Angela Gheorghiu jako Adriana Lecouvreur ve Vídeňské státní opeře

  1. 1
  2. 2

Výběr z prvních ohlasů v zahraničním tisku 

Velké city ze zaprášené divadelní bedny 

Cileova Adriana Lecouvreur ve Vídeňské státní opeře jako dárek pro Angelu Gheorghiu
Na režii můžeme zapomenout, hudebně v pořádku – tak se dá shrnout premiéra opery Francesca Cilea Adriana Lecouvreur ve Vídeňské státní opeře, díla, které bylo ve Vídni uvedeno vůbec poprvé a na repertoár je zařazeno jen kvůli představitelce titulní role. Pokud je k dispozici hvězda jako Angela Gheorghiu, přijmeme i inscenaci vyhrabanou ze zaprášené bedny.Co je k zlosti
Režie Davida McVicara je přitom teprve tři roky stará, v Londýně byla uvedena roku 2010 s Gheorghiu a Jonasem Kaufmannem, působí však, jako by už měla na hřbetě století. McVicar – nastudování ve Vídni přenechal svému asistentovi Justinu Wayovi – a scénograf Charles Edwards nechali děj odehrávat v době, udané v libretu, tedy na počátku osmnáctého století. To je jistě legitimní, nemusí to tak však vypadat opticky, s haraburdím a plyšem, mašličkami a kanýry na kostýmech (Brigitte Reiffenstuel), a aby masivní a spoře osvětlené dekorace vyžadovaly dlouhé přestavby a dvě přestávky.

Cileova opera by mohla být sama o sobě tahák. Hvězda Comédie-Française miluje rozmařilého Moritze von Sachsen a její sokyně jí pošle otrávenou kytici – je to příběh lásky, politiky a divadelního zákulisí, nic z toho však nevidíme ani v náznaku. Je to jen kostýmovaná nuda. Zbývá tedy hudební stránka. Dirigent Evelino Pidò dostává z precizního, dobře sehraného orchestru dramatičnost i zdrženlivost a zpěvákům poskytuje bezvadně doprovázející těleso.

Událost
Ještě víc těší zdejší debut Eleny Zhidkove v roli Adrianiny sokyně. Její mezzosoprán je ve všech polohách jistý, dokáže zprostředkovat hněv, ale i lásku a zoufalství. Absolutní událost. Jaká by to jen byla například Carmen. Stejně intenzivní byl pochopitelně výkon Angely Gheorghiu, která Adrianu vybavila krásnými výškami, něžnou lyrikou a onou špetkou chování divy, která k této roli patří. Působivý byl především její první výstup a scéna smrti.

Pánové to měli těžší. Tenorista Massimo Giordano neměl jako Maurizio nejlepší den, ve výškách i hloubkách se trápil. Ani Alexandru Moisuc a Raúl Giménez nijak nevynikli. Jedině výtečný Roberto Frontali vytvořil z vedlejší role Michonneta charakter, který stojí za zmínku.

(Der Kurier – 18. 2. 2014 – Peter Jarolin)***

Vrkání na území smrti

Režisér David McVicar sází na jevištní rutinu a historické paruky
Květy zla nakonec účinkují. Adriana neví, že jí květiny neposlal její milovaný Maurizio, nýbrž konkurentka kněžna de Bouillon (a že jsou otrávené), a ke kytici přivoní. Protože Francesco Cilea ctí operní zákon „umírej pomalu“, trvá značnou chvíli, než se herečka Adriana se životem rozloučí.

To je dobré pro Angelu Gheorghiu. Sopranistka využije umírání efektně a prezentuje se jako loučící se, zvolna uvadající tragédka. Může tak ukázat, že vládne stále ještě impozantním hlasem a jeho intenzitu dokáže plně předvést. V prvním dějství má sice jako láskou trpící zasněná princezna problémy, aby pianissimo dostala přes rampu a její hloubky byly slyšitelné. Rozhodující okamžiky však vybavuje lyrickými liniemi legátem vysoké hudební senzibility. A také se skutečně hluboce ponořila do role, je to bytost, která už nedokáže rozlišovat mezi životem a divadlem.

Její sokyně tolik odstínů nemá: Elena Zhidkova (kněžna de Bouillon) je svým tmavým mezzosopránem korunou této z Londýna převzaté inscenace. Dramatický nápor mísí s hlasovou plností, která nikdy neochabuje, a přinesla okamžiky na světové úrovni. Herecky však ještě musí procitnout – obléct se do přepychové róby už dnes na vytvoření role nestačí. Zde je však také odpovědnost na režisérovi Davidu McVicarovi. Zvláště ve druhém dějství, kdy se Maurizio poprvé setká se svou milenkou, režisér jejich dialogu vůbec nepomohl. Neodehrává se tu nic než statické divadlo samých klišé. Připomíná to Vicarova hluboce zmrazeného Tristana ve Státní opeře z minulé sezony.

Čilý divadelní národ
Cileovo skvělé dílo pro labužníky (ve Státní opeře poprvé) je však naštěstí také pokladnicí jevištního života samo o sobě. Na jedné straně divadelní nárůdek, připravující se na představení, na druhé straně intimní vyznání lásky, odehrávající se paralelně v zákulisí. Je tu tedy řada ansámblových scén a zde se McVicarovi daří vytvořit pestrá tableaux, jejichž postavy nejsou jen zpívajícími loutkami.

Že to celé – klidně se daly použít kostýmy staré inscenace Rosenkavaliera – působí historicky, by nebyl problém. Pokud však režie nedokáže z hlavních postav „dostat“ nic víc než dřevěné postoje, pak je například Massimo Giordano v rozkošném kostýmu uplynulé epochy prostě ztracen. Nadto vládne sice Giordano vysokými tóny, zbytek je však prohraný souboj s intonací, na nějž doplácejí nuance, krása zpěvu i hebké linie. A přesto je nosná především hudební stránka večera, na jejíž kvalitě se podílejí hlavně Raúl Giménez (Abbé) a Roberto Frontali (Michonnet).

Svým podílem přispěli také dirigent Evelino Pidò a pod jeho vedením dobře disponovaný orchestr Státní opery, zprostředkovávající mnoho odstínů. Nalezl místo pro ironii i lyriku, i když občas jeho energie vedla k přehnané, až bušící hlasitosti. Hodně se tleskalo a ozvalo se bučení na adresu režie. Gheorghiu se pokoušela známky nevole uchlácholit. Bylo to od ní sympatické, ale bez očekávaného výsledku.

(Der Standard – 18. 2. 2014 – Ljubiša Tošić)
Francesco Cilea:
Adriana Lecouvreur
Dirigent: Evelino Pidò
Režie: David McVicar
Režijní nastudování: Justin Way
Scéna: Charles Edwards
Kostýmy: Brigitte Reiffenstuel
Světla: Adam Silverman
Choreografie: Andrew George
Orchester der Wiener Staatsoper
Chor der Wiener Staatsoper
Premiéra 16. února 2014 Wiener Staatsoper Vídeň

Maurizio – Massimo Giordano
Michonnet – Roberto Frontali
Adriana Lecouvreur – Angela Gheorghiu
La Principessa di Bouillon – Elena Zhidkova
Il Principe di Bouillon – Alexandru Moisiuc
Abate – Raúl Giménez
Quinault – Jongmin Park
Poisson – Jinxu Xiahou
Jouvenot – Bryony Dwyer
Dangeville – Juliette Mars

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Cilea: Adriana Lecouvreur (Wiener Staatsoper Vídeň)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Mohlo by vás zajímat


2
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
2 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
2 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
vittorio

Inscenace z Londýna byla skvělá i po herecké stránce Jonas Kaufmann byl vynikající.Možno vidět i na DVD!
Massimo Giordano není tak výborný tenor.

fidelio

Uvedenou inscenaci Adriany L. jsem viděl v reprize 22.2.2014 – hudebně ta inscenace je čistá, dobře zazpívaná, bez pěveckých problémů, hlasy A. Georgiu i M. Giordana se výborně nesly, bájeně k sobě ladí. Hlas E. Zhídkové je mohutný, krasný mezzosoprán, doufám, že jej ještě v budoucnu uslyšíme. To je ale asi tak všechno. Inscenace – byť pár let stará je na můj vkus nesmírně tradiční, možná bych použil slovo i zastaralá a nevkusná. Dovedu si představit, že takovouto inscenaci ve WSO drží na repertoáru z piety (pokud by byla stará např. 40 let), ale takhle si nepředstavuji operní intepretaci Ciley… Číst vice »