Abonentní cyklus Českého filharmonického sboru Brno vyvrcholil Svatou Ludmilou

Oratorium pro smíšený sbor, velký orchestr a pět sólistů se skládá z pětačtyřiceti čísel a je skladbou náročnou na výdrž účinkujících i posluchačů. Proto byly realizovány obvyklé škrty a dvanáct čísel bylo vypuštěno, ale i tak skladba trvala dvě hodiny čistého času. Sezení v úzkých a tvrdých kostelních lavicích je náročné samo o sobě, a aby byla dodržena kapacita návštěvnosti, byly přidány další židle. Nikdo nehleděl na to, že jsou starší a jen plastové. – Do doby, než se během koncertu rozsypala židle pod prvním korpulentním pánem. Další dvě na sebe nenechaly dlouho čekat a mnozí z posluchačů měli velmi vratké pocity. Vytržení ze soustředění ale netrvalo dlouho, neboť Dvořákova hudba brzy přehlušila všechny těžkosti.

Oratorium bylo napsáno na objednávku festivalu v Leedsu, kde mělo premiéru v roce 1886 za řízení autora. Libreto pro tento účel upravil Václav Juda Novotný na text Jaroslava Vrchlického a ve třech oddílech vypráví o přijetí křesťanství kněžnou Ludmilou a knížetem Břetislavem. První část, Na nádvoří hradu mělnického, líčí období pohanské jako idylickou dobu propojení člověka a přírody. V části druhé, V lesích berounských, dojde ke klíčovému setkání Ludmily s křesťanským poustevníkem Ivanem a s budoucím manželem, knížetem Bořivojem. Poslední část, V chrámu Velehradském, líčí slavnosti na Velehradě, Ludmilinu svatbu a křest.

První část je líčena vroucí a jímavou hudbou, průzračnou, oslavující poklidný život v míru a spojení s přírodou. To jsou především dvě árie Rolníka, „Vesno smavá, Vesno snivá“ a „Sem rychle Vesny květ“, kterého se velmi přesvědčivě zhostil tenorista Jan Levíček, zvučným, sice užším, zato jasným a nosným tenorem s pečlivou intonací i výslovností. Nositelem jasu a klidu je především představitelka Ludmily, Pavla Vykopalová. Její soprán, zvonivý a lehký, přesto pevný, s kulatým volumenem, se nesl pod kopulí kostela jako jasný paprsek. Vzruch a nejistotu vnesl do jarní pohody slovenský basista Peter Mikuláš. Jako poustevník Ivan má part plný mohutných hlubokých tónů, které sice dokázal naplnit plným hlasem, ale již nedokázal propojit do kantilény. V hlase znělo i citelné tremolo, které narušovalo intonační hladinu tónu.

Druhá polovina díla je rozvolněná do větší romantiky, vnášející setkání Ludmily a Bořivoje. Tenorista Tomáš Černý se nenechal strhnout a zpíval zvučným tenorem s ukázněným projevem, spíše uplatňoval pianové části a přinesl pečlivou výslovnost i čistou intonaci. Spolu s Pavlou Vykopalovou tvořili barevně i výrazově vyváženou dvojici. Dalším vynikajícím výkonem byly altové vstupy Jany Sýkorové, která svou barvou hlasu skvěle korespondovala s violoncellovým sólem v partu Svatavy.

Třetí část je apoteóza přijetí křesťanství, kterou Dvořák zpřítomnil v kompoziční kontrapunktické práci se starou písní Hospodine pomiluj ny.  Zpočátku slavnostní pochodové tempo se v závěru odvíjí ve fugu, nejprve niternou v pianissimu, později se rozvíjející do monumentálního závěru, nad kterou září sopránový hlas.

Oratorium je ovšem především o sboru, který hraje hlavní úlohu a nese největší hudební poselství. Práce se sborem sbormistra Petra Fialy se zúročila v precizním intonačním i rytmickém zvuku, projevujících se především v pianových celcích, ale i v práci s dynamickými oblouky. Zvukově jsou části sboru vyrovnané jak barevně, tak dynamicky a sbor působí jako jednolité a kompaktní těleso.

Tuto skutečnost narušovala poněkud akustika chrámu. Jako ve všech klenutých a dlouhých prostorách se zvuk točí do kupole a uprostřed prostoru se slévá do zvukové hmoty, která neumožňuje vnímat hudbu v kontextu. Naštěstí dirigent Jakub Klecker dokázal jak sbor, tak i orchestr, hrající se soustředěním a vyrovnaně, udržet ve tvaru, jaký Dvořákova hudba vyžaduje, za což mu patří obrovské uznání a obdiv.

A znovu jsme u zásadní otázky – kde vlastně je možné dnes v Brně koncertní díla hrát?  Besední dům je komorním prostorem, Stadion nevyhovuje současným parametrům a pro velké symfonické skladby je také malý. Janáčkovo divadlo s otevřeným prostorem do zákulisí i do publika má také jiné parametry, než vyžadují velká symfonická díla. Koncertní sál je natolik nezbytností, nakolik si to v současných provizorních podmínkách stále více uvědomujeme. A nakolik se dokážeme vyrovnat s faktem, že klasická hudba stále živoří v provizorních podmínkách.

Hodnocení autorky recenze:  95% 

8. Abonentní koncert ČFS
Brno, kostel sv. Janů „U Minoritů“ – neděle 26. května 2019 v 19.30 hodin

Antonín Dvořák: Svatá Ludmila – oratorium

Pavla Vykopalová – soprán
Jana Sýkorová – alt
Tomáš Černý – tenor
Petr Levíček – tenor
Peter Mikuláš – bas

Czech Virtuosi (umělecký vedoucí Karel Procházka)
Český filharmonický sbor Brno
dirigent Jakub Klecker