Bohumil Hrdlička. Jméno, které mělo být na věčné časy vymazáno

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Ludwig van Beethoven: Fidelio - návrh scény Josef Svoboda - SD Ostrava 1951 (zdroj vis.idu.cz)
Ludwig van Beethoven: Fidelio – návrh scény Josef Svoboda – SD Ostrava 1951 (zdroj vis.idu.cz)

S Ostravou se Bohumil Hrdlička rozloučil v roce 1952 inscenací Verdiho Maškarního plesu.

V sezoně 1951-1952 se Hrdlička stává režisérem Opery Národního divadla. Přichází v době, kdy je ještě plně aktivní jeden ze zakladatelů české operní režie Ferdinand Pujman. Vedle něj působí dva režiséři s dlouholetou zkušeností výborného operního sólisty, Hanuš Thein a Luděk Mandaus, tvořící v té době v tradičním duchu s důrazem na přirozenost hereckého projevu všestranně velice kvalitně propracované inscenace. Dalším režisérem byl Václav Kašlík, jenž se úporně snažil přenést na „akademickou“ půdu Národního divadla tvůrčí principy bývalé Velké opery 5. května. Bohumil Hrdlička se svébytně prosadil hned ve své první inscenaci, kterou bylo nové nastudováni Smetanových Braniborů v Čechách. Diváci měli tehdy ještě v živé paměti Kašlíkovu inscenaci v Opeře 5. května z roku 1946, inspirovanou okupačními zážitky a tehdy panující politickou náladou. Hrdlička zdůraznil ve své inscenaci prvky velké jevištní fresky, k čemuž mu opět pomohlo Svobodovo výtvarné řešení.

Bedřich Smetana: Braniboři v Čechách - návrh scény Josef Svoboda - ND Praha 8.5.1952 (foto Jaromír Svoboda)
Bedřich Smetana: Braniboři v Čechách – návrh scény Josef Svoboda – ND Praha 8. 5. 1952 (foto Jaromír Svoboda)

Inscenace byla krátce po premiéře, 4. července 1952, uvedena na třetím ročníku Smetanovy Litomyšle. Představení navštívil místní rodák Zdeněk Nejedlý a jeho nelibost vzbudilo zejména pojetí známé scény revolty pražské chudiny, při níž na jevišti hořely ohně a z oken se vyhazovaly pytle. Podle svědectví, které podávají kronikáři litomyšlského festivalu, se Zdeněk Nejedlý vyjádřil ve smyslu, že „… Jedna revoluce (měl v ní na mysli tu říjnovou) tu už byla a v Litomyšli se při Braniborech v Čechách už žádná jiná konat nebude.“ Na základě ministrova výroku byly provedeny úpravy a repríza následujícího dne už proběhla v retušované podobě.

Další Hrdličkovou inscenací byla pražská premiéra Suchoňovy Krútňavy. Dílo bylo provedeno v úpravě, která byla pořízena na základě striktních připomínek tehdejších slovenských stranických orgánů požadujících jednoznačné ideové vyznění díla. Hrdlička se Svobodou opět vytvořili velmi působivé představení akcentující základní Suchoňův autorský záměr. Výsledkem bylo jevištně velmi poetické a mimořádně působivé ztvárnění tvrdě realistického až naturalistického příběhu. Po Krútňavě následovalo Smetanovo Tajemství a pak trojice oper, v nichž Hrdlička definitivně prokázal své režijní mistrovství. Představení Mozartovy Figarovy svatby, Dvořákovy Rusalky a Verdiho Rigoletta se stala diváckou lahůdkou a předmětem chvály většiny odborné kritiky.

Nadešla sezona 1956-1957 a před režisérem Hrdličkou stál nesmírně obtížný úkol: vypořádat se inscenačně s jedním z nejobtížnějších titulů v celé operní literatuře, s Mozartovou Kouzelnou flétnou. Bylo krátce po dvacátém sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, který alespoň trochu poodhrnul oponu nad stalinskými zvěrstvy. Hrdličku společenská situace inspirovala k originálnímu pojetí, reflektujícímu současnou atmosféru ve společnosti. Dopad představení na diváka umocnil použitím bohaté jevištní imaginace, k níž mu jako obvykle poskytl Josef Svoboda více než dostatek prostoru. Výtečné bylo i hudební nastudování Jaroslava Krombholce a výkony sólistů, z nichž exceloval Rudolf Asmus v roli Papagena.

Wolfgang Amadeus Mozart: Kouzelná flétna - Rudolf Asmus (Papageno), Helena Tattermuschová (Papagena) - ND Praha 18.1.1957 (foto Jaromír Svoboda)
Wolfgang Amadeus Mozart: Kouzelná flétna – Rudolf Asmus (Papageno), Helena Tattermuschová (Papagena) – ND Praha 18. 1. 1957 (foto Jaromír Svoboda)

Premiéra se bohužel konala krátce po krvavém potlačení maďarské revoluce a novém utažení šroubu, u nás mnohem silnějším než v sousedních zemích. První kritiky na premiéru, která se konala 18. ledna 1957, byly sice v mnohém polemické, ale celkem smířlivé, ale záhy propukly doslova gejzíry nenávisti. Nic nepomohly dopisy vážených sólistů Národního divadla, kteří se inscenace i jejího tvůrce zastaly. Inscenace byla po sedmi představeních (poslední bylo 18. května 1957) stažena z repertoáru. O prázdninách Bohumil Hrdlička emigroval a s definitivní platností ukončil své působení v českém divadle.

Bohumil Hrdlička (foto archiv NDM Ostrava)
Bohumil Hrdlička (foto archiv NDM Ostrava)

Namísto něho vstoupil do historie české opery režisér Bohumil Herlischka (někdy také psáno Herlitschka.) Jméno Hrdlička mělo být na věčné časy vymazáno z historie českého divadla. Tak se stalo, že informace o jeho úspěšném zahraničním působení jsou u nás běžně dostupné jen ve velmi kusé podobě a z daných možností také vychází tento text. Rozhodl jsem se, jednak z důvodů, že text je určen pro českého čtenáře, jednak i kvůli dvojí psané podobě jeho jména v němčině, že budu používat i nadále příjmení Hrdlička.

Bohumil Hrdlička působil úspěšně na mnoha předních německých operních scénách. Jeho hlavním působištěm byla Deutsche Oper am Rhein, jejíž hlavní sídlo je v hlavním městě spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko Düsseldorfu a vedlejším působištěm nedaleké průmyslové město Duisburg. Především zde vytvořil řadu svých pozoruhodných inscenací, díky kterým je na německých stránkách wikipedie spolu s Walterem Felsensteinem hodnocen jako předchůdce expresivně-poetického divadla. Velkou pozornost vzbudila jeho düsseldorfská inscenace první verze Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu (Kateřina Izmailová).

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat