Alžběta Vomáčková: Giuseppe Verdi je předchůdce rockové hudby!

Česká opera a lidé kolem ní online (18): Alžběta Vomáčková - Je nepřehlédnutelná – a to zdaleka nejen díky svému ztepilému vzrůstu. Svým rolím uděluje dramatickou expresivitu, ale i niterné zaujetí, dané snad i její vášní pro písňovou literaturu. Mezzosopranistku Alžbětu Vomáčkovou potkáváme na našich jevištích a pódiích už od chvíle, kdy se, ještě jako konzervatoristka, objevila coby Ježibaba ve Dvořákově Rusalce v Ústí nad Labem. To bylo v roce 2012. Od té doby se představila publiku v Liberci, v Plzni, před českokrumlovským Otáčivým hledištěm a také v pražském Národním divadle a ve Státní opeře. Několikrát získala širší nominaci na Cenu Thálie, nejnověji za roli Johanky z Arku v Čajkovského Panně orleánské v produkci Divadla F. X. Šaldy v Liberci.
Alžběta Vomáčková (zdroj archiv pěvkyně)

 

Můžete se na úvod vrátit ke svým kořenům a vzpomenout si na nejranější hudební zážitky, které vás nějakým způsobem formovaly?

První, co mě napadá, je ležení na sedačce a zpívání spolu s José Carrerasem, jehož maminka poslouchala při vaření. Nebo árie Královny noci z Kouzelné flétny. Ta byla pro mne naprosto fascinující, protože v ní jsem se mohla hlasově vyřádit. Odmala jsem slyšela doma hudbu. Tatínek byl členem České filharmonie, a ačkoliv doma často cvičil na violoncello, rád poslouchal i jiné žánry – Pink Floyd, Yes, Doors, Rolling Stones, Erica Claptona, Beatles nebo muzikály. Dodneška mě uchvacuje jeho široký hudební rozhled. Jako malá jsem s rodiči chodila na muzikály a byla jimi naprosto nadšena (Drákula, Jesus Christ Superstar, Evita, Bídníci…) Chodila jsem na klavír, flétnu a tanec. Vyjadřovat hudbu a emoce pohybem mne hodně bavilo. Muzikál Cats, Michael Jackson nebo filmová hudba byli pro mé domácí představení podkladem. Dokonce jsem šla na talentové zkoušky na Taneční konzervatoř, ale odmítli mě s tím, že jsem příliš vysoká.

Pokud vím, na konzervatoř jste se dostala až na poněkolikáté a zatím jste vystudovala oděvní průmyslovou školu. Co vás přivedlo právě k tomuto oboru?

Neměla jsem příliš jasno v tom, co bych kromě hudby chtěla studovat. Moje sestřenice vystudovala oděvní návrhářství, a když jsem viděla, jak dělá střihy, sama si šije kalhoty a kreslí si na to vzory, strašně se mi ta kreativita líbila.

Laikovi se asi bude zdát, že oděvnictví a operní zpěv mnoho společných jmenovatelů nemají…

To nemají. Alespoň jsem si však z oděvní průmyslovky do profese operní zpěvačky odnesla osobně ušité maturitní šaty, které jsem posléze využila na řadu koncertů nebo také na Mezinárodní pěveckou soutěž Antonína Dvořáka v Karlových Varech.

Měla jste vedle studia dost času na soukromé hodiny zpěvu?

Na střední škole jsem na nějakou dobu opustila klasiku a chodila na hodiny populárního zpěvu. Vždycky mě to k němu táhlo, ale nakonec jsem se vrátila ke staré dobré klasice, protože mi chyběla možnost použití plného hlasu bez mikrofonu a s tím spojený adrenalin. A do čtvrtého ročníku oděvní průmyslové školy jsem chodila souběžně s prvním ročníkem Pražské konzervatoře.

Dnes zažíváte skvělý rozjezd kariéry, účinkujete na řadě scén, nevyjímaje pražské Národní divadlo. Vzpomenete si, z jakého důvodu jste dvakrát nebyla přijata na konzervatoř?

Neměla jsem nikdy nic zadarmo. Ono je to ale správné, člověk si pak spousty věcí váží. První talentové zkoušky v patnácti letech jsem zkusila jen ze zvědavosti. Ani moje paní profesorka Brigita Šulcová, ke které jsem už chodila, nebyla přesvědčena o tom, že uspěju. A tak jsem šla studovat oděvní průmyslovku a s odstupem času jsem ráda, že mám vzdělání rozšířené také v jiném oboru a navíc hlas v době dospívání nebyl nucen k nadměrnému přetěžování a mohl dozrát. A také znám z tohoto oboru širší okruh lidí a mí nejlepší přátelé, kteří nepracují v divadle, mi vždycky pomůžou dívat se na divadelní prostředí s nadhledem.

No a při druhých talentovkách jsem neuspěla pravděpodobně vzhledem k trémě, se kterou jsem zápasila.

Alžběta Vomáčková – absolventský koncert (březen 2013) (zdroj archiv pěvkyně / foto Pavel Horník)

Absolvovala jste masterclass u Dagmar Peckové v oboru písňové interpretace. Věnovala jste se písním během studia intenzivněji nad rámec povinného repertoáru? A jakou pozornost věnujete této sféře dnes?

Písně byly a jsou samozřejmou součástí mého repertoáru. Paní profesorka Šulcová, která byla a je mým hnacím motorem, se specializovala na hudbu dvacátého století a má podivuhodnou sbírku písní nebo celých cyklů od Bohuslava Martinů, Zdeňka Lukáše, Petra Ebena, Ervína Schulhoffa nebo Luboše Fišera. Ten napsal píseň Tak pravila Rut k narozeninám přímo pro paní profesorku. Byla pro mě pocta právě tuto píseň zazpívat na soutěži v Karlových Varech.

Mám velikou zálibu v ruských písních a romancích. Ale můj repertoár se samozřejmě odvíjí od pracovních nabídek. Nedávno jsem měla veliké štěstí, že jsem mohla po boku Martina Doubravského a orchestru liberecké opery interpretovat nádherné Mahlerovy Písně potulného tovaryše.

No a práce s Dagmar Peckovou byla úžasná. Je to dáma nabitá energií a má vzácný dar empatie. Veškeré emoce prožívala během zpěvu s účastníky kurzů a myslím, že se obě shodujeme v zálibě v melancholických písních.

Ve studiu pokračujete na Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze. Do pěvecké třídy Romana Janála jste šla cíleně?

Rozhodně ano. Roman Janál byl jedním z hlavních důvodů, proč jsem se rozhodla pokračovat po konzervatoři na HAMU. Měla jsem velikou obavu z úplně nového kantora, od kterého bych nevěděla, co očekávat. Romana Janála jsem již znala a věděla jsem, že se mu líbí barva mého hlasu i jeho vedení. A je mi sympatické, že mne podporuje v kontaktu s paní Šulcovou.

Některé vaše kolegyně říkají, že si nedovedou představit studium pod vedením pedagoga – muže. A některé se přiznávají, že to zkusily, ale musely se vrátit ke své pedagožce. Jak se ve třídě Romana Janála cítíte vy a jak reagujete na jeho výuku?

Pro mne je Roman jeden z nejzajímavějších interpretů současné české scény. Díky velkému muzikantskému cítění má hodně co předávat. Jako profesor dbá na výslovnost, frázování a výraz, čímž se dotváří i technika. A z takového přístupu k učení můžu já jako student jen příst blahem. (usmívá se)

Alžběta Vomáčková – absolventský koncert (březen 2013) (zdroj archiv pěvkyně / foto Pavel Horník)

Řada absolventek Brigity Šulcové se uplatňuje v divadelním provozu ještě během studia. Pokud vím, byl to i váš případ – rok před absolutoriem jste ztvárnila v Severočeském divadle roli Ježibaby. Tedy poměrně dramatickou, vypjatou úlohu. Jak se zpětně díváte na vhodnost takového repertoáru pro rozjezd kariéry?

Musím přiznat, že to byl v dobrém slova smyslu správný úlet. Mimochodem, jeden z mých úletů nastal už ve druhém ročníku konzervatoře, kdy jsem šla jen ze zvědavosti zkusit konkurz do Národního divadla. Problém byl, že mě chtěli vzít, a já musela ze studijních důvodů odmítnout. Ředitel Severočeského divadla Miloš Formáček si mne všiml na soutěži a nabídl jedno hostování v Rusalce. Znala jsem pouze árie a na zbytek role jsem měla deset dnů k nastudování.

Každopádně pro mě jsou takové momenty výzvou, která může člověka v životě posunout. Vzhledem k tomu, že se jednalo o menší divadlo a role Ježibaby byla oborem i rozsahem pro můj hlas vhodná, paní profesorka Šulcová mi dala svolení. A dodnes se řídím tím, že s úkoly člověk roste a nesmí se bát.

Dala vám Ježibaba ve Dvořákově Rusalce jako první profesionální úkol nějakou zkušenost, kterou jste později využila?

Minimálně jsem tuto roli měla nastudovanou a čekala v šuplíku. Krásně se mi hodila, když jsem ji na jaře 2017 vytáhla pro Divadlo J. K. Tyla v Plzni. Poprvé jsem si vyzkoušela práci na divadle a především jsem si otestovala své nervy – jak pohotově se umím přizpůsobit, reagovat a vyrovnat se s určitým tlakem. Takové nastudování nové role na poslední chvíli je v divadle celkem běžné. Několik měsíců po Rusalce jsem se rychle učila Preziosillu v Síle osudu a jako nejnovější přírůstek mám „naskočení“ do Figarovy svatby coby Cherubín ve Stavovském divadle.

Pokud si vzpomínám, Preziosillu v Šaldově divadle v Liberci v režii Tomáše Pilaře jste v roce 2013 nastudovala jako záskok během několika dní z videozáznamu a sklidila jste velký úspěch. Dnes jste v Šaldově divadle častým hostem, otevřela vám dveře právě tato spolupráce?

Ježibaba byla oproti Preziosille slabý odvar, protože šlo o běžnou reprízu. V náročné Síle osudu jsem zpívala premiéru. Vstupovala jsem do zkoušek na tuto operu asi deset dní před premiérou s tím, že budu zpívat až reprízu. Ale má alternantka onemocněla a já odzpívala generálky i premiéru. Dostala jsem se do širšího povědomí a získala pro mě absolutně nečekanou širší nominaci na Cenu Thálie.

Giuseppe Verdi: Síla osudu – Alžběta Vomáčková (Preziosilla) – DFXŠ Liberec 2013 (zdroj archiv pěvkyně)

Většina pěvců se hrdě hlásí k tomu, že v určitém údobí prošli „mozartovskou“ etapou, někteří v ní rádi setrvávají a vyzdvihují Wolfganga Amadea Mozarta jako autora s mimořádným citem pro hlas a zhudebnění slova a také jako dokonalou hlasovou hygienu, k níž se opakovaně vracejí. Ve vašem repertoáru mnoho mozartovských rolí nenacházím – pokud vím, máte za sebou účinkování v operách La clemenza di Tito a Figarova svatba…

Mozart je pro mě jednička z top ten. Fascinuje mě, jak uměl hudbou vyjádřit hravost a energii. Velmi ráda poslouchám jeho instrumentální skladby. Zajímalo by mne, co by jeho genialita předvedla v dnešní době s takovým množstvím nástrojů, které v jeho době neexistovaly. Troufám si říci, že je jedním z největších hitmakerů lidské populace. A podobný darem byl podle mě obdařen i Michael Jackson…

Mám nastudovanou také Třetí dámu z Kouzelné flétny, Annia z La clemenza di Tito, Donnu Elvíru (Don Giovanni je jedna z mých nejoblíbenějších oper) a nyní vysněnou kalhotkovou roli Cherubína z Figarovy svatby. Účinkovat ve Figarově svatbě právě na prknech Stavovského divadla je pro mne velkou ctí. U Mozarta mě těší stálé rozvíjení a zdokonalování se po stránce pěvecké techniky, která se dá aplikovat i do ostatního repertoáru. Ráda se k němu vracím.

Wolfgang Amadeus Mozart: Figarova svatba – Kristýna Vylíčilová (Barbarina), Alžběta Vomáčková (Cherubín) – ND 2018 (zdroj archiv pěvkyně / foto Patrik Borecký)

Stejně tak bych se rád zeptal i na takzvanou starou hudbu, která ve vašem portfoliu rovněž příliš nefiguruje…
Staré hudbě se nebráním a mám ji ráda pro osvěžení repertoáru. I když si uvědomuji, že můj hlas, inklinující spíše k dramatickému oboru, není pro ni až tolik vhodný, našla jsem zalíbení například v Händelovi. Už na konzervatoři jsem zpívala árii Lascia ch’io pianga z opery Rinaldo nebo Piangerò, la sorte mia z Julia Caesara. A sopránům jsem je záviděla. Vždycky budu raději svůj sytý hlas krotit a přizpůsobovat staré hudbě, než kdyby tomu bylo naopak a já neměla dostatečně silný hlas na dramatický repertoár.

Z českých divadel vás známe především jako interpretku romantického repertoáru. Tíhnete k němu sama nebo je to spíše otázka nabídek z divadel a vašich případných předností pro tuto oblast, které dirigenti využívají?

Nikdy jsem k žádnému repertoáru netíhla cíleně. Vždycky jsem si vyhledávala hudbu instinktivně, takovou, která mě oslovovala. V mládí jsem poslouchala také rock a uvědomuji si zde souvislost s dramatickými operami plnými exprese a silných námětů. Mám ráda zvukově hutnou instrumentaci, kde je zpěvák pohlcen a plný adrenalinu. Skoro bych řekla, že Giuseppe Verdi je předchůdce rockové hudby… Už na studiích jsem k paní profesorce sama nosila literaturu jako Samson a Dalila, Trubadúr, Porgy a Bess, Carmen nebo ruské písně. Na druhou stranu zpěvák interpretuje to, co se v divadle nabízí. S chutí bych si zazpívala belcantové role od Donizettiho nebo Belliniho, ale bohužel to u nás není běžně uváděný repertoár.

Patříte – jako mnoho vašich kolegů – k široké „rodině“ operních umělců, které potkáváme v divadlech napříč celou republikou. Vyhovuje vám to, anebo byste dala přednost stálému angažmá, kde byste ale třeba nedostala tak rozmanité repertoárové možnosti?

Dostat angažmá není dnes běžná věc a určitě je dobré mít pravidelný stálý příjem. Pak ovšem musíte být divadlu stále k dispozici a často brát repertoár, který pro vás nemusí být úplně vhodný. Já mám veliké štěstí na zajímavé nabídky a možnost být svým pánem ve výběru vidím jako určitou výhodu. V angažmá bych možná neměla šanci hostovat v roli Tigrany v Pucciniho opeře Edgar ve švýcarském městě St. Gallen v létě 2018.

Na podzim loňského roku jste se představila v titulní roli Čajkovského Panny orleánské v Šaldově divadle v Liberci. Se slavnou árií z této opery jste se jistě setkala už dřív, jak objevné pro vás bylo nastudování role v kompletní podobě?

Ano, se slavnou árií Da, čas nastal jsem se setkala již dříve, ale pouze koncertně. Právě jí jsem zaujala porotu na mezinárodní soutěži v rakouském městě Deutschlandsberg v čele s Elenou Obrazcovovou, kde jsem získala druhou cenu.

Při nastudování opery jsem objevila, že celá role je především pro vyšší mezzosoprán až soprán. Navíc jsem se s natolik rozsáhlou rolí doposud nesetkala. Naprosto mne pohltila. Nikdy se mi nestalo při poslechu opery a studiu nové role, že by mě tak často mrazilo v zádech a měla bych slzy v očích, jako u Panny orleánské. A to jsem u jiné inscenace dosud nezažila.

Petr Iljič Čajkovskij: Panna orleánská – Alžběta Vomáčková (Johanka z Arku) – DFXŠ Liberec 2017 (zdroj archiv pěvkyně / foto Roman Dobeš)

Jak vám představil svou vizi Johanky z Arku autor hudebního nastudování, dirigent Martin Doubravský? A jak vás v budování této role podpořil?

Šlo to ruku v ruce s postupným nastudováním na ansámblových zkouškách. Mé i Martinovy představy se sjednotily a výsledek práce prošel určitým vývojem. Martin Doubravský vychází především z notového materiálu a velice dobře cítí vystavění samotných rolí. Od začátku jsme oba vnímali Johanku jako mladou nesmělou dívku, která postupně směřovala k sebevědomí a zralosti.

Cítila jsem u Martina i libereckého divadla celkově velikou podporu. Hudebně se mi podřídil v místech, kde jsem potřebovala.  A ponechal mi absolutně volný prostor, abych se během náročných zkoušek mohla šetřit. Martin skvěle ukazuje nástupy a v tomto ohledu se na něj mohu kdykoliv spolehnout.

Bylo pro vás důležité seznámit se s literární předlohou (Schiller) a dalšími hudebními zpracováními této látky (Verdi, Honegger apod.)?

Postava Johanky mě provází už od dětství a vždycky mě její životní příběh inspiroval i dodával odvahu. Různá zpracování znám z filmů, dokumentů nebo také z muzikálu od Ondřeje Soukupa. Měla jsem štěstí na účinkování ve scénickém provedení Honeggerova oratoria Jana z Arku v Plzni v roce 2016. To bylo nádherné představení. Ale v Liberci jsem se především těšila na představu Johanky režisérky Lindy Keprtové.

Vyložila jste si pro sebe nějak skutečnost, kde se v tak mladé dívce vzala veškerá její rozhodnost, síla, potenciál vzdorovat vlastnímu otci?

Johanka jistě v srdci cítila, že okolní svět a lidé nejsou šťastní, a měla veliké nutkání něco udělat a pokusit se to změnit. Podle mě se dusila situací, kdy jí doma otec nutil být přízemní, poslušná a tlačil ji do sňatku. A ona právě díky hlasům, božím hlasům, které jí nabádaly se nebát, a protože byla hluboce věřící, objevila v sobě sílu a odvahu postavit se i vlastnímu otci a jít dál.

A naopak – díky čemu v sobě přes všechnu tuto až vojenskou neústupnost nalezla ženskost a lásku v nejprostší podobě – tedy lásku k burgundskému rytíři Lionelovi?

Johanka měla lásku v sobě celou dobu, jenom ji v sobě potlačila a myslela na povinnosti, které musí splnit. Ale lásce se poručit nedá. A ačkoliv se Johanka snažila být sebevíc vůdkyní vojska, řídit se pravidly a nenechat se ničím vykolejit, nikdy nemohla ovlivnit osud a náhodu, která jí přišla do cesty.

Režisérka Linda Keprtová je známa svým důrazem na silné ženské hrdinky a Johanka z Arku je bezesporu další kapitolou této série. Jak jste postavu budovaly z hlediska vztahů ke klíčovým mužským protagonistům – k Johančině otci, ke Králi Karlovi VIII., k rytíři Lionelovi?

Linda je vynikající a senzitivní režisérka, která má o dané inscenaci jasnou představu. Prožívá se zpěváky jejich emoce, jako by byla sama na jevišti. Ukázala Johančin vývoj od mladičkého vesnického děvčete, podléhajícího despotickému otci, který jí srážel sebevědomí, až nakonec našla sílu se od této vazby odtrhnout. Ke králi přichází již jako sebevědomější dívka, která už něco v životě dokázala. Tentokrát je ale na ní, aby dodala sílu a odvahu slabému králi a ukázala mu cestu dál. Musela být silná a statečná, ale byla to jen slabá žena. Tudíž pro ni rytíř Lionel představoval naprostý převrat všech emocí a pravidel, které Johanka držela a skrývala sama před sebou.

Petr Iljič Čajkovskij: Panna orleánská – Alžběta Vomáčková (Johanka z Arku) – DFXŠ Liberec 2017 (zdroj archiv pěvkyně / foto Roman Dobeš)

Určily jste si s režisérkou jasnou představu v tom, je-li Johanka jako postava spíše reálná či spíše symbolická? Jaká metafora se skrývá v jejím vojenském plášti, který během opery těžkne a mohutní?

Johanka je pojata reálně a symboly jsou kolem ní – její plášť, který se postupně s narůstajícími úkoly a tíhou osudu zvětšuje, nebo dveře, kterými se pokaždé otevírá nová životní etapa Johanky. Je to moderní pojetí ženy, která chce něco ve své zemi změnit a jde si za tím. Převládá zde herecká přirozenost bez velkých operních gest a hloubka psychiky. Zprvu jsem nebyla spokojena s prostým kostýmem Johanky, ale postupně se jednoduchost stala silnou součástí opery. Na prázdné scéně lépe vyniknou jednotlivé vztahy mezi postavami, emoce a herectví.

Dílo má silný duchovní podtext, byť ho Čajkovskij – na rozdíl od jiných autorů zpracovávajících tento námět – nijak silně neakcentoval. Do jaké míry musí člověk – interpret sám spirituální sféru vyznávat, orientovat se v ní, otevřít se divákům, aby mohl roli plnohodnotně ztvárnit?

Zajímavá otázka. Mám dojem, že na zpěvácích je vidět, kdo je opravdu pokorný k práci, dělá ji poctivě a kdo se umí divákům skutečně otevřít. Někteří interpreti se stále hlídají a neumí sami sebe tolik dát lidem. Jak mi jednou říkala paní Věra Soukupová, které si moc vážím, někdy se zpěvák během představení dostane do tranzu a má dojem, že on je opravdu tou postavou. A já cítím, že v mém případě u Johanky tomu tak je.  Duchovno v hudbě i textu cítím opravdu hodně. Nejsem věřící, ale věřím ve vyšší moc, která člověku v dobrém nebo špatném vrací podle jeho jednání.

Johanka vždy bude nejoblíbenější rolí, kterou jsem měla možnost ztvárnit. Tímto dílem a postavou cítím, že můžu projevit vděk svému osudu, který mi umožnil stát na jevišti, hrát, zpívat a sama z toho mít potěšení. A pokud se tento pocit přenese i na diváky, co víc by si interpret mohl přát!

Děkuji za rozhovor!

 

Alžběta Vomáčková (zdroj archiv pěvkyně)

VIZITKA
Mezzosopranistka Alžběta Vomáčková (1988) absolvovala Pražskou konzervatoř v roce 2013 ve třídě prof. Brigity Šulcové. Nyní pokračuje ve studiu klasického zpěvu na Akademii múzických umění v Praze u prof. Romana Janála. Absolvovala mistrovské pěvecké kurzy v Karlových Varech u prof. A. Carangela, prof. N. Hillebranda a prof. M. Blahušiakové, v Itálii pod vedením prof. F. M. Algeri, prof. S. Heger a prof. V. Licari a písňové pěvecké kurzy u D. Peckové v Praze. Mezi její soutěžní úspěchy patří 2. cena na Mezinárodní pěvecké soutěži Ferruccia Tagliaviniho, Deutschlandsberg-Graz v Rakousku (předsedkyní poroty byla Elena Obraztsovova), 3. cena na Mezinárodní soutěži Imricha Godina Iuventus Canti na Slovensku, 2. a 3. cena v kategorii Junior na Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech, kde získala také cenu Národního divadla Brno, cenu Nejlepší interpretace operní árie Ježibaby z Dvořákovy Rusalky a Cenu Beno Blachuta. Svou profesionální pěveckou kariéru zahájila v roce 2012 rolí Ježibaby (Dvořák: Rusalka) jako host v Severočeském divadle v Ústí nad Labem. V plzeňském Divadle J. K. Tyla nastudovala Siebla (Gounod: Faust) a Aloisii (B. Martinů: Voják a tanečnice), v Divadle F. X. Šaldy v Liberci Preziosillu (Verdi: Síla osudu), Třetí žínku (Rusalka), Nicklausse (Offenbach: Hoffmannovy povídky), Maddalenu (Verdi: Rigoletto) či Johanku z Arku (Čajkovskij: Panna orleánská), ve Státní opeře v Praze účinkuje jako Třetí žínka (Rusalka). V Národním divadle nastudovala Fjodora (Musorgskij: Boris Godunov), Hadače (Martinů: Juliette – Snář), Pippetta (Donizetti: Poprask v opeře) a Cherubína (Mozart: Figarova svatba). V roce 2014 vystoupila jako Kuchtík a 3. Žínka v Rusalce před Otáčivým hledištěm v Českém Krumlově. Roku 2013 byla navržena do širší nominace na Cenu Thálie za roli Preziosilly (Síla osudu, Divadlo F. X. Šaldy). Spolupracovala s dirigenty jako jsou František Babický, Tomáš Brauner, Martin Doubravský, František Drs, Jan Chalupecký, Petr Kofroň, Rudolf Krečmer, Miriam Němcová, Jiří Štrunc, Marek Vorlíček, Enrico Dovico, Jaroslav Kyzlink a další. V roce 2018 získala širší nominaci na Cenu Thálie za ztvárnění role Johanky z Arku v Panně orleánské Petra Iljiče Čajkovského v Divadle F. X. Šaldy v Liberci.
(zdroj: narodni-divadlo.cz)

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář