, bez narace, jako kdybychom se dívali na rozpohybovaný obraz, ačkoli pojítkem a jistou gradací je přibývající množství dřevěných kvádříků.

I samotnou důmyslnou scénografii (Jan Tomšů) můžeme vnímat jako samostatné výtvarné dílo, v podstatě kinetickou sochu. Celý projekt se tím posouvá od inscenace více k performativní instalaci (vytvořit s pomocí této kinetické scény zcela improvizované představení by byla ještě větší výzva). Scénu zároveň dokreslují změny nálad dosažené proměnami barvy a intenzity světla v designu Zuzany Režné, která pracuje především s odstíny žluté, modré či fialové, a nenásilně vytváří iluzi proměny prostoru, barvy samozřejmě i zvýrazňují emoce, podle toho, zda jsou povzbuzující či uklidňující. Stejně tak i hudba oscilující od minimalismu k elektronice podporuje vrcholy jednotlivých situací.

…

Na Seismic bych ještě ráda demonstrovala, Marie jistě promine, vratkost interpretace pohybových děl. Víte, mohla bych být tvrdá a zasmečovat, že metafora života s nepevnou půdou pod nohama je podaná divákům dosti „po lopatě“ a je příliš snadnou cestou k úspěchu vzít si téma, které s většinou diváků jistojistě zarezonuje; že motiv snahy o stavbu či věž dosahující maximálních výšin bychom mohli sledovat až k mýtu o babylonské věži, a není tedy nový; že podobně jako s dřevěnými kvádříky vlastně pracuje i Viktor Černický se svými židlemi; že balancování na plošině, která pro performery znamená nebezpečí pádu, nám představil před pár lety v poslední části své pohybové instalace Tentative Approaches to a Point of Suspention také francouzský umělec Yoann Bourgeois. Anebo že přeci každý ví, že dnešní svět je ze své podstaty pohyblivý, proměnlivý a že nic takového jako trvalá vyváženost a harmonie neexistuje (protože takový stav znamená stagnaci, ale náš vesmír je ve stavu permanentní změny), takže takovou samozřejmost vůbec publiku nemusíme sdělovat, a že ani zobrazovat marnost lidského snažení o trvalé výsledky na tomto světě, není nové téma, neboť sahá až k pověsti o Sysifovi… Pozor! Neříkám, že si to myslím! Jen ukazuji, jak snadno bych mohla tentýž obsah interpretoval pozitivně i negativně.

Sleduji však vždy raději motivaci autorů a to, čím ozvláštňují témata, jež nutně nemusejí být úplně nová, mohou být i archetypální, mytologická, mohou to být rituály a přírodní zákony, témata takového druhu či tak nadčasové platnosti, že se k nim tvůrci pravidelně vracejí a variují jejich zpracování. A například příbuznost s tvorbou Bourgeoise nebo možná i inspirace u Johanna Le Guillerma je něco, co nám naopak práci Marie Gourdain pomáhá zasadit do kontextu a ukazuje její kontinuitu, kořeny, ze kterých jako výtvarnice a scénografka vyrostla, sdílený diskurz, který znám nemusíme, ale pokud ano, skládá nám širší obraz. Její tvorba má vždy výrazně výtvarné směřování, pracuje s velkými scénografickými konstrukcemi, přírodními materiály, v konstrukcích převládá geometrie ploch a pravých úhlů. Naopak estetika choreografie není nikdy na prvním místě. Kořeny ve výtvarném umění lze stěží zastřít, a také proč? Proto by mě také ani ve snu nenapadlo vyčítat Marii Gourdain, že se v jejích projektech málo tančí, nepřicházím na její představení s očekáváním, že uvidím opulentní choreografii ve stylu americké moderny… ačkoli by to třeba (hypoteticky) mohlo mému vkusu a estetickému nastavení vyhovovat více než manipulace s rekvizitou, důraz na proměnlivé scénografické skulptury a civilní pohybový projev, jakého se nám obvykle dostává.

Seismic je příbuzné s projektem Medúza inspirovaným příběhem ztroskotané lodi a malbou slavného Géricaulta, který má v tématu mnohé styčné body – omezený prostor pohybu, skupinu lidí, kteří na tomto omezeném prostoru musí najít způsob fungování v symbióze a neztratit těžce vydobytou identitu civilizovaného homo sapiens. A je to právě Marie Gourdain, kdo na nezávislé scéně uskutečňuje propojování výtvarného umění a pohybového divadla a posouvání taneční inscenace k performativní instalaci, stejně tak jako tyto tendence sleduji pravidelně v poetických projektech novocirkusové umělkyně Elišky Brtnické. Vnitřní souvislost s Medúzou je také zřejmá, avšak v Seismic převládá místo osudové výstrahy naděje sdělovaná skrze humor. Medúza popisovala krizovou situaci v její akutní podobě – jak psala sama Marie: „Cítíme, že něco nefunguje, nevíme kam jít a neznáme odpovědi. Postupně opouštíme pevné body dané minulostí.“ Seismic jako by navazovalo dalším dějstvím, kdy se aktéři snaží z krize propracovat a nabídnout řešení ve vytváření nových struktur – ano, zatím jsou vratké a sypou se pod nárazy nestabilního podloží, ale jednou třeba zůstanou stát a poskytnou novou jistotu. Možná právě toto ujištění v tuto chvíli potřebujeme a autorka nám je instinktivně předkládá.

Pokud jde o téma samotné, Seismic vznikl nepochybně v reakci na prožívání posledních let (Medúza měla premiéru v prosinci 2018, těsně před pandemií, možná odrážela nevědomou předtuchu blížící se katastrofy, ale vznikla ještě na základě pozorování vývoje světa „předtím“). A přece: to, co považujeme za symptomy a neduhy moderní doby, je jen variací na problémy, s nimiž se lidstvo už mnohokrát setkalo. Mění se dějinné kulisy. Pocit nejistoty a nestability pramenící z podvědomého strachu z války je pro nás nový jen díky bezprecedentně dlouhému období po druhé světové válce, díky němuž v našem regionu vyrostly tři generace bez této akutní zkušenosti. Generace, jež by nám mohla poradit, valem vymírá, a my jsme tu dnes najednou jako neplavci vhození do vody. Pocit izolace během pandemie nás tolik překvapil, protože jsme uvykli na globalizaci, dosažitelnost, život jako v jedné propojené pozemské vesnici. Přitom v minulosti celé generace lidí žily v otroctví, nevolnictví nebo vázaní chudobou na jednu ves či jednu čtvrť, v úmorné práci a předčasném zestárnutí, vždyť i fenomén volného času přichází až s průmyslovou revolucí… Měli bychom snad o takových tématech přestat tvořit? Jistěže ne, protože každá generace musí vyjádřit svůj postoj ke světu i znovu se vynořujícím problémům vlastními slovy a na jevišti skrze fyzický prožitek tak, jak jej právě ona cítí. Variantnost je právě to nejzajímavější, co umění nabízí.

Vždy můžeme zaujmout dvě východiska: požadovat od díla cosi absolutně nového, neviděného, výpověď bez historie a minulosti, abychom se nikdy nevraceli k čemukoli, co už jednou bylo jakýmkoli způsobem vyřčeno, zobrazeno, interpretováno či ztvárněno. Nebo můžeme vyjít z toho, že jedním ze základních tvůrčích postupů je právě variace (a nemusíme nutně poukazovat na to, jak obvyklá je v hudbě, kde se navíc přiznaně pracuje s jinými už existujícím díly) a přistoupit se zájmem a vnitřní zvědavostí k tomu, jak tvůrce ztvární nám už známé téma nebo myšlenku, jaké paralely a odkazy vystaví coby myšlenkovou mapu a kontext nebo jak dalece se od prvotní inspirace oprostí.

A tak na aktuální premiéře můžeme ocenit právě to, že v podobenstvích a metaforách se nám témata opakují proto, že jsou stále platná a že provokují tvůrce, kteří cítí vnitřní potřebu je znovu vyjadřovat, po svém. Že se také paralelně právě na úrovni jedné generace zabývají obdobnými motivy a tématy, ale s užitím různé materie, konkrétních předmětů i abstraktních objektů, někdo s důrazem na ekvilibristiku a někdo na hledání fyzické rovnováhy vlastního těla. Že právě v Seismic se odráží odvěké motivy, a třeba by mu i jako motto dobře slušel Holanův verš:

Poslední list se třese na platanu,
neboť on dobře ví, že co je bez chvění, není pevné.
Třesu se, Bože můj, neboť tuším,
že brzy umřu a pevný měl bych být.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Seismic
Koncept, choreografie a režie: Marie Gourdain, Felix Baumann
Performeři: Felix Baumann, Sean Henderson, Till Jenewein, Halka Třešňáková
Dramaturgická konzultace: Jakub Režný
Světelný design: Zuzana Režná
Skladatel hudby: Thibault Cohade
Asistent hudby: Lukáš Palán
Scénografie: Jan Tomšů ve spolupráci s Marii Gourdain a Felixem Baumannem
Kostýmy: Magdalena Vrábová
Premiéra: 22. listopadu 2022, divadlo Ponec