Borodinův Kníže Igor v Met

Z ohlasů v zahraničním tisku 

Nová podoba Knížete Igora 

V dnešním operním světě je pro režiséry běžné aktualizovat děj příběhu a přinést vlastní interpretační koncept díla. Většina režisérů se však nedostane tak daleko, že by přeorganizovala některé scény, upravila hlavní zápletku, vyškrtla některé ansámbly a vložila do díla hudební čísla z jiné partitury.

Ruský režisér Dmitri Tcherniakov v podstatě dělá vše z výše zmíněného v nové inscenaci Borodinova Knížete Igora v Metropolitní opeře, která měla premiéru ve čtvrtek večer. A přece je jeho úžasné ztvárnění snové, bolestně lidské a hluboce divadelní. V čele působivého obsazení s mnoha ruskými pěvci stojí přesvědčivý bass Ildar Abdrazakov.I když se Dmitri Tcherniakov v této objevné inscenaci pustil do velkého rizika, Kníže Igor si o takové zásahy přímo říká. Borodin, profesí chemik, zanechal partituru v neorganizovaném chaosu, když v roce 1887 náhle zemřel ve věku padesáti tří let. Na díle pracoval celkem osmnáct let. Respektovaný ruský skladatel Rimskij-Korsakov za asistence mladého, v té době začínajícího dvacetiletého Glazunova Borodinův originál zachránili. Zkompletovali orchestraci, propojili jednotlivé segmenty, rozvinuli scény zanechané jen v náčrtech a mnoho dalšího. Jejich verze se stala milovaným kusem ruského repertoáru navzdory svým nedostatkům.

V různých dobách si muzikologové a dirigenti podrobně procházeli kvanta stran Borodinových notových zápisů a vytvořili vlastní verze. Stále je však nemožné vědět, co přesně skladatel zamýšlel, v dějové linii jsou totiž velké mezery. Každá inscenace je proto otázkou znovunalezení příběhu.

Ta v Met by mohla být právě tou nejlepší. V blízké spolupráci s dirigentem Gianandreou Nosedou, který vedl živé a propracované čtvrteční představení, vytvořil Tcherniakov spíše koncentrovanou než zestručněnou verzi opery, která i tak trvá více než čtyři hodiny (se dvěma přestávkami). S využitím barvitých černobílých segmentů z němých filmů vytvořených pro tuto inscenaci dostal diváky blíž k umělcům a odvyprávěl chybějící části děje. Libreto z pera Borodina je založeno na epické básni neznámého autora z dvanáctého století.

Základní dějová linie je vlastně jednoduchá: Igor, starověký ruský kníže z knížectví Putivl, připravuje svou armádu na tažení proti kočovným Polovcům, kteří pustošili ruská území. Igorovy jednotky však byly poraženy a on i jeho syn Vladimír skončili v zajetí.

Vladimír se zamiloval do smyslné dcery chána Končaka, vůdce Polovců, který ve svých zajatcích viděl potencionální spojence, kdyby jen Igor usiloval o příměří. Přísahajíc, že bude dále bojovat, Igor uprchl. Vrátil se do svého města s pocitem porážky, jeho lid ho však vítal s nadšením.

V této inscenaci Dmitri Tcherniakov zdůrazňuje Igorovu nejistotu a pochybnosti o sobě samém. Opera je prezentována jako Igorovo niterné hledání pochopení, což zahrnuje i útěky ke snům, ve kterých přemítá o minulosti.

Dmitri Tcherniakov, jak je jeho zvykem, sám navrhoval scénu. Prolog v Putivli se odehrává v jednoduchém společenském sále se žluto-béžovými stěnami, stropem z dřevěných trámů a pohupujícími se elektrickými světly. Lidé se zde sešli, aby vyslali vojsko, oblečené v červenohnědých uniformách (kostýmy vytvořila Elena Zaitseva), vstříc bitvě. Vypadá to jako začátek dvacátého století, i když kulisy jsou blízko současnosti. Rodina a přátelé většinou zpívají z balkónu obklopujícího místnost. Ildar Abrazakov však s panickým výrazem popochází mezi svými oddíly, chvílemi upravuje jejich uniformy.

Výrazný a drsně krásný Ildar Abdrazakov je přesvědčivý herec. I když jeho hlas je pevný a robustní, není jedním z těch hrozivých a drsných ruských basů. Je dobrým představitelem italských rolí a jeho Igor v některých momentech disponuje italskou lyrickou kultivovaností. Konfrontace se svou oddanou ženou Jaroslavnou, ukrajinskou sopranistkou Oksanou Dykou, debutující v Met, naplnil nejen vášní,  ale místy i strádáním. Dyka je klasickou ruskou sopranistkou s chladnou a pronikavou intenzitou, spolehlivými vysokými tóny a zábleskem kovu v  hlase.

V této inscenaci je prolog následován Borodinovými scénami z poloveckých stepí, zde označených jako první jednání (některé verze je umísťují až do druhého jednání).  O porážce Igorových jednotek se dozvídáme až poté, co se odehrají mimo jeviště. Dmitri Tcherniakov zahrnul i zfilmované scény, jež se objevily po prologu a ukázaly obličeje vystrašených vojáků, záblesky z explozí a nakonec zkroucená mrtvá těla padlých vojáků. Tyto obrázky se kryjí se začátkem hudby lovu z polovecké scény, která se odehrává na úžasném, téměř neskutečném poli rozkvetlého červeného máku. Jedná se o podmanivý způsob, jak ukázat krásy Východu.Celé jednání je prezentováno, jako kdyby se odehrávalo pouze v Igorově mysli, kde však naráží na velice skutečné osoby. Charismatická gruzínská mezzosopranistka Anita Rachvelishvili vložila do role Končakovny nejen svůj luxusní velký hlas, ale i smyslný vzhled (v roli jejího otce chána Končaka se představil urostlý slovenský bas Štefan Kocán). Končakovna, ponořená do svých myšlenek a toužící po Vladimírovi, zpívá krásnou árii, kde sní o návratu svého milovaného. Ruský tenor Sergey Semishkur, také debutující v Met, je upřímný a impulzivní Vladimír. Jeho hlas je lehce nasální a ohnivý.

Stinnou stránkou přetvoření prvního jednání v sen je zmatek, který Tcherniakov způsobí divákům, kteří Knížete Igora (málo hraného v Severní Americe) vidí poprvé. Dílo bylo naposled v Metropolitní opeře představeno v roce 1917, jestliže nepočítáme pár představení z roku 1998, kdy s velice tradiční a velice mdlou inscenací hostovalo Mariinské divadlo.

Když Abdrazakov zpívá Igorovu podmanivou árii o smutku způsobeném porážkou a ostudou jeho země, obrací se chvílemi ke své ženě s vědomím, že jedině ona mu může odpustit. V tu chvíli se jeho žena, Oksana Dyka, zjeví Igorovi jako vize. Někteří lidé v hledišti mohou být zmateni, kdo je v této scéně skutečný a kdo pouhým přízrakem.

Nejznámější hudbou Knížete Igora jsou populární Polovecké tance doplněné sborem. Aby mohl tuto scénu zinscenovat, Dmitri Tcherniakov přeměnil makové pole ve svěží pastvinu s asi třemi tucty tanečníků (muži do půl těla a ženy v lehkých jarních šatech) dovádějícími v choreografii Itzika Galiliho. Sbor Metropolitní opery zpívá po většinu času z postranních lóží u jeviště. Akusticky je tento efekt strhující. Na konci scény se i sám Igor zdá být dočasně uchvácen smyslnou krásou, která ho obklopuje.

Igor ponechal svou ženu a své knížectví v péči švagra knížete Galického, hrubého sprosťáka, který plánuje převzít moc, zatímco je Igor vězněn. Ruský bas Mikhail Petrenko je pohrdavým a popudlivým Galickým, který nabádá své stoupence k zběsilému opileckému požitkářství, jež se shoduje s divokým rytmem hudby.

Právě svou divadelní silou přivádí tato inscenace vaši pozornost k Borodinově okouzlující hudbě. I během zpěvu, tanců a elegií se Borodin ponořil do smutku, který se zdá být součástí ruského kulturního odkazu. Noseda vyjádřil ruský charakter hudby, zatímco dirigoval s čistotou a precizností. Sbor Metropolitní opery byl ve své velkolepé nejlepší formě.

Největší změnu učinili Noseda a Tcherniakov na konci opery. Libreto popisuje, jak se Igor vrací do zcela vypleněného města. Zničený společenský sál, který byl zasažen bombami poloveckých jednotek, ukazuje hrozný rozsah zkázy. Traumatizovaný Igor je téměř k nepoznání. Abdrazakov předvedl svůj nejlepší a nejsilnější zpěv v této scéně, při zoufalém vnitřním monologu knížete. Poté lid Igora oslavuje, jako by nevnímaje, a zpívá velebná uznání – což je způsob, jakým opera běžně končí.

Igor Ildara Abdrazakova však vypadá šokovaně, když vidí svůj lid, jak ho povzbuzuje. Poté zazní orchestrální kus, který Borodin napsal pro jiné dramatické dílo. Během této rozbouřené úvodní části napochoduje mezi své lidi a vypadá vyšinutě. Pozvolna, jak se hudba stává stále zádumčivější, se uklidňuje a z trosek vybírá věci, co ještě jdou zachránit. Jeden po druhém mu ostatní pomáhají. Lid Putivli se chystá na obnovu. Nebude to jednoduché, ale oni se o to stejně pokusí.

(New York Times – 7. 2. 2014 – Anthony Tommasini)

***

Režisér, který přetvořil Borodinova Knížete Igora

Slyšeli jste to během zahajovacího ceremoniálu v Soči. Znáte to z popové klasiky Stranger in Paradise. Kníže Igor Alexandra Borodina je operou, kterou si každý umí broukat, ale málokdo ji opravdu viděl.

Částečně je důvodem to, že když skladatel v roce 1887 zemřel, byly hotové pouze fragmenty jeho čtyřaktového epického projektu. Další Rusové – Nikolaj Rimskij-Korsakov a Alexander Glazunov zpracovali zbytek z Borodinových náčrtů, a dokonce napsali novou hudbu, aby vyplnili prázdná místa.

Nyní, devadesát sedm let po posledním představení Knížete Igora, vytvořil pro Metropolitní operu velkolepou inscenaci Dmitri Tcherniakov, v titulní roli s ruským basbarytonem Ildarem Abdrazakovem. Představení budou živě v HD kvalitě vysílat kina po celém světě tuto sobotu.

Tcherniakov se odklonil od tradičního pojetí z dvanáctého století, kde je Igor národním hrdinou odhodlaným odrazit invazi barbarských Polovců. Namísto toho Tcherniakov vidí postavu jako ztrápeného muže, který vede válku z osobních sobeckých důvodů. Slogan, který je před začátkem prologu vyobrazen nad jevištěm, již dává divákům první náznak: „Rozpoutat válku je ta nejjistější cesta, jak uniknout sám před sebou.“

„Během zkoušek jsme hodně probírali to, že Igor je tím, kdo válku rozpoutal,“ řekl Tcherniakov pár dní po premiéře v rozhovoru v Metropolitní opeře, chvílemi asistován překladatelem.  „Všechno naznačuje, že jít do války je špatný nápad. A on na tom i přesto trvá,“ řekl ruský režisér. „Má něco ve smyslu osobní krize. Potřebuje životní změnu.“

Jakmile Igor odvede svou armádu na východ, Tcherniakov nám ukazuje tragické výsledky ve video projekcích vojáků, kteří byli během bitvy povražděni. Poté vidíme Igora v zajetí v poloveckém táboře, vyobrazeném zde jako svěží rozlehlé pole červených máků v naprostém kontrastu s nepřáteli obklíčeném knížectví Putivl.

„Sama hudba vybízí k této myšlence, protože Borodin vytvořil polovecký tábor jako utopické místo naplněné štěstím a svobodou, nikoli děsivým místem nebezpečí a věznění,“ řekl Tcherniakov. „Je to, jako kdyby to bylo pouze v jeho mysli. Halucinace, která se odehrává pouze v mysli traumatizované a nešťastné osoby.“

Tcherniakov totiž inscenoval tuto scénu jako snovou sekvenci, ve které se vážně raněný Igor po jednom setkává s různými postavami.  A právě zde se také nechá pobavit slavnými Poloveckými tanci.

Ač by se jeho nový život mohl zdát exotický a blažený, Igor je svazován pocitem povinnosti a nakonec se mu podaří utéct a vrátí se do knížectví Putivl, které je nyní v troskách. „Když se vrátí zpět do své vlasti, je naplněn pocitem viny, protože jeho osobní zájmy vyústily ve smrt mnoha lidí,“ řekl Tcherniakov. „Sám se trestá a je připraven říci: Já nechci být vaším vůdcem. Jsem hrozně špatný člověk. Vše jsem zničil. Všechno je moje vina.“

I tak inscenace končí na pozitivní vlně, když Igor vede svůj lid, aby skromně začal znovubudovat svou komunitu. „Jeho příklad inspiruje začátek budování nového života,“ řekl Tcherniakov.

Aby podpořil svoji psychologickou vizi příběhu, třiačtyřicetiletý režisér (v Evropě velmi obdivovaný pro své provokativní interpretace) nově revidoval původní skladbu jednotlivých scén opery. Spolu s dirigentem Gianandreou Nosedou vyškrtli všechnu hudbu z pera jiných skladatelů a partituru doplnili hudbou z dalších Borodinových děl.

Dále má Tcherniakov na programu obnovené nastudování dvou inscenací oper Rimského-Korsakova: Carská nevěsta v Miláně a Pověst o neviditelném městě Kitěži a panně Fevronii v Barceloně. V následující sezoně se v Evropě pustí do nových inscenací Wagnerova Parsifala a Bergovy Lulu. A Metropolitní opera? Generální manažer Peter Gelb řekl, že je „nadšený“ myšlenou na další Tcherniakovovo působení v Met a že „nyní spolu řeší možné budoucí projekty“.

(Associated Press, SF Gate – 25. 2. 2014 – Mike Silverman)

***

Met Opera: Ohromující revizionistická inscenace Borodinova Knížete Igora

V zimě, které dominují obrázky ze zimních olympijských her v Soči a kdy New York je zahlcen sněhovými bouřemi, nabízí Metropolitní opera svůj hold ruskému odkazu a únik od špatného počasí pomocí podmanivé nové inscenace Borodinova Knížete Igora. Jedná se o první ztvárnění této skladatelovy jediné opery po sto letech.

A „novou“ inscenací myslím opravdu celkové přepracování. Ruský režisér Dmitri Tcherniakov a italský dirigent Gianandrea Noseda zcela přestavěli tuto ohromnou ságu o válce a vykoupení v Rusku dvanáctého století. Pohráli si s pořadím jednotlivých jednání, některé části vyškrtli a některé další Borodinovy pasáže naopak přidali. Výsledkem je absolutně příjemně působící operní večer, který obsahuje jak studii postav a charakterů, tak epický národní příběh. Jedná se o osobitou verzi Knížete Igora, kterou budou moci diváci po celém světě sami posoudit, až ji Metropolitní opera 1. března nabídne jako součást své série Met in HD.

Pravým vítězem je tu Borodinova hudba. V Knížeti Igorovi mají sbory možnost se předvést a sbor Metropolitní opery se předvedl skvěle, především ve slavných Poloveckých tancích, melodii známé z populární písně Stranger in Paradise z Broadwayského muzikálu Kismet. Pod Nosedovou energickou taktovkou přednesl orchestr Metropolitní opery orchestrální pasáže skvostně.

Prvotřídní obsazení, většinou ruské, úspěch jen podtrhlo. Bas Ildar Abdrazakov zpíval titulní roli se skličující melancholií, která je však naplněna nadějí. Ukrajinská sopranistka Oksana Dyka (debutující na prknech Met) zpívala jeho ženu Jaroslavnu s odhodláním. Ruský tenor Sergey Semishkur (také v nadějném debutu) zpíval jejich syna Vladimíra a gruzínská mezzosopranistka Anita Rachvelishvili ztvárnila temperamentní Končakovnu, dceru poloveckého chána – Igorova nepřítele.

I když je Borodin uváděn jako jediný autor opery, dostalo se mu mnoho pomoci od jeho přátel. Profesí chemik, Borodin byl víkendovým hudebníkem, který komponoval pro zábavu, když si našel čas. Pracoval na Knížeti Igorovi osmnáct let, a když ve věku padesáti tří let zemřel na infarkt, dílo bylo stále nedokončeno. Jeho dobrý přítel Rimskij-Korsakov za asistence Alexandra Glazunova vzal jeho poznámky, jednotlivé stránky notového zápisu a vše propojil v operu, která je milována ruským publikem, ale není moc uváděna kdekoli jinde.

Tcherniakov a Noseda se od toho oprostili a poskládali novou verzi, která uvádí přepracované scény a také přidanou hudbu. Naopak některé árie byly vyškrtnuty a pozornost diváka je postupně přesunuta na nejistotu, která knížete sužuje, když vede svou armádu na smrt.

Ještě než zazní první nota, na obrazovce, jež zakrývá proscénium, se objeví legenda, který říká: „Rozpoutat válku je ta nejjistější cesta, jak uniknout sám před sebou.“ Tradiční předehra je vyškrtnuta a prolog přejde přímo v nástup Igorovy armády z knížectví Putivl, která je připravena k útoku na Polovce – skupinu středoasijských kočovníků vedených chánem Končakem.

Náhlé zatmění slunce je považováno za znamení boží a všichni se snaží Igorovi rozmluvit jeho vojenská dobrodružství. Ale Igor je neústupný, podpořen znovuobjeveným sluncem vyzývá armádu (oblečenou do uniforem sovětských vojáků připravených na prvomájový průvod) do boje.

Na začátku prvního jednání už je bitva prohraná a Igor je Končakovým vězněm. Tcherniakov používá plátno jako mediální nástroj, kde děj prokládá záběry obličejů umírajících vojáku. Mezitím leží na jevišti zraněný Igor obklopený jasně červenými květinami a v deliriu se mu zjevuje jeho žena Jaroslavna, syn Vladimír, chánova dcera Končakovna a sám chán mu nabízí spojenectví.

Mezitím v Putivli Igorův švagr Galickij – tak trochu Vlk z Wallstreet dvanáctého století , který ale namísto užívání metakvalonu pije vodku, a než aby si najal prostitutky, znásilňuje vesnické ženy – plánuje zabrat Igorovu pozici v jeho nepřítomnosti.

Nakonec se Igorovi podaří utéct a vrátí se do Putivli, která byla vypleněna Končakovými jednotkami. Pro úplný závěr opery, kdy Igor a jeho poddaní začínají znovubudovat své knížectví, si Tcherniakov a Noseda vypůjčili hudbu The River Don Floods zkomponovanou Borodinem pro jiné dílo.

(Huffington Post – 16. 2. 2014 – Wilborn Hampton)

Alexander Borodin:
Prince Igor
Dirigent: Gianandrea Noseda
Režie: Dmitri Tcherniakov
Scéna: Dmitri Tcherniakov
Kostýmy: Elena Zaitseva
Světla: Gleb Filshtinsky
Choreografie: Itzik Galili
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
(koprodukce Metropolitan Opera New York / De Nederlandse Opera Amsterdam)
Premiéra 6. února 2014 Metropolitan Opera House New York
(Met: Live in HD 1. 3. 2014)

Prince Igor – Ildar Abdrazakov
Yaroslavna – Oksana Dyka
Vladimir – Sergey Semishkur
Prince Galitzky – Mikhail Petrenko
Khan Konchak – Štefan Kocán
Konchakovna – Anita Rachvelishvili
Skula – Vladimir Ognovenko
Yeroshka – Andrey Popov
Ovlur – Mikhail Vekua
Nurse – Barbara Dever
Maiden – Kiri Deonarine

www.metopera.org

Přeložila Tereza Hybnerová (redakčně upraveno)
Foto Cory Weaver, Sara Krulwich