Bohumil Hrdlička. Jméno, které mělo být na věčné časy vymazáno

Ani mnohým současným operním fanouškům není asi příliš známo jméno operního režiséra Bohumila Hrdličky, jehož desáté výročí úmrtí si letos 24. února připomínáme. Přitom šlo o umělce, jenž během jedenácti let (1946-1957), po která mu bylo dopřáno působit na české operní scéně, vytvořil řadu skvělých inscenací a pro budoucí vývoj české operní režie měl mimořádný význam.

Bohumil Hrdlička se narodil v Čáslavi 25. dubna 1919, na Pražské konzervatoři vystudoval hru na klavír a hudební pedagogiku. V roce 1946, díky Zdeňku Chalabalovi, který se stal šéfem opery ostravského divadla, přichází do severomoravského průmyslového centra. V ostravském operním souboru se odchodem Miloše Wasserbauera uvolnilo místo operního režiséra a Chalabala si s sebou přivedl svého někdejšího brněnského a pražského spolupracovníka, chorvatského režiséra, který velkou část svého života spojil s Československem, Branka Gavellu a spolu s ním mladého Bohumila Hrdličku.

V Praze se v roce 1945 vytvořil mladý ambiciózní tým, plný chuti dělat svěží, nekonvenční operní divadlo – Velká opera 5. května, jež se nastěhovala do prostor bývalého Německého divadla. Je evidentní, že Bohumil Hrdlička velmi pečlivě sledoval počiny svých pražských kolegů a brzy se to projevilo v Ostravě.

První Hrdličkovu ostravskou sezonu můžeme klidně nazvat italská. Jeho nástupní inscenací bylo první poválečné uvedení dvojice velmi populárních děl italského verismu, jež byla posléze v průběhu padesátých let považovaná za úpadková, a tudíž na čas zmizela z repertoáru, Mascagniho Sedláka kavalíra a Leoncavallových Komediantů. Pro tuto inscenaci mu navrhl scénu jeho vrstevník, nápady překypující scénograf pražské Opery 5. května, Josef Svoboda. Pro režiséra Hrdličku bylo souznění s výtvarníkem jednou ze základních podmínek jeho tvorby. Bylo zcela logické, že Josef Svoboda posléze zaujal místo Hrdličkova dvorního výtvarníka. Z osmnácti ostravských inscenací byl autorem scénického řešení dvanáctkrát a v Praze byl tvůrcem výprav ke všem sedmi premiérám, jež Bohumil Hrdlička v Národním divadle nastudoval. Po dvojici veristických jednoaktovek režíroval v sezoně 1946-1947 Hrdlička ještě dvě další veristická arcidíla, Pucciniho Madame Butterfly, která se setkala s velmi pozitivním diváckým i kritickým ohlasem, a dále pak Verdiho Traviatu a Donizettiho Dona Pasquala.

V umělecké biografii Bohumila Hrdličky je mimořádně významná jeho druhá ostravská sezona 1947-1948. Zdeněk Chalabala s Branko Gavellou po roce Ostravu opouštějí a odcházejí do Bratislavy. Do města své slávy se vrací Jaroslav Vogel, pevnou rukou se chopí šéfovských otěží a hodlá navázat na své předchozí úspěchy. V Bohumilu Hrdličkovi, který zůstal v souboru jako jediný stálý režisér, našel výtečného spolupracovníka. Hrdlička hned ve své první inscenaci sezony, kterou byly Offenbachovy Hoffmannovy povídky, plně prokázal své schopnosti. Josef Svoboda vytvořil kouzelný, fantasií překypující jevištní prostor, který Hrdlička zaplnil živou jevištní akcí plně korespondující s tématem a stylem Offenbachova díla. Ve stejném duchu vedl i jednotlivé interprety.

Dokonalý triumf se dostavil v Hrdličkově následující premiéře, jež se konala 11. prosince 1947. Jaroslav Vogel, jak bylo jeho zvykem, postavil soubor před mimořádně obtížný úkol. Rozhodl se v Ostravě uvést Delibesova Péllea a Mélisandu. Režií pověřil Bohumila Hrdličku, pro něhož tentokráte vytvořil scénu tehdejší kmenový výtvarník ostravského divadla Antonín Calta. Úspěch byl dokonalý. Calta vypracoval pro Hrdličku stylově plně odpovídající prostorové řešení, v němž režisér rozehrál herecký koncert mladých, pěvecky výtečně disponovaných představitelů. Pellea ztvárnil velice autentický jednadvacetiletý Ivo Žídek, v dalších rolích se plně prosadili jeho vrstevníci, čerstvě angažované posluchačky konzervatoře Jiřina Ogounová a Věra Nováková, dále basista Zdeněk Kroupa a jen o pár let starší Přemysl Kočí. Představení, o němž ostravský kritik František Cimmer napsal, že „…Tak jak obraz plyne za obrazem, plyne jako sen…“, se v březnu 1948 na pozvání Velké opery 5. května dvakrát hrálo v Praze a sklidilo pochvalu i od přítomného Zdeňka Nejedlého.

S Jaroslavem Voglem se poté Bohumil Hrdlička setkal ještě v inscenaci Verdiho Otella, pro něž mu opět Josef Svoboda navrhl působivou scénu, spojující ve svém pojetí shakespearovský i verdiovský duch díla. Únorové události 1948 pořádně zamíchaly poměry v mnoha českých divadlech. Někteří velmi aktivní ultraradikální členové souboru (zejména orchestru) si vynutili Voglův definitivní odchod z Ostravy (po letech toho leckteří z nich, jak tomu už u nás bývá, litovali) a vedení souboru se ujali mladí dirigenti Otakar Trhlík a Václav Jiráček.

V uvedeném období byl Bohumil Hrdlička autorem inscenací Smetanovy Čertovy stěny, poprvé se setkává s Mozartem v inscenaci Dona Giovanniho a režíruje Rossinho Lazebníka sevillského.

V roce 1949 nastoupil v Ostravě do šéfovské funkce Rudolf Vašata a okamžitě bylo jasné, že vedení souboru se ujímá šéf s jasnou a promyšlenou koncepcí. Bohumil Hrdlička je jeho režijním partnerem v inscenacích Mozartovy Figarovy svatby, Dvořákovy Rusalky a Verdiho Dona Carlose, opět vždy ve spolupráci s Josefem Svobodou. V nich byly plně přítomny základní rysy jeho jevištní poetiky, propojení realismu s básnivou stylizací, které později charakterizovaly jeho vrcholné inscenace v Národním divadle.

V Ostravě ještě režíruje Bizetovu Carmen, Fibichovu Šárku a Dvořákova Jakobína. K jeho nejlepším ostravským inscenacím patřily Beethovenův Fidelio a Smetanův Dalibor, pro které mu Josef Svoboda vytvořil monumentální scénické řešení, jež zvýraznilo akcent touhy po svobodě, který byl díky režisérovi v představení silně zakódován.

S Ostravou se Bohumil Hrdlička rozloučil v roce 1952 inscenací Verdiho Maškarního plesu.

V sezoně 1951-1952 se Hrdlička stává režisérem Opery Národního divadla. Přichází v době, kdy je ještě plně aktivní jeden ze zakladatelů české operní režie Ferdinand Pujman. Vedle něj působí dva režiséři s dlouholetou zkušeností výborného operního sólisty, Hanuš Thein a Luděk Mandaus, tvořící v té době v tradičním duchu s důrazem na přirozenost hereckého projevu všestranně velice kvalitně propracované inscenace. Dalším režisérem byl Václav Kašlík, jenž se úporně snažil přenést na „akademickou“ půdu Národního divadla tvůrčí principy bývalé Velké opery 5. května. Bohumil Hrdlička se svébytně prosadil hned ve své první inscenaci, kterou bylo nové nastudováni Smetanových Braniborů v Čechách. Diváci měli tehdy ještě v živé paměti Kašlíkovu inscenaci v Opeře 5. května z roku 1946, inspirovanou okupačními zážitky a tehdy panující politickou náladou. Hrdlička zdůraznil ve své inscenaci prvky velké jevištní fresky, k čemuž mu opět pomohlo Svobodovo výtvarné řešení.

Inscenace byla krátce po premiéře, 4. července 1952, uvedena na třetím ročníku Smetanovy Litomyšle. Představení navštívil místní rodák Zdeněk Nejedlý a jeho nelibost vzbudilo zejména pojetí známé scény revolty pražské chudiny, při níž na jevišti hořely ohně a z oken se vyhazovaly pytle. Podle svědectví, které podávají kronikáři litomyšlského festivalu, se Zdeněk Nejedlý vyjádřil ve smyslu, že „… Jedna revoluce (měl v ní na mysli tu říjnovou) tu už byla a v Litomyšli se při Braniborech v Čechách už žádná jiná konat nebude.“ Na základě ministrova výroku byly provedeny úpravy a repríza následujícího dne už proběhla v retušované podobě.

Další Hrdličkovou inscenací byla pražská premiéra Suchoňovy Krútňavy. Dílo bylo provedeno v úpravě, která byla pořízena na základě striktních připomínek tehdejších slovenských stranických orgánů požadujících jednoznačné ideové vyznění díla. Hrdlička se Svobodou opět vytvořili velmi působivé představení akcentující základní Suchoňův autorský záměr. Výsledkem bylo jevištně velmi poetické a mimořádně působivé ztvárnění tvrdě realistického až naturalistického příběhu. Po Krútňavě následovalo Smetanovo Tajemství a pak trojice oper, v nichž Hrdlička definitivně prokázal své režijní mistrovství. Představení Mozartovy Figarovy svatby, Dvořákovy Rusalky a Verdiho Rigoletta se stala diváckou lahůdkou a předmětem chvály většiny odborné kritiky.

Nadešla sezona 1956-1957 a před režisérem Hrdličkou stál nesmírně obtížný úkol: vypořádat se inscenačně s jedním z nejobtížnějších titulů v celé operní literatuře, s Mozartovou Kouzelnou flétnou. Bylo krátce po dvacátém sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, který alespoň trochu poodhrnul oponu nad stalinskými zvěrstvy. Hrdličku společenská situace inspirovala k originálnímu pojetí, reflektujícímu současnou atmosféru ve společnosti. Dopad představení na diváka umocnil použitím bohaté jevištní imaginace, k níž mu jako obvykle poskytl Josef Svoboda více než dostatek prostoru. Výtečné bylo i hudební nastudování Jaroslava Krombholce a výkony sólistů, z nichž exceloval Rudolf Asmus v roli Papagena.

Premiéra se bohužel konala krátce po krvavém potlačení maďarské revoluce a novém utažení šroubu, u nás mnohem silnějším než v sousedních zemích. První kritiky na premiéru, která se konala 18. ledna 1957, byly sice v mnohém polemické, ale celkem smířlivé, ale záhy propukly doslova gejzíry nenávisti. Nic nepomohly dopisy vážených sólistů Národního divadla, kteří se inscenace i jejího tvůrce zastaly. Inscenace byla po sedmi představeních (poslední bylo 18. května 1957) stažena z repertoáru. O prázdninách Bohumil Hrdlička emigroval a s definitivní platností ukončil své působení v českém divadle.

Namísto něho vstoupil do historie české opery režisér Bohumil Herlischka (někdy také psáno Herlitschka.) Jméno Hrdlička mělo být na věčné časy vymazáno z historie českého divadla. Tak se stalo, že informace o jeho úspěšném zahraničním působení jsou u nás běžně dostupné jen ve velmi kusé podobě a z daných možností také vychází tento text. Rozhodl jsem se, jednak z důvodů, že text je určen pro českého čtenáře, jednak i kvůli dvojí psané podobě jeho jména v němčině, že budu používat i nadále příjmení Hrdlička.

Bohumil Hrdlička působil úspěšně na mnoha předních německých operních scénách. Jeho hlavním působištěm byla Deutsche Oper am Rhein, jejíž hlavní sídlo je v hlavním městě spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko Düsseldorfu a vedlejším působištěm nedaleké průmyslové město Duisburg. Především zde vytvořil řadu svých pozoruhodných inscenací, díky kterým je na německých stránkách wikipedie spolu s Walterem Felsensteinem hodnocen jako předchůdce expresivně-poetického divadla. Velkou pozornost vzbudila jeho düsseldorfská inscenace první verze Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu (Kateřina Izmailová).

Problémy a skandály provázely Bohumila Hrdličku i v Německu. V roce 1961 uvedl v Düsseldorfu Weberova Čarostřelce. Inspiroval se literárními kořeny díla situovaného do doby třicetileté války a zcela pozměnil konec opery. Dílo nekončilo, jak jej známe, happyendem a centrální postavou se stal Samiel. V politické atmosféře, v níž se Spolková republika v té době leckdy obtížně vyrovnávala s dědictvím nacismu, vzbudilo Hrdličkovo řešení ostrý nesouhlas a režisérovi hrozil Berufsverbot (zákaz práce), ke kterému nakonec naštěstí nedošlo. Nicméně provokativní byl Hrdlička i v řadě dalších inscenací. Režíroval desítky oper a bylo by dobré, kdyby někdo z českých badatelů věnoval péči shromáždění údajů o Hrdličkových inscenacích po jeho emigraci. Dovolím si vyjmenovat jen pár zajímavých titulů, na něž jsem narazil při svém pátrání. Byly to například Bizetova Carmen ve Frankfurtu, Don Giovanni v Mnichově, opera Franze Schrekera Der ferne Klang (Vzdálený tón) a Musorgského Boris Godunov v Kasselu či Meyerbeerův Prorok v Deutsche Oper Berlin.

Toto operní divadlo, jediné v tehdejší západní části rozděleného hlavního města, bylo Hrdličkovým častým působištěm. Zde mimo jiné také nastudoval velice úspěšnou Prodanou nevěstu, v níž titulní roli zpívala španělská operní hvězda Pilar Lorengar. Na této scéně ztvárnila i titulní roli v Hrdličkově inscenaci Janáčkovy Její pastorkyně.

Tím se dostáváme k pro nás nejdůležitější části Hrdličkovy německé umělecké biografie. Pravidelně se věnoval uvádění české operní tvorby. Prodanou nevěstu nastudoval v roce 1958 i v milánské Scale. Dirigentem představení byl Lovro von Matačić (s jeho jménem se setkáme u řady dalších Hrdličkových úspěšných premiér), Mařenku zpívala Cesy Broggini a Jeníka Giuseppe di Stefano. Hrdličkovým oblíbeným titulem byla Rusalka a režíroval rovněž Řecké pašije Bohuslava Martinů.

Jeho nejoblíbenějším autorem byl Leoš Janáček a do dějin německé opery se zapsal jako neúnavný propagátor Janáčkova díla. Pokud se mi podařilo zjistit, s Janáčkem se poprvé setkal v Německu v roce 1962 v Essenu při inscenaci Káti Kabanové. V Düsseldorfu v letech 1969-1976 postupně nastudoval všech šest Mistrových základních děl, jež pak kompletně uvedl v cyklu přestavení v roce 1977. Dirigentem byl Peter Schneider. V roce 1986 nastudoval na scéně v Duisburgu i jeho Osud. Dirigentem tohoto představení byl Jiří Kout.

V roce 1989 u příležitosti režisérových sedmdesátin uspořádalo düsseldorfské divadlo k jeho poctě velkou výstavu a vydalo publikaci pod názvem Ein Magier der Bühne. U příležitosti tohoto výročí se v dubnu 1989 objevila v českém tisku první zmínka o něm. Autorkou byla Jarmila Brožovská. O jeho inscenaci Kouzelné flétny napsala, že „otevřela novou kapitolu dějin opery Národního divadla“. Režijní tvorbě Bohumila Hrdličky se věnovala svým článkem Talent pod tlakem doby v Divadelní revui 1/2004 Lenka Šaldová.

Bohumil Hrdlička zůstal i po roce 1990 v Německu. V Düsseldorfu také 24. února 2006 zemřel. Bylo by velice žádoucí, aby mlha zapomnění, do níž bylo jeho jméno v minulosti záměrně zahaleno, definitivně zmizela a dostalo se mu pozornosti a úcty, kterou si svým celoživotním dílem zasloužil.