Festival tanečních filmů (3): Soutěžní snímky, večer bergmanovské inspirace a crème de la crème žánru dance for camera

Páteční pokračování kolekce soutěžních snímků zahájilo dílo britského souboru současného tance Cathy Waller Company You are also Us (2025), jež spojilo tanečníky se zdravotním postižením a bez něj. Taneční film je součástí širšího projektu choreografky a režisérky Cathy Waller, která na základě výzkumu a vlastní zkušenosti se skrytým handicapem, zkoumá téma neviditelnosti, zranitelnosti, izolace a odolnosti. Použití dronů umožnilo dynamické snímání skupinové choreografie zasazené do pobřežní krajiny. Zejména jeden záběr se vrývá do paměti; pohled z ptačí perspektivy na prstenec tanečníků, vrhajících dlouhé stíny, z nichž jedna polovina stojí nahoře na útesu a druhá dole pod nimi – moment pospolitosti i oddělenosti. Choreografie zkoumá vztah individuality a společenství, které nám poskytuje ochranu, ale zároveň má tendenci přehlížet neviditelné a skryté aspekty individualit. Film je sociálním komentářem vybízejícím k větší vnímavosti ke zkušenostem a emocím, jež nejsou na první pohled zřejmé.

O+

Fire Table (Katherine Maxwell, USA, 2023) je fragmentem původně čtyřicetiminutového filmu sigh of origin, zabývajícího se tématem identity a paměti uchovávané mimo vědomí. Scéna s tanečníky usazenými kolem hodovního stolu a rozvibrovanými vnitřním přetlakem, který se v nich postupně hromadí, fungovala dobře sama o sobě, a přesto (nebo právě proto) vzbudila zvědavost vidět ji v kontextu celého díla.

Režisérka Karen Pearlman boří stereotypy o konzervativních starých časech a striktním dodržování genderových rolí a ve svém hybridním dokumentu Impossible Image (Austrálie, 2024) podává překvapivý obraz žen v raném vývoji kinematografie. Na archivních záběrech z éry němého filmu sledujeme rozzuřené, divoké a nespoutané ženy, pohrdající systémem a zesměšňující patriarchát a společenské normy. Zástupy komediantek a baviček pak ožívají v těle současných performerek, které přesně rekonstruují situace, pohyby a gesta svých filmových předchůdkyň. Živelnost, lehkost a sebeironie provází groteskní obrazy, skeče a slapstick komediální výstupy, ve kterých vidíme ženy padat, skákat, rvát se, destruovat vše, co jim přijde pod ruku, protestovat a ovládat ulice svým tancem. Živelná anarchie a podvratnost našich prababiček je nakažlivá. Montáží archivních záběrů a jejich současných rekonstrukcí vzniká živá konverzace napříč staletími, a co víc, bezčasý manifest feministického protestu a svobody. 

Tvůrci a interpreti v krátkém hudebně-tanečním snímku Fitted Skin (Karen Gayle, USA, 2024) společně zkoumali pocit dobře padnoucí kůže. V newyorské písni o svobodě a hledání vnitřní nezávislosti sledujeme pětici performerů sehranou v unisonu s prvky moderního tance a jazzu, míjející se chodce v parku, možnost setkání a porozumění. 

Film tuzemské produkce Into Silence (Do ticha, 2024) režisérky Barbory Johansson vznikl na námět představení o primabaleríně Barboře Vašků Kaufmannové; je součástí série Invisible, tzv. docu-dance performancí, vytvořených Miřenkou Čechovou pod hlavičkou souboru Tantehorse a věnovaným autobiografickým příběhům žen-umělkyň s výjimečnými osudy, které se stáhly z centra pozornosti. Into Silence není pouhým záznamem představení, ale křehkým a intenzivním portrétem jednoho lidského osudu, maximálně využívajícím možnosti propojení osobní výpovědi, fyzického ztvárnění a filmové řeči. Útržky osobních traumat vyplouvají na povrch skrze zasekávající se nahrávku vzpomínek; tanečnice vyloví špičky z koše na odpadky a obléká je jako druhou kůži. Reference ikonických baletních rolí se vynořují z paměti těla; Z tebe nic nebude, ozývají se hlasy minulosti, zatímco šílená Giselle kreslí kuchyňským nožem kole sebe ochranný kruh. Vnitřní monolog primabaleríny reflektující svoji sólovou kariéru poodkrývá odvrácenou stranu baletního světa – žije se od výplaty k výplatě, bolest, ta fyzická i duševní, je potlačována, duševní teror přichází plíživě, nesouhlas s autoritou je potrestán odejmutím příležitostí. Vyčerpávající úsilí a osobní oběti zůstávají nedoceněny, poslední výstup na jevišti končí bez sentimentu, stroze – do ticha.

Režisérka Samantha Shay propojila ve svém projektu umělce Tanztheater Wuppertal Piny Bausch a rezidenty působící pod Grotowského institutem v Teatru ZAR – společně se pak obracejí k vlastním kořenům a odkazu dvou silných linií fyzického divadla. Z tohoto výzkumu vznikly kromě divadelního představení i dva filmy: I´m Here (Velká Británie, 2024) je kratším a melancholičtějším sourozencem čtrnáctiminutového filmu Table for one, please, který byl na festivalu k vidění předchozího dne.  

Postapokalyptický příběh dvou přeživších lidí ve světě zničeném globální katastrofou přinesl snímek Silentium (Francie, 2025). Nad krajinou je slyšet opakující se varování před kontaminací neznámého původu, platí zákaz fyzického kontaktu člověka s člověkem a jeho porušení může mít fatální následky. Náhodné setkání ženy (Alyssia Paul) a muže (David Mendes de Oliveira), odehrávající se v tichu, jen skrze gesta a pohyb, se postupně rozvine do něžné romance, nad kterou se neustále vznáší neznámá hrozba. Pár spolu sdílí to málo, co zbylo ze starého světa, z walkmana poslouchají vyprávění o stavění babylonské věže – podobenství o lidské pýše a božím zásahu tvoří paralelu k temnému konci lidské civilizace, který je jejich realitou. Režisérovi Roméo Lefèvrovi se podařilo vytvořit sugestivní svět se svými vlastními pravidly, nepostrádající aktuálnost i naději na obnovení selhávající komunikace. 

Jeden dlouhý záběr tvoří snímek Above the Clouds (Richard Stark, choreograf Kalbe Isaacson, USA, 2024), v němž účinkují středoškolští studenti zájmového tanečního souboru de Toledo. V porovnání s ostatními tanečními filmy se zde jedná spíše o záznam koncertního čísla, lyrického tria, jaké je možné vídat na tanečních soutěžích. Kameře v pohybu se nicméně citlivým způsobem daří vyzdvihnout schopnosti mladých interpretů.

Sneck-Rise (Adam Bentley, choreografie Janita Frantsi, Kanada, 2024) je slovní hříčkou a opakem výrazu sneck-down, označujícímu dočasné zúžení vozovky způsobené napadaným sněhem. Film zkoumá fenomén sneck-downů a zasazuje svůj pohyb do míst, kudy auta v zimě nejezdí a vozovka je tedy nadbytečně široká – tento nevyužitý prostor silnic je rozehráván třemi tanečníky, kteří spontánně vytvářejí jakési pohybové ostrůvky bezpečí, a navracejí tak městu jeho lidskou podobu.

Skutečným zjevením festivalu se stal hodinový snímek Douglase Rosenberga The Sea (USA), dokončený teprve počátkem letošního roku. K vytvoření filmu režiséra inspirovalo pobřeží baltského moře, konkrétně krajina ostrova Fårö, kde žil, tvořil a také zemřel švédský režisér Ingmar Bergman – reference jeho díla se objevuje už v samém úvodu filmu The Sea, kdy se na horizontu objevuje řada mužů držících se za ruce (odkaz k ikonickému tanci smrti v závěru filmu Sedmá pečeť, 1957).  

Maskulinita, stárnutí a vztah ke krajině jsou ústředními motivy této černobílé filmové básně, která se noří do kulturního podvědomí a zkoumá normativnost mužské intimity. Pro budoucnost, pro otce, pro syna, pro dětství, pro mír, pro lásku… Skupina mužů staršího věku otevírá svůj tanec touto modlitbou, kruhem film začíná i končí, symbolické obrazy se rozvíjejí jeden za druhým a zanechávají silný otisk; vypuštění bílé holubice, rozlamování a sdílení chleba, nesení dřeva pro zápalnou oběť, rituál pokládání kamenů na ležící těla v trávě. Protagonisté filmu byli vybráni na základě open callu a před samotným natáčením prožili rok společné práce a příprav formou workshopů; znají svoji krajinu velmi dobře, prožili zde svůj život, jsou s ní srostlí, jak je vidět z každého jejich pohybu. V meditativním víření roztáčejí muži kolem sebe paže prodloužené dlouhými suchými větvemi, místy propadají v živelně radostný tanec, který utne náhlý pocit osamělosti a existenciální tíže. 

Obřadně spirituální pasáže střídají momenty hravosti a bláznivosti, objevuje se velmi fyzický duet; vidíme v něm amerického choreografa a tanečníka Davida Dorfmana, který rovněž velkou měrou přispěl k celkové podobě choreografie. Akustická krajina filmu je stejně jako ta vizuální naplněna hlubokou mystikou – ať už je nesena sólovým i sborovým zpěvem, hudební linkou (akordeon, dudy), perkusivním využitím přírodních materiálů, nebo v ní jen promlouvá šum moře. Přes svou zjevnou inspiraci Bergmanovým dílem provází film The Sea po celou dobu překvapivě radostná atmosféra a klukovské spiklenectví, vytvářející komunitu, v níž lze projevit slabost, zranitelnost i něhu.

Následující kurátorský výběr Best of tanečních filmů nabídl tři narativní díla s prvky akčního filmu, hororu nebo psychologického thrilleru. Závěrečný čtvrtý film poskytl vítané vydechnutí po dramatických a intenzivních příbězích.

Jako první byl promítán vizuálně působivý film Two to Tango (Dimitri Sterken, choreografie Anibal Lautaro, Belgie, 2022), jeden z loňských vítězů filmového festivalu v San Francisku (Best Narrative Dance Film Award). Dvanáct světových vůdců se schází ve válečné místnosti a střetává se v nebezpečné hře na život a na smrt. Lídři zaujímají výchozí pozice a na pokyn spolu začínají tančit vášnivé tango. Jakmile přestane hrát hudba, začínají po sobě střílet z předem připravených zbraní. Instrukce se jim zdá jasná, v aréně může zůstat jen jeden vítěz. V tomto znepokojivě aktuálním symbolismu je mocenská dynamiky hry o přežití budována bez dialogů, napětí vzniká střídáním zběsilých stříleček a intimních tanečních pasáží, kde přestáváme vnímat fantastické výkony tanečníků, kteří jsou evidentně mistři svého oboru, ale vidíme je jako zfanatizované mocnáře, kterým jde o všechno. Vítězoslavný úsměv se mění ve znepokojení a strach. Lze nějak uniknout nekončící smyčce násilí?  

Režisér Rubin Stein, vycházející hvězda španělské kinematografie, stojí za filmem Bailaora (2019, choreografie Mercedes Morillo), jež tvoří závěrečnou část hororové trilogie Light and Darkness, která zpracovává temné stránky lidské duše. Skupina vojáků prohledává ulice válkou zničené vsi, přeplněné těly mrtvých obyvatel. Zvuk zvonů je vláká do kostela, v němž pod křížem hlavního oltáře nachází zabandážovanou dívku, jejíž pohyby mají nevysvětlitelný účinek. Jak dívka začíná tančit, vojáci jsou nuceni tlouci pažbou v rytmu flamenca. V nastalém hluku, a zatímco jsou vojáci hypnotizováni podmanivým tancem, se skupina malých dětí snaží vytratit ze svého úkrytu na kůru kostela. Skvěle vystavěný příběh udržuje celou dobu napětí a nejistotu, co bude následovat, tanec se zde stává vyprávěním o hluboké lidskosti. Malá tanečnice je možná duší nebo duchem flamenca, nazývaným „duende“, je silou, která uvádí do transu a zprostředkovává mystický emocionální zážitek. 

Studentský snímek Syncope (Švýcarsko, 2023), který úspěšně brázdí světové festivaly, je počinem scénáristy a režiséra Linuse von Stumberga, který se spolu s tanečnicí Sarafinou Beck podílel i na vytvoření choreografie, sami navíc ve filmu účinkují – Stumberg v něm ztvárnil roli charismatického a manipulativního choreografa. Film pracuje s prvky thrilleru – už na začátku silně vnímáme, že něco není v pořádku, z vyprávění tanečníků cítíme obavy a strach. Choreograf si vybírá interprety pro svoje nové představení a ovládáním jejich dechu je testuje, nakolik jsou schopni jít za hranu svých sil. Úvodní scéna konkurzu, či spíše selekce, jen předznamenává psychický teror, který bude následovat, rozvibrovaná energie v místnosti je velmi fyzická, hmatatelná, zvukový design umocňuje každý pohyb a nadechnutí tanečníků. Pětice vyvolených je pak přizvána k dalšímu procesu zkoušení. Vyžaduje se od nich více než vášeň pro tanec, touha přežít z nich dělá zvířata chycená do pasti, bojující o svůj vlastní život. Film všemi svými prostředky zpracovává toxicitu tanečního prostředí, která je zde dovedena do extrémního konce. Na ploše intenzivních 20 minut film zprostředkovává adrenalin, který žene tanečníky k nepřiměřeným obětem. Tlak umělců na vedoucích pozicích i očekávání společnosti jsou odhalovány jako znepokojující odvrácená realita, obhajovaná ve jménu umění.

Černobílý film Navigation (2020) byl na pražském festivalu uveden již v roce 2021 v rámci třetího bloku soutěžních filmů. Tvorba filmařky Marlene Millar a choreografky Sandy Silvy je ostatně v kontextu festivalu dobře známá, v rámci Migration Dance Film Project bylo natočeno již celkem šest snímků, v nichž se zpívaná píseň, rytmus a pohyb spojují s krajinou a prostřednictvím tohoto repetitivního perkusního tance vyprávějí příběhy migrace, putování a komunity.

Navrácení již jednou promítaného filmu na festival působí jako velmi podnětný dramaturgický impuls – v současné době, kdy se produkuje veliké množství tanečních filmů, se automaticky vkrádá na mysl otázka, co se s těmito filmy stane, jakmile jednou dokončí svoji festivalovou odyseu. Zařazení retrospektivního bloku – například snímků za posledních deset, patnáct let – bylo mohlo přinést zajímavé srovnání, jak se taneční film v průběhu času proměňuje a kam jako žánr směřuje.