Festival tanečních filmů 2013 – ve službách opomíjeného žánru (1)

Je to tanec? Je to film? Je to jedno!

Podtitul Festivalu tanečních filmů 2013, který probíhal od pátku do neděle v pražském Biu Oko, na diváky pomrkává z video upoutávky skupiny 420PEOPLE k jejich dance fashion filmu, jenž měl na přehlídce premiéru.

Co jsou taneční filmy, respektive žánr dance for camera, ale tak úplně jedno není. Jde však o žánr těžko uchopitelný a u nás nepříliš rozvíjený, ostatně právě proto vznikl festival, který má divákům přiblížit, jaké výsledky přináší spolupráce umělců tak rozdílných oborů, jako je pohybové umění a kinematografie. První ročník proběhl v roce 2009 a byl průkopnickým počinem, protože do té doby se v souhrnné podobě umělecká díla žánru dance for camera neobjevovala. Výjimkou je jen festival televizní tvorby Zlatá Praha, kde má tento žánr svou kategorii. Ve světě však existuje přes 150 filmových festivalů, které tento kombinovaný žánr uvádějí na plátno, takže v celosvětovém kontextu máme co dohánět.Dance for camera čili tanec pro kameru. Je to víc než jen taneční film, stejně jako tanec je víc než jevištní akce. Tak jako je mnohovrstevnatým pojmem současný tanec, tak mnohovrstevnatou podobu může mít jeho odraz ve filmovém umění. Od filmů dokumentárního charakteru, přes abstraktní zachycení a manipulaci s tanečními prvky až po zachycení prostého pohybu a práci s ním. Předmětem dance for camera se může stát jakýkoli pohyb a performerem kdokoli a cokoli – tanečník, netanečník, zvíře, rostlina, věc. Jen invence uměleckého týmu rozhodne o pohybovosti, o míře sdílnosti, abstrakce, přítomnosti nebo absenci příběhu, vztahu, citu, výtvarnosti, rytmu… Pokud pod pojem tanec zařadíme jakékoli vyjádření od civilního pohybu zasazeného do zvláštního kontextu, jenž jej povyšuje na tanec, až po choreografii konkrétního tanečního stylu – tak stejně variabilně se může projevit filmový žánr s ním nakládající. Má k dispozici nepřeberné množství technik jen s limitem své dvojrozměrnosti (kterou ovšem dnes moderní 3D kina překonávají): barvu a monochrom, detail, ostrost, střih, zrychlení, zpomalení, montáž, počítačovou modifikaci…

Festival tanečních filmů seznamuje diváky se škálou uměleckých přístupů k tomuto modernímu žánru, který se rozvíjí v době, kdy věda i umění stojí především na multidisciplinárnosti. Jeho součástí je také filmový workshop, který se odehrál na pražské FAMU, kdy s českými studenty týden pracoval významný britský režisér David Hinton. V rámci festivalu jsme měli možnost vidět jak retrospektivu jeho filmů, tak práce studentů, kteří pod časovým tlakem vytvořili ve spolupráci s choreografy několik pozoruhodných prací. A do dramaturgie vstoupila ještě další rovina spojující tanec, film a téma módy.

Zastavení první – David Hinton
První festivalový den 19. dubna přinesl setkání s režisérem Davidem Hintonem a retrospektivu jeho filmů řadících se různými aspekty do žánru dance for camera. David Hinton je autorem množství dokumentárních filmů pro britskou BBC, deset let pracoval na pořadu The South Bank Show britské televize ITV a natáčel v jeho rámci dokumentární filmy o umělcích jako Alan Bennett, John Cleese, Little Richard nebo Bernardo Bertolucci. Za svou dokumentární tvorbu získal dvakrát cenu BAFTA, jeho taneční filmy pak získaly různá ocenění včetně cen Emmy a Prix Italia. Filmům s taneční či pohybovou tematikou se věnuje od počátku 90. let, kdy nový žánr objevoval postupně přes tvorbu dokumentů. Vztah tance a filmu vidí jako velmi úzký: tanec je pro něj kinematografickým žánrem sám o sobě, taneční film poskytuje autorovi velkou volnost v tvorbě, proto se jim také věnuje dodnes.

Retrospektiva začíná filmem Jacob´s Dream z roku 1991, na který měl podle vlastních slov jeden jediný natáčecí den. Šestiminutová černobílá vize o snícím hiphoperovi s groteskně tančícími postavami a s půvabně naivními dekoracemi plná hravosti je úvodem, prvním seznámením s novým formátem. Kdo ví, do jaké míry je náhodný název: snící tanečník J. Marley se sice jmenuje opravdu Jacob, ale „Jákobův sen“ je také biblický výjev ze Starého zákona. Film Touched z roku 1995 je sondou do intimity lidského společenství. Černobílé médium dovoluje podobně jako u fotografie soustředit se na detail a na výtvarnou stránku, přináší jakési odosobnění, pocity zpovzdálí, dotek skrz clonu, neobyčejnou čistotu. Lokací filmu je tančírna či bar a všechny záběry se soustředí na polocelek a detail, na tváře, ruce, doteky, interakci, fyzickou přítomnost – neexistuje téměř žádný, který by nezkoumal kontakt a blízkost. Pohyby jsou zdánlivě civilní, ale ústí do absurdních situací. Je to případ uměleckého filmu, kdy tanec je synonymem pro pohyb, ale pohyb stylizovaný (na filmu spolupracovala choreografka Wendy Houstoun, která byla minulý rok hostem Tance Praha).

 

Další dva krátké opusy se představě tanečního filmu jako performance ještě více vzdalují. Nemají interprety a choreografii v pravém slova smyslu, pohybovost obsahu je docílena pouze střihem a zvukovým doprovodem (Hinton také hovoří o střihu jako o „choreografické technice“). Základem se stává již natočený materiál – v případě Birds z roku 2000 jde o sestříhané záběry z přírodovědných filmů z archivů BBC, v případě snímku Snow z roku 2003 o archivní černobílé záběry zachycující lidi uprostřed zimy, ve sněhu či na náledí. Oba filmy působí poeticky a humorně  jak podstatou záběrů, tak jejich novou kompozicí s využitím opakování, hledáním míst, kde může materiál navazovat nebo kontrastovat. Ptačí kaleidoskop přináší poetiku zoologické říše a připomíná nám, že estetiku ladného gesta je možné hledat kdekoli (jde také o první Hintonův film bez performerů). Krátký film Snow vzbuzuje emoce jednak nostalgií dobových snímků, z nichž nejmladší mohou pocházet tak ze 40. let, kouzlem nechtěného na samotných záběrech a mezistupeň mezi čistě střihovou prací s dokumentárními záběry a pohybovou performancí představují sekvence s bruslaři, iluze tance.

Hraný dokument Nora (2008) je biografickým filmem, jenž interpretuje vzpomínky na dětství a část mládí, které strávila v rodné zemi Zimbabwe tanečnice Nora Chipaumire. Osudy dítěte z chudé rodiny, matky samoživitelky a její dcery, která toužila po svobodě stejně tak jako země, jejíž boj o nezávislost prožívala celým srdcem. Reálné prostředí zalidňují postavy, jež se chvílemi zdají být autentickými, pouhými objekty dokumentu, ale náhle jsou cíleně vrhány do emotivní pohybové nebo taneční akce. Světlo a prostor jsou vedle pohybu hlavními prostředky, s nimiž si režisér pohrává. Svědectví ženské emancipace je horce sálající jako africké slunce a můžeme zcela souhlasit s tím, jak o filmu mluví sám autor: jako o narativní básni vytvořené z obrazů.

„Tanec je způsob nahlížení na svět,“ říká David Hinton a také ve svých filmech nechává choreografy a jejich vidění ožívat. Do surrealistického světa snových obrazů se pustil v roce 1990 s tehdy mladou skupinou fyzického divadla DV8. Řeč je o snímku Dead Dreams of Monochrome Men, který byl v programu uveden jako pocta Nigelu Charnockovi. Tento choreograf a tanečník minulé léto zemřel po souboji se zákeřnou chorobou a taneční svět jeho ztrátu nesl těžce. Charnock v roce 1986 zakládal legendární DV8 spolu s Lloydem Newsonem a byl dlouho jejím představitelem. Později měl vlastní skupinu, Nigel Charnock + Company, několik let vedl Helsinki Dance Company a jiné soubory, úzce spolupracoval s Wendy Houstoun. V České republice se divákům představil několikrát a v roce 2008 vytvořil spolu se skupinou NANOHACH působivou inscenaci Miluj mě, která byla nominovaná na Cenu Sazky za objev v tanci (proto i na festivalovém večeru byli někteří členové souboru přítomni a na Nigela přišel zavzpomínat protagonista NANOHACH Honza Malík).

Dead Dreams of Monochrome Men je filmovou adaptací již existujícího jevištního díla, inscenace Lloyda Newsona, který se inspiroval případem masového vraha, jenž v 70. letech proslul sérií vražd mladých homosexuálů. Inscenace a film akcentují téma, které ztvárnit v jevištní podobě a s takovou otevřeností, bylo ve své době odvážným činem. Snímek dnes nešokuje, ale působí mnohovrstevnou uměleckou stylizací. Natočen je opět na černobílý film a je prostoupen duchem neskutečna, na jedné straně plný fyzického kontaktu, ale nazíraného jako zpoza snového závoje, který jej zbavuje hrůzy a vulgárnosti. Ve filmu dochází k postupným proměnám pohybu, prostředí i vztahů. Na počátku se zdá, že čtyři muži jsou rovnocennými partnery se vzájemnými sympatiemi a sexuálním zájmem. Vzájemné dotyky, u kterých sice poznáváme motivaci, ale nejsou explicitní (ve filmu také až na několik sekund není přítomná úplná nahota), navodí počáteční napětí. Vše se odehrává v blíže neurčeném prostředí, jen šedé stěny, místnosti i úzké prostory. Převažuje jednoznačně výtvarná stránka. Muž s ústy otevřenými v němém výkřiku. Muž naaranžovaný do pózy antické sochy. Jako umělecká díla, jsou často více objekty než činiteli.

Od tématu přitažlivosti se dostáváme k tématu manipulace a mužské agresivity. Zdá se, jako kdyby aktéři mezi sebou začali bez zvláštní příčiny zápasit, a pak rozehrávají hru s prostředím o únik, vymanění ze čtyř stěn, které se snaží překonat. Fascinuje tu zdůraznění fyzické síly a zdá se, že někdy je fyzická zdatnost povýšena nad smysl výjevu. Jak inscenace pokračuje dál, prostředí se konkretizuje do podoby bytu a jeden z mužů, který symbolizuje postavu vraha, se od ostatních vyčlení tím, že zůstává oblečen. Velká část filmu spočívá na surrealistických obrazech z interiéru, na nepochopitelných obrazech evokujících styl průkopnických filmů moderny typu Andaluského psa. Jeden z mužů se ocitá v objetí druhého, který jako by se k němu přimkl jako parazit, němý zápas se odehrává za naprostého ticha (oním útočícím mužem je právě Charnock, dále účinkují Douglas Wright, Lloyd Newson a Russell Maliphant). Až hororově působí scéna s vanou, zatímco ve vedlejším pokoji věší muž bezvládné tělo své oběti za nohy na kladku a Charnockova pouť z jedné místnosti do druhé po stropních příčkách ještě podporuje zvířecí dojem jeho postavy. Divák nemusí se vším, co se před ním odehrává, souhlasit, ale zaručeně je vtahován do obrazů a film jej udržuje v napětí. Ani po dvaceti třech letech neztrácí dílo své kouzlo, i když dnes už choreografie svým námětem nikoho nešokuje.

Filmová retrospektiva Davida Hintona ukázala několik různých přístupů k začlenění pohybu a tance do filmové tvorby a trochu i vývoj pohledu na žánr tanečního filmu, dance for camera, v uplynulých desetiletích. David Hinton setrval na festivalu až do jeho konce, účastníci jeho workshopu také až do posledního dne mohli zpracovávat svůj vlastní materiál. Zatím bylo pro druhý večer připraveno pásmo krátkometrážních tanečních filmů, které byly vybrány z programu partnerského nizozemského festivalu Cinedans.

Jacob´s Dream
Režie: David Hinton
Choreografie: Jacob Marley
Hudba: MC Kinky
Produkční společnost: Dancelines for BBC/Arts Council
***

Touched
Režie: David Hinton
Choreografie: Wendy Houstoun
Hudba: Adrian Johnston
Producent: David Stacey
Produkční společnost: Airtight Films pro BBC/Arts Council
***

Birds
Režie: David Hinton
Choreografie: Yolande Snaith
Hudba: Adrian Johnston
Produkční společnost: Xanadu for BBC/Arts Council
***

Snow
Režie: David Hinton
Choreografie: Rosemary Lee
Hudba: Adrian Johnston
Producent: Matthew Killip
Produkční společnost: Illuminations pro BBC/Arts Council
***

Nora
Režie: David Hinton a Alla Kovgan
Choreografie: Nora Chipaumire
Hudba: Thomas Mapfumo
Producent: Joan Frosch
Produkční společnost: Movement Revolution Productions pro EMPAC
***

Dead Dreams of Monochrome Men
Tvůrci: Lloyd Newson and DV8 Physical Theatre
Režie: David Hinton
Design: James Diplom
Editor: John Costelloe
Produkce: Vijay Armani, David Hinton, Nigel Wattis
Editace: Melvyn Bragg
Hudba: Sally Herbert

www.tanecnifilmy.cz

Foto archiv