A? A… DEKKADANCERS v temnotách

Výchozí bod inscenace definuje jako situaci, kdy se hlavní hrdina ocitl sám ve světě, ve kterém zmizelo všechno, co kdy znal. „Když realita neumí uspokojit jeho potřebu po sblížení, pomůže mu sen? Touha znovu se setkat se svými milovanými, je tak silná, že nakonec složí hlavu na polštář a přehodí přes sebe peřinu utkanou ze vzpomínek. Jak tohle jen dopadne? Najde ve svých fantaziích útěchu? Objeví v sobě sílu čelit skutečnosti a ze sna se probudit?“ Pokud divák nevyjde výslovně z anotace díla – což je docela dobře možné a jistě i dovolené – otevře se mu ještě o něco širší paleta významů a interpretací, byť v základu se budou situace a jejich atmosféra podobat. To, co se bude lišit, je jejich vnitřní význam, míra konkrétního výkladu.

Tanečník se nachází v prázdném prostoru a baterka, která je jeho zbraní v temnotě, může osvětlovat jak vzpomínky tohoto muže, ale také třeba představy, které vznikají z fantazie, snů i obav, ale také může odhalovat, doslova nasvěcovat zákoutí reálného světa a komplikovaných vztahů, které přináší, a tím potvrzovat jeho vlastní správné rozhodnutí o životě stranou lidí a jejich dramat. Do reality, ať už je skutečná nebo fiktivní, vstupuje se záblesky světel jako cizinec, jako pozorovatel, na jehož uvážení je, kdy, zda a jak dalece vstoupí do interakce s ostatními. V díle můžeme hledat metaforu vnitřního světa, nejen vzpomínek, ale i snů, představ, nebo také strachů a obav z toho, co v okolním světě nalezneme, odvážíme-li se vytáhnout tykadla ze své ulity.

Muže, který se ocitl v tomto vzducho- nebo spíš světloprázdnu, tančí Albert Kaše, jeho přízraky / sny / vzpomínky ztvárňují Ondřej Vinklát, Patrik Čermák, Nela Štarková, Florian García, Natalia Metodijeva a Tereza Hloušková, která v premiéře roli přebrala za zraněnou Adrianu Štefaňákovou. Tanečníci se inscenací pohybují jako sehrané těleso, s jistotou, se společnou skupinovou dynamikou. Jsou postaveni před úkol využít své dispozice, střídat uvolněné plastické pohyby, zastavení až ustrnutí i dynamické pasáže, tedy je nejzákladnější podmínkou společné cítění rytmu, a to se daří.

Zvukově inscenaci rámuje v prologu a epilogu ozvěna hvizdu rozléhající se v prostoru. Pomyslný děj se skládá ze situací, v nichž se mladý muž ocitá nebo které pozoruje: někdy je iniciátorem, aktérem, jindy spíše nezúčastněným divákem nebo také jedincem, jímž ostatní manipulují. Prostor obchází po všech ochozech divadla odhaleného na kost a osvicuje svou čelovkou temná prázdná zákoutí, jindy je jakoby ponořen do vlastních myšlenek nebo tance za poslechu neslyšitelné hudby a vývoj vztahů mezi ostatními aktéry nesleduje vůbec, nebo je přímo v jejich středu, nechává sebou pohybovat, manipulovat, ne však vysloveně agresivním či útočným způsobem.

Inscenaci prostupuje červená barva jako náznakový symbol, který odlišuje jednu z šesti postav-vzpomínek. Právě k ní má snad hlavní hrdina nejbližší vztah, protože jí nakonec červené podpatky sám obouvá a nutí k chůzi v nich, ona sama má několik červených pásek i na tváři a rtech. Rozklíčování jejich příbuzenského či jiného vztahu však není jednoznačné, v inscenaci je toho ostatně nevyřčeno a nedořečeno více, snad záměrně.

Pozoruhodný je světelný design Lukáše Bryndy – jeviště už z principu tématu tone po většinu času v neprostupné tmě, kterou prosvěcují nejrůznější světelné zdroje. Light design je zde na stejné významotvorné úrovni jako choreografie těl. Nejprve postavy objevivší se ze stínů nasvěcuje bodovými světly, ale stroboskopicky, pak ozáří prostor jedno „Svobodovo“ světlo ze zadního plánu, postupně přebírají vládu další stropní reflektory (LED, pokud mohu poznat) a až po druhé polovině se v zadním plánu rozsvěcí další park jednotlivých reflektorů sladěných do teplé zlatavé barvy, kdy zdůrazňuje tmavé siluety postav tanečníků, kteří tak získávají na anonymitě. Poslední světelné zdroje jsou naopak umístěny před diváky a pracují s diagonálními odrazy od fólií zavěšených na tazích. Celý komplex je tedy velmi komplikovaný, světlo je svébytný scénografický prvek.

Scéna ovšem je vybudována také, byť se většinu času ukrývá rovněž ve tmě, je tu například rampa a funkční schodiště, několik nivteků představuje cosi jako sklepení domu a tanečníci během neviditelné přestavby dokáží vytvořit i nadstavbu připomínající malé kóje, snad pokoje nebo nájemní byty. V první části je choreografie sama volná a abstraktnější a soustředit se můžeme především na různé pohybové kvality, jako je provádění pohybů v maximálních fyzických rozsazích, izolace, práce s napětím, různé staccatové pózy. Postavy se objevují jako v dlouhém prologu, některé humanoidní, jiné připomínající spíše animální tvory, a jejich přítomnost je hlavnímu hrdinovi čím dál nepříjemnější, ačkoliv je patrně v tom prázdném prostoru sám aktivně hledal, je však udolán, buď lidmi nebo vzpomínkami či jejich představami. Stahuje se do role pozorovatele bizarních vztahů.

Hudba Davidsona Jaconella, mísící zvuky, ruchy a minimalistické motivy, případně i zvuk elektrických varhan, je přerušena tokem slov, jež působí jako povely (jsou to citace z textů myslitele Rúmího). Ty rytmicky řídí pohybovou akci, jako kdyby šlo stále ještě o hudbu, mezi pohybem a strnutím jsou přesně definované rozestupy, tanečníci pravidelně zamrzají do podoby soch a sousoší (musí přirozeně a s postřehem střídat dynamický pohyb a plné zastavení v něm.) Rozehrávají duety a interakce. Ne každá pohybová akce je naplněná čitelným významem, vztahy mezi postavami jsou v těchto pasážích vykresleny volně, možná náhodně. Můžeme se soustředit na pohybové principy, ale také se ztrácet, pokud se snažíme udržet pozornost. Naopak zcela konkrétní a v duchu tanečního divadla je vystavěna pasáž odehrávající se v „pokojích“ z praktikáblů. Zpřesňuje vztahy – je realističtější – ale tím vlastně také jednotu inscenace nabourává. Jde najednou o jiný tanečně divadelní jazyk: ve zvuku o fantaskní nápodobu lidské řeči, v pohybu o ilustraci vztahových dialogů mezi dvěma muži a dvěma dívkami, jimž přihlíží z přízemí dvojice zřejmě zvířecí… Stylově se tato část vymyká a je těžké s ní naložit ve vztahu k ostatním. Snad vznikla proto, že bylo potřeba přeci jen osvětlit vzájemné vztahy a oddělit postavu Alberta Kaše coby vnějšího pozorovatele (ačkoliv je například definován i civilním kostýmem proti trikotům jeho přízraků).

Inscenace se posléze znovu rozbíhá do méně určitých pohybových akcí, duetů, nastává onen okamžik, kdy je jedna z dívek obuta do červených střevíců a kolenních návleků, a za zvuků spíše klubové hudby se celá skupina tanečníků posléze dává do pohybu, jako kdyby se ocitli na taneční zábavě (možná však jen znázorňují sounáležitost – jedna rodina, nebo skupina přátel žijících v témže domě i se svými mazlíčky). Inscenace se vrací obloukem k počátku, jsou zapojena výše zmíněná světla (zlatý horizont, odrazné desky u stropu), hlavní hrdina se pohybuje prostorem v plastickém prodýchaném pohybu, s mrštností šelmy. Vychutnává si svou samotu a nezávislost, aby ho jeho průvodci vzali konejšivě do svého středu a ukolébali – k probuzení ze snu?

Snad bychom tak mohli poselství inscenace rozklíčovat. Pokud však divák nedychtí po přesných významech, bude mu stačit dávka poctivého dynamického současného tance, kterým DEKKADANCERS opět nešetří. Svým způsobem tu všechno už nějak někdy bylo, důležité je s každou novou produkcí dávat věcem nový kontext.

and
Koncept a choreografie: Jiří Pokorný
Hudba: Davidson Jaconello
Tančí: Ondřej Vinklát, Patrik Čermák, Nela Štarková, Florian Garcia, Natalia Metodijeva, Albert Kaše, Tereza Hloušková / Adriana Štefaňáková
Scéna a kostýmy: Jiří Pokorný ve spolupráci s Pavlem Knollem
Světelný design: Lukáš Brinda
Produkce: Tereza Baschová, Pavel Knolle
Premiéra: 31. 10. 2024, Jatka 78