Týden s tancem
Premiéra spolku Ostružina pro celou rodinu v Ponci: Neényi
Smyslové představení pro batolata ve věku 1–3 let, rodiče, prarodiče i nerodiče připravil na scéně divadla Ponec spolek Ostružina. Premiéra se uskuteční 18. a 19. prosince v několika různých časech. „Hledám širší využití tance jako umělecké formy pro společnost a život s přesvědčením, že pohyb a taneční projevy jsou nástroji komunikace, pohody těla i mysli s možnostmi a respektem k osobním potřebám,“ říká o své tvorbě choreografka Barbora Látalová, jedna z autorek nového projektu.
„Zlomu v zemském povrchu často předchází trhliny. Jedním ze způsobů, jak aktivizovat společnost ke změně, je zapojit ji do aktivních komunit, v nichž vedle mezioborového dialogu probíhá především společná tvůrčí činnost,“ vysvětluje režisérka Marika Smreková. „Cílem uměleckého projektu Neényi je umožnit tuto společnou tvůrčí zkušenost účastníkům z různých věkových i životních období a stát se tak jednou z trhlin, které spolu s dalšími mohou postupně vést k pozitivní sociálně-ekologické transformaci. V projektu Neényi jsou umělci společně s diváky a prostředím v emancipačním tvůrčím dialogu, který je prototypem narušování hierarchických, patriarchálních struktur společnosti, jako i antropocentrického pohledu na svět.“
V případě projektu Neényi vznikl úmyslně nehierarchický tvůrčí tým, nedočteme se tedy, kdo v něm má jakou tvůrčí úlohu, ačkoli známe povolání či specializace jednotlivých tvůrkyní. Marika Smreková vysvětluje: „Poukazujeme na to, že chceme ve 21. století žít ve společnosti s nehierarchickou strukturou. I když každá z nás je odbornice ve svém oboru, odkud přinášíme nejvíce podnětů, společně diskutujeme koncept, dramaturgii, scénu, hudbu, pohyb, rekvizity, kostýmy, režii či choreografii. Od samého začátku zkoušení (jaro 2022) jsme do tvůrčího procesu prostřednictvím otevřených ateliérů pozvali a zapojili do spolupráce i diváky – rodiče s dětmi i nerodiče.“
„Co Vás zaujme tady a teď a co zaujme ostatní dětské nebo dospělé diváky?“ ptají se tvůrkyně nové premiéry. A nabízejí i odpověď: diváky spolu s nimi čeká sdílený prostor, ve kterém je každý, děti i dospělí, rovnocenným tvůrcem a divákem současně. „Neényi však není jen o společném aktu tvorby diváků s umělci. Je to především naděje na oživení společenské hodnoty péče o sebe navzájem napříč generacemi. Neényi je o společném bytí, laskavosti, soucitu, sociální spravedlnosti, spolupráci a odpočinku. Je to snaha o znovu propojení světa rodin se světem lidí bez dětí, světa nejmenších dětí se světem dospělých a ideálně i světa žen se světem mužů. Vzájemné pochopení a vnímání vyžaduje naši celistvou přítomnost,“ dodává tvůrčí tým.
Vedle choreografky Barbory Látalové a režisérky Mariky Smrekové připravily novou inscenaci, nebo spíše performativní událost, pro nejmenší děti scénografka, ilustrátorka a vizuální umělkyně Lenka Jabůrková, taneční pedagožka Anna Línová a hudebnice Anna Romanovská.
Neényi umožňuje vytvořit sdílený prostor, ve kterém se stírá hranice mezi divadlem a realitou. Tvůrkyně tento koncept charakterizují jako zinscenovaný model a „utopistický prototyp fungování společnosti, ve kterém si dospělí uvědomí přínos a hodnotu nejmenších dětí a také hodnotu vzájemné péče pro společnost. Model, ve kterém si umělci společně s diváky uvědomí svou rovnocennost, a to prostřednictvím společného tvůrčího dialogu na jevišti, které znamená moc. Moc vnímat i moc jednat, a to spolu a bez rozdílu. Bez členění lidí podle věkových, genderových, či národnostních škatulek.“
Během zkoušení si autorky začaly říkat Spice mothers… a to právě ve chvíli, kdy na okamžik zapomněly, že jsou matkami, manželkami, milenkami, vzdělanými ženami, umělkyněmi, feministkami, organizátorkami kulturního života, koučkami a taky třeba kuchařkami, a nechaly se unést čistou dětskou hravostí, která je důležitým stavebním kamenem nejen celého představení, ale i nekonečného zdroje tvořivosti a s ní spojeným hledáním nových forem fungování společnosti.
„Chtěla bych jednou kráčet po městě, které vypadá jako jedno velké hřiště pro děti a dospělé. S pravidly, respektující a inspirující, bez plotů a branek. Stavím si ho zatím z drobků ve vlastní kuchyni. I když tam to jde nejhůř,“ říká například Anna Línová. „S prvním úderem srdce je hudba přítomna v každé lidské bytosti. Stačí ji jen následovat,“ popisuje Anna Romanovská svůj vztah k hudbě.
Termíny představení najdete na webu divadla zde.
Marika Smreková dodává širší kontext inscenace i své umělecké a praktické záměry:
„Věříme, že divadlo může být platforma, která demonstruje svým nastavením prototyp pozitivní změny ve společnosti. Za pozitivum vnímáme uvědomění si rovnocenné hodnoty a přínosu zkušenosti člověka v každém jeho životním období, a proto nám přijde důležité znovu propojení světa nejmenších dětí a jejich rodičů se světem dospělých – nerodičů v kulturním sektoru. Tyto dva světy se prostřednictvím společenských systémů jako i modernistické architektury a kulturního sektoru ‚podařilo‛ ve 20. století výrazně od sebe oddělit (školky, jesle, dětské skupiny, oplocená hřiště, babykoutky v rozích či v oddělených místnostech konzumních zařízení, kulturní programy pro rodiny s dětmi se zacílením programu primárně na dětského diváka). Společně s nejmenšími dětmi tímto dělením zůstávají politicky, sociálně a prostorově oddělení i jejich primární opatrovatelé (rodiče, prarodiče, průvodkyně a průvodci, babysitting).
V České republice jsou na mateřské a rodičovské dovolené z 98 % ženy. Mnohé z nich byly před příchodem potomků mezi nám všemi, mnohé s hlasem ve veřejném prostoru či s možností ovlivnit a formovat společnost ze své ženské perspektivy a zkušenosti. Chybějícími inkluzivními nástroji se tato část společnosti – nejmenší děti a primárně pečující osoby – stává neviditelná a konkurence neschopná. Už nedokáže rovnocenně ovlivňovat neustále se formující společnost, která tak bez uvědomění z pocitu ztráty, přichází o jejich žitou zkušenost s primární péčí, o tvůrčí interakci s nimi a o její přínos formovat společnost k více sociálně-ekologickým udržitelným horizontům naděje, k empatii či rovnocennějšímu mezigeneračnímu společenství.“
Premiéra Baletu ND ve Stavovském divadle
Klasickým americkým dramatem inspirovaný balet choreografa Johna Neumeiera Tramvaj do stanice Touha uvede v české premiéře ve čtvrtek 18. prosince Balet Národního divadla. Psychologické drama o touze po věčném mládí, ztrátě iluzí, rozčarování z tradičních hodnot, o nepochopení a lhostejnosti vedoucích k tragédii je také plné násilí. Balet ND se proto rozhodl premiéru propojit s organizací Konsent, která chce bořit mýty o sexuálním násilí a měnit sexuální výchovu.
Slavný choreograf balet na motivy stejnojmenné divadelní hry Tennesseeho Williamse s hudbou Sergeje Prokofjeva a Alfreda Schnittkeho vytvořil v roce 1983. Drama Tramvaj do stanice Touha z roku 1947 se odehrává v dělnické čtvrti jižanského New Orleansu. Sleduje osudy Blanche, její sestry Stelly a švagra Stanleyho. V příběhu se střetávají hlavně dva protikladné principy, které reprezentuje na jedné straně Blanche a na druhé Stanley. Na jedné straně je sen a touha, na straně druhé neúprosná realita. Blanche touží po lásce a sní o životě plném dobra a krásy. Její ideály a přejemnělá noblesa však narážejí na neúprosnou realitu. Konflikt, k němuž se od začátku schyluje, eskaluje a tragédie zasáhne všechny tři. Stanley Blanche znásilní, pro ni se realita stává nesnesitelnou, vykoupením je pro ni psychické vyšinutí. Stella nechá sestru umístit do psychiatrické léčebny.
„Témata tak závažná jako ta, kterými se zabývá Tramvaj do stanice Touha, nesouvisí s měsíci či ročními obdobími, jsou aktuální neustále. Střet mezi tím, co považujeme za zavedené, a tím, čemu říkáme nové, lze označit za problém nadčasový,“ říká Filip Barankiewicz, umělecký ředitel Baletu ND. Proto se soubor spojil s organizací Konsent, která upozorňuje třeba na to, že každá desátá Češka a každý třiatřicátý Čech za svůj život zažijí znásilnění. A jen v pouhých deseti procentech případů je pachatelem takového činu cizí člověk.
Inscenací se vůbec poprvé objevuje na repertoáru Baletu Národního divadla jméno Johna Neumeiera. Světoznámý americký choreograf je umělecký šéf souboru Hamburg Ballet, v jehož čele stojí již od roku 1973. Neumeier vytvořil přes 160 baletních děl a spolupracoval s většinou významných tanečních scén po celém světě. Premiéra inscenace ve Stavovském divadle bude pokračováním dramaturgické linky narativních komorních titulů světového tanečního divadla inspirovaných významnou literární, filmovou nebo dramatickou předlohou, jakými dosud byly například balety Kafka: Proces nebo Leonce & Lena či dřívější Valmont.
Zemřela primabalerína Beryl Grey, jedna z největších hvězd britského baletu
V sobotu 10. prosince 2022 zemřela ve věku 95 let dame Beryl Grey, někdejší primabalerína The Royal Ballet a emeritní umělecká ředitelka English National Ballet. Královský balet/The Royal Ballet to v sobotu oznámil na Twitteru a uvedl, že od svého debutu v Labutím jezeře v 15 letech byla „vůdčí osobností“. Anglický národní balet/English National Ballet na Twitteru napsal, že si ji bude pamatovat pro její významný odkaz a nezměrný přínos.
Beryl Grey se jako zázračné dítě proslavila v Královském baletu, který opustila v roce 1957, aby se věnovala mezinárodní baletní kariéře. Byla nejen první britskou balerínou, která tančila v Rusku (ve Velkém divadle v roce 1957), ale také první západní balerínou, která vystupovala v Pekingu (v Pekingském baletu v roce 1964). Později byla jmenována uměleckou ředitelkou London Festival Ballet (1968–79) a zasáhla tak natrvalo do osudu souboru, který se stal dnešním Anglickým národním baletem.
Ve čtrnácti letech nastoupila do Sadler’s Wells Ballet (nyní Královský balet) a již v den svých patnáctých narozenin zatančila Odettu a Odilii v Labutím jezeře. V šestnácti letech přijala další náročné role, například Giselle. Později nastudovala a režírovala verze obou těchto baletů – Labutí jezero pro London Festival Ballet a Giselle pro Western Australian Ballet (a také Spící krasavici pro Royal Swedish Ballet).
Byla Šeříkovou vílou po boku princezny Aurory Margot Fonteyn ve Spící krasavici a později tančila také Auroru; hrála Černou královnu v jednoaktovém baletu Ninette de Valois Šach mat; Slavíka v Ptácích Roberta Helpmanna na suitu Ottorina Respighiho, Ofélii v Helpmannově Hamletovi, svůdnou Duessu v Pátrání Fredericka Ashtona a hlavní roli v Ashtonově Les Rendezvous a také hlavní roli v Les Sylphides Michaila Fokina. Byla vyšší než většina jejích kolegyň: když stála na špičkách, měřila přes dva metry.
Grey debutovala v roce 1941 v baletu Sadler’s Wells v Giselle. Během druhé světové války absolvovala se souborem turné po Británii, čímž se dostala do širšího povědomí, ačkoli hlavní hvězdou byla Margot Fonteyn. Po válce absolvovala se souborem turné po USA a nakonec naposledy vystoupila v Královském divadle v roce 1957, kdy opět hrála Odettu a Odilii.
Svou kariéru na volné noze odstartovala turné po Jižní Americe, nové choreografie pro ni vytvořili John Cranko a Audrey De Vos. V následujících letech vystupovala v různých souborech včetně London Festival Ballet. Obrovský zájem vzbudilo její významné první vystoupení ve Velkém divadle v Moskvě v Labutím jezeře, které bylo vysíláno v televizi. Ve svých pamětech vzpomínala: „Vzrušující zážitek z vystoupení se 120členným orchestrem (…) mě přenesl a povznesl do kouzelného světa. Kdykoli teď slyším tu oduševnělou Čajkovského hudbu, okamžitě mě to přenese zpátky do Ruska a do časů s těmi úžasnými umělci.“
Převzetí funkce umělecké ředitelky London Festival Ballet pro ni bylo podle jejích slov nečekanou změnou směru. Pomohla změnit osud souboru, který trpěl narůstajícími dluhy. Pod jejím vedením zavedl pravidelné sezony v Londýnském Coliseu a přestěhoval se do nového sídla v South Kensingtonu. Přilákala také velké talenty, jako byli Rudolf Nurejev, Léonide Massine a Eva Evdokimova. Nurejevova nová verze Romea a Julie, vytvořená pro soubor v roce 1977, patřila k cenným přírůstkům repertoáru. V roce 1978 navštívili Nurejev a Grey v rámci turné souboru po USA Bílý dům.
V roce 1973 byla Grey vyznamenán Řádem britského impéria třetí třídy a v roce 1988 se stal dámou. V roce 2005 byla jmenována prezidentkou Anglického národního baletu a nadále se věnovala tanečnímu vzdělávání a sdílení svých rozsáhlých znalostí. V roce 2016 obdržela Cenu De Valois za mimořádné úspěchy od Critics’ Circle National Dance Awards.
(zdroj: theguardian.com)
TANEČNÍ POZVÁNKY z redakční pošty a sítí
Losers Cirque Company: předčasná derniéra inscenace Grandiózní
„Představení Losers Cirque Comapny Grandiózní má podtitul ‚nejupřímnější akrobatické představení všech dob‘ a my se k vám rozhodli být také upřímní. Jednou z hlavních postav je francouzská tanečnice ztvárněná opravdovou tanečnicí z Francie, která dala přednost jinému angažmá, zkrátka nám dala košem. Repríza 16. 12. je proto posledním uvedením tohoto kusu. Jestli chcete tuto jedinečnou show vidět, máte poslední možnost,“ píše oblíbená novocirkusová company o inscenaci, která měla premiéru teprve loni v září.
Pozvánka od FARO moving space
„Zveme vás na dekadentní vánoční večírek v tomto neklidném čase! Vůně Františka a vaječného koňaku vám zpříjemní chvíle vánočního shonu.
Dnes 16. 12. od 18:30 budou otevřené dveře divadla Letka, kde bude vánoční mini jarmark, po kterém následuje ve 20 hodin další díl ze série představení ‚Dvě‘, tentokrát ‚Dvě 42.‘
Tanečně-pohybové divadlo pojednává o životě dvou žen, které pojí dlouholeté přátelství.
Dvě vyhaslé umělkyně, vánoční stromeček a číslo 42.
Proč?
Tento večírek doporučujeme všem vyhaslým existencím, kteří si chtějí odpočinout v tomto náročném časem.
Za realizační tým: Lenka Kniha B., Petra Pellarová, Marek Havlíček“
Obývací pokoj v brněnském Kabinetu MÚZ
V neděli 18. prosince přiveze Lukáš Karásek ze souboru tYhle své představení Obývací pokoj do Brna.
„Obývací pokoj je expedicí lidské představivosti do neprobádaného teritoria nábytku. Odehrává se mezi zdmi jediné místnosti – světa nábytku existujícího paralelně vedle našeho. Tady má každý předmět svůj vlastní charakter, každý jedná svým jedinečným způsobem. Na pomezí světla a tmy, uprostřed tichého skřípání dřevěných nohou a vrzání dveří, se nábytek a lidské tělo stávají plátnem, z něhož se vynořují a zase ztrácejí fantastické figury. Lukáš Karásek ve svém projektu balancuje na hraně divadla masek, tance a cirkusu, a rozehrává vzrušující hru plnou imaginace a humoru.“
Místo anotace se můžete osvěžit i naši někdejší recenzí.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
