Čajkovskij, cukrárna a žížala Jůlie

Vít Dvořák, 17.12.2009 1:01

Jako třešničku na dortu – tak Mášenku a Louskáčka servíruje na závěr Čajkovského baletu choreograf Kirill Simonov. Záznam této inscenace petrohradského Mariinského divadla z roku 2007 se teď promítal – vedle mnoha zahraničních kin – také u nás, v Praze a v Brně, a také v Bratislavě, kdy se společnost Palace Cinemas připojila k mezinárodnímu projektu Opery, balety a koncerty živě i ze záznamu v HD kvalitě. A dlužno hned dodat, že po minulé skvělé v přímém přenosu vysílané Carmen z La Scaly si tentokrát pořadatelé – a nutno zdůraznit, že bez vlastní viny – pěkně naběhli. Něco tak nepovedeného, jako je právě Simonovův Louskáček, se totiž hned tak nevidí.

Že tento Louskáček nemá s Vánocemi vlastně prakticky nic společného, by zas až tak nevadilo. Avšak jeho dějová linka – pakliže vůbec nějaká existuje – je naprosto nesrozumitelná, zcela nic neusnadní ani do záznamu dodatečně implantované názvy jednotlivých obrazů. Představitel Louskáčka má skoro až do konce nasazenu na obličeji odpudivou masku, kterou mu jakési děvy teprve před závěrečným pas de deux sundají. Co v příběhu od začátku až do konce pohledává jakýsi holohlavý černokněžník, se jen domýšlíte. Sněhové vločky připomínají spíš jakýsi černý smog. Společně s orientální tanečnicí se do hudby vlní z každé strany jedna plyšová žížala, nápadně připomínající Jůlii Dády Patrasové. Pokračovat netřeba.

K tomu všemu totální nevkus scény i kostýmů, umocněný blízkými záběry kamer. Bezmála čtvrtina Čajkovského partitury vyškrtaná, mnohé části přeházeny. A navíc ani k vychutnání samotného tanečního mistrovství sólistů – byť se Simonovova choreografie tváří jako klasická – skoro žádná příležitost není, valná část děje je hlavně zkraje pojednána víceméně jako pantomima, často jste nuceni se dívat na podobné záležitosti, jako jsou třeba donekonečna se vrtící zadky “tančících” vos. Valerij Gergijev a jeho skvělý orchestr prominou: Zdaleka nejen z oné závěrečné třešničky na dortu mě na konci tohoto večera především docela dost pálila žáha. Není divu, že letos v petrohradském Mariinském divadle už zase dávají Louskáčka klasického, v choreografii Vasilije Vajnonena z roku 1934. Druhou dobrou zprávou pak je, že další Čajkovského evergreen z Petrohradu – Labutí jezero – budou kina koncem ledna nabízet v osvědčeném balení pánů Petipy a Ivanova.