Bohumil Hrdlička. Jméno, které mělo být na věčné časy vymazáno

Bohumil Hrdlička se narodil v Čáslavi 25. dubna 1919, na Pražské konzervatoři vystudoval hru na klavír a hudební pedagogiku. V roce 1946, díky Zdeňku Chalabalovi, který se stal šéfem opery ostravského divadla, přichází do severomoravského průmyslového centra. V ostravském operním souboru se odchodem Miloše Wasserbauera uvolnilo místo operního režiséra a Chalabala si s sebou přivedl svého někdejšího brněnského a pražského spolupracovníka, chorvatského režiséra, který velkou část svého života spojil s Československem, Branka Gavellu a spolu s ním mladého Bohumila Hrdličku.

V Praze se v roce 1945 vytvořil mladý ambiciózní tým, plný chuti dělat svěží, nekonvenční operní divadlo – Velká opera 5. května, jež se nastěhovala do prostor bývalého Německého divadla. Je evidentní, že Bohumil Hrdlička velmi pečlivě sledoval počiny svých pražských kolegů a brzy se to projevilo v Ostravě.

První Hrdličkovu ostravskou sezonu můžeme klidně nazvat italská. Jeho nástupní inscenací bylo první poválečné uvedení dvojice velmi populárních děl italského verismu, jež byla posléze v průběhu padesátých let považovaná za úpadková, a tudíž na čas zmizela z repertoáru, Mascagniho Sedláka kavalíra a Leoncavallových Komediantů. Pro tuto inscenaci mu navrhl scénu jeho vrstevník, nápady překypující scénograf pražské Opery 5. května, Josef Svoboda. Pro režiséra Hrdličku bylo souznění s výtvarníkem jednou ze základních podmínek jeho tvorby. Bylo zcela logické, že Josef Svoboda posléze zaujal místo Hrdličkova dvorního výtvarníka. Z osmnácti ostravských inscenací byl autorem scénického řešení dvanáctkrát a v Praze byl tvůrcem výprav ke všem sedmi premiérám, jež Bohumil Hrdlička v Národním divadle nastudoval. Po dvojici veristických jednoaktovek režíroval v sezoně 1946-1947 Hrdlička ještě dvě další veristická arcidíla, Pucciniho Madame Butterfly, která se setkala s velmi pozitivním diváckým i kritickým ohlasem, a dále pak Verdiho Traviatu a Donizettiho Dona Pasquala.

V umělecké biografii Bohumila Hrdličky je mimořádně významná jeho druhá ostravská sezona 1947-1948. Zdeněk Chalabala s Branko Gavellou po roce Ostravu opouštějí a odcházejí do Bratislavy. Do města své slávy se vrací Jaroslav Vogel, pevnou rukou se chopí šéfovských otěží a hodlá navázat na své předchozí úspěchy. V Bohumilu Hrdličkovi, který zůstal v souboru jako jediný stálý režisér, našel výtečného spolupracovníka. Hrdlička hned ve své první inscenaci sezony, kterou byly Offenbachovy Hoffmannovy povídky, plně prokázal své schopnosti. Josef Svoboda vytvořil kouzelný, fantasií překypující jevištní prostor, který Hrdlička zaplnil živou jevištní akcí plně korespondující s tématem a stylem Offenbachova díla. Ve stejném duchu vedl i jednotlivé interprety.

Dokonalý triumf se dostavil v Hrdličkově následující premiéře, jež se konala 11. prosince 1947. Jaroslav Vogel, jak bylo jeho zvykem, postavil soubor před mimořádně obtížný úkol. Rozhodl se v Ostravě uvést Delibesova Péllea a Mélisandu. Režií pověřil Bohumila Hrdličku, pro něhož tentokráte vytvořil scénu tehdejší kmenový výtvarník ostravského divadla Antonín Calta. Úspěch byl dokonalý. Calta vypracoval pro Hrdličku stylově plně odpovídající prostorové řešení, v němž režisér rozehrál herecký koncert mladých, pěvecky výtečně disponovaných představitelů. Pellea ztvárnil velice autentický jednadvacetiletý Ivo Žídek, v dalších rolích se plně prosadili jeho vrstevníci, čerstvě angažované posluchačky konzervatoře Jiřina Ogounová a Věra Nováková, dále basista Zdeněk Kroupa a jen o pár let starší Přemysl Kočí. Představení, o němž ostravský kritik František Cimmer napsal, že „…Tak jak obraz plyne za obrazem, plyne jako sen…“, se v březnu 1948 na pozvání Velké opery 5. května dvakrát hrálo v Praze a sklidilo pochvalu i od přítomného Zdeňka Nejedlého.

S Jaroslavem Voglem se poté Bohumil Hrdlička setkal ještě v inscenaci Verdiho Otella, pro něž mu opět Josef Svoboda navrhl působivou scénu, spojující ve svém pojetí shakespearovský i verdiovský duch díla. Únorové události 1948 pořádně zamíchaly poměry v mnoha českých divadlech. Někteří velmi aktivní ultraradikální členové souboru (zejména orchestru) si vynutili Voglův definitivní odchod z Ostravy (po letech toho leckteří z nich, jak tomu už u nás bývá, litovali) a vedení souboru se ujali mladí dirigenti Otakar Trhlík a Václav Jiráček.

V uvedeném období byl Bohumil Hrdlička autorem inscenací Smetanovy Čertovy stěny, poprvé se setkává s Mozartem v inscenaci Dona Giovanniho a režíruje Rossinho Lazebníka sevillského.

V roce 1949 nastoupil v Ostravě do šéfovské funkce Rudolf Vašata a okamžitě bylo jasné, že vedení souboru se ujímá šéf s jasnou a promyšlenou koncepcí. Bohumil Hrdlička je jeho režijním partnerem v inscenacích Mozartovy Figarovy svatby, Dvořákovy Rusalky a Verdiho Dona Carlose, opět vždy ve spolupráci s Josefem Svobodou. V nich byly plně přítomny základní rysy jeho jevištní poetiky, propojení realismu s básnivou stylizací, které později charakterizovaly jeho vrcholné inscenace v Národním divadle.

V Ostravě ještě režíruje Bizetovu Carmen, Fibichovu Šárku a Dvořákova Jakobína. K jeho nejlepším ostravským inscenacím patřily Beethovenův Fidelio a Smetanův Dalibor, pro které mu Josef Svoboda vytvořil monumentální scénické řešení, jež zvýraznilo akcent touhy po svobodě, který byl díky režisérovi v představení silně zakódován.

S Ostravou se Bohumil Hrdlička rozloučil v roce 1952 inscenací Verdiho Maškarního plesu.