Britský dirigent Sir John Eliot Gardiner provedl bravurně českou hudbu

Přehled prestižních ocenění, které za své nahrávky i koncertní řady získal britský dirigent Sir John Eliot Gardiner, dosahuje závratného rozsahu. Dramaturgicky se rozkračuje do období počínaje renesancí, soudobou hudbou konče. V oblasti staré hudby patří přímo k průkopníkům historicky poučené interpretace, a tak mnoho posluchačů na koncertě hořelo zvědavostí, jak se vyrovná se skladbou Leopolda Koželuha (1747–1818). Byla zařazena jeho Symfonie č. 5 g moll, dílo, jehož vznik je v autorově katalogu určen jen přibližně – nedlouho před rokem 1787. Jedná se o pozoruhodnou českou klasickou symfonii, lehce poukazující k jen o málo mladší a slavnější Mozartově Symfonii g moll č 40, KV 550 z roku 1888. Koželuhův opus je však jen třívětý, když chybí vprostřed cyklu taneční věta. John Eliot Gardiner v něm však našel mozartovské kvality vyplývající z vnitřního napětí hudby a citové hloubky. Dirigent společně s citlivě reagujícím orchestrem využili celou řadu příležitostí k jemnému odstiňování dynamiky i artikulace v závislosti na aktuálním tektonickém vývoji skladby. S mozartovským nábojem byla provedena především 1. věta, kdy v obsahové variabilitě vyšly střety akordických akcentů s měkkými odpověďmi v jejich závěsu. Každý takový vztah vyzněl s jiným odstínem, a tak mohli posluchači zjistit překvapivou informaci, jak díky mimořádnému provedení skladby může Koželuhova hudba dospět do nečekaných estetických výšin. Volná věta pak soupeřila svojí vřelostí s nejlepšími lyrickými hudebními projevy své doby. Provedení symfonie se stalo pro běžné publikum objevem, a nebude překvapením, že se s touto skladbou setkáme na dalších koncertech.

Interpretace Dvořákovy Symfonie č. 5 F dur z roku 1875 přinesla pod taktovkou slavného britského dirigenta mnoho náladového jasu a dalších hudebních požitků. Dirigent vystavil na odiv její niternou lyriku prvních třech vět i mužnou energii věty závěrečné. V duchu Dvořákovy hudby dal prostor pro výrazné vyznění pastorálních partií dřevěných dechových nástrojů v první větě. Zasmušilost dumky věty druhé pak odhalily preferované smyčce, na ni pak navázalo scherzo v podobných nástrojových intencích. Celý orchestr se spojil k jednotnému působení ve větě závěrečné. V podání Sira Johna Eliota Gardinera znělo vše tak, že se v hudbě mohl posluchač v klidu orientovat, a užít si tak kouzlo protihlasů k tematické vrstvě. Nástupy jakéhokoliv solujícího nástroje či skupiny byly slyšet za každé instrumentační konstelace. Charakter vedlejšího tématu z 1. věty, náladový odstín volné věty spolu s pikantní podobností jejího předtaktí s Čajkovského Koncertem pro klavír a orchestr b moll, též i stavebné mistrovství Dvořákovy skladby – to vše nabízí paralelu s vrcholnými symfoniemi zmíněného ruského klasika. Převažující český charakter Dvořákovy Páté symfonie však vyšší míru souvztažností mezi skladbami vylučuje.

Mnoha úspěchy ověnčený mladý houslista Jan Mráček, dnes též koncertní mistr České filharmonie, přispěl svým charismatickým sólovým výkonem k úspěšnému připomenutí dnes poněkud opomíjené Fantazie g moll pro housle a orchestr od skladatele Josefa Suka (1874–1935). Dílo stojí v těsné blízkosti těžkých životních ran, které Josef Suk utrpěl – následných skonů ženy Otylky (1905) a tchána Antonína Dvořáka (1904). Podle názoru Ivana Štrause (Hudební rozhledy 11/1983) v této skladbě již vyjadřuje obavy z blížících se tragédií, z hlediska kompoziční techniky však dílo spadá ještě před bod zlomu, za kterým se již v plné míře rozvíjí autorův pozdně romantický subjektivismus vyjádřený ve velkých symfonických a vokálně-instrumentálních plátnech Asrael, Pohádka léta, Zrání a Epilog. Hudební jazyk Fantazie ještě roste z vrcholného dvořákovského romantismu, který vyvrcholil ve svém vývoji symfonickou básní Praga z roku 1904. Houslový part Fantazie g moll pro housle a orchestr je postaven zkušenou rukou hráče na smyčcový nástroj, proto zní velmi zemitě a efektně. Samotná skladba vykazuje znaky houslového koncertu ve vytíženosti sólového nástroje, její stavba se však blíží vysoce prokomponované jednověté formě, ve které se střídají pasáže lyrické a dramatické. V několikerém uvedení v různých tóninách se vrací scherzo, stejně tak jako poněkud stísněná pasáž volná. Ta patrně může být největším argumentem pro výše zmíněný obsahový kontext. Složitost struktury činí tuto skladbu velmi interpretačně náročnou, protože hrozí rozpad její kontinuity. V dějinách jejích interpretací nezaznamenáváme tolik realizátorů jako u děl ikonických, například u koncertu Dvořákova. Přesto jedno provedení považuji za referenční. Natočili ho houslista Josef Suk mladší (1929–2011) a Česká filharmonie pod taktovkou Václava Neumanna v roce 1984. Zde je právě v intepretaci dodrženo, že hudba spadá ještě do prvního „dvořákovského“ období autorovy tvorby. Sólista Josef Suk mladší také buduje fráze, které odpovídají svojí afektovaností vrcholnému romantismu. Provedení Sukovy Fantasie g moll pro housle a orchestr na aktuálně popisovaném koncertě je možné pojmout jako kompetentní, spíše pozdně romantickou názorovou variantu k výše uvedené verzi. Mráčkův interpretační svět jde více do nástrojových nuancí než do ucelenosti frází, tak mnohé v jeho podání je jen naznačeno a asi není záměrně vyhroceno. K moudrosti Sukovy interpretace možná mladý houslista teprve dospěje. Není však ani vyloučeno, že v období zralosti bude rozvíjet svůj poněkud impresionistický styl. Charakteru pozdní romantiky vyšel vstříc i interpretační názor Sira Johna Eliota Gardinera, který posiloval spíše heroické obsahové vrstvy díla a dal prostor pro zvučné žestě v mezihrách. Oproti Dvořákově Páté však poněkud upozaďoval některé hybné pasáže dřev. Popisované dílo Josefa Suka spadá svým stylem do 20. století pouze datací. Najdeme však ve skladbě dva detaily, které do 20. století bytostně patří. První je sám začátek houslového partu, jde o dvojhmatové oktávy na samotném začátku skladby. Nelze jinak než zahrát je naturalisticky, jejich přesné doladění je prakticky nemožné. Druhý prvek je též z oblasti interpretace: Před Scherzem E dur je velká přípravná vnitřní introdukce, která z pomalého tempa postupně zrychluje. V moderní interpretační praxi dosáhnou hráči cílového tempa již před začátkem hlavního dílu, tím pohybová složka anticipuje tematickou rovinu. Oba uvedené detaily byly v provedení 1. února 2023 též realizovány. Sólista, dirigent i orchestr byli za poutavý výkon odměněni bouřlivým potleskem a Jan Mráček poté též přidával.

Koncert patřil mezi mimořádné kulturní události. Těšíme se, že vzácného hosta, Sira Johna Eliota Gardinera v Praze znovu brzy přivítáme.

Česká filharmonie • John Eliot Gardiner
1. února 2023, 19:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň

Program
Leopold Koželuh: Symfonie č. 5 g moll (22′)
Josef Suk: Fantazie g moll pro housle a orchestr, op. 24 (23′)
Antonín Dvořák: Symfonie č. 5 F dur, op. 76 (36′)

Účinkující
Jan Mráček – housle
Česká filharmonie
John Eliot Gardiner – dirigent