Lali Ayguadé v Duncanu: Shift v pohybu a hledání kořenů s Roots

Početná skupina dívek a jednoho chlapce se na scéně zjevuje jako antické či klasicistní sousoší nebo Davidův obraz. Je nastolen princip plynulého pohybu skupiny a zastavování v jedné společné póze, ze skulptury do skulptury, z konstelace do konstelace. Pohyby jsou synchronizované a interpreti zamrzají ve stejnou vteřinu. Objímají se, zachytávají se, strnují v pohledu. Výkřik je následován zadumaným šeptáním, každý se projevuje svou individualitou, ale přece v přijetí a zapojení do jednolité skupiny. Dvojice spolu tančí, zatímco další z dívek se v tenzi těla i rukou poddává jakémusi vnitřnímu vzteku nebo nekontrolovatelnému výbuchu energie. Další se hystericky směje, jiná tanečnice se jen nesměle prochází. Každý sám za sebe a svůj, ale všichni zajedno.

Choreografii charakterizují nejen ony plynulé přesuny zastavené jako závěrkou fotoaparátu, ale i úsečné rychlé pohyby. Skupina nastupuje po jednom do unisonních pohybů, rychlost střídá prudké zastavování. Konečně vrhnou i pohled do publika, jsme přítomni a vzati na vědomí. Těla rotují a ruce se vztahují vzhůru, skupina si přisvojila stejná gesta, tajuplnou pantomimu. Každý je sám za sebe, ale přece skupina – a tak se zformují do prastaré formace kruhu, aby se za chvíli zase rozptýlili po celém prostoru. Dívka klesá pod tíhnou neviditelných břemen a mdloby, je však zachycena a unášena, postavy sebou manipulují, zachycení pádu je plynulé.

Přerušíme-li tok asociací, který srostl s myšlenkami, je třeba podotknout, že tanečníci jsou skutečně technicky připraveni a že mají v sobě už sílu i postřeh a vzájemnou důvěru. Pustit se do pádu až těsně nad zem a spolehnout se na ruce partnerů, nechat se z pádu nabrat do švihu a pokračovat v pohybu s novou energií, to není banalita. Ale je to mimo jiné i choreografčin rukopis. Volný pád – zachycení – plynulý přesun prostorem. Shift doslova a do písmene. Kontra světlo z tanečníků vykouzlí jen klidné tiché siluety, a když se začne nad scénou stmívat, jejich uzavřená hrdla si začnou notovat…

A jaké je hledání kořenů? Dvě řady tanečníků, čtyři a čtyři proti sobě, spojení, propojení, propletení, související, závisející… Jednotlivé články se ale vyvinou a klesají k zemi, do vlny záklonu, ruce však stále spojeny, rozděleni a zase navracející se zpět. Skupina se rozpadá do dvojic, duetů, do dalšího prozkoumávání principů manipulace s tělem v pohybu, které má vlastní sílu a vlastní trajektorii, již ale ostatní musí narušit a usměrnit. To je opakující se prvek, není násilný, není tvrdý, spíš instinktivní. Tak to zkrátka je, že lidé smýkají jedni druhými a druzí prvními a znovu a zpět. Skupina nabírá i společný směr, ale postupně se rozbíjí do krátkých expresivních sól, kde se každý ukazuje ve svém světle a ve své síle.

Jsou velmi mladí, ale svým pohybem nesmírně výřeční, každý nespoutaný. Pády a zachycování v pádu jsou dále variovány. Objevují se kontrakce. Postavy ulehají na zem, nastává proplétání jako kořenů. Zpěv ze záznamu zní jako církevní sbor, ale tanečníci se nebojí použít ani své vlastní hlasy. Rozmachují se do prostoru, stáčí své trupy do spirály. A křičí. Aby je bylo slyšet, aby je svět slyšel. Těla se měkce snáší a padají k zemi, aby byla znovu nadnášena. Když se rozezní perkuse, vynikne dynamika skupiny, ale tanec nakonec stejně tíhne ke zpomalení pohybu a utichání. Ústa už nekřičí nahlas, křik je němý, zaškrcený v základu, jen sápající se ruce značí touhu po expresi. Druhá choreografie potvrzuje zálibu v záklonech. Zklidnění smyčců přineslo duet. Z tanečníků se postupně stává jedna jediná plastická hmota, těla propletená jako kořeny, ale živé, spíš jako chapadla sasanek, pohyblivá, odtékající až do levého zadního rohu jeviště do snášející se tmy. Snad je právě tam místo úrodné půdy, kde je možné zapustit kořeny – roots.

Tak toto vše se dělo v sále konzervatoře Duncan centre, kde se studenty intenzivně pracovala španělská choreografka Lali Ayguadé, která má za sebou účinkování i tvůrčí spolupráci na repertoáru Akrama Khana, i vede svou vlastní taneční skupinu. Mladí tanečníci Duncanu, oblečeni v civilním, jen zcela mírně stylizovaném, nebo spíše jen stylově sladěném oblečení, ovládli sebevědomě scénu, na které nebylo jinak nic než světla z rukou Kataríny Ďuricové. Jak je z toku obrazů patrné, obě choreografie využívají podobné pohybové principy, které si mladí tanečníci velmi dobře osvojili. Je zřejmé, že jde o uměleckou, ale současně i vědomou pedagogickou práci, choreografka vedla studenty k pochopení svého stylu a jeho zákonitostí a pracovala především se skupinou, tak aby potřeby každého byly naplněny a získal dostatečný prostor k tomu projevit i svou individualitu, ale v rámci řádu společné choreografie, v jednotě s ostatními. Zde není prostor na vydělování sólistů, zde je každý sám sebou, ale součástí celku. Mladí studenti současného tance mají nesporně potenciál a je skvělé, že kromě volné tvorby a svobody vlastního výzkumu mají i technické výzvy, které jim přinášejí hostující choreografové.

Shift
Choreografie: Lali Ayguadé
Asistent choreografie: Lea Švejdová
Hudba: Fanny Thollot
Interpreti: Tereza Jarošová, Lada Jasanská, Barbora Karvánková, Agáta Klímová, David Kodys, Karolína Kuklová, Dorota Příleská, Kateřina Rendová, Nela Šedová, Veronika Šolcová, Kristýna Vořechová, Barbora Zahrádková
Světelný design: Katarína Ďuricová

Roots
Choreografie: Lali Ayguadé
Asistent choreografie: Lea Švejdová
Hudba: Miuel Marín Pavón
Interpreti: Leontina Foltýnová, Anna Kubalíková, Michaela Lincová, Kristýna Šalomonová, Barbora Veselá, Charlota Ciklerová, Adriana Nguyenová, Vojtěch Punda
Světelný design: Katarína Ďuricová

První uvedení: 22. 11. 2024, Duncan centre