Operní esej: Bláznivá Kouzelná flétna

,

Doufám, že použitý nadpis příliš nerozhorlí operní konzervativce. Pokud ano, doporučuji jim, aby si v klidu sedli a přečetli si do posledního slova celé libreto „Kouzelné flétny“ (je pochopitelně řeč o Mozartově opeře) pěkně v próze a bez Mozartovy hudby. Určitě pak se mnou budou souhlasit.


Praha Národní divadlo – režie D.Radok

Ne nadarmo se fundovaní operní režiséři bojí několika málo operních opusů. Pochopitelně, že „Kouzelná flétna“ mezi ně patří, není-li vůbec na prvním místě a to důvodu nevyložitelnosti skoro neinscenovatelného textu, o kterém nevíme, zda je pohádkový, lidový, zednářský, romantický, či jaký ještě jiný včetně děje, jež se ubírá cestami, které postrádají mnohdy jakoukoli logiku. V nadsázce by se tedy dalo říci, že jde o mnoha vrstevnatou postmoderní operu a to včetně a především velice různorodé Mozartovy hudby, která jakoby neměla společného jmenovatele, tedy jednotný styl. Domnívám se, že Mozart jednoduše nemohl nectít libreto, na které operu psal a hudba s ním musela do určité míry konvenovat a proto je tak prapodivně mozaikovitou, i když geniální, což neplatí vůbec pro všechna Mozartova díla. Jak to vlastně všechno začalo? Co vše se na tvaru a obsahu libreta podepsalo? Bylo přece první a teprve na ně začal Mozart skládat svou hudbu.

 

Curych – režie M.Kušej
O „Kouzelné flétně“ je obecně známo, že je poslední Mozartovou operou. Málokdo si však již dovede představit tvůrčí chvat, ve kterém Mozart v posledním roce svého života, tedy v roce 1791, pracoval. O kompozici „Kouzelné flétny“ byl požádán svým přítelem, hercem, režisérem, zpěvákem, dramatikem, svobodným zednářem a ředitelem dodnes stojícího divadla „Na Vídeňce“, situovaném pochopitelně ve Vídni, Emanuelem Schikanederem, kterého znal již 11 let. Schikaneder ho někdy v březnu roku 1791 poprosil, aby pro jeho divadlo složil operu v lidovém duchu. Mozart operu začal komponovat koncem června 1791, premiéru měla 30.9.1791. Po započetí prací na opeře však Mozart obdržel zakázku na slavnostní operu „Titus“ pro účely oslav korunovace Leopolda II. českým králem. „Titus“ měl pak premiéru v Praze v dnešním Stavovském divadle pod taktovkou autora dne 6.9.1791, tedy 24 dní před premiérou „Kouzelné flétny“. Dlužno dodat, že premiéru „Kouzelné flétny“ dirigoval Mozart též. Za jak dlouho „Kouzelnou flétnu“ složil, se lze jen dohadovat ( pracoval v té době ještě i na jiných dílech ), rozhodně mu to nemohlo trvat déle než jeden měsíc, spíše podstatně méně. Připočtěme k délce tvorbě však i dobu, kterou Mozart musel nutně strávit na zkouškách obou oper. Traduje se, že Mozart složil „Kouzelnou flétnu“ na poslední chvíli v domku kousek za divadlem, který mu prozíravý Schikaneder pronajal. 5.prosince 1791 pak vyčerpaný Mozart nad nedokončeným „Requiem“ umírá. Trysk jeho života včetně komponování je tak pro nás těžko uvěřitelný.
Dessau – režie J.Felsenstein

 

V podobné rychlosti se pracovalo i na libretu. Sporné dodnes zůstává, kdo je vlastně jeho autorem. Bývá uváděn Schikaneder, o další autorství se později však přihlásil i inspicient divadla „Na Vídeňce“ Karl Ludwig Gieseke a je nepopiratelné, že libreto upravoval i Mozart. K tomu je nutno připočíst i užití částí děl, ze kterých libreto vycházelo. Schikaneder se totiž rozhodl libreto sepsat podle pohádkového vyprávění „Lulu aneb Kouzelná flétna“ ze sbírky Christopha Martina Wielanda, z níž použil ještě dva další příběhy, dále upotřebil za účelem popisu chrámu Sarastra román „Setos“ od Jeana Terrassona ( z něho opsal některé scény doslovně), v neposlední řadě se pak inspiroval, eufemisticky řečeno, operou „Oberon“ od Pavla Vranického. Aby toho nebylo málo, sáhl ještě po truchlohře „Thamos“ od Philippa von Geblera, ze které doslovně opsal některé jednotlivosti. Šlo tedy zjevně o eklektické dílo, kde se autorů a jejich podílů či příspěvků na libretu nejde dopočítat. V průběhu práce na skoro již dokončeném libretu, kdy byly hotovy i první takty opery, však došlo ke katastrofě. Konkurenční divadelní dům ve Vídni, divadlo v Leopoldstadtu, uvedlo hru se zpěvy pod názvem „Kouzelná citera aneb Kašpar fagotista“, která měla, světe div se, shodné i některé osoby a dějové prvky s připravovaným libretem. V důsledku toho bylo libreto „Kouzelné flétny“ narychlo přepsáno a dosti podstatně, kupříkladu tak, že postava Královny noci se bleskurychle proměnila z hodné panovnice na zlou a konspirující vědmu. Aby byla celá historie opery ještě více zamotána, nutno podotknout, že „Kouzelnou flétnou“ se po dosti dlouhé době Mozart na žádost Schikanederovu vrátil k formě německého singspielu, tedy řekněme jakéhosi z dnešního pohledu druhu operety, kdy mezi áriemi proudil mluvený text, nikoli však v podobě zpívaného recitativu, jak je tomu kupříkladu u „Dona Giovanniho“, ale herecky promlouvaného. Zpívaný a mluvený text se tak dostal do zajímavých interpolací, jinak řečeno stylově se dosti rozchází. To však nijak nezabránilo Mozartovi, aby poslední dosti dlouho část opery neprokomponoval celou a to bez jakéhokoli mluveného textu.

 

Düsseldorf/Duisburg – režie Ch.Loy

Pokud tedy odečteme Mozartovu hudbu, jde o dokonalý, ale jistě sympatický mišmaš. Tamino se na začátku opery zjevuje na scéně a přichází bůhví odkud, jsa pronásledován velkým hadem. O původu Tamina se dozvíme pouze to, že jeho otec je král, který vládne nad mnoha lidmi a zeměmi. Tamino se zamiluje do obrázku Paminy, již mu snad přisoudil Sarastro. Královna noci, matka Paminy, se nikdy nechce podřídit autoritě mužů, ale veškerou moc ztratila, když její manžel na smrtelném loži předal sedminásobný kruh slunce zasvěcencům (?). To jí však nebrání v tom, aby se na scéně zjevovala v doprovodu hromů a blesků. Sarastro je typický svobodný zednář, jenž velebí lidskou moudrost, ale zároveň ovládá nadpřirozené síly a neváhá Paminu odebrat matce a uvěznit ji jen z toho důvodu, že ví o úradku jakýchsi bohů, kteří ji přisoudili Taminovi a obává se zřejmě, aby Královna noci této lásce nezabránila. Královna noci však naopak Taminovi slibuje, že Paminu dostane poté, co ji osvobodí ze Sarastrova zajetí. Těžko lze o tom pochybovat.

Berlín Staatsoper Unter den Linden – režie A.Everding (s použitím dobových scénických návrhů K.F.Schinkela)

Celá opera se však míhá i dalšími postavami a to především Papagenem, ptáčníkem, kterého na premiéře ztvárnil sám Schikaneder a který je spíše kupletista než operní postava. Právě postava Papagena a v neposlední řadě i černocha Monostata, který poměrně komicky střeží Paminu, do určité míry šťastně dovršila svou komičností bizarnost postav i děje tak, že celá opera nepodlehla suchopárnosti Sarastra, jehož moudrost a někdy i nesnesitelná ušlechtilost je sice tak trochu k nevydržení, ale rezonuje s dojímavou a živočišnou prostotou třeba právě Papagena. Zednářství pak proniklo i do dalších postav, které z hlediska četnosti odpovídají zednářské symbolice triády. V opeře tak narazíme na tři dámy, dejme tomu služebkyně Královny noci a na tři génie, které provádějí Tamina a Papagena třemi očisťovacími zkouškami. Papageno je ovšem ve zkouškách neúspěšný. Proč se má ovšem Tamino podrobovat těmto očisťovacím zkouškám, aby získal Paminu, již opera neříká, u Papagena to pak už vůbec žádný smysl nemá. Pamina je hodná dívka, která kupodivu ze zběsilosti své matky nezdědila vůbec nic a miluje na dálku Tamina bez znalosti jeho obličeje a postavy stejně tak, jak ji miluje on podle nakresleného obrázku. Opera končí tak, že Sarastro nechá Královnu noci a její soudruhy propadnout se kamsi pod zem (snad do podsvětí) a se svými knězi, Paminou, Taminem i ostatními vzývají Osirida, Isis, tedy egyptské bohy (!), velebíce lásku a pravdu. Analýzy muzikologů pak vypovídají o eklektičnosti i u Mozartovy hudby, který kromě singspielové podoby použil snad všechny operní styly, do té doby známé – bachovského kontrapunktu, koncertního sóla flétny, barokního chorálu, italské koloratury a v neposlední řadě lidové písně. Když posloucháme „Kouzelnou flétnu“, tak nás to koneckonců ani nenapadne, spíše bych řekl, že uvedená stylová rozrůzněnost opeře vyloženě sluší a nepochybně i svědčí.

 

Würtzburg – režie R.Velte

 

 

 

Premiéra „Kouzelné flétny“ zaznamenala veliký úspěch a již po prvním roce provozování dosáhla přes sto repríz, což bylo na tehdejší dobu rekordní číslo. Dočkala se i pokračování, které opět na libreto Schikanedera pod názvem „Labyrint aneb boj s přírodními živly“ napsal německý hudebník Peter Winter. Dílo však beznadějně zapadlo. Stejně tak o rozvití děje do další zpěvohry přemýšlel i Johan Wolfgang Goethe, který se však nakonec spokojil s tím, že pro jedno provedení opery nakreslil vlastnoručně jevištní prospekt.

Drážďany – režie A.Freyer

Stručně lze říci, že vedle „Figarovy svatby“ a „Dona Giovanniho“ jde u Mozarta o jeho třetí nejpopulárnější operní šlágr. Možná i první. Skoro nekonečná řada provedení tohoto operního opusu od světové premiéry do dnešní doby o tom výmluvně vypovídá. Pouze režiséři znovu a znovu zápasí s nelogickým dějem plným nepochopitelných zákrut a kliček. Východiskem pro ně je snad složité pochopení toho, jak na konci osmnáctého století vnímali nejen umělci svět okolo sebe především ohledně zdánlivě konstantních fenoménů. Na „Kouzelné flétně“ můžeme vidět, že fantazie ohledně postav a nejrůznějších prostředí není jakoby ničím limitována. Je jedno, kde je rodiště Taminovo, proč přišel, že Sarastro vyznává egyptské bohy a já nevím co ještě. I u Papagena nic neodkrývá jeho funkci v komunitě pohybující se v opeře, snad kromě toho, že je ptáčník. A Papagenu mu poté milosrdně přikouzlí, když už není vyhnutí. Tato podivná směsice pohádky, filozofie, romantismu a někdy i obhroublého lidového veselí snad také vyplývá z toho, že lidé na konci 19. století nevnímali svět jako vysvětlitelný koncept, ale jako něco, co je záhadně obklopuje a od čeho se dá nadít čehokoliv.

Berlín U-Bahn – režie Ch.Hagel

Možná, že právě začátek 21.století přináší podobné pocity, prýštící z vědomí někdy i podvědomého, kdy sebedokonalejší vědecké výzkumy včetně společenských nedokázaly odkrýt ani částečně důvod a směřování lidského bytí na této záhadné planetě. Proč se tedy nechat v uměleckém vzmachu svírat nějakými snahami o integritu a limitaci i ve světě umění? Proč nepoužít vše, co je po ruce a namíchat neuvěřitelný koktejl včetně vlastní přísady? Jakoby to Mozart se Schikanederem již tušili před 218 lety.

Autor je ředitelem DILIA – Divadelní, literární, audiovizuální agentury

Všechny na fotografiích představené inscenace Kouzelné flétny jsou stále na repertoáru uvedených divadel (s výjimkou produkce v berlínské U-Bahn z roku 2008)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat