Václav Věžník: polemika s dnešní režijní interpretací oper

Opera ve svém více jak čtyřsetletém trvání se od divadelního žánru pro výlučné publikum stala posléze oblíbeným divadlem vpravdě demokratickým s širokým zájmem obecenstva, pro které také byla určena a psána. I když v druhé polovině minulého století původní operní produkce značně oslabila na vzniku nových děl, rozsáhlý repertoár minulosti zůstal ve velkém zájmu operních ctitelů s nepolevující úspěšností. Velká operní díla minulosti nepozbyla své umělecké síly a poučení pro diváka a posluchače budoucnosti. Koncem šedesátých let minulého století se však dostala interpretace opery do rukou módních oportunistů, kteří nerespektovali ani hudbu ani text a začali inscenovat opery podle módních trendů. Tito samozvaní inscenátoři si dovolovali stále víc znetvořovat díla velkých operních tvůrců a zpronevěřovali se tak uměleckému poslání režiséra – interpreta! Tomuto „trendu“ je načase radikálně odporovat v zájmu profesionality odborně školených režisérů, jejichž úkolem je inscenovat opery tak, aby zůstaly zachovány nesporné hodnoty uložené v hudební kompozici oper velkých autorů minulosti.

„Jsme na výši doby tehdy, jsme-li na výši toho, co vykonali a poznali lidé před námi…“, napsal Karel Čapek. Cítíme všichni, že dnešní společnost není zdravá po morální a duchovní stránce. Nebudeme rozebírat příčiny, které jsou jistě dány válečnými konflikty minulého století i současnosti, ale také způsobem konzumního života, kdy peníze a majetek nahradily boha. Také technický pokrok dokázal narušit výchovu v rodině a internet se svými nesmyslnými hrami a nežádoucími informacemi formuje dětské duše velmi špatným směrem. Citový život je znevažován a dětem není od nejranějšího chápání jasné, že dobro by mělo vždy vítězit nad zlem. V tomto stavu výchovy nových generací se těžko může dařit tak ušlechtilému umění, jako je hudební divadlo! A přece právě toto umění spolu s kvalitní literaturou a výtvarným uměním jsou nadějí pro zachování morální úrovně dnešního člověka. Rodina, škola i náboženství vychovávaly minulé generace k pokoře, prostotě a svědomitosti. Tyto hodnoty je nutné právě dnes znovu a se vší energií vkládat do koncepcí divadelních inscenací formou hluboké citové pravdivosti, tak jak jsou v kompozicích skladatelů minulosti s velkou etickou přesvědčivostí uloženy. Že se tak neděje a hledají se koncepce, které odvádějí pozornost právě od těchto hodnot, je samozřejmě znehodnocení poslání interpretů, tedy především režisérů. Uvažujeme, že by díla velkých mistrů měla být „hájena“! Ale kým ? Měl to být jistě úkol kritiků, kteří měli první poznat škodlivost těchto záměrů a profesionálně odhalovat jejich nesmyslnost.Jsem pamětníkem vzniku těchto „postmoderních“ inscenací, a proto bych rád tu dobu připomenul. Po druhé světové válce se stala opera opravdovou atrakcí a vedle výborně zpívajících a dokonce i skvěle vypadajících pěvců se ujímali opery největší dirigenti doby a konečně i první zvučná jména režisérů i výtvarníků, kteří vytvářeli období, které si odvažuji pojmenovat zlatým věkem opery. Je dosti neuvěřitelné, že tato doba trvala jen necelé čtvrtstoletí. Právě na sklonku těchto úspěchů opery ve světě jsem začínal i já svoji mezinárodní kariéru. Poznával jsem zblízka tyto umělecké kvality a také velmi poučenou a přísnou operní kritiku, která dbala hudebních kvalit také u režisérů.

Koncem šedesátých let, kdy stále ještě trval tento velký „boom“ opery, při kterém se operní umělci včetně režisérů stávali internacionálními hvězdami s velkými honoráři, došlo v Německu k nečekanému komplotu těch méně slavných, kteří ač se vesměs rekrutovali z řad činoherních režisérů, se toužili dostat do tohoto internacionálního „podnikání“. Otevírali debaty na téma staromódnosti opery a neudržitelnosti nevěrohodných operních libret jako historické veteše. Sami ihned nabízeli operu omlazenou současností, o kterou bude mít zájem i dnešní mladá generace. Je pravda, že v té době ubývalo nových operních děl a po stránce operní produkce se rýsovala neblahá perspektiva zániku tohoto starého hudebního divadla. Těmto samozvaným „operním“ režisérům však nešlo o podporování soudobé operní produkce, nýbrž o parazitování na velkých dílech minulosti! Postupně se současnost vkrádala do interpretace operních inscenací, aniž byly respektovány zákony hudby a posléze i textu. Vznikala tak zvaná autorská režie, která si velmi záhy osobovala přetvářet dobu, charaktery i děje starých oper pod praporem modernosti. To vše se dělo k velké nelibosti obecenstva a posléze i samotných umělců.Staří a významní režiséři nezměnili svá umělecká přesvědčení a pomalu ustupovali z kolbiště operního dění. Také ta výborná, odborná kritika opouštěla své pozice a nově nastupující generace recenzentů se stala nadšenou podporovatelkou těchto takzvaných moderních inscenačních směrů. Kritika hovořila o nové estetice a vyžadovala hlavně aktualizaci operních příběhů, přesvědčovala obecenstvo i umělce samotné, že v tom spočívá modernost dnešní interpretace opery. Marný byl tenkrát i hlas významného německého skladatele Carla Orffa, který upozorňoval, že díla minulosti má právo každá generace poznávat v původní podobě! Nikdo z kritiků se nezamýšlel nad oprávněností těchto postupů a tento trend se dokonce začal považovat za měřítko pokrokovosti. Propagátoři této „modernosti“ se často schovávali za nadčasovost operních příběhů, aniž by domysleli, že přenesením nadčasových operních příběhů do konkrétní současnosti se jejich nadčasovost ztrácí a naopak dochází ke konfliktním procesům, při kterých původní hodnota mravních cílů zaniká.

Je třeba také zdůraznit, že opera preferovala od samotného počátku tematiku minulosti, protože hudbě lépe vyhovovala básnivá fantazie dávných příběhů. Nepoetická a drsná současnost se ke zhudebnění nehodila. Přítomnosti se nebránila opera komická, která ráda groteskou pranýřovala neřesti současnosti. Neudržela se však ani v dílech takzvaných veristů, kteří se téměř všichni vraceli k tématům historickým nebo pohádkovým, lépe vyhovujícím hudebnímu zpracování. Velké city a myšlenky uložené v dílech minulosti jsou i pro dnešního diváka srozumitelné a pro citovou výchovu dnešního člověka ve své autentické podobě zcela adekvátní. Ostatně to tak cítili samotní hudební skladatelé a zemitý výrok jednoho z nich naše úvahy jen potvrzuje: „Zralá umělecká díla mají svou neposkvrněnou čistotu a dotkne-li se jich někdo špinavou tlapou, zneuctí je!“ (M. P. Musorgskij, 1872).Zdá se, že je skutečně nejvyšší čas pustit se po více než pětačtyřiceti letech od vzniku těchto scestných tendencí a myšlenek „autorských inovací“ do boje za operu zbavenou nánosu nepravd, neodbornosti a neúcty k tvůrcům jedinečných pokladů hudební historie. Hlavním důvodem musí být zneuctění profesionality. Autoři minulosti nepsali žádnou hudbu budoucnosti a vyjadřovali se cítěním své doby, svojí genialitou určité lidské epochy a psali tudíž díla, která svojí myšlenkovou, citovou i skladebnou technikou přímo prozrazují dobu svého vzniku. Je tedy možné, pokud by k tomu měl inscenátor závažný důvod, přenést děj nejvýše do doby autorovy současnosti. Současnou operu může napsat jen současný autor! Jistě bychom si přáli, aby dobrých skladatelů oper bylo v naší současnosti co nejvíce a aby jejich opery také přesvědčovaly svojí myšlenkovou náplní, dnešní poetičností a opravdovostí diváky dnešních dnů!  Hrát však operu minulosti v dnešní současnosti je první a základní chyba „moderních trendů“ a zcela neprofesionální přístup, protože je to nesmysl!  A přesto se to stále děje dokonce pod heslem modernosti. O jakou modernost však jde? Moderní je jen to, co je opravdu nové, vlastní, osobité, původní a nikoli jen módní. Móda není projevem subjektivního tvoření v oblasti umění. Je to opravdu jen trend doby, kolektivní vkus a obliba vytvářená popularizováním přístupnými společensko-technickými prostředky. Je to jistý druh epidemie vkusu i nevkusu, který infikuje velké množství lidstva, často bez rozdílu věku i pohlaví. Každý soudný umělec by se jistě styděl pracovat podle současných trendů, jen aby se podobal vkusu doby, tedy vlastně aby se asimiloval stádovitostí. To, co dělají všichni, je přece pro umělcovo individuum hanbou! Jak si ale vysvětlíme, že je tolik režisérů, kteří se touto dlouhotrvající nenápaditostí prezentují jako umělci dnešní doby? Dnešní kritika je ovšem v tom podporuje a kdo by nechtěl být chválen ve sdělovacích prostředcích a raději se vyhnul označení, že je staromódní, tradicionální a bez nápadu?Tady jsme tedy u toho hlavního problému! Ti, kteří by měli žádat očistu opery od nehodnotných nápadů, vítají vše, co nevychází z autorova díla, které považují za staromódní a které je už ničím nemůže překvapit. Pak je ovšem těžké u nich hledat ochranu autorů! Jsou mezi nimi i ti, kteří si uvědomují, že ty „moderní inscenační trendy“ jsou špatné, ale bojí se se svými názory vystoupit, aby před svými kolegy neztratili punc pokrokového hudebního vědce. Ovšem hudební vědec by měl vědět, že zneužívání hudby starých mistrů k vyjadřování nových dějů a akcí ze současného života je asi takový postup, jako by vnímali tuto hudbu jen jako podkres k filmovému scénáři! Partitura skladatele je však dílo hotové, vystihující dramatický život hudebního divadla s přesnou autorovou představou a jeho dílo nesmí být zdeformováno představami zcela nezávislými na původních záměrech autora, který byl při své kompozici také prvním režisérem svého díla. Zcizení myšlenky je krádež, použití hudby již zesnulého skladatele k jiným autorským koncepcím bez uvedení, že jde o úpravu, nebo jen použití k inspiraci, by mělo být trestné, protože ničí dílo umělce, který vytvořil umělecký artefakt, nejen pro své současníky, ale také pro budoucí generace a jeho duchovní poslání nesmí být zkreslováno a předěláváno nezodpovědnými kariéristy, kteří parazitují na popularitě velkých komponistů, vytváří zcela nové, hudbě neodpovídající děje a postavy jiných povah, pro které by nutně museli mít i novou hudbu současného skladatele, aby mohli přesvědčivě interpretovat přítomnost. Těmto pseudorežisérům nejde ovšem vůbec o to, aby byl divák obohacován ušlechtilými emocemi a mohl vnímat opravdovou hloubku dramatických ideí. A o tom již mluvil bývalý šéf brněnské opery Rafael Kubelík v roce 1990: „Věřím, že hudba a umění mají oprávnění jen tehdy, jestliže se pokoušejí povznést člověka. Bez tohoto etického oprávnění zůstane umění jen duchaplnou hrou.“Dostali jsme se znovu k myšlence chránění uměleckých děl minulosti. Vidíme, že mezi kritickou obcí se dosud nenachází radikální proud, který by po právu odsoudil nezodpovědné inscenační záměry a vrátil práci režiséra k jeho interpretační povinnosti a profesionalitě. Práce na koncepci podle autora není v žádném případě nějaké povrchní kopírování inscenační tradice. Naopak, vycházet z autora umí jen opravdový profesionál, nadaný velkou představivostí při poslechu autorovy partitury. Jeho původní a originální myšlenky neboří autorův záměr a nejsou proto plakátově vystavovány na odiv. Mají však rozhodující cenu umělecké interpretace v současnosti a pro dnešního diváka, aniž by usilovaly o vnější inovace či aktualizace. Přináší však názor dnešního interpreta pro dnešního diváka, který tak poznává dílo ve svém původním myšlenkovém a citovém poslání a se všemi morálními hodnotami, které autor do díla vložil. Využívá veškeré dnešní světelné i jevištní techniky a tím pracuje s výtvarníky zcela nově na inscenacích, které v minulosti takové možnosti vůbec neznaly. V tom je také modernizace nových koncepcí a velký prostor pro vizuální vynalézavost v duchu díla.

Dnešní režisér by se také měl vrátit ve své profesi k dokonalé práci s hercem a jeho sugestivní působivosti v pohybově i niterně dokonalém scénáři. K tomu je ovšem potřeba hodně přemýšlení a přípravy scénáře, nikoli jen improvizace na jevišti. Také práce se sborem je součástí řemeslné práce operního režiséra, dnes již málokdy viděná v nových operních představeních, a přece všechny tyto interpretační požadavky na práci režiséra jsou právě podmínkou k vytvoření dokonalého operního představení a nespornou součástí jeho profesionální umělecké práce. Jestliže tyto důležité prvky režijní práce v nových inscenacích chybí, nemůže být obdivována žádná sebemodernější režijní koncepce, které bude vždy chybět hloubka záměru a dramatický nerv.Je již nyní varovné, co způsobily mnohé zrůdné inscenace takzvaných moderních koncepcí pro celé generace obecenstva, které jsou již takřka půl století klamány „autorskými“ inscenacemi nezodpovědných a neprofesionálních režisérů. Jak se může člověk jednadvacátého století poučovat z tradice minulosti a odnášet si mnoho užitečného, co třeba již v dnešním světě postrádá ke své škodě. Poznávání filosofických a etických myšlenek v umění minulosti není žádné staromilství, nýbrž vzdělanostní komplexnost a nutnost.

Docházíme tedy k tomu, abychom odpověděli na otázku, kým má být kultura operní minulosti hájena. Domnívám se, že to musí být lidé, kteří operu a divadlo vůbec v prvé řadě bezmezně milují a autorům a dílům minulosti prokazují upřímnou a opravdovou úctu. Takové bychom snad měli najít i v současných ansámblech našich divadel v Čechách, na Moravě i na Slovensku. A měl by to být také jejich zájem a odpovědnost, aby své obecenstvo poctivě vzdělávali a nepředkládali ke konzumaci produkty nekvalitní a neprofesionální, kterými své diváky klamou a dezorientují a neplní své poslání výchovné a estetizující. Měli by to tedy v opeře být v prvé řadě samotní režiséři s poctivou láskou k hudebnímu divadlu, ale také jejich nejbližší kolegové – dirigenti, jejichž hluboká práce na skladatelově partituře je vede k největší odpovědnosti k dokonalé interpretaci autorova díla. Právě oni, kteří nikdy nepředělávají komponistovo dílo ani instrumentačně, ani vokálně, by neměli v žádném případě trpět, aby jejich spolupracovník si s autorovým zápisem dělal, co chce a zcela ignoroval jeho intence. Opera je dílo komplexní a bez dobré režie nemůže mít opravdový úspěch ani dirigent, kterému chybí v jevištním ztvárnění odpovídající ohlas v herecko-pěveckém výrazu, který oživuje právě ty nejhlubší autorovy myšlenky a city. A přesto je dnes několik mladých a nadějných dirigentů, kteří spolupůsobí v zahraničí na inscenacích oper českých klasiků, při kterých si režiséři dovolují zatratit všechny ideové a humanitní myšlenky a pohřbívají ty nejkrásnější duchovní hodnoty našeho národa. Je velkou hanbou těchto dirigentů, že slouží takovému zneuctění naší klasiky za jidášský peníz a velmi problematickou uměleckou slávu. Dnes, kdy již skoro žádné divadlo nemá ve svém angažmá domácí režiséry, je partnerská odpovědnost při angažování hostujícího režiséra plně na posouzení umělecké spolupráce právě na dirigentech. Hostující režiséry by rozhodně neměl angažovat jen ředitel bez návrhu operního šéfa na základě velmi svědomitého výběru. Měla by být zaručena kvalita, tedy výběr opravdu operních režisérů a vyloučen nekontrolovaný záměr koncepce bez souhlasu vedení a dramaturgie opery. Zde je nutno začít s nápravou stávajících poměrů, kdy velmi často je angažován zahraniční režisér jen proto, aby s ním domácí dirigent mohl pracovat v zahraničí.  Pokud se tyto poměry nezmění, není naděje na zlepšení situace a dále nás budou obklopovat inscenace, jejichž životnost bude omezená pro nezájem obecenstva. Musí tedy být na všech místech ve vedení divadla opravdu zodpovědní a poctiví pracovníci, kteří by o stavu dnešní interpretační kultury nejen mluvili, ale také svými dramaturgickými plány a inscenačními koncepcemi dokázali diváka uspokojit. Neřekli jsme totiž dosti důrazně, že většina vzdělaného operního obecenstva přes dlouhodobou „výchovu“ moderními inscenacemi, tomuto trendu nepřivykla a staví se proti těmto experimentům i tím, že opouští návštěvu divadel. Neměli bychom tedy brát dnešní situaci na lehkou váhu. Kulturnost a vzdělanost by nám měla ležet na srdci víc než atraktivnost experimentů, které se možná líbí snobům a společnosti, ale které rozhodně nepatří těm, kteří mají operu rádi a žízní po pravdě, kráse a kultivovanosti. Již podruhé bych rád ocitoval prorocká slova Karla Čapka ze třicátých let minulého století, nad kterými je v dnešní době nutno se hluboce zamyslet: „Selže-li vzdělanost, nepřijde k slovu „průměrný“ člověk, nýbrž přihlásí se k životu cosi, co je hluboko pod ním, element barbarský a násilný, který začne dělat z kulturního světa paseku. Sestup inteligence je cesta k zbarbarizování všech!“

Závěrem se hlásím k tomu, že můj článek má být výzvou těm mladým českým umělcům, kteří se nebudou bát být avantgardou v boji proti nezodpovědnosti a neprofesionalitě v naší operní kultuře. Právě takoví lidé mohou svým uměleckým působením a veřejnými vystoupeními i literární činností napravovat chyby minulosti. A kdyby měla být operní kultura našeho státu zcela ojedinělou v Evropě, domnívám se, že to stojí za to, aby se mohlo říct: již dost módnosti, povrchnosti, nezodpovědnosti a neprofesionalitě v operním umění.
Autor je přední český operní režisér poválečné generace