V komorní hudbě není místo pro ego, říká houslista Jiří Vodička

Procházíme-li se vašimi koncertními programy, setkáváme se s repertoárovými díly stejně jako s dramaturgickými objevy. Co je vám bližší, nacházet nové  detaily ve slavných skladbách nebo přibližovat posluchačům dosud méně rozšířená díla?
Obě tyto roviny vnímám jako nesmírně obohacující a vzájemně se doplňující. Slavné skladby jsou pro mě jako živé organismy – pokaždé, když se k nim vrátím, nacházím v nich nové vrstvy, jež dříve unikaly mé pozornosti. To je fascinující proces, který nikdy nekončí, protože hudba se proměňuje nejen s naším interpretačním zráním a věkem, ale i v závislosti na kontextu, publiku a emocích daného okamžiku.

Zároveň mám ale velkou radost, když mohu posluchačům přiblížit díla, která nejsou tak často uváděna. Většinou mě překvapí, jak silně a spontánně na ně publikum reaguje, když jim dáme příležitost. To se mi podařilo nedávno při mém debutu s Filharmonií Brno, kde jsem hrál Goldmarkův Houslový koncert a moll. Už samotné studium a příprava mě nesmírně bavily, a o to větší radost jsem měl z pozitivní reakce publika. Bylo to úžasné provedení a moc se těším, až si tento koncert zahraji i s dalšími orchestry.

Existuje ještě v houslové literatuře skladba, kterou byste chtěl hrát před publikem, ale ještě se k tomu nenaskytla příležitost? 
Ano, nedávno jsem objevil album Recomposed by Max Richter: Vivaldiho Čtvero ročních dob. Je to klasika v moderním pojetí. Je to skvělá reinterpretace, svěží aranže. Pokud by se někdy naskytla příležitost provést ji s komorním orchestrem, moc rád bych si tuto verzi zahrál před publikem.

Za jaký typ houslového virtuosa se pokládáte? Jste ten, který má stát vždy akusticky v popředí koncertantní skladby nebo vám nevadí, když musíte chvíli „doprovázet“ klavír či jiný nástroj orchestru?
Pro mě je hudba především dialog – ať už mezi sólistou a orchestrem nebo mezi houslemi a klavírem v komorní hudbě. Nemám potřebu být neustále v popředí, naopak si velmi užívám momenty, kdy mohu být součástí celku, reagovat na ostatní nástroje a společně s nimi vytvářet hudební příběh. Každá skladba má svou vlastní dynamiku a dramatický oblouk – někdy je úlohou houslisty vést a jindy se na chvíli stáhnout a nechat vyniknout jiný nástroj. 

Píše se o vás jako o hráči se zázračnou technikou. Myslíte si, že k virtuóznímu technickému lesku vede cesta výhradně mnohahodinovým drilem nebo lze si ji zkrátit „inteligencí“ cvičebního procesu? 
Myslím, že samotný dril nestačí. Samozřejmě, technická jistota je výsledkem nespočtu hodin cvičení, ale pokud k němu člověk nepřistupuje promyšleně, může se snadno dostat do slepé uličky. Podle mě je klíčová efektivita a cílené zaměření na konkrétní problémy.

Každý technický prvek by měl být procvičován s jasným porozuměním – nejen mechanicky, ale i s vědomím, jak souvisí s hudebním obsahem. Často se mi osvědčilo zpomalit, hledat optimální pohyb, analyzovat příčinu obtíží a teprve pak postupně zrychlovat. Tímto způsobem se dá dosáhnout nejen brilantní techniky, ale i lehkosti a přirozenosti projevu.

Nakonec je ale technika jen prostředkem k vyjádření hudby. Nejvíce obdivuji interprety, u kterých technika slouží hudebnímu výrazu a nepůsobí samoúčelně – o to se snažím i ve své hře.

Je pro vás pocitový rozdíl, zda stojíte na pódiu jako sólista v houslovém koncertu nebo zda hrajete houslové sólo v nějaké symfonii či jiné orchestrální skladbě s Českou filharmonií?
Ano, ten rozdíl je obrovský – a nejen pocitově. Když stojím na pódiu jako sólista v houslovém koncertu, mám plnou svobodu interpretace, udávám dynamiku a frázování, vedu dialog s orchestrem a snažím se vytvořit jedinečný hudební příběh. Je to nesmírně intenzivní a inspirativní role, ve které mám možnost ukázat svou vlastní hudební vizi.

Naopak, když hraji houslové sólo v rámci symfonie nebo jiné orchestrální skladby s Českou filharmonií, je moje úloha jiná – stále jde o sólový moment, ale jsem součástí širšího hudebního kontextu. V takové situaci je pro mě důležité citlivě vnímat dirigenta, orchestr i celkovou dramaturgii skladby. Někdy je sólový part spíše komorním dialogem než výrazným exhibičním momentem.

Jakou roli ve vaší umělecké kariéře sehrála a sehrává komorní hudba?
Komorní hudba pro mě vždy byla a stále je klíčovou součástí mého hudebního života. Hrát v komorním ansámblu je úplně jiná disciplína než sólové vystupování. Každý hráč přispívá svým jedinečným výrazem, ale zároveň musí být neustále ve spojení s ostatními. Právě tahle interakce mě vždy nesmírně bavila. V komorní hudbě není místo pro ego, naopak, je to symbióza, kde každý hlas má svůj význam a každý detail může změnit celkové vyznění skladby.

Mám to štěstí spolupracovat s vynikajícími muzikanty, ať už v duu s kytaristou Pavlem Steidlem na našem společném paganiniovském projektu, nebo s klavíristou Martinem Kasíkem v recitálech. Výjimečnou zkušeností pro mě bylo také natáčení a koncerty komorního díla Antonína Dvořáka s klavíristou a generálním ředitelem České filharmonie Davidem Marečkem.

Dalším komorním projektem je uskupení The Trio, kde hraji společně s klavíristou Martinem Kasíkem a violoncellistou Václavem Petrem, koncertním mistrem České filharmonie. Tato spolupráce mi přináší obrovskou radost a inspiraci.

Stejně tak mě baví koncerty s komorními orchestry, které přinášejí jiný způsob hudební komunikace. Komorní hudba je zkrátka nedílnou součástí mé hudební cesty.

Na nadcházejícím koncertu budete hrát s kytarou. S jakými dalšími nástroji, vyjma klavíru, jste ještě hrál v obsazení dua?
Spolupracoval jsem například s akordeonem, kde mě fascinovala jeho barevná škála a schopnost plynule tvořit fráze, což krásně doplňovalo housle. Jednalo se o koncert se skladbami Ástora Piazzoly. 

Hlavním autorem nadcházejícího koncertu je Niccoló Paganini, vaším uměleckým partnerem bude na pódiu kytarista Pavel Steidl. Na co se mohou posluchači těšit a čeho si v prováděných skladbách mají nejvíce všímat?
Posluchači se mohou těšit na večer plný hudební energie, virtuozity i krásných melodií. Paganini nebyl jen geniální houslista, ale také skvělý kytarista, a jeho hudba pro housle a kytaru je opravdu jedinečná – chvílemi divoká a technicky náročná, jindy zase neuvěřitelně zpěvná a lyrická.

S Pavlem Steidlem se snažíme ukázat obě tyto polohy. Housle a kytara spolu vedou živý dialog – někdy se doplňují, jindy si hrají s rytmem a napětím. Kytara tady rozhodně není jen doprovod, ale rovnocenný partner, který dává hudbě rytmus, barvu i atmosféru.

Doporučil bych posluchačům, aby si užili kontrast mezi virtuózními běhy a klidnějšími momenty, kdy housle téměř zpívají. A hlavně – aby se nechali strhnout tou hudební radostí, kterou Paganiniho skladby přinášejí!

Tak na to se opravdu těším a děkuji za rozhovor.